Archives

Ahojky všichni, kteří trpíte ppp. Je mi 18 a zanedlouho budu maturovat. Příprava a vše kolem matury je dost náročné a nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto způsobem chtěla moc poděkovat, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla. Každý začátek těchto poruch je jedinečný, ale jádro je u všech stejné – je to posedlost, posedlost být hubená, posedlost jídlem. Na začátku toho všeho jsem záviděla všem těm hubeným holkám, všem anorektičkám a chtěla jsem být jako ony. A postupem času se tak opravdu stalo. Nejprve omezení jídla na jablka či müsli tyčinky. To trvalo nějaké ty měsíce možná i 1-2 roky. Pak přišla chorobná touha po jídle a konkrétně po tom „nezdravém“, jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo také zvracení. Samozřejmě jsem také cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Byla jsem cvok. Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sebe dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Váha šla pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Kolem zvracení se to točilo asi rok – plus minus – ale pak na to doma přišli. Nejprve jim stačil můj slib, že s tim přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si spokojeně zvracela dál. Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebnou. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila. Mamku jsem dovedla skoro do blázince. Začaly jsme spolu chodit do Bohunic v Brně k paní doktorce Navrátilové. Je to už rok, co tam spolu chodíme. Pokaždé však ale odběry nedopadnou podle mých představ. Sice jsou co odběr to zlepšení, ale pořád to není ono. Pořád se z toho hrabu a jak vidíte ani po roce ustavičných odběrů to prostě není v pořádku. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá než se „vevnitř“ uzdravím. Navenek už jsme pěkná holka. 🙂 Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to vytáhla na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantně poznat. Každý den cvičím, posiluju s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si zajezdím na rotopedu (tak 5 – 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněnou postavu. Vejdu se do stejných kalhot, jako když jsem měla 50 kg. Cítím se relativně v pohodě. Brala jsem také antidepresiva, myslím něco málo přes půl roku. Opravdu mi ty zatracený prášky pomohly. Už jsem to jídlo tak neřešila. V tuto chvíli jsem bech nich. U psychiatričky jsem byla na poslední kontrole, na které jsme se spolu rozloučily a teď chodím už jen k psycholožce, kde mi chybí jen pár sezení, a ještě ty Bohunice, kam jdu opět v březnu. Jím „vše“ s mírou – snažím se – i když někdy mě taky popadne náznak záchvatu přejídání, ale okamžitě přestanu, jídlo vrátím a začnu se chovat civilizovaně. Dala jsem se na zdravou stravu. Jím jen celozrnné pečivo (tmavé, se semínky, …), libové maso, kuřecí či krůtí šunky, žádné salámy, sladkosti pokud možno zdravé (ovesné placičky a koláčky, sezamky a tak podobně), občas i zhřeším a kousek něčeho sladkého si udíbnu jen tak na chuť. Ale snažím se tomu vyhýbat, jelikož sladké mám ráda a bojím se, že bych si vzala kousek a další a další a dopadlo by to špatně. Jím ovoce a zeleninu, to můžu v jakékoli podobě, dál ovesné vločky, pšeničné klíčky, sóju (tu jsem si moc oblíbila), kuskus, polentu – je toho hodně-a popíjím fenyklový čajík na správné trávení, jo a taky sojové a cereální instantní nápoje. Je to o moc lepší. Jedinou takovou mojí neřestí je kafe nebo kapučino. Dávám si ho v průměru tak 2x denně. Ráda čtu, cvičím, miluju svého bafana (bernský salašnický pes), řekla bych, že jsem mnohem více komunikativní, objevila jsem v sobě dokonce, že ráda přednáším a docela i vystupuji před lidmi. S mojí kámoškou jsme munilý rok přednášely SOČku, tento rok jsme se s ní zúčastnily konference na VUT stavební a ještě v březnu nás čeká další podobná konference na radnici. A našla jsem v tom zalíbení, což jsem si o sobě nikdy nemyslela. Doufám, že odmaturuji a dostanu se na VŠ. Chtěla bych na veterinu, konkrétně na veterinární hygienu. Teď už jen čekám na nějakého toho vysněného prince na bílém koni až si pro mě přijede 🙂 Děvčata, slečny i dospělé ženy, matky – jestli jste to dočetly až sem a vydržely u toho, tak máte můj velký obdiv. Nevím jestli vám můj příběh něco dal či dá, ale chtěla bych vás poprosit – přemýšlejte, přemýšlejte zda to nejde nějak jinak, nikdy není pozdě začít znovu. Znám to, prošla jsem si tím. Od samotných začátků až po úplný konec (snad). Myslím, že je to zbytečné, že lze život prožít úplně jinak než se, co já vím v 15 zahrabat doma v koutě a deptat se a ještě k tomu jídlem. Vím je to těžké, ale první krok je na vás a vy to určitě zvládnete. Možná vám to připadne jako román, ale budu ráda, když se ozvete se svými příběhy, ať už s dobrým a nebo s otevřeným koncem. Mockrát děkuji všem, kteří se prokousali až sem a všem držím palečky a přeji hodně štěstí, síly a pevné vůle. Mějte se 🙂 Jo pro případ, že by se chtěl někdo ozvat, tady je můj mail: lucyra@seznam.cz Tak PAPA

