Archives

Škola krásy Příběh kritizující dnešní ideál krásy. Probouzím se. Ve škole. Asi bych neměla zapomenout zmínit, že je to škola internátní, dívčí a ne ledajaká. Jsem tak ráda, že tu jsem, i když jen první den a ještě po pravdě řečeno ani pořádně nevím, co mě čeká. Možná to zní hloupě….takhle navědět…..ale copak by některá z nás odolala sloganu: Za měsíc z vás uděláme modelku, která bude účinkovat na prestižních módních přehlídkách, fotit pro nejznámější zahraniční časopisy a získávat role ve filmech? Vy byste odolali, když by se vám naskytla příležitost chodit do školy pro modelky? Zvláště, když byste od útlého dětství přáli být modelkou? Já si to přála odjakživa, snila jsem o tom, jak kráčím po molu, krásná a na sobě mám nádherné šaty. A vím, že když bych se snažila, snad bych na to i měla. Musela bych ale bezpodmínečně shodit, protože moc hubená nejsem. Rozhodně ne jako modelka. Ale mám tu správnou výšku, to snad jo. 183 cm. Slušný, ne? Ale ta váha nic moc. Vlastně ani přesně nevim, kolik vážim, nestarám se o to. Hlavně, že se vejdu do kalhot. Ale mam tak kolem sedmdesáti. Žádná sláva, modelku bych rozhodně dělat nemohla. Ale tady si se mnou poradí a za pár měsíců se mi splní můj sen. Hurá!!! Pokoj, v kterém spím je krásný a útulný. Vybavují se mi slova „škola snů“……Postel s nebesy, velká okna, prostorný psací stůl a veliká skříň na moje (milované) oblečení. V půl deváté se ozve z interkomu u stropu zvonek, ohlašující budíček. No jasně, obléknout se a dostavit se dolu do haly. Házim na sebe novou teplákovku a pádím dolu po shodech do haly, div se nepřerazím. Snad ještě nikdy jsem se tak netěšila na školní den. A v hale nás hezky přivítají, rozdají nám láhve s pramenitou vodou na pití a honem na rozcvičku. Jo aha, tudy zřejmě vede cesta za krásnou postavou, jako mají modelky. Cvičím, jako o život. Rozcvičení, aerobic, trochu posilování. A dlouho, už asi třičtvrti hodiny. A já bych klidně cvičila dýl, protože si mezi těmi ostatními připadám hnusně tlustá. Ostatní mají určitě o dost menší velikosti a to oblečení na nich plandá. snad budu taky vypadat jako oni… Končíme s cvičením, jdeme na snídani. Copak asi bude.- Jen doufám, že ne taková ta školní vajíčková pomazáznka. Bléééé….Stojím frontu u okénka a ta postupuje hrozně pomalu a já už mám docela hlad. Každou holku totiž nejdřív váží a zapisujou to. Jéžiš, to bude ostuda s tou mou sloní váhou. No ale alespoň se dozvim, kolik přesně vážim. Váha ukazuje 69,3. No teda! Sem tlustá obluda! K snídani dostávám stroužek jablka. No a já se děsila pomazánky. Tak takhle vypadá dieta. Sednu si ke stolu a „pustím se “ do své snídaně. Zakousnu se do jablka, stejně si pudu přidat. A potom si ke mě přisedne zdejší, štíhlá dívka. Usměje se na mě. „Si tu nová viď? No jo, každej je tu někdy novej, neboj, taky zhubneš.“ No – asi sem fakt obézní. Nebo že by tady platilo nová = tlustá? „Jestli ti můžu poradit, jez pomalejc. Pak víc zhubneš. Mimochodem – menuju se Franziska. A ty?“ Představuju se a při tom obdivuju Franzisčinu krásně štíhlou postavu. Na normálního člověka je až moc hubená. Ale ona je modelka…“ Hm, tak já běžím.“ rozloučí se Franziska a kostnatou rukou si prohrábne husté vlasy. Mířím zpět k výdejnímu okénku, chci si přidat. “ Počkej, „, volá na mě Franziska, „nášupy tu pochopitelně neexistujou!“ Nechápavě na ni zírám. Tohle mi má stačit k snídani? „Cheš být modelka nebo ne?