Archives

Škola krásy Příběh kritizující dnešní ideál krásy. Probouzím se. Ve škole. Asi bych neměla zapomenout zmínit, že je to škola internátní, dívčí a ne ledajaká. Jsem tak ráda, že tu jsem, i když jen první den a ještě po pravdě řečeno ani pořádně nevím, co mě čeká. Možná to zní hloupě….takhle navědět…..ale copak by některá z nás odolala sloganu: Za měsíc z vás uděláme modelku, která bude účinkovat na prestižních módních přehlídkách, fotit pro nejznámější zahraniční časopisy a získávat role ve filmech? Vy byste odolali, když by se vám naskytla příležitost chodit do školy pro modelky? Zvláště, když byste od útlého dětství přáli být modelkou? Já si to přála odjakživa, snila jsem o tom, jak kráčím po molu, krásná a na sobě mám nádherné šaty. A vím, že když bych se snažila, snad bych na to i měla. Musela bych ale bezpodmínečně shodit, protože moc hubená nejsem. Rozhodně ne jako modelka. Ale mám tu správnou výšku, to snad jo. 183 cm. Slušný, ne? Ale ta váha nic moc. Vlastně ani přesně nevim, kolik vážim, nestarám se o to. Hlavně, že se vejdu do kalhot. Ale mam tak kolem sedmdesáti. Žádná sláva, modelku bych rozhodně dělat nemohla. Ale tady si se mnou poradí a za pár měsíců se mi splní můj sen. Hurá!!! Pokoj, v kterém spím je krásný a útulný. Vybavují se mi slova „škola snů“……Postel s nebesy, velká okna, prostorný psací stůl a veliká skříň na moje (milované) oblečení. V půl deváté se ozve z interkomu u stropu zvonek, ohlašující budíček. No jasně, obléknout se a dostavit se dolu do haly. Házim na sebe novou teplákovku a pádím dolu po shodech do haly, div se nepřerazím. Snad ještě nikdy jsem se tak netěšila na školní den. A v hale nás hezky přivítají, rozdají nám láhve s pramenitou vodou na pití a honem na rozcvičku. Jo aha, tudy zřejmě vede cesta za krásnou postavou, jako mají modelky. Cvičím, jako o život. Rozcvičení, aerobic, trochu posilování. A dlouho, už asi třičtvrti hodiny. A já bych klidně cvičila dýl, protože si mezi těmi ostatními připadám hnusně tlustá. Ostatní mají určitě o dost menší velikosti a to oblečení na nich plandá. snad budu taky vypadat jako oni… Končíme s cvičením, jdeme na snídani. Copak asi bude.- Jen doufám, že ne taková ta školní vajíčková pomazáznka. Bléééé….Stojím frontu u okénka a ta postupuje hrozně pomalu a já už mám docela hlad. Každou holku totiž nejdřív váží a zapisujou to. Jéžiš, to bude ostuda s tou mou sloní váhou. No ale alespoň se dozvim, kolik přesně vážim. Váha ukazuje 69,3. No teda! Sem tlustá obluda! K snídani dostávám stroužek jablka. No a já se děsila pomazánky. Tak takhle vypadá dieta. Sednu si ke stolu a „pustím se “ do své snídaně. Zakousnu se do jablka, stejně si pudu přidat. A potom si ke mě přisedne zdejší, štíhlá dívka. Usměje se na mě. „Si tu nová viď? No jo, každej je tu někdy novej, neboj, taky zhubneš.“ No – asi sem fakt obézní. Nebo že by tady platilo nová = tlustá? „Jestli ti můžu poradit, jez pomalejc. Pak víc zhubneš. Mimochodem – menuju se Franziska. A ty?“ Představuju se a při tom obdivuju Franzisčinu krásně štíhlou postavu. Na normálního člověka je až moc hubená. Ale ona je modelka…“ Hm, tak já běžím.“ rozloučí se Franziska a kostnatou rukou si prohrábne husté vlasy. Mířím zpět k výdejnímu okénku, chci si přidat. “ Počkej, „, volá na mě Franziska, „nášupy tu pochopitelně neexistujou!