Archives

Ahoj, píše sem už po 2. a moje problémy se od té doby zhoršily. Je mi 14, meřím 158 a vážím skoro 39kg. Před rokem sem si ve škole často odhlašovala obědy, nejedla svačiny, často jsem cvičila (i pozdě v noci),chodila běhat do lesa.atd…Hlad jsem skoro vůbec neměla a jedla jsem minimálně. Nevím proč jsem to dělala, já sem to snad ani dělat nechtěla!Vůbec sem si neuvědomovala co vlastně dělám.Uvědomila jsem si to až ted. Uvědomila jsem si, že jsem před rokem trpěla asi anorexií! Teď na podzim se mi ale z anorexie stalo záchvatovité přejídání :(… přejídám se každý den, čím dál víc. Dříve jsem si říkala např.že od zítřka se budu víc hýbat, míň jíst atd… Ale čím víc si jídlo zakazuju, tím víc se pak přejídám. Ted už si jídlo nezakazuju. Chci se toho zbavit, nechci se už dál přejídat a trápit kvůli mé postavě. KAždý den si říkám že kamarádky jsou skoro stejně vyské jako já ale váží o 10kg víc a taky mají krásnou postavu! Tak proč já řeším sebe! Proč si myslím že jsem tlustá když určitě nejsem?!?!Proč mám každý den deprese, brečím, uzavírám se do sebe?!?! Říkám si DOST! tohle musí skončit! Já se chci bavit život mám ještě před sebou, vím že musím přibrat protože se ze mě musí stát žena(ještě jsem nedostala menstruaci, doktorka říká, že je to kvůli mé váze)… takže já vím, že tloustnou budu ale nemužu to snést, když pár gramů přibyde na váze!… chci zajít ke školní psycholožce, protože já už nevydržím jíst každý den na večeři třeba 8 rohlíků. Ted jen sbírám odvahu abych tam zašla. Poslední 2 dny se snažím tělu dávat to co ¨chce. Když chce jídlo, tak jím…. myslím si, že se přejídám protože moue tělo už chce menstruovat, ale já k tomu nemám váhu, tak mě tělo nutí myslet na jídlo tak často… ale možná se přejídám kvůli tomu že jsem se před rokem v jídle omezovala…. Snažím se najít něco co by mě bavilo,abych se odreagovala, chystám se s kamarádkou na horolez.stěny, a chci tančit street dance, potřebuju prostě jít mezi lidi… Jsem z toho už zmatená a unavená z toho věčného přejídání, chci s tím skoncovat dřív než bude pozdě… Jestli míte podobný problém, napište komentář prosím. Potřebuju o tom s někým mluvit a poradit se, co mám dělat. Díky, že ste si to přečetly 🙂 Mějte se ahoj

Ahoj, nebudu sem psát svůj příběh, podobá se těm ostatním. Chci se s váma podělit o básničku, kterou sem před chvilkou napsala, neměla sem to ani v plánu, ale šlo to nějak tak samo…sedla sem a psala a psala… Proč sem se tebou nechala ovládnout? Proč jsi mi dovolila tak rychle zestárnout? Necelých osmnáct a přitom už nechci žít, proč ode mě nemůžeš odejít? Prosím, prosím, jdi ode mě pryč, nezasekávej mi dál do srdce rýč… Chci být jako ostatní, radovat se, smát a ne kalorie každé potraviny znát. Vždyť už ani nevím, co je normálně žít, stále jen přemýšlet, kde si zacvičit? Ne, už víc ne! Chci se tě zbavit a své staré dobré kamarády najít. Chci s nima jít do bufetu na zmrzlinu a necítit potom tak velkou vinu, že já jsem ta špatná, co vůli nemá… a proč bych měla…jen kostra kůží potažená… Co jsem ti provedla, že jsi tak krutá, že jsi mezi nás dala silná pouta? Proč se mě jako klíště držíš? Řekla jsi pět kilo a pak že skončíš… Už je to dvacet a ty chceš ještě víc? Proč mě prostě nemůžeš opustit? Já nechci být perfektní, to chceš po mně ty! Proč nemůžu pár drobných chyb mít? Má je každý, vždyť je to normální, co jsi mi to nasadila za brouka do hlavy? Žádné volno – jen škola, brigáda, cvičení, vždyť nemám čas už ani na spaní… Místo spánku kliky a matika… Copak je tohleto nějaká logika? Mohla jsem být šťastná, svůj mladý život naplno žít, takhle se cítím být všem jenom na obtíž.. Přála bych ti zjistit, jaké to je, být něčí loutkou jako já ta tvoje… Ničíš mě a ty to moc dobře víš, jseš tady pořád, není před tebou skrýš… Nechci už v sobě cítit tvůj chlad, chci žít jako dříve, holka, co koblihou zažene hlad a ne už brzy ležet na hřbitově… Věřím, že se spousta z vás cítí stejně a neví si rady, jak dál…budu ráda, když se ozvete na mail Bridgitte@seznam.cz… Držim všem palečky a čekám na mailíky…mějte se jak nejlíp to jde, papa