Zdravím všechny, kdož si rozhodli přečíst můj příběh. Není zas tak odlišný od ostatních. Trpím záchvatovitým přejídáním. Je to fakt a trvalo dlouho, než jsem si to přiznala. Když jsem byla malá, naši mě měli rádi, jenže měli ještě brášku a ségru a na mě jako nejméně problémové dítě nezbýval čas. Utíkala jsem do knížek a čas mimo školu, kdy jsem většinou byla sama doma jsem trávila jídlem. Ve třinácti jsem vážila 75 kg a řekla jsem si DOST. Zhubnu a budu vést nový život. Tak jsem zhubla 20 kg a nový život jsem vést opravdu začala. Do školy, ze školy, nejíst, cvičit dvě hodiny denně, jít se psem na 10 km procházku, abych spálila kalorie. Myslela jsem, že naši na mě budou hrdí, že jsem zhubla, že jsem se dostala na gymnázium mezi prvními deseti, ale nějak jim to nepřišlo skvělý. Já jsem hubnula dál,prvák si vůbec nepamatuju, byla jsem mimo. Pak jsem se postupně dostala zpět na 75 g. Gympl jsem dokončila, zase žádná hrdost od rodičů, ségra v té době utíkala z domova, měli dost starosti s ní. Dostala jsem se na VOŠ (jaktože jsi se nedostala na VŠ?), našla jsem si kluka a začala s ním bydlet v Praze. Na první schůzce mi řekl, že bych měla zhubnout (že jsem se na něj nevykašlala hned). Dalšího tři a půl roku jsem pořád jen držela diety, cvičila a snažila se být krásná, ačkoliv jemu to bylo jedno, šikanoval mě pořád (jsi hnusná, proč s tebou vůbec chodím, měla bys zhubnout…..) Po třech a půl letech jsem to najednou skončila, odešla jem od něj, šla bydlet na kolej, bohužel jsem začala z toho stresu kouřit, čehož se nemůžu ani teď, skoro po roce zbavit. Našla jsem si kluka, který mi neustále říká jak jsem úžasná, krásná, chytrá apod., rozumíme si spolu. Jen mě mrzí moje záchvaty přejídání, nemůžu se toho zbavit, nevím, co to se mnou je. Měla bych být v pohodě, taky svýho kluka miluju, ale stačí volná chvilka a už se přežeru jak prasátko. Je to divný….. Teď mi je 23 let, budu končit bakalářské studium sociální práce na UK. Měla bych se toho zbavit, ale je to strašně lákavé, jít se najíst, najít tím klid, an chvíli zapomenout na ten stres kolem všemožných zkoušek….

Kvuli postavě se trápím už pěknou řádku let.Diety jsou mým (ne)přítelem od 14 let.Teď je mi 22 a jsem zdánlivě normální holka.Studuji obor který mě velice baví-zdravotnictví,mám skvělého přítele,který je mi ve všem oporou a báječné kamarády.Přesto jsem v nitru nešťastná,proč?Protože chci zhubnout a stále se mi to nedaří.V 16 u mě nastal zlom. Tehdy jsem naprosto překopala svůj jídelníček.Ovoce,zelenina,vše celozrné,po 5 hodině jsem už nic nejedla a do toho hodně cvičila.Tehdy jsem zhubla o 8 kilo.To bylo období,kdy jsem ze sebou byla spokojená.Byla jsem štíhlá a sebevědomá.Bylo to báječné.Sice mě občas štvalo,že se musím tak žinýrovat,ale měla jsem pocit že mi to za to stojí.Myslela jsem že to bude už napořád,že je to už můj zaběhnutý životní styl.CHYBA!Toto mé štěstí se paradoxně začalo bortit v době,když mě potkalo štěstí daleko větší-zamilovala jsem se.Bylo to krásné,ale tak nějak vyčerpávající.Když jsem dorazila pozdě večer z rande,najednou bylo to tam předsevzetí nejíst po 5 a já se normálně najedla.Za 3 měsíce jsem přibrala 5 kilo a od té doby se to se mnou veze.Musím podotknout že kolotočem který potom nastal-dieta-přejídání, jsem přibrala dalších 5 kilo a to mám doteď.Nemůžu a nemůžu s tím hnout,neustále se pokouším nanovo.Už začínám propadat beznaději.Holky já nechci být vychrtlá anorektička,chci jen trochu zhubnout,abych mohla být se sebou spokojená.Chci zase najet na zdravý životní styl.Mám problém jen s tím jídlem,přejídám se totiž.Jinak s pohybem jsem na tom dobře cvičím 5x týdně.Budu velice ráda za každý váš námět a radu,díky

