Archives

Vsechny holky,ktery sem pisou,vcetne me,maji stejnej problem-prijem potravy… Zacina to i u vsech asi stejne,komplexy z postavy,pak se k tomu pridaji problemy s klukem a jidlo a nasledny zvraceni je asi nejlepsim pritelem…bohuzel… Driv jsem to nejak neresila,malokdy byla zachodova misa mym vysvobozenim,tedka uz je to ale na dennim poradku… Jak to zacalo?Nekdy v rijnu se se mnou po 2 letech rozesel pritel,po nejake dobe sem se z toho vyhrabala a byla ok.Zacala jsem se vidat s kamosem,az to pomaluu preslo v bajecnej,fakt bajecnej vztah,ze kteryho sem mela ze zacatku strach.Ale po mesici se neco stalo,zlom,kterej sem doted nepochopila..Slo to z kopce.porad hur a hur..a uz mesic je prejidani a zvraceni asi jedinym uklidnenim..udelala sem naky seky,o kterych sem si nemyslela,ze by nejak vadily,jenze se to asi nahromadilo…je mezi nama konec.porad se nejak snazim,asi zbytecne…piseme si,mam pocit,ze si se mnou hraje.nevim,jak dlouho tohle vydrzim,pripadam si slaba.nektery kamaradky vi,ze se rozchazime,rozesli sme se(tezko rict),ale o tom,jak moc velkej slaboch sem,jim prece rict nemuzu.. Jsem rada,ze sem objevila tyhle stranky,kde si muzu precist bohuzel ne vesely pribehy ostatnich holek… preju Vam moc a moc stesti…Budu rada,kdyz se ozvete… Luc.x@seznam.cz

Ahojky všichni, kteří trpíte ppp. Je mi 18 a zanedlouho budu maturovat. Příprava a vše kolem matury je dost náročné a nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto způsobem chtěla moc poděkovat, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla. Každý začátek těchto poruch je jedinečný, ale jádro je u všech stejné – je to posedlost, posedlost být hubená, posedlost jídlem. Na začátku toho všeho jsem záviděla všem těm hubeným holkám, všem anorektičkám a chtěla jsem být jako ony. A postupem času se tak opravdu stalo. Nejprve omezení jídla na jablka či müsli tyčinky. To trvalo nějaké ty měsíce možná i 1-2 roky. Pak přišla chorobná touha po jídle a konkrétně po tom „nezdravém“, jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo také zvracení. Samozřejmě jsem také cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Byla jsem cvok. Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sebe dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Váha šla pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Kolem zvracení se to točilo asi rok – plus minus – ale pak na to doma přišli. Nejprve jim stačil můj slib, že s tim přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si spokojeně zvracela dál. Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebnou. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila. Mamku jsem dovedla skoro do blázince. Začaly jsme spolu chodit do Bohunic v Brně k paní doktorce Navrátilové. Je to už rok, co tam spolu chodíme. Pokaždé však ale odběry nedopadnou podle mých představ. Sice jsou co odběr to zlepšení, ale pořád to není ono. Pořád se z toho hrabu a jak vidíte ani po roce ustavičných odběrů to prostě není v pořádku. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá než se „vevnitř“ uzdravím. Navenek už jsme pěkná holka. 