“, ptá se mě Franziska, když spatří můj výraz. Němě přikývnu a loudám se zpět do haly, a odtud do tělocvičny. Chvíli hrajeme basketbal, pak posilujeme, cvičíme aerobic a pak chvíli běháme. V jedenáct nás pošlou do třídy, kde probíhá normální vyučování. Máme matiku a počítáme jakési primitivní příklady, které já ve svých necelých šestnácti letech už dávno umim. A pak přijde konečnš poledne, čas oběda. K mému velkému údivu nás opět váží. A já mam 69 rovných. A dostávám raciolku s plátkem okurky. Proboha! Tohle je doslova hladomorna! Potom si však pomyslím, že tu dietu sestrojili zaručeně nějací odborníci, a že za tu krásu to stojí. Obědvám sama. Tantokrát si ke mě nepřisedne žádná z dívek, ani Franziska. Nevidím ji ani nikde v jídelně. Až v chodbě na ni narážím, usměje se na mě. “ Nebyla jsi na obědě!“ “ Dala sem si menší půst, ani jsemneměla hlad. A jdi si pro plavky, odpoledne máme plavání.“ Touto větou mi Franziska dokonale zkazila náladu. V plavkách se mezi těmi vychrtlými, anorektickými, ale krásnými modelkami budu cítit ještě hůř. Moje deprese se stupňovala tolik, že se mi po půlhodince poledního volna absolutně nechtělo jít plavat. S tou svojí hnusnou špekatou postavou! Achjo! Ale nakonec se ničemu nevyhnu, přijde pro mě Franziska, jako by čekala, co mám za lubem. Právě kvůli ní tu teď trčim v beznadějné deepresi. “ Upozorňuju tě, že jestli se budeš takhle flákat, nikdy z tebe modelka nebude. Šup, popadni plavky a padáme!“ Kráčíme po chodbách naší rozlehlé školy a Franziska mě vede k bazénům. A v šatně nejen díky ní, ale i díky ostatním dívkám, se moje deprese tísíckrát násobí. Ta Franziska je tak neskutečně vychrtlá. A mě se to líbí. Divné. V obratu dvacetičtyř hodin se mi najednou místo normální, přirozeně štíhlé postavy líbí podvyživená, na kost vyhublá těla. Jako mají všechny ty holky okolo. A pak sem si o sobě myslela, že jsem nezmanipulovatelná! Franziska je nádherná. Dala bych cokoli za to, abych vypadala jako ona. Je vychrtlá. Vpadlé bříško, ručičky jako hůlčičky, vyhublé nohy a vyčnívající žebra. Ta hubenost je jí vidět i v obličeji. Propadlé tváře se mi najednou strašně líbí. A taky má Franziska hnědé, vlnité vlasy a dokonale hladkou pleť. A já si vedle ní připadám jak strašák do zelí! Plavání mě docela bavilo, ale po dvou hodinách sem byla s fyzickými i psychickými silami na dně. Po tom ale zase máme normální vyučování, až do čtyř a z toho si nic neodnáším, protože nedávám pozor. Jsem tak utahaná! „To si zvykneš“, utěšuje mne Franziska, když míříme na hodinu modelingové chůze, pózování a tance. Já jako úplný začátečník chodím hodinu sem tam po mole. Ale to mě docela baví. Poprvé ve svém životě stojím na tom úžesném mole, i když cvičném. A chůze mi jde! Potom se cítím ale spoň o trochu lépe a mířím na večeři. Sama. Už o Franzisčinu přízeň ani moc nestojím, protože zkrátka brutálně ničí mé sebevědomí. Po krátkém vážení, kdy mi váha ukáže 68,8 kg,se „najím“ listem salátu a s ostatními dívkami musím ještě jednou cvičit. Opět aerobik a posilování a na závěr si dáme partii volleyballu. Ale cvičíme poctivě a až do sedmi. Potom mě naženou na kosmetiku, mytí vlasů a manikůru. Jsem tak unavená, že jsem ráda, že můžu alespoň chvíli takhle sedět. A pak se jdeme mýt. K mé velké nelibosti se ke mě přidá ta kostra Franziska. Vypadá z holek snad nejvychrtlejší. “ Takhle ti to sluší, ta kosmetika ti prospívá“ usměje se na mě a zase se vrátí ke svým kamarádkám. Nikdy by mě nenapadlo, že mě zrovna Franziska pochválí. A umývárna je fantastická! Po stranách zářivě čistá umyvadla, každá s několika druhy mýdel a zubních past. Samozřejmě u každého ohromné zrcadlo. Uprostřed této veliké umývárny ostrůvek van a několika výřivek a celou protější stranu zabírali luxusní sprchy. A všude okolo zrcadla a samé zásobníčka na mýdla, koupele a různé sprchové