Vsechny holky,ktery sem pisou,vcetne me,maji stejnej problem-prijem potravy… Zacina to i u vsech asi stejne,komplexy z postavy,pak se k tomu pridaji problemy s klukem a jidlo a nasledny zvraceni je asi nejlepsim pritelem…bohuzel… Driv jsem to nejak neresila,malokdy byla zachodova misa mym vysvobozenim,tedka uz je to ale na dennim poradku… Jak to zacalo?Nekdy v rijnu se se mnou po 2 letech rozesel pritel,po nejake dobe sem se z toho vyhrabala a byla ok.Zacala jsem se vidat s kamosem,az to pomaluu preslo v bajecnej,fakt bajecnej vztah,ze kteryho sem mela ze zacatku strach.Ale po mesici se neco stalo,zlom,kterej sem doted nepochopila..Slo to z kopce.porad hur a hur..a uz mesic je prejidani a zvraceni asi jedinym uklidnenim..udelala sem naky seky,o kterych sem si nemyslela,ze by nejak vadily,jenze se to asi nahromadilo…je mezi nama konec.porad se nejak snazim,asi zbytecne…piseme si,mam pocit,ze si se mnou hraje.nevim,jak dlouho tohle vydrzim,pripadam si slaba.nektery kamaradky vi,ze se rozchazime,rozesli sme se(tezko rict),ale o tom,jak moc velkej slaboch sem,jim prece rict nemuzu.. Jsem rada,ze sem objevila tyhle stranky,kde si muzu precist bohuzel ne vesely pribehy ostatnich holek… preju Vam moc a moc stesti…Budu rada,kdyz se ozvete… Luc.x@seznam.cz

Můj příběh není nijak odlišný od příběhů, které jsem si zde přečetla. Také já jsem jednou z vás. Jednou, která marně bojuje přes několik let s odpornou tělo i mysl sužující harpií jménem bulimie. Jak jsem se k této nemoci dopracovala? Stačilo jen tak málo. Mít smůlu na kamarády, mít kluka, který se majetnický a také nemít sebevědomí. V šestnácti jsem byla ještě normální holka. 170 cm výška, 56 kg hmotnost, míry 89-62-89. Prostě jsem byla z mého pohledu akorád, hodně jsem sportovala a zdarvě jedla. Jenže poté se stalo mnoho věcí, které obrátily můj život naruby. Nikdy jsem nebyla nejoblíbenější mezi svými vrstevníky. Ještě na základce mi holky říkaly že bych měla se sebou něco dělat, že nosím nemoderní oblečení, že se nemaluji atd… Kluci mi říkali že jsem šeredná jako pr…a to me mrzelo nejvíc. Kdyby to říkaly jen ty holky, tak bych to nějak neřešila, ale když jsem to slýchávala ze všech stran, řekla jsem si, že se změním. bylo to v odmé třídě. Přes prázdniny jsem si vytrhala obočí, koupila si lepší oblečení,a začala jsem se malovat. Ale ani to se ostatním nelíbilo. Nyní jsem byla pro změnu moc vyzývavá a prý že mám každ¨ý den jiný kalhoty a kolik jich prý mám a proč mám tolik novýho oblečení? Prostě mi nedali pokoj ani teď. Když jsem opouštěla devátou třídu a dostala se na střední, myslela jsem, že budu mít klid, ale opak byl pravdou. V patnácti jsem trochu přibrala a tak jsem to vyřešila zdravější výživou a pohybem. Ze 63 kg jsem zhubla na 54. no a to byl kámen úrazu. Holky ze třídy si toho všimly a začaly pomlouvat že jsem anorektička a že fetuju. Zase jsem byla ta špatná. Později jsem začala chodit s jedním klukem, který byl hodně žárlivý, takže jsem to s ním neměla lehký. Naštěstí jsem po půlroce dostala rozum a rozešla jsem se s nim. Jenže za tu dobu jsem z 56 přibrala na 75. Během té doby jsem všechny deprese začala řešit jídlem. Když jsem si uvědomila, co dělám, bylo už pozdě a nešlo s tím přestat. Nyní je mi skoro 20 a přes dva roky trpím přejídánía a zvracením. Nechci už přibírat víc. Podařilo se mi trochu zhubnout, protože se snažím zase jíst jako dřív ,ale čas od času ulítnu a zase to poruším. Potom musím zvracet a vždycky je mi líto i toho,že plýtvám zbytečně jídlem. Nedokážu s tím přestat. Za devět dní mám maturitní ples a chtěla bych být alespoň trochu hezká v těch mých šatech. Mám nádherné černé šaty, ale když se budu přejídat, budu v nich vypadat jako buldozer! Teď vážím kolem 64 kg. Chtěla bych do plesu dát ještě aspoň ty 4 kila dolů, ale asi to nepůjde tak rychle. Jen bych chtěla vás všechny, co sem píšete pozdravit a říct vám, že s vámi všemi cítím, protože vím, jaké mučení je tohle svinstvo. Holky držte se!! A pamatujte si,každou kritiku na vaši potsavu berte s rezervou. teď už taky vim, že to byly s prominutím krávy, co mi záviděly a nechtěly abych byla štíhlá. Samozřejmě já neuznávám extrémní hubnutí, ale na druhou stranu je to čistě věc každé z nás ne? Takže nehubněte nerozvážně, hladověním a do extrémů, ale nenechte se olivňovat závistivými „kamarádkami“!