🙂 Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to vytáhla na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantně poznat. Každý den cvičím, posiluju s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si zajezdím na rotopedu (tak 5 – 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněnou postavu. Vejdu se do stejných kalhot, jako když jsem měla 50 kg. Cítím se relativně v pohodě. Brala jsem také antidepresiva, myslím něco málo přes půl roku. Opravdu mi ty zatracený prášky pomohly. Už jsem to jídlo tak neřešila. V tuto chvíli jsem bech nich. U psychiatričky jsem byla na poslední kontrole, na které jsme se spolu rozloučily a teď chodím už jen k psycholožce, kde mi chybí jen pár sezení, a ještě ty Bohunice, kam jdu opět v březnu. Jím „vše“ s mírou – snažím se – i když někdy mě taky popadne náznak záchvatu přejídání, ale okamžitě přestanu, jídlo vrátím a začnu se chovat civilizovaně. Dala jsem se na zdravou stravu. Jím jen celozrnné pečivo (tmavé, se semínky, …), libové maso, kuřecí či krůtí šunky, žádné salámy, sladkosti pokud možno zdravé (ovesné placičky a koláčky, sezamky a tak podobně), občas i zhřeším a kousek něčeho sladkého si udíbnu jen tak na chuť. Ale snažím se tomu vyhýbat, jelikož sladké mám ráda a bojím se, že bych si vzala kousek a další a další a dopadlo by to špatně. Jím ovoce a zeleninu, to můžu v jakékoli podobě, dál ovesné vločky, pšeničné klíčky, sóju (tu jsem si moc oblíbila), kuskus, polentu – je toho hodně-a popíjím fenyklový čajík na správné trávení, jo a taky sojové a cereální instantní nápoje. Je to o moc lepší. Jedinou takovou mojí neřestí je kafe nebo kapučino. Dávám si ho v průměru tak 2x denně. Ráda čtu, cvičím, miluju svého bafana (bernský salašnický pes), řekla bych, že jsem mnohem více komunikativní, objevila jsem v sobě dokonce, že ráda přednáším a docela i vystupuji před lidmi. S mojí kámoškou jsme munilý rok přednášely SOČku, tento rok jsme se s ní zúčastnily konference na VUT stavební a ještě v březnu nás čeká další podobná konference na radnici. A našla jsem v tom zalíbení, což jsem si o sobě nikdy nemyslela. Doufám, že odmaturuji a dostanu se na VŠ. Chtěla bych na veterinu, konkrétně na veterinární hygienu. Teď už jen čekám na nějakého toho vysněného prince na bílém koni až si pro mě přijede 🙂 Děvčata, slečny i dospělé ženy, matky – jestli jste to dočetly až sem a vydržely u toho, tak máte můj velký obdiv. Nevím jestli vám můj příběh něco dal či dá, ale chtěla bych vás poprosit – přemýšlejte, přemýšlejte zda to nejde nějak jinak, nikdy není pozdě začít znovu. Znám to, prošla jsem si tím. Od samotných začátků až po úplný konec (snad). Myslím, že je to zbytečné, že lze život prožít úplně jinak než se, co já vím v 15 zahrabat doma v koutě a deptat se a ještě k tomu jídlem. Vím je to těžké, ale první krok je na vás a vy to určitě zvládnete. Možná vám to připadne jako román, ale budu ráda, když se ozvete se svými příběhy, ať už s dobrým a nebo s otevřeným koncem. Mockrát děkuji všem, kteří se prokousali až sem a všem držím palečky a přeji hodně štěstí, síly a pevné vůle. Mějte se 🙂 Jo pro případ, že by se chtěl někdo ozvat, tady je můj mail: lucyra@seznam.cz Tak PAPA