Nebudu sem psát žádný příbeh:-( Je to stejná situace jako u mnoha z holčin,které sem přéběhy píší:-(Já se z toho ani po 3 letech nemůžu vyhrabat…Moje kritická váha byla 37 kg na 170 cm…Potom jsem se spravila na 75 kg na 172 cm a když už to začalo vypadat,že vše bude dobré,přišla moje máma,která to celíé od počátku zaviniíla,řekla mi,že jsem opět tlustá a celé to začalo znova:-( Ted mám necelých 175 cm a 56 kg…Zvracím,moc nejím..špatný:-( Holky,moc vás prosim,neblbnete! Vim,že je to težký,znám to,ale neberte a nekažte si tímhle život:( Na to je moc cennej..

Ahojky,po přečtení těchto příběhů jsem se rozhodla přispět taky svou troškou do mlýna…Je mi 18 let a taky jsem toho dost prožila.Začalo to úplně nevině,asi jako u všech.Vždycky jsem byla silnější – při tehdejši výšce 150cm jsem vážila 72kg,nikdy jsem si z toho nic nedělala,ale pak přišla puberta a ja jsem zjistila že se sama sobě vlastne vůbec nelíbím,tak jsem začala hubnout,nejdřive to byly jen takové pokusy,které končily marně,ale pak jsem omezila svou stravu tím,že jsem začala vynechávat některá jídla,až jsem skončila jen u jablka denně.Nikdy jsem nebyla jednou z těch,které počítají kalorie,nebo usilovně cvičí,zvracejí..,ne já jsem „akorát“ nejedla.Všichni mi pořád říkali jak se ztrácím před očima,ale mě ani nenapadlo něco s tím dělat,dokonce jsem na ně byla našvaná,protože jsem měla pocit,že mi to dělají schválně,že mi to nepřejou,když jsem konečne tak krásně zhubla..byla jsem na sebe pyšná. Když se mě moje mistrová na praxi tenkrát ptala co se děje,když jsem byla vždy tak pěkná,a najednou jsem tak strašne vychrtlá,jestli náhodou nemám nějaký problém třeba s anorexií,tak jsem se smála,že jsem v pohodě.Až po dlouhé době jsem si uvědomila,že asi něco není v pořádku a snažila jsem se jíst..sice ze začátku žádná sláva,spíše nic než jídlo,ale byl to dobrý začátek.Později jsem zvládla sníst oběd a večeři,ale stejně jsem strašně hubla.Tak mě vzali do nemocnice na vyšetření,že překontrolují jen nějaké funkce,to jsem tenkrát souhlasila,a jsem za to dneska mooc ráda.Zjistili mi revmatoidní artritídu.Prý kdybych ješte čekala,tak se za chvíli ani neučešu.Teďko se od října léčím.Z 39kg jsem přibrala na 55kg a už to nehodlám měnit,při výšce 156cm je to akorát.Čekám na vyjádření lékaře o mé operaci,dostanu totiž umělý kyčelní kloub…Někteří doktoři říkají že jsem si to revma vyvolala hubnutím,jiní že je to blbost.Vlastně mi nikdo neřekne proč…Možná jo,možná ne,každopádně by mě už v životě nenapadlo dělat takové kraviny…konečně už se blýská na lepší časy?