gely. Aby si mohla každá dívka vybrat. V rohu umývárny se kupila hora čerstvě vypraných, zářivě bílých ručníků. Odcházím odtud krásně vymydlená, voňavá, ale také ještě více unavená. Alespoň, že už můžu jít spát! Před usnutím ještě chvilku jen tak ležím a přemýšlím o této škole. Je to tu luxusní, to je pravda. A ty holky jsou opravdu dokonalé modelky. A jestli já budu brzo taky taková, tak to za to stojí, ne, že ne. Ale je to tu jak v hladomorně, to je také pravda. V těchto myšlenkách a s ukrutným kručením v břiše usínám…… Po týdnu pobytu v této škole mi už váha ukazuje 66 kg. A na ty porce už si také pomalu zvykám. Jistě, jsou to porce jak pro mouchu. A dietní. Jen kousky zeleniny, raciolky, jablka, občas taková větší polévková lžíce jogurtu. Občas samozřejmě mívám hlad, ale postupně míň a míň, zvykám si na ten režim a za tu postavu to stojí. A cvičení mě pořád docela baví. Vlastně čím dál tím víc. A moje postava se stále zlepšuje. Další týden mám už jen 63 kg. Dnes odpoledne jedou ostatní dívky vystupovat na nějakou módní přehlídku, ale já ještě nemůžu. Stejně by se mi tam teď ani nechtělo, protože bych mezi těmito krásně hubenými holkami vypadala jako balón. A tak mám volno a tělocvičnu pro sebe. Celé odpoledne cvičím, i když vlastně nemusím. Ale já chci být konečnš modelka! A večer si truc nevezmu ani ten kousek okurky! Po těch šesti hodinách odpoledního cvičení mám 62 kg! Hurá, jde to dolů! Jinak si každý den povídám s Franziskou, rozumím si s ní čím dál tím líp. Vypráví mi příhody ze školy, kdy jsem sem ještě nechodila i zážitky z módních přehlídek. O měsíc později se s ní však přestanu vídat a nikde ji nepotkávám. Od trenérky se dozvídám, že Franziska jela na rekreaci k moři. Ta se má! To mě nikdo nikam nevezme. No jo, Franziska má asi bohaté rodiče. A také si možná něco vydělá na přehlídkách. Ale potom už se o Franzisku nestarám, protože za dva týdny pojedu poprvé na přehlídku. Dosáhla jsem totiž hranice 45 kg. A všechno oblečení je mi úžesně volné. Konečně sem normální, a ne tak strašně obézní! Přehlídka byla úžasná. Na ten okamžik, kdy kráčím po molu nikdy nezapomenu. Dostala jsem nádherné, bohatě nařasené a složitě prošívané šaty plné korálků a hedvábí a ůžasné páskové boty na vysokánském podpatku. A nalíčily mne profesionálové! Já se tak těším na další přehlídku! O měsíc později vážím stále jen 39 kg a moje váha již neklesá. Proto nic nejím. Cítím na sobě velkou změnu, a to nejen ve množství tuku na těle. Nic, vůbec nic mne nezajímá, myslím jen na své tělo a na nic jiného. Jsem jako chodící mrtvola. A nejradši bych se vážila každých deset minut. Jsem posedlá. A nenormální. Cítím se neustále slabá a mám šílené závratě. Ale sem konečnš jakž takž normální, už ne hrouda tuku. Takhle živořím asi dva týdny a moje váha neklesá. Ach jo! Sem tlustá ! Tlustá hnusná obluda! A pitomá a hloupá! Nenávidím se! Tohle si pořád v duchu odříkávám. Ale potom se stane zázrak. Náhle mám 37 kg, ani nevím jak. Jsem šťastná, ale jen chvíli. Ráno si opět stoupám před zrcadlo a připadám si nesmírně tlustá a ohavná. Rukou se lehce přidržuji zrcadla, protože má pocit, že omdlím. Ne, nikdy nebudu štíhlá, nebo alespoň normální…nikdy……má ruka bezmocně sklouzne po zrcadle a já se vypotácím do haly. Při snídani mi váha ukážu 36,8 kg a já opět odmítnu půlku raciolky, která se dnes podává k obědu. Mimochodem – dnes je to tři týdny, co jsem napostedy jedla. A pak se mi náhle zamlží před očima a já klesám na podlahu….. Probírám se o týden později na ošetřovně. Jak jinak než na kapačkách. Tento stav se mi vždy spojoval s anorektičkami. Jsem snad taková? Z