“ Nechápavě na ni zírám. Tohle mi má stačit k snídani? „Cheš být modelka nebo ne?“, ptá se mě Franziska, když spatří můj výraz. Němě přikývnu a loudám se zpět do haly, a odtud do tělocvičny. Chvíli hrajeme basketbal, pak posilujeme, cvičíme aerobic a pak chvíli běháme. V jedenáct nás pošlou do třídy, kde probíhá normální vyučování. Máme matiku a počítáme jakési primitivní příklady, které já ve svých necelých šestnácti letech už dávno umim. A pak přijde konečnš poledne, čas oběda. K mému velkému údivu nás opět váží. A já mam 69 rovných. A dostávám raciolku s plátkem okurky. Proboha! Tohle je doslova hladomorna! Potom si však pomyslím, že tu dietu sestrojili zaručeně nějací odborníci, a že za tu krásu to stojí. Obědvám sama. Tantokrát si ke mě nepřisedne žádná z dívek, ani Franziska. Nevidím ji ani nikde v jídelně. Až v chodbě na ni narážím, usměje se na mě. “ Nebyla jsi na obědě!“ “ Dala sem si menší půst, ani jsemneměla hlad. A jdi si pro plavky, odpoledne máme plavání.“ Touto větou mi Franziska dokonale zkazila náladu. V plavkách se mezi těmi vychrtlými, anorektickými, ale krásnými modelkami budu cítit ještě hůř. Moje deprese se stupňovala tolik, že se mi po půlhodince poledního volna absolutně nechtělo jít plavat. S tou svojí hnusnou špekatou postavou! Achjo! Ale nakonec se ničemu nevyhnu, přijde pro mě Franziska, jako by čekala, co mám za lubem. Právě kvůli ní tu teď trčim v beznadějné deepresi. “ Upozorňuju tě, že jestli se budeš takhle flákat, nikdy z tebe modelka nebude. Šup, popadni plavky a padáme!“ Kráčíme po chodbách naší rozlehlé školy a Franziska mě vede k bazénům. A v šatně nejen díky ní, ale i díky ostatním dívkám, se moje deprese tísíckrát násobí. Ta Franziska je tak neskutečně vychrtlá. A mě se to líbí. Divné. V obratu dvacetičtyř hodin se mi najednou místo normální, přirozeně štíhlé postavy líbí podvyživená, na kost vyhublá těla. Jako mají všechny ty holky okolo. A pak sem si o sobě myslela, že jsem nezmanipulovatelná! Franziska je nádherná. Dala bych cokoli za to, abych vypadala jako ona. Je vychrtlá. Vpadlé bříško, ručičky jako hůlčičky, vyhublé nohy a vyčnívající žebra. Ta hubenost je jí vidět i v obličeji. Propadlé tváře se mi najednou strašně líbí. A taky má Franziska hnědé, vlnité vlasy a dokonale hladkou pleť. A já si vedle ní připadám jak strašák do zelí! Plavání mě docela bavilo, ale po dvou hodinách sem byla s fyzickými i psychickými silami na dně. Po tom ale zase máme normální vyučování, až do čtyř a z toho si nic neodnáším, protože nedávám pozor. Jsem tak utahaná! „To si zvykneš“, utěšuje mne Franziska, když míříme na hodinu modelingové chůze, pózování a tance. Já jako úplný začátečník chodím hodinu sem tam po mole. Ale to mě docela baví. Poprvé ve svém životě stojím na tom úžesném mole, i když cvičném. A chůze mi jde! Potom se cítím ale spoň o trochu lépe a mířím na večeři. Sama. Už o Franzisčinu přízeň ani moc nestojím, protože zkrátka brutálně ničí mé sebevědomí. Po krátkém vážení, kdy mi váha ukáže 68,8 kg,se „najím“ listem salátu a s ostatními dívkami musím ještě jednou cvičit. Opět aerobik a posilování a na závěr si dáme partii volleyballu. Ale cvičíme poctivě a až do sedmi. Potom mě naženou na kosmetiku, mytí vlasů a manikůru. Jsem tak unavená, že jsem ráda, že můžu alespoň chvíli takhle sedět. A