Archives

Při výčtu toho, co mi anorexie vzala a co dala, mi je na blití, pardon, ale taková je pravda… vždyť já už nikdy nebudu ta bezstarostná dívčina, co jde do všeho s vervou jí vlastní,jen tak něčeho se nezalekne a na všechno má řešení. Budu už navždy jen jejím obrazem…. Okolí to nepozná, ale já pro sebe si vždy budu připadat pouze a jenom jako nepovedëný obraz holky, co před tím, než se zbláznila, před tím, než se její nevyrovnanost a neštestí projevily právě pomocí anorexie. holky, co byla vlastně oblíbená, jen to neviděla, co po dobu, kdy byla v transu, ve spárech tý mrchy, chyběla mnoha lidem.. proč sem to proboha zjistila až tak pozdě? toto je jedna z vysokých daní, které platím. splácíme je naším osobním neštěstí… můžeme si za něho samy? ano i ne… proč jsme tak hloupé a uvědomíme si, co všechno máme, až když je pozdě? až když už nás má ta zpočátku okouzlující porucha, poté už jen záludná svině, které splácíme a splácíme, ve své moci? Jsem odkázaná k životu před oponou a za oponou, před oponou je mi fajn, tedy většinou… před oponou jsem na očích, ale jako kompenzaci vidím své přátele, kteří sice nezažili žádnou z mých depresí, přesto jim mohu důvěřovat ve většině věcí a vždy pro mne mají slůvka útěchy a třeba i nějakou chválu. za oponou je ukrytý zárodek anorexie a samota, která mi furt připomíná to, že nejsem dost dobrá, nutí mě se dívat do zrcadla na ten hnusný obličej, který by nezachránila ani plynová maska. Připomíná mi, že už to nejsem já, že už se nedokážu bavit tak bezstarostně, nutí mě furt přemýšlet nad smyslem života, který se v mém věku a stavu jen těžko hledá.. Nutí mi furt myšlenky,že mě nikdo nepotřebuje, jak by mě mohl někdo mít rád a já jim vždy, když mám slabou chvilku uvěřím, vždy při usínání si uvědomuju, že vlastně ani nemůžu být milována, jak bych si to mohla zastoužit? taková troska jako jsem já… a ještě tak moc ošklivá.. nastojím za pohled natož za pozastavení. Chvil, kdy si připadám aspoň trochu přitažlivá, nebo prostě aspoň taková, že by mě mohl někdo chtít mít rád ubývá… mizí s nimi i naděje, že mám šanci přiblížit se ke svému já, které bylo vlivem anorexii z převážné většiny zničino, nebo potlačeno, nebo nevím… píšu blbosti, nesouvisle a nemusí semnou nikdo souhlasit, asi to jsou jen bludy blázna. plácám páté přes deváte a je toho ještě tolik, co jsem neřekla, nevykřičela do ticha, do nikam… asi nejde vyjádřit, vše, co cítím. je těžké to srozumitelně popsat, přestože vím, že nejsem sama, že nás jsou stovky, tisíce, .. staň se vůle anorexie, už nějakou dobu můj život neovládá bůh, ani jiná vyšší moc, ale anorexie, ať dělam, co dělam, vždycky mě dožene, nejde být o krok před ní, ona zná směr mých cest a čeká na všech rozcestí, aby mi znepříjemnila život… BRAVO ANOREXIE! daří se ti to náramně… prosím, nechci abyste mi psali komentáře ve stylu, „ale ne, nejsi tak prohlilá, jak si myslíš..“ poraďte mi radši, jak se těchto pocitů mám zbavit, ráda bych oporu, někoho, kdo mě přivede na jiné myšlenky, kdo mi třeba dokáže, nebo pomůže dokázat, že nejsem tak hrozná, pořád ještě doufám, že se naučím mít ráda.. ale jak mám někoho takového najít, když mám pocit, že nemůžu nikomu stát ani za letmý pohled? byla bych ráda, kdybych ve vašich komentářích našla odpověď právě na toto… úplně sem odbočila… chtěla jsem se věnovat pouze daním, které musíme platit, za to, že sme se nechali očarovat milou společnicí jménem anorexie, ale strhlo mě to k něčemu jinému, jen důkaz toho, že máme furt, co říct, na co si stěžovat, a to je hrozné, malicherné a smutné! začněme už žít….