těchto úvah mne vtrhne ošetřovatelka, která mi podá jakési léky. Pak opět usínám. Po dalším týdnu mi oznámili, že se pojedu zrekreovat a doléčit na Kanáry. Super! Alespoň pojedu k moři. U moře se mi strašně moc líbilo. Byla jsem tam ještě s jednou holkou od nás ze školy, Milldret. A celý den jsme mohly plavat v moři a opalovat se. To bylo lepší než solárium, toho jsem si ve škole užila do sytosti. Tady jsme mohly také o poznání víc jíst…ne se přejídat, ale dostávaly jsme dost ovoce. A teď jsem zase ve škole a o hodně tlustší. Mám asi 47 kg. No jak tohle shodim…..Ale čas plyne dál a ani nevím jak, už váha opět ukazuje 40 kg a já nic nevnímám, brečím a připadám si tak příšerně tlustá…nežiju. Jen přežívám. A chodí na módní přehlídky a fotím. Ale ani to už mě nebaví. Nejradši bych se někam zahrabala a už nikdy nevylezla….do hrobu. Stejně už jsem na půl mrtvá, jako když bych byla z části v bezvědomí. A už jsem zase asi tři týdny vůbec nic nejedla. Je večer, potácím se do jídelny. Dnes je mi celý den špatně, jako bych měla zkolabovat. A váha ukazuje36,3 kg. Ten pohled mi něco připomene……asi už zase brzy pojedu na Kanáry……

Ahojky ,jemuju se míša a je mi 15 let..nevím proč to dělám a nevím proč sem jídlem tak posedlá.Asi bych nejprve měla říct že žiju normální život gymnazialní studentky. Mám hodně kamarádu a řekněme že kluci po mě docela jedou, nebo že sem hezká Hodně kamarádek mi zavidí, že prý sem dokonalá, krásná, hodná, hubená a chytrá….nechci vypadat nějak namyšleně, pač sem ráda na tomto světe, jsou věci pro které stojí žít ..s postavou se trápím už od 12, nějak se mi pořád vsugerovává že sem tlustá, možnáto je třeba tím že v naší rodině nejsou hubení lidé. Muj příběh začíná dnem kdy sem si poprvé strčila prst do krku..proklínám ten den… Nedá se říct že trpím bulimii, ale nejméně dvajrát do týdne, když se přejím a neodolám babičině dotíčku .. je mi zle se prostě pozvracím.Tak si řikám proč to dělám.Vážím 48 kilo a měřím 165 cm. Když se musím učit nějak na jídlo nemyslím .Jím docela málo, nějakou zeleninu, čokoládovou sušenku a chleba..Jídlo si dokážu odpřít, ale pak příde den a jím a jím a zvracím a zvracím.Dělá se mi ze mně špatně..řikám si proč ? nedělej to..děti v africe, nemaj co jíst nebo lidi dřív by dali za jídlo buchví co, ale já ne.musím, vybleju s e a je mi lépe…Všechno to odporné jídlo jde ze mě..Už to mám jako ritual.tak 2 *za týden se pozvracím…. , jsou období kdy sem uplně v pohodě..jím kloudně, nezvracím a necvičím….Ale pak přídou časy kdy jen zvracím, cvičím a mám deprese..Nevím co s tím mám dělat.Už to trvá 3 roky a já ………..Vím že mi to njíčí zdraví, vím že dělám blbosti a že bych to dělat neměla, .. Ale pak uvidím tu krásnoua štíhlou modelku a hned začnu brečet a chci být jako ona..Někdy si říkám, jsou to ale blbý husy, sou jak kus párátka vypadaj jak smrtka…..Jestli s eptáte jestli to někdy zkončí ??????????? nevím, možná že mi to ani nevadí..už 3 roky si držím stejnou váhu a zvracím..a žiju normální život jako každej jinej..jen prostě někdy strčím prst domkrku, mám nemoc a snažím se..nechci způsobovat svý rodině problémy tajk to nikomu neřeknu..možná že si o mě pomyslíte že jsem hloupá, blbá husa, která jen tak blbě kecá..asi sem..Moc vám všem přeju at vám vyjde s nemocí zápasit,neřikám že se z toho musíte dostat pač je to velmi težké, velmi a normální člověk si to ani nedokáže představit.všem vám mjoc držím palečky aholky nedejte se a začnetě žít ..místo toho abys ses trápila jestli máš o kilo mím nebjo víc běž třeba s kamarádama ven na diskoteku nebo pomož mamce s nádobím.o-)) přeju vám hodně síly ………………………..