pak se jdeme mýt. K mé velké nelibosti se ke mě přidá ta kostra Franziska. Vypadá z holek snad nejvychrtlejší. “ Takhle ti to sluší, ta kosmetika ti prospívá“ usměje se na mě a zase se vrátí ke svým kamarádkám. Nikdy by mě nenapadlo, že mě zrovna Franziska pochválí. A umývárna je fantastická! Po stranách zářivě čistá umyvadla, každá s několika druhy mýdel a zubních past. Samozřejmě u každého ohromné zrcadlo. Uprostřed této veliké umývárny ostrůvek van a několika výřivek a celou protější stranu zabírali luxusní sprchy. A všude okolo zrcadla a samé zásobníčka na mýdla, koupele a různé sprchové gely. Aby si mohla každá dívka vybrat. V rohu umývárny se kupila hora čerstvě vypraných, zářivě bílých ručníků. Odcházím odtud krásně vymydlená, voňavá, ale také ještě více unavená. Alespoň, že už můžu jít spát! Před usnutím ještě chvilku jen tak ležím a přemýšlím o této škole. Je to tu luxusní, to je pravda. A ty holky jsou opravdu dokonalé modelky. A jestli já budu brzo taky taková, tak to za to stojí, ne, že ne. Ale je to tu jak v hladomorně, to je také pravda. V těchto myšlenkách a s ukrutným kručením v břiše usínám…… Po týdnu pobytu v této škole mi už váha ukazuje 66 kg. A na ty porce už si také pomalu zvykám. Jistě, jsou to porce jak pro mouchu. A dietní. Jen kousky zeleniny, raciolky, jablka, občas taková větší polévková lžíce jogurtu. Občas samozřejmě mívám hlad, ale postupně míň a míň, zvykám si na ten režim a za tu postavu to stojí. A cvičení mě pořád docela baví. Vlastně čím dál tím víc. A moje postava se stále zlepšuje. Další týden mám už jen 63 kg. Dnes odpoledne jedou ostatní dívky vystupovat na nějakou módní přehlídku, ale já ještě nemůžu. Stejně by se mi tam teď ani nechtělo, protože bych mezi těmito krásně hubenými holkami vypadala jako balón. A tak mám volno a tělocvičnu pro sebe. Celé odpoledne cvičím, i když vlastně nemusím. Ale já chci být konečnš modelka! A večer si truc nevezmu ani ten kousek okurky! Po těch šesti hodinách odpoledního cvičení mám 62 kg! Hurá, jde to dolů! Jinak si každý den povídám s Franziskou, rozumím si s ní čím dál tím líp. Vypráví mi příhody ze školy, kdy jsem sem ještě nechodila i zážitky z módních přehlídek. O měsíc později se s ní však přestanu vídat a nikde ji nepotkávám. Od trenérky se dozvídám, že Franziska jela na rekreaci k moři. Ta se má! To mě nikdo nikam nevezme. No jo, Franziska má asi bohaté rodiče. A také si možná něco vydělá na přehlídkách. Ale potom už se o Franzisku nestarám, protože za dva týdny pojedu poprvé na přehlídku. Dosáhla jsem totiž hranice 45 kg. A všechno oblečení je mi úžesně volné. Konečně sem normální, a ne tak strašně obézní! Přehlídka byla úžasná. Na ten okamžik, kdy kráčím po molu nikdy nezapomenu. Dostala jsem nádherné, bohatě nařasené a složitě prošívané šaty plné korálků a hedvábí a ůžasné páskové boty na vysokánském podpatku. A nalíčily mne profesionálové! Já se tak těším na další přehlídku! O měsíc později vážím stále jen 39 kg a moje váha již neklesá. Proto nic nejím. Cítím na sobě velkou změnu, a to nejen ve množství tuku na těle. Nic, vůbec nic mne nezajímá, myslím jen na své tělo a na nic jiného. Jsem jako chodící mrtvola. A nejradši bych se vážila každých deset minut. Jsem posedlá. A nenormální. Cítím se neustále slabá a mám šílené závratě. Ale sem konečnš jakž takž