S temito strasnými nemocemi jsem se nastesti nesetkala,ale bohuzel tomu nebylo o osoby,kterou mám moc rada:(. Budu Vypravet pribeh o me kamaradce,rikejme ji trebas Kája. Kaja byla uz od malicka velice hyperaktivni decko,byla to holka,ktera byla vesela a pro kazdou srnadu,porad delala nejakou neplechu:)!Jejim velkym zajmem byl balet-milovala ho,byl pro ni vsim.Podotýkam,že Kaja byla trosku ,,oplacanejsi,, holcina,ale krasná- velikánské oči a krasne husté vlasy.Ona byla jako slunicko,ktere nepretrzite zari.Byla radost ji pozorovat a povidat si s ni. Jenze pak ji trenerka na baletu zacala vsugerovavat jak je tlusta at zhubne…a Kaja si to vzala k srdci a jednala. Nejprve to zacalo neskodne-jen omezim sladkého…jenze to nevinne hubnuti se znenadani stalo posedlosti..Kaja zacla brat prasky na odvodneni,projimadla,prasky proti bolesti (proste vsechny ruzne kombinace ve velkem mnozstvi),jidlo omezila na minimum. Jedinym stredem zajmu byla vaha a balet..kila sla dolu,nakonec to skoncilo na 39kg.Dnes Kája sotva vstane z postele,ma nekolik zdravotnich potizi a jeji organismus je totalne vycerpan,nikdo nevi co bude dal. Dalo by se rict,ze preziva ze dne na den. A balet? Je jen mala pravdepodovnost ,ze se bude moct opet vratit, i kdyz bych ji to z celeho srdce strasne přála. Dnes toto vsechno povazuje za nejvetsi chybu v zivote. Vite je tezke pozorovat cloveka,ktery se Vám pred ocima pomalu ale jiste ztraci a nejhorsi na tom je,ze mu nemuzete pomoci! Zlati strasne si preju aby jsme zas spolu mohli udelat nejkou blbost…jit do mesta a skakat a smat se a to jen proto,ze zijem…!Mám te strasne rada a jestli existuje nejaka spravedlnost,tak at Ti pomuze! Ty si to zaslouzis…mas velké srdicko…! Mám Te strasne moc ráda..! Tvoje Kačí.. ..Věnováno Diance..

Píšu sem už po třetí. No jo už pět let se trápím s poruchou příjmu potravy. Nejdříve to byla anorexie(která trvala dva roky).A teď bulimie nebo už spíše jen chorobné přejídání.Tak strašně bych z toho chtěla ven.Přečetla jsem snad všechny knížky,co by mi mohli pomoci,ale myslím si,že potřebuji hlavně pomoc od rodiny nebo alespoň, aby mě měli trochu rádi. Mámu už ani nezajímá, že vyhrožuju sebevraždou a to vidí, že každý den pláču . No jo jsem tlustá tak přece nemůžu umřít na podvýživu. Ale to neví, že přejídání mi pomalu ničí játra (měla jsem nález v krevním odběru) a že mám začínající cukrovku (když jsem se to dozvěděla bylo to pro mě strašný od tý doby radši nechodím k lékařům .Neumím si představit,že bych měla dodržovat dietu ,když nevydržím ani den jíst normálně. A táta ? S tátou se vidím málokdy. Je hodný, ale taky nevím jestli mi pomohl. Nevím proč je máma taková. Od mála mě vždy srovnávala s kamarádkami (všechny byly lepší než-li já ). Teď mě pro změnu srovnává s jejím bratrem, který je alkoholik, byl ve vězení. Jako malá holka čekám, že mě alespoň jednou pochválí, řekne mi něco hezkého . A ne to,že lituje,že jsem se narodila. Já nechci být jako ta malá holka co se snaží na sebe upoutat pozornost. Chci být normální 19letá holka, která si dokáže užívat života, radovat se ze života. Najít si přítele (konečně nějakýho,já vím je to ostuda skoro ve 20 s nikým nikdy nechodit, ale nedokážu se s klukama normálně bavit. Asi si si říkáte,že jsem hodně divná. Možná je to tak. Moc prosím napište mi něco hezkýho nebo nějakou radu . Nechci zkončit ve 20 na hřbitově.