Je to smutné, ale je to tak .Bulímia je súčasťou môjho života. Po šiestich rokoch sa mi už nechce bojovať, čoraz častejšie mi je ľahostajné ako vypadám. Ako v mnohých prípadoch, aj v mojom bola na začiatku túžba po dokonalosti, po krásnej postave, ktorú som od prírody nedostala. Chcela som sen premeniť na skutočnosť, obdivovala som vychudnuté modelky a začala sa čoraz viac zaoberať diétami.Darilo sa mi a dúfala som, že budem mať konečne postavu ako z módneho časopisu a konečne budem šťastná. Prišiel ale snáď najväčší zlom v mojom živote, kedy som objavila zvracanie a pripadalo mi ako úžasne jednoduchý spôsob chudnutia. Zo začiatku som sa sama sebe hnusila a nechápala som,ako si sama môžem tak ubližovať. Túžba po štíhlosti bola však väčšia a ja som si na strkanie prstov do krku zvykla ako na každodenný rituál. Čoraz viac času som trávila na záchode, nedokázala som prestať jesť a zvracať. Namiesto školy som zháňala jedlo, behala som po obchode ako zmysluzbavená a jedla som celou cestou domov, doma,…jedla som v jednom kuse,kradla,celý život mi bol ukradnutý. Jedinou útechou mi bolo prejedanie. Aspoň na chvíľu som bola šťastná, aspoň na chvíľu sa zastavil čas. No potom prišlo peklo.Potom prišli výčitky a plač, zvracanie.To bol môj každodenný kolotoč. Bulímia ma zničila ani nie tak fyzicky, ako psychicky. Nevedela som vychádzať s ľuďmi, všetci a všetko mi šlo na nervy,prestal ma zaujímať svet okolo. Často som rozmýšľala o samovražde, ale na to som nebola dosť silná. Dnes končím vysokú školu, nechápem ako som to mohla dotiahnuť pri mojom stave až tak ďaleko. Je mi veľmi smutno, že najkrajšie roky, ktoré som si mala vychutnať s kamarátmi, som strávila sama, s jedlom a záchodom. Každé miesto môjho štúdia mám spojené s bulímiou, všetko sa mi spája len s ňou a s ničím iným. Pred pol rokom to došlo priďaleko, nebola som schopná rozmýšľať nad ničím iným ako nad jedlom. Mala som práve skúškové obdobie ,ale skúšky boli to posledné, čo ma zaujímalo. Ani neviem, kde sa vo mne nabrali sily a zbytok zdravého rozumu. Možno pud sebazáchovy…rozhodla som sa ísť na liečenie. Pre rodičov to bol obrovský šok. Ich perfektná dcéra nie je taká, akú si ju vysnívali. Na liečení v Pezinku som strávila dva mesiace. Prišla som sama, v strašnom stave, plakala som celou cestou a mala som sto chutí sa otočiť a vrátiť domov. V konečnom dôsledku som rada, že som absolvovala liečenie. Neskutočne mi pomohlo a myslím, že nebyť neho, už by som tu nebola. Dnes viem, že v tomto probléme nie som ani zďaleka sama. Stretla som tam veľa krásnych ľudí, s ktorými mám veľa spoločného. V našom prípade je veľmi dôležité urobiť ráznu čiaru a začať odznova. Začať pravidelne jesť a opäť žiť. Vážiť si seba, svoje názory, povahu, výzor. Za bulímiou je skryté viac. Prejedanie je len znakom iného, hlbšieho problému. Aspoň na začiatku je to tak , pokiaľ problém neprerastie do závislosti. Bulímia