Ahoj lidičky, tak nějak bych popsala problémy nás všech,co jsem četla ty příspěvky, jako věčný boj. Je mi skoro třicet a mám dvě děti a nikdy bych netušila, že se budu zrovna v tomhle věku potýkat s problémy tohoto rázu.A taky jsem do včerejška netušila, že je nás tolik.Nemůžu ovšem říct, že by mě to nějak uklidnilo, ale spíš vyděsilo.Myslela jsem, že jsou na světě určitě mnohem spokojenější lidi než jsem já a že touto nemocí trpí mnohem méně lidí. Jakou nemocí? Je Úžasně osvobozující pocit to moci říct naplno a zoufale nepřemýšlet“Komu to mám říct?!?“ JSEM BULIMIČKA a úpřímně řečeno je mi z toho pěkně nanic, jaký jsem slaboch a každý den prohrávám. Musím říct, že tohle o mně nikdo neví a tím hůř, protože s tím bojuji sama a jak už jsem v názvu řekla zatím stále prohrávám.Ani nevím kdy jsem začla a mám matný pocit, že to bylo v 18, kdy jsem na dotaz mému bývalemu příteli, proč už se mnou nechce tak často spát, dostala odpověd, že jsem trochu přibrala a tudíž už pro něj nejsem tak přitažlivá. Byl to BLB, což jsem samozřejmně později pochopila a časem mu i odpustila, ale co to udělalo s psychikou příliš sebekritické a podceňované se holky, kterou jsem v té době byla si jistě umí každá představit.A už jsem v tom jela. A protože jsem velký milovník jídla, tak to nemohlo skončit jinak než jak jsem na tom dnes. Netvrdím, že to dělám každý den, ale v poslední době vlastně ano. V říjnu jsem s váhou 69kg a 156cm začala navštěvovat kurz snižování nadváhy a musím přiznat, že to bylo supr. Za 3 měsíce jsem zhubla přes 7kg a myslela si, že tedˇ už bude vše v pohodě, ale nebylo. Jen co jsem z kurzu vylezla s představou, že teď už vím jak na to, a že chci ještě slézt na váhu před prvním těhotenstvím což je 58kg, tak se začaly dít věci. Přišlo pár citových problémů, které jsem vždy řešila jídlem, ale tedˇ si myslela, že tohle už mám zmáklé a tudíž i s takovými stavy si poradím, ale ouha za pár dní jsem v tom jela znovu.Nevím proč to dělám to naprosto nesmyslné přejídání, když tu váhu určitě zpátky nechci, protože po hodně dlouhé době jsem se na sebe mohla podívat do zrcadla a říct“Hej docela to ujde“, ale naprosto strategicky svoji novou vizáž s úspěchem likviduji, Teď jsou to zatím 2kg nahoře, ale jestli to takhle půjde dál, tak nevím. Píšu a brečím,zlobou zoufalstvím, nenávistí a spoustou emocí, které v sobě neumím zlikvidovat.Každý večer usínám plná předsevzetí a slibů, pak mine dopoledne, poledne a po obědě už začíná to věčné zabývání se jídlem.Mám pocit, že už snad neumím myslet na nic jiného. A přitom mám dvě zdravé děti, kterým bych se měla věnovat na 150%, ALE TOHLE MĚ TAK HROZNĚ PSYCHICKY NIČÍ, ŽE NEJSEM ANI TAK SKVĚLÁ MATKA, JAK JSEM VŽDY CHTĚLA BÝT. nEVÍM PROČ TAHLE NEMOC VZNIKÁ A JESTLI SE JÍ JDE ZBAVIT NAVŽDY, ALE VÍM ŽE UŽ JSEM HROZNĚ UNAVENÁ Z TÉ VĚČNÉ PROHRANNÉ BITVY.Takže milé boubelky bbudu vděčná za jakkýkoliv ohlas a budu všem držet palečky, aby se s tím rvaly lépe než já.