normální, už ne hrouda tuku. Takhle živořím asi dva týdny a moje váha neklesá. Ach jo! Sem tlustá ! Tlustá hnusná obluda! A pitomá a hloupá! Nenávidím se! Tohle si pořád v duchu odříkávám. Ale potom se stane zázrak. Náhle mám 37 kg, ani nevím jak. Jsem šťastná, ale jen chvíli. Ráno si opět stoupám před zrcadlo a připadám si nesmírně tlustá a ohavná. Rukou se lehce přidržuji zrcadla, protože má pocit, že omdlím. Ne, nikdy nebudu štíhlá, nebo alespoň normální…nikdy……má ruka bezmocně sklouzne po zrcadle a já se vypotácím do haly. Při snídani mi váha ukážu 36,8 kg a já opět odmítnu půlku raciolky, která se dnes podává k obědu. Mimochodem – dnes je to tři týdny, co jsem napostedy jedla. A pak se mi náhle zamlží před očima a já klesám na podlahu….. Probírám se o týden později na ošetřovně. Jak jinak než na kapačkách. Tento stav se mi vždy spojoval s anorektičkami. Jsem snad taková? Z těchto úvah mne vtrhne ošetřovatelka, která mi podá jakési léky. Pak opět usínám. Po dalším týdnu mi oznámili, že se pojedu zrekreovat a doléčit na Kanáry. Super! Alespoň pojedu k moři. U moře se mi strašně moc líbilo. Byla jsem tam ještě s jednou holkou od nás ze školy, Milldret. A celý den jsme mohly plavat v moři a opalovat se. To bylo lepší než solárium, toho jsem si ve škole užila do sytosti. Tady jsme mohly také o poznání víc jíst…ne se přejídat, ale dostávaly jsme dost ovoce. A teď jsem zase ve škole a o hodně tlustší. Mám asi 47 kg. No jak tohle shodim…..Ale čas plyne dál a ani nevím jak, už váha opět ukazuje 40 kg a já nic nevnímám, brečím a připadám si tak příšerně tlustá…nežiju. Jen přežívám. A chodí na módní přehlídky a fotím. Ale ani to už mě nebaví. Nejradši bych se někam zahrabala a už nikdy nevylezla….do hrobu. Stejně už jsem na půl mrtvá, jako když bych byla z části v bezvědomí. A už jsem zase asi tři týdny vůbec nic nejedla. Je večer, potácím se do jídelny. Dnes je mi celý den špatně, jako bych měla zkolabovat. A váha ukazuje36,3 kg. Ten pohled mi něco připomene……asi už zase brzy pojedu na Kanáry……

Ahoj holky, tahle stránky navštěvuju už hodně dlouho.Čtu většinu příběhů a někdy mě úplně zaráží,co všechno se můžestát.Vždycky jsme příběhy jen četla,ale teď sama nevím,jestli nezačínám mít stejný problém jako některé z vás. Je mi 21..Někdy v 16,když jsem nastoupila na gympl byla moje váha 75-77 kg,měřila jsem 175cm.Změna školy,jiní lidé,jiné zájmy,celková změna mě dostala postupně na 65kg.Ani nevím jak..stalo se. Potkala jsem kluka,někdy v 18,jsme spolu dodneška.Velká láska ke které se ještě předtím přidalo cvičení aerobiku. Cvičím dodneška.Dneska je ale moje váha 57-60kg.Svoji váhu si držím hlavně díky tomu,že se hodně hlídám..A proto asi hlavně píšu. Nemyslím na nic jeného,než na to,co jím,kdy jím,kolik toh s ním..někdy nejím skoro vůbec. To proto,abych pak nemusela mít výčitky,že jsem zase něco snědla. Popravdě ty výčitka mám i když něco jím..pocit hladu už vůbec nemá.Kdybych nemusela,někdy před svým přítelem,před rodičema prostě jíst nebudu. Cvíčím v každé volné minutě, do zrcadla se dívám kdy to jen jde a pořád si připadám „tlustá“.Možná ne tlustá,ale prostě ne „dobrá“.Nejlíp mi je,když můžu dluho něco dělat,abych nemusela jíst a hlavně na to jídlo vůbec nemyslet.Ani jsme si neuvědomovala,že se to děje,ale teď..poslední dobou si sama sobě připadám jako blázen..nevím,co s tím..Když někdo napíše,budu ráda..ahoj