Ahoj.Na začátek chci říct,že netrpím ppp a doufám,že nikdy nebudu,ale chci vám napsat něco o mojí nejlepší kamarádce.Možná to není nějak zajímavé,ale i tak bych byla ráda,kdyby jste si to přečetly…!!!Takže… Moje nejlepší kamarádka byla vždycky hrozně veselá a usměvavá,byla milá a vždycky mi v těžkých chvílích pomohla.Všichni ji měli rádi,protože se ke každému chovala moc hezky.měla hezkou,vysportovanou postavu a nemusela řešit problémy,jako ostatní holky,které si zoufaly nad tím,jak jsou tlusté.Ale časem jsem si všimla,že v poslední době jí už moc nevidím jíst a nebo jí jen jabka a tak.Tak jsem se jí na to zeptala a ona mi jen řekla,že teď drží trochu dietu,aby tak 3 kg zhubla.Sice jsem jí říkala,že to proboha nemá za potřebí,ale ona trvala na svém.No tak co,vždyť to není nic nebezpečného,chtít zhubnout několik kilo-pomyslela sem si.Jenže jak běžěl čas,začala být smutnější,uzavřenější do sebe,už nebyla tak veselá a přátelská.Většinou ve škole jen smutně seděla v lavici a s nikým nemluvila.A když jsem s ní začala o něčem mluvit,nakonec to vždycky sklouzlo k jídlu a dietě. Při hodinách těláku jako jediná pilně cvičila a snažila se ze sebe vydat úplně všechno.Učitelka ji samozdřejmě chválila,ale kdyby tušila,že je za tím něco jiného…!Postupem času vypadala jako chodící mrtvola.Byla najednou zakřiknutá,styděla se před lidma a byla věčně smutná nebo naštvaná…pořád mi jen říkala,že musí zhubnout-už se nedokázala bavit o ničem jiném.V těláku jsmesi jednou všimla,že je strašně hubená.jasně,že už sem si toho všimla dříve,ale i tak…tepláky na ní pytlovitě visely a guma na pase tepláků jí odstávala na jen na pánevních kostech.Pořád jsem se jí snažila pomos,ale nešlo to.Říkala jsem,ať přestane,že je strašně moc hubená,ale ona se jen chytla za svoje propadlé břicho a tahala se za neexistující špeky.A přitom mi říkala,že prostě ještě něco zhubne a pak že zkkončí.Ale já věděla,že to nejde,jen tak zkončit…a možná to věděla i ona sama…!Pokračovalo to ještě nějakou dobu,až když jednou v tělocviku asi už po 7. omdlela,odvezli jí ze školy do nemocnice a tam potvrdili,že trpí mentální anorexiií.Když jsem jí byla poprvé navštívit,lekla jsem se jí.Byla ještě hubenější,než kdysi a to asi proto,že to normálně skrývala oblečením,ale tady měla jen nemocniční košilku a vypadala strašně nemocně a nezdravě.Seděla na posteli a dívala se na mě svýma velkýma a smutnýma očima…svírala mi ruku a byla nezkutečně studená.Kůži měla bílou,skoro promodralou a všude jí prosvátaly žíly.Prosila mě,ať ji od tamtuď pomůžu odejít,že se jí tu snaží vykrmit a že už strašně ztloustla…!Nakonec to dopadlo tak,že když ji pustili z nemocnice,bylo všem jasné,co by se dělo,kdyby ji nechali na svobodě.A tak nastoupila do psychiatrické léčebny,myslím,že na 3 měsíce.A tak tam je.myslím a doufám,že až jí pustí,bude vyléčená a bude zase tak veselá a hodná,jako dříve.Budu jí pomáhat a podporovat… Proč jsem to tady psala?Protože chci říct jednu věc.Když jste vy-tím který hubne,připadáte si pořád stejný,tlustý a nechápete lidi,kteří vám říkají,jak jste se změnili.Ale v očích druhých,vaší rodiny,kamarádů…se jim ztrácíte před očima.Oni vidí,jak se z vás postupně stává troska,vidí,jak vám řídnou vlasy a jak na vás najednou visí oblečení,oni to vidí,ale vy ne!!!Chci říct abyste se zamysleli,jak musí být těm lidem,kteří vás mají rádi a vidí,jak si dobrovolně ubližujete.Já si to prožila sama a není to nic příjemného,když vám před očima mizí nejlepší přítelkyně…to je asi všechno,co jsem chtěla napsat.Budu ráda,kdyby jste mi napsali svůj názor na to… *Přeju ti hodně štěstí,ať se z toho v léčebně dostaneš a uzdravíš se.Budu tě mít navždycky ráda a budu stát při tobě.Dokážeš to…přeju ti to,aby jsi už byla zdravá.Mám tě moc ráda…tvoje kamarádka Denisa…(věnováno mojí kamarádce,jméno tady radši nepíšu…)

Čus. …Tímto zdravím všechny na pépépé infu… A prasprostě vyzývám ty z vás, které přepadla náhlá, osvobozující touha s tím něco udělat(je celkem jedno, s čím), aby se mi ozvaly mailem a společně se z toho konečně pokusíme vyhrabat. Už pokolikáté… Chci se uzdravit. Je mi už jedno, jestli přiberu (resp. není, ale chci být zdravá jako dřív a všechno ostatní nejspíš přijde s tím).. Nechci sotva kdy vylézt mezi lidi, nechci se shovávat před zrcadlem, za vlastní nemocí. Není dobře jíst nezdravě, ale určitě není dobře nejíst téměř vůbec a když ano, pak nezdravě a vše pokud možno dostat ven z těla… To už raději jíst jenom nezdravě a normální „cestou „.. Na hlavě pár různě barevných chlupů, pod kdysi hezky tvarovanou tváří povislý podbradek, jako značka narušeného metabolismu; Stojí to za to? Všechno je pryč, sny a plány, rozum. Ve věku, kdy by se člověk měl radovat, za to, že žije, že je zdravý. Nemělo by to snad platit i pro nás? Proč ne… Pročítala jsem tyhle stránky: když mi bylo 15 -nechápala jsem. Teď vlastně chápu úplně všechno a co jsem si z toho odnesla..? To, co bylo zřejmé už na začátku. Že na “ tom “ nezáleží. Dřív, jo, byla jsem šťastná…. Tak já to zopakuju: Dřív jsem byla šťastná. Copak to nestačí?? *** mazlicek@e-mail.cz