je často prirovnávaná k alkoholizmu. Dodržiavanie režimu musí byť na prvom mieste v našom živote. Abstinujúci alkoholik si nesmie dať ani jeden pohárik, lebo za ním by nasledoval ďalší. A to isté platí pe nás a jedlo. Mne sa zhruba štyri mesiace podarilo pravidelne jesť, písala som si denníček, zapisovala každé jedlo. Dnes som na tom opäť horšie. Viem, ako sa z toho dostať, ale nemám síl. Čakajú ma štátnice, diplomovka, mám stres a nervy…a riešim to opäť jedlom. Pribrala som a je mi zo seba zle. Dúfam, že som žiadnu z vás neodradila od liečenia, lebo podľa mňa je práve ono najlepšou cestou k uzdraveniu. Môj život je aj napriek krátkodobým zlyhaniam neporovnateľne bohatší. Je to o vytrvalosti, viere a láske k sebe a životu. Pevne verím, že to všetky dobojujeme do úspešného konca a žiadnym PPP nedáme v našich životoch šancu. Veľa sily želá Tiža

Ahoj holky,tak a je to tady snad nikdy jsem si nemyslela,že bych ňáký takovýhle stránky navštívila…Prostě mě vůbec nikdy nelákalo hubnutí dieta,nebo běco podobnýho.Ale jednoho dne v červenci 2006 jsem si řekla,že jsem tlustá,a už to bylo…Je mi 17 let,v tu dobu mi bylo 16 a asi jsem zešílela.Nejdřív jsem absolutně nevěděla jak na věc,ale později jsem si začala všímat energie na potravinách.V tu dobu jsem měla 65 kg a měřila jsem 157 cm,takže sice trochu při těle,ale jinač o.k.Tohle všechno šlo ovšem rychle do háje…Moje představy o krásný vysněný váze v tu dobu odpovídaly asi 57 kg.Tak jsem začla hubnout a bylo to v pohodě,začala jsem si počítat kilojouly a denně snědla tak 3000 až 3500kj.Tak jsem zhubla přes prázdniny na tu vysněnou váhu… Ale tim můj příběh bohužel nekončí.Jsem na intru a tady mě nemá kdo kontrolovat.A pořád jsem si řikala hale,jestli zhubneš ještě tak o 2-3 kg tak to bude fakt v pohodě…Ale nic nebylo v pohodě.Našla jsem si různý energetický tabulky na netu a začla počítat úplně všechno.Najednou jsem měla 53 kg ,ale i to bylo PŘECE moc tak jsem začala vynechávat snídaně,obědy samozřejmě že večeři jsem neměla od nástupu na intr.Takže teď mám 49 kg a jde to všechno do velkýho háje.Hodně lidí mi řikalo jak mi to sluší,že jsem jak vyměněná atd,ale teď jde najednou všechno proti mě…Hrozně se bojim že ztloustnu,ale neuvěřitelně.Pokaždé co uléhám do postele si v duchu promítám kolik jsem toho snědla a když náhodou přijdu,že jsem měla o 500 kj víc,nesnídám nebo neobědvám…Navíc mám hrozné deprese návaly smutku jenom tak brečím,vypadávají mi vlasy.Třeba dneska mám takový pocit,že jsem toho snědla moc,takže zase zítra někomu ve třídě dám snídani…Prostě jak jsem četla tuhle stránku tak poznávam,že je to anorexie…A do háje…Je toho na mě moooccc…Jsem pořád utahaná,bolí mě hlava…Ale je to silnější než já.Nechci z ničím bojovat,jen se chci postavit na váhu a říct si zase si zhubla nebo máš pořás stejně.ani o pár gramů víc…To jsou moje ideály v 17 letech?Neměly by být troch jinačí?