Je to smutné, ale je to tak .Bulímia je súčasťou môjho života. Po šiestich rokoch sa mi už nechce bojovať, čoraz častejšie mi je ľahostajné ako vypadám. Ako v mnohých prípadoch, aj v mojom bola na začiatku túžba po dokonalosti, po krásnej postave, ktorú som od prírody nedostala. Chcela som sen premeniť na skutočnosť, obdivovala som vychudnuté modelky a začala sa čoraz viac zaoberať diétami.Darilo sa mi a dúfala som, že budem mať konečne postavu ako z módneho časopisu a konečne budem šťastná. Prišiel ale snáď najväčší zlom v mojom živote, kedy som objavila zvracanie a pripadalo mi ako úžasne jednoduchý spôsob chudnutia. Zo začiatku som sa sama sebe hnusila a nechápala som,ako si sama môžem tak ubližovať. Túžba po štíhlosti bola však väčšia a ja som si na strkanie prstov do krku zvykla ako na každodenný rituál. Čoraz viac času som trávila na záchode, nedokázala som prestať jesť a zvracať. Namiesto školy som zháňala jedlo, behala som po obchode ako zmysluzbavená a jedla som celou cestou domov, doma,…jedla som v jednom kuse,kradla,celý život mi bol ukradnutý. Jedinou útechou mi bolo prejedanie. Aspoň na chvíľu som bola šťastná, aspoň na chvíľu sa zastavil čas. No potom prišlo peklo.Potom prišli výčitky a plač, zvracanie.To bol môj každodenný kolotoč. Bulímia ma zničila ani nie tak fyzicky, ako psychicky. Nevedela som vychádzať s ľuďmi, všetci a všetko mi šlo na nervy,prestal ma zaujímať svet okolo. Často som rozmýšľala o samovražde, ale na to som nebola dosť silná. Dnes končím vysokú školu, nechápem ako som to mohla dotiahnuť pri mojom stave až tak ďaleko. Je mi veľmi smutno, že najkrajšie roky, ktoré som si mala vychutnať s kamarátmi, som strávila sama, s jedlom a záchodom. Každé miesto môjho štúdia mám spojené s bulímiou, všetko sa mi spája len s ňou a s ničím iným. Pred pol rokom to došlo priďaleko, nebola som schopná rozmýšľať nad ničím iným ako nad jedlom. Mala som práve skúškové obdobie ,ale skúšky boli to posledné, čo ma zaujímalo. Ani neviem, kde sa vo mne nabrali sily a zbytok zdravého rozumu. Možno pud sebazáchovy…rozhodla som sa ísť na liečenie. Pre rodičov to bol obrovský šok. Ich perfektná dcéra nie je taká, akú si ju vysnívali. Na liečení v Pezinku som strávila dva mesiace. Prišla som sama, v strašnom stave, plakala som celou cestou a mala som sto chutí sa otočiť a vrátiť domov. V konečnom dôsledku som rada, že som absolvovala liečenie. Neskutočne mi pomohlo a myslím, že nebyť neho, už by som tu nebola. Dnes viem, že v tomto probléme nie som ani zďaleka sama. Stretla som tam veľa krásnych ľudí, s ktorými mám veľa spoločného. V našom prípade je veľmi dôležité urobiť ráznu čiaru a začať odznova. Začať pravidelne jesť a opäť žiť. Vážiť si seba, svoje názory, povahu, výzor. Za bulímiou je skryté viac. Prejedanie je len znakom iného, hlbšieho problému. Aspoň na začiatku je to tak , pokiaľ problém neprerastie do závislosti. Bulímia je často prirovnávaná k alkoholizmu. Dodržiavanie režimu musí byť na prvom mieste v našom živote. Abstinujúci alkoholik si nesmie dať ani jeden pohárik, lebo za ním by nasledoval ďalší. A to isté platí pe nás a jedlo. Mne sa zhruba štyri mesiace podarilo pravidelne jesť, písala som si denníček, zapisovala každé jedlo. Dnes som na tom opäť