Proč to teď vlastně píšu?? Protože teď sedim u počítače a mam děsný křeče v břiše. Proč?? Protože už jsem dva dny vůbec nejedla. Od léta jsem zhubla 10 kg, jenomže pak pět zase nabrala. Takže teď mam výsledných 65 kg/ 180 cm a snažim si je udržet zuby nehty. Co u mě znamená udržet si je zuby nehty?? Taky se sama sebe ptam, proč si timhle způsobem udržuju váhu, ale už jsem prostě taková a tohle je můj problém. Už od října. Už se nedokážu najíst jako dřív, nedokážu si jídlo vychutnat. Po každým jídle si to vyčítam, že jsem to vůbec do sebe dostala. A co následuje pak?? Někdy si řeknu, že teď nebudu třeba tři dny jíst, ale nevydržim to a třetí den se přejim tak, že naberu tři kila a ty následně vyzvracim. Někdy to vyzvracim rovnou. Někdy si pomohu laxativy a někdy to zkombinuju. Dnes je to opět druhý den, co nejim. Řekla jsem, že teď nebudu jíst týden. Vydržím to?? Nevím. Budu se snažit, ale když ne, aspoň vím, co následuje. Zvracení. Je to mentální bulimie?? Mentální anorexie?? Záchvatovité přejídání?? Na to se ptám vás, odborníků. Proč to sem vlastně píšu?? Protože už jsem zoufalá a potřebuju pomoc. Metabolismus jsem si rozházela tak nehorázným způsobem, ale nechci být jako jedna z těch holek, který si tuto nemoc přejou. Chci se z toho dostat a jednou se zase konečně normálně najíst. Nepřijít domů a nevyhodit jídlo, aby si máma myslela, že už jsem jedla, ale taky nepřijít domů a nepřejíst se tak, abych pak běžela na záchod a vše to dostala ven. Ale jak to tak píšu a dávám si dohromady, jak si ničim tělo, zjišťuju, že mam už asi moc velký problém. Proč máma sedí vedle a kouká spokojeně na televizi a přitom má doma dceru, která má velkej problém?? Protože je doma minimálně a jídlo, který úspěšně mizí, končí buď v záchodě nebo venku v kontejneru. A proč já jí to nedokážu říct?? Protože by mě zabila. Pokaždý, když má být doma, tak v noci sedim a nemůžu spát. Proč?? Protože přemýšlim nad tim, jak to udělam, abych druhej den nemusela jíst. Je to hrůza, ale říct jí to nemůžu, nevim, jak by to řešila. Sama řekla, že neví, jak by to řešila, když jsme koukali na jeden dokument právě o tomhle problému. Táta mě v hubnutí podporuje a protože jsou rodiče rozvedení, tak se ho to až tak netýká. Nevidí, co dělam s jídlem, vůbec nemá ponětí, jaký problémy mam.. Kámoškám se svěřit nemůžu, nejspíš si myslí, že takovej problém se vyřeší, když jednou něco spolknu a udržim to tam dýl jak hodinu. Nevim už jak dál.. Takže proto to sem píšu. Hledam někoho, s kym bych si mohla psát a kdo by mě pochopil. Někoho se stejným nebo aspoň podobným problémem. Za každého, kdo odepíše, budu neskutečně ráda. Mohli by mé problémy posoudit i odborníci a říct, co dělat. Co dělat, abych svůj metabolismus hodila zase do normálnu. Prosim!!