Achojik:-Pvse, lidskam co si to prave ctete…. Jmenuju se Nikola,,upa moc me tu dojimaj pribehy holek,,co se kvuli necemu trapi…Je to desne moc smutny,,,,ale musim se priznat ze jsem jedna z nich..:`(..zacalo to asi takhle,,mela jsem krasny detsvi,,prozila jsem ho sice s mamkou,babcou a dedou,,tata je bohatej hajzl kterej si s mamkou chtel jen uzit…ale to me tak netrapi…pac mi neco jako tatinka delal muj dedecek kterej mi bohuzel umrel:`(a tim zacina muj pribeh…bylo mi kolem 10 let,,deda jak uz jsem rikala mi umrel,,vsecky jsme z toho byli upa na sracky…ja jsem s e v to obdobi dost zmenila,,,drive jsem byla takova ta vychovana holcicka,,a jak to urcite znate babicka vyvarovala a tak mala nikolka mela dosti kil navic,,sice jsem byla vysoka ale baculata kouliska,,ve skole jsem se neubranila posmechu ostatnich deti,,ale nak jsem si z toho nits nedelala zila jsem si svuj svet..a oststatnich si nevsimala,,pak ve treti tride po smrti dedy,,jsem hoodne zhubla trapenim,,moc jsem nejedla a hodne jsem zacala chodit ven….vsichni mi rikali jak mi to slusi,,jak sjem zhubla,,proste najednou se ze me stal jinej clovek,,nejen vzhledove ale i psychicky,,zacali se se mnou snad vsichni bavit,,byla jsem oblibena..najednou se toho tolik zmenilo i naci kluci e nasli ze by me i chtei,,byla jsem svym zpusobem stastna…jednou jsem sla s kamoskou po skole a hrozne moc me zaujal jeden kluk,,,nemohli jsme ze sebe spustit oci,,prislo mi opravdu jedinecnej ani newim cim metag zaujal…ale poprvy mi srdicko tak divne poskocilo…jo zamilovala jsem se…pokazdy kdyz jsme se videli nemohli jsme ze sebe spustit oci,,,jka se ukazalo byl to bratr jednoho kluka z vedlejsi tridy….bydleli jsme od sebe kousek,takze bylo jasny ze se budem casto potkavat,,byla jsem do nej blazen,,poslsl mi psanicko ja pred nim utikala,,posilal za mnou kamaradky..esli se i libi,,newim proc ale vzdy jsem rekla neco odporne hnusnyho,,,proste jsem si myslela ze by me klk o 3 roky starsi a jeste takovy borec,,chtel,,tak jsem delala ze ho ned´snasim atd,,kvuli tomu jsem se desne trapila,,rikala si ze jsem pekne ,,hnusna a tlusta,,mmno snad kazdy vecir jsem proplakala,,,a pak newim jak jsme na to prisla..strcila si prst do krku,,a vyblila moji veceri,,,vyplakala jsem se u toho a bylo mi uz dobre,,takhle se to delo casto,,ve sole jsem neco snedla,letelo ven,,cejtila jsem se konecne lip….zacala se se i sam sobe vic libit..ale s nim to bylo furt stejne,,,porad jsme na sebe koukali neco si i rekli,,ja na nej koukat nechtela,,nekoukla jsem ale on jo,,a me tim dostaval,,choval jsem se desne nejiste,,,porad tam kde jsem byla ja byl on…nevedela jsem si co myslet…trapilo me to a tak zacal muj kolotoc bliti,breku a nasledneho aspon trocha uklidneni..pripadal jsem si jak blazen ale pomahalo mi to….pak jednou to zjistila ma nejleosi kamoska,,byla furt se mnou a donutila me snist tolik kalorickych bomb,a ja to musela nechat v sobe…upa jsme z toho byla nanervy,,tka to bylo skoro kazdy den az jsem si jednoho dne ,,,rekla adost!!!musim s tim prestat,,mno a pac jsem mela pevou vuli tak jsem s tim skoncila…ale nenadobro,,vzdycky kdyz se mi neco stane tak to proste udelat musim…:((moc se za to stydim,,ale co nadelam,,,dostali me z toh kamaradi,,kteri ale o tom nevedi ze to delam doposud…chtela bych mooc poznat holci,,ktera ma podobne trapeni…nebo mela tak kdo stoji o me kamaradstvi a dusicku ktera rada nekoho vyslecne tak se ozvete na mail chikkinka@seznam.cz nebo icq 251586579… Mno a holci,,kazda je svym zpusobem krasan,,jedna ma krasny vlasy,druha krasny oci,,na kazdy holci ja neco nenahraditelnyho,,a kdyz vas nejakej hajzl zklame,,vim ze to boli,,a budte silny!!ja to nezvladla ale mam druhou sanci tak se snazim….:-*tak se zkuste snazit s mnou,,zivot umi hoodne ublizit,,ale taky umi bejt krasnej kdyz vas obklupuji ti spravni lide… holky dekuju esli jste si to precetli cely,,,:-*a pisnete pa:))) vase Nikyska=)

Já uz nevím, co mám delat dál, jsem úplne bezradná a nestastná.. Uz asi víc nez dva roky se potýkám s anorexií: pred temi dvema lety jsem zhubla 16 kg, potom se ta moje nemoc provalila, tak jsem znova nejakých 10 kg pribrala, ted jsem zase neco zhubla, ale znova pribírám a to me neuveritelne desí..:-( Byla jsem v Praze na Karláku na jednotce ppp, odkud jsem na revers utekla, desilo me to tam, chodím na terapii, kde tu mou anorexii rozebíráme, ale i tak je mi ze me jenom víc a víc smutno. Pred Vánocemi jsem byla mesíc na psychiatrii (byl to muj jiz 6. pobyt v roce 2006) a tam se mi podarilo zhubnout na 48 kg, bylo to super. Vcera jsem se po dlouhém odhodlávání zvázila a najednou vidím, 52,7 kg!!! Hruza!!! Proc? Vzdyt skoro nic nejím!!! Zivím se ovocem a zeleninou, obcas nejaký ten sýr, nejím maso, cokoládu, jen obcas sezeru treba balícek bonbonu a piju mléko a obcas nejakou tu slazenou stávu. Pri pohledu do zrcadla to je k nevydrzení, pripadám si tak neuveritelne tlustá a osklivá, chce se mi brecet.Príteli tyhle patálie tajím, tvárím se navenek jakoby nic, ale uvnitr mám pred sebou obrázek té tlusté prísery a je mi z toho nanic. V únoru se máme s prítelem stehovat do spolecného bytu, nevím, jak to zvládnu. Prítel je totiz krásný stíhly vysoký chlap, taktéz jako já vegetarián, s jídlem samozrejme nemá nejmensí problém. Jí prirozene málo a pranic o tom nepremýslí. Ráno si uvarí dobrý caj, cestou do práce nebo do skoly sní celozrnný rohlík, na obed vetsinou nemá cas, pokud jo, tak si dá neco lehkého, treba zeleninový salát s pecivem nebo vyjímecne testoviny ci pizzu a vecerí take trochu, zase treba pecivo se sýrem nebo neco podobného. Na chlapa jí málo. Jenze vtip je v tom, ze on o svém stravování nepremýslí, netráví hodiny pred zrcadlem jako já, jídlo není jeho ústrední myslenkou dne. Já to mám úplne jinak. První, co me ráno po probuzení napadne, je obava, jak se vyporádám s nadcházejícím dnem, co sním a nesním, jak moc mám nafouklé bricho, jak moc mám zadek a stehna. Já vím, je to ubohé, ale já si neumím pomoci.. Stydím se za to, ale nevím, jak z toho ven. Jedu treba po Praze metrem a merím si svoje telo s postavami tech druhých holek, porovnávám, jsem jako úchyl. Natrefím-li pohledem na nejakou vyzáblou anorektickou dívku, cítím obdiv a závidím jí. Presne, jak to psala zde na techto stránkách jedna slecna: vím, ze jsou povetsinou anorekticky sice vyhublé, ale smutné, jenze já jsem smutná a tlustá!!! Chtela bych být hubená a nestastná. Ach jo, nekdy me to dovádí k takovému stavu zoufalství, ze prestávám kloudne myslet a hlavou se mi honí ruzné myslenky, vcetne tech sebevrazedných (mám uz nekolik pokusu za sebou). Pripadám si jako primitiv, co mu zálezí jen ta telesné váze, kdyz já tomu ale vázne neumím ucinit prítrz. Jsem z toho hrozne smutná, moc moc..:-(( Minulou noc se mi zdálo, ze jsem se neuhlídala a snedla krome dvou kousku chleba taky celý cottage sýr, byla to nocní mura.. Probudila jsem se úplne zpocená a vydesená. No, jak vidno, jsem uz doopravdy úplne zpitomelá. Chtela bych merit méne centimetru, ne 172, a vázit nanejvýs 45 kg, ne 52,7 kg!!! Ano, jsem pobláznená, to asi urcite, ale kdyz já se tím tolik trápím..:-(((