horšie. Viem, ako sa z toho dostať, ale nemám síl. Čakajú ma štátnice, diplomovka, mám stres a nervy…a riešim to opäť jedlom. Pribrala som a je mi zo seba zle. Dúfam, že som žiadnu z vás neodradila od liečenia, lebo podľa mňa je práve ono najlepšou cestou k uzdraveniu. Môj život je aj napriek krátkodobým zlyhaniam neporovnateľne bohatší. Je to o vytrvalosti, viere a láske k sebe a životu. Pevne verím, že to všetky dobojujeme do úspešného konca a žiadnym PPP nedáme v našich životoch šancu. Veľa sily želá Tiža

Nevím pořádně,jestli u mě nějaká opravdová anorexie nastala nebo ne,ale,když jsem si četla body,jak se anorektičky chovají a podobně,tak už vím,že ano.Teprve teď si člověk uvědomí,jak byl nesmírně krutý:ke svému tělu,ke svým blízkým,jak je všechny mučil.Chce se mi tak strašně brečet,jak jsem mohla být tak bezcitná a zabývat se jen svojí „dokonalou“ postavou,které jsem docílila „pravidelným“ a „zdravým“ stravováním.Všichni okolo mě jsou nechutný tlustý prasata,který pořád jen žerou a ještě k tomu nezdravě,nedokážou myslet na nic jiného než na jídlo….ano,tohle jsem byla já!Nemůžu tomu věřit,pamatuji jak jsem ostatními opovrhovala…A přitom jsem to byla jenom já,kdo na nic jiného,než na jídlo nemyslel.pořád mi v hlavě jelo:oběd jsem dojedka v 11:38 to znamená,že ve 13:38 sním jablko,jablko dojím za pět minut,to znamená,že v 15:43 sním vitalineu s jením rýžovým chlebíčkem.A nejhorčí je,že mě to přišlo normální!úplně se klepu!V květnu jsem měřila 170cm a vážila66kg.Chvilkama jsem si připadala tlustá a někdy zase štíhlá.Každopádně mě se tuk ukládá rovnoměrně po celém těle,takže sem byla holka krev a mlíko a o kluky jsem neměla nouzi.Jenže já nikdy nechtěla a ani nechci být krev a mlíko,chci být hubeňoučká-to trvá do teď,nevím proč,ale nedokážu mít sebevědomí,když nemám jistotu,že každý,kdo se na mě podívá si řekne:“ta holka je ale hubená,vždyť nemá žádnej zadek“tohle trvá doteď a ztohdle se už asi nevyléčím,ale už aspoň jím.Od května jsem se pokoušela hubnout,nejedla jsem,pak jsem se na to vykašlala,protože sem zase se sebou byla na chvilku spokojená,pak sem na jedné fotce zase vypadala nějak na můj vkus moc silně,tak sem se zase rozhodla,že zhubnu a tak pořád dokola.V srpnu jsem se víc než o hubnutí začla zajímat o zdraví a zdravý životní styl,tak jsem začala s taťkou běhat.Běhali jsme 3x týdně 10km,bylo to v pohodě a já byla taky v pohodě,trošku sem hubla,ale neřešila sem to,tak sem se ani nevážila.S příchodem září a školy se do toho začala ještě tančit.každý den,kdy sme neběhali,tak jsem 1,5h hodiny tančila.V jídle sem se nějak zvlášť neomezovala,jen jsem nejedla po páté hodině,jinak nic.Pak přišel říjen a počasí se začala zhoršovat a já byla už vyčerpaná,protože sem se každý den nutila do takového obrovského pohybu,navíc se se bála zimních měsíců,kdy nebudu moct chodit běhat,že přiberu zpátky a tak to začala,začla pomalinku,nanásilně a nevědomky ubírat na jídle.Díky pořadu ste to,co jíte jsem vyřadila spoustu „nezdravých“ potravin.Od 4.10. jsem se každý den vážila.Hubla jsem 1kg za týden.Byla jsem stále víc a víc unavená,podrážděná,náladová,všichni mě štvaly,s nikým sem se nechtěla bavit,byla jsem hnusná na mamku a taťku,kteří o mě měli strach.Na konci listopadu jsem již měla 57kg.Jedla jsem už opravdu minimálně a jen superzdravé potraviny.V prosinci 5.12. mě táta vzal k dietoložce,které jsem musela ukázat svůj týdenní jídelníček.řekla,že tohle je přsně jídelníček pro lidi s obezitou a že bych měla přidat pečivo a mléčný výrobek a večer kolem osmé ještě třeba jablíčko-říkala sem si,že se snad zbláznila,to nikdy!a tak sem tátovi,slíbila,že budu jíst,tak ja mi řekla,ale samozřejmě se si jedla,tak jak sem chtěla.já sem totiž už neměla žádné chutě a ani hlad,protože můj žaludek byl naprosto miniaturní.jídlo sem brala jen jako nutnost k přežití,ale nějaký požitek z jídla-co to je???Těsně před vánoci moje váha klesla na 52kg.mamce jsem konečně přiznala,že menses sem měla naposled v říjnu.musela jsem k doktorce,ta,když mě viděla,tak se hned zeptala,kolik jsem zhubla,tak jsem jí řekla,že vážím 56kg,řekla,že se mám objednat na gyndu a uvidíme.Na gyndě mi pan doktor vysvětlil vše kolem modelek apodobně a řekl mi,že mi teď dá injekci a že to tak do týdne dostanu.že ale musím aspoň tak dvě kila přibrat,jemu jsem totiž řekla,že mám 54kg.Samozřejmě ,že sem to do týdne nedostala.Teď je 17.2. a pořád nic.V pondělí jdu na gyndu znovu,ale s tím,že teď mám 59kg a opravdu doufám,že už to dostanu.Ale abych nepředbíhala.O Vánocích sem musela začít jíst před našima a víc.Doktorka řekla,že jestli váha klesne pod 52,tak si balím a jedu do Motola,klidně i o Vánocích.Tak jsem byla pořád plná a bylo mi špatně,měla sem záchvaty,kdy jsem byla schopná,klidně všechno kolem mě rozkopat a rozbít,jen abych nemusela ten „odpornej,kalorickej a nezdravej“ puding a ještě k tomu v 19:30.Prostě sem se chovala,jak kdybych měla 100kg a s každým dekem navíc by mi hrozila smrt.Pořád sem všem a sobě namlouvala,že CHCI přibírat,ale POMALU a ze ZDRAVÝCH jídel.Ale ve skutečnosti,jakmile váha ukázala 52,8 a ne 52,1,tak jsem byla nervózní úplně příšerně.1.1.jsem si dala arašídy v čokoládě-přejedla jsem se tím a od té doby jsem se skoro každý druhý den v lednu přejídala,ale ne normálním jídlem,ale sladkostma a brambůrkama a tak.Já,které se z takových věcí ještě v prosinci zvedal žaludek a která k smrti nenáviděla lidi,co to jedli.Přejídání pokračovala až do teď,ale už si to mnohem víc uvědomuju a mám víc informací o přejídání,tak s tím bojuju,chci zhubnout na minimální doporučenou váhu pro mojí výšku-tedy 53kg.ale tentokrát chci hubnout pomaličku a s tím,že budu jíst normální jídlo.chci totiž mít měsíčky a být v pohodě-a já dokážu být v pohodě pouze,když budu mít štíhlounký tělo,ale zároveň budu mít menses a budu si moc normálně občas dát sladký apodobně jako moje vrstveníci.Na spoustu věcí jsem přišla.Já být svým tělem,tak si teď nafackuju,absolutně jsem ho neposlouchala,když si o něco říkalo a naprosto sem ho ingnorovala,stjeně jako pak mé blízké a vrstveníky.nejvíc mě ale mrzí,že jsem dovolila,aby mě ovládla takováto nemoc a že jsem se stala otrokem časových intervalů,zdravého životního stylu a jídla a nejvíc ze všeho,že jsem na čtvrt roku udělala ze životů peklo mamince,taťkovi,sestřičce,která je jen o rok a půl mladší než já,babička,protože sem vždy milovala zmrzlinu a její buchty a v té době,když mi to zase nabídla a řekla,ať si vemu,že sem hudená,tak sem ji skoro seřvala,ano babičku,která by za mě dýchala a kterou mám strašně strašně moc ráda!Je mi z mýho chování zle!Byla sem bezcitná a zlá-byla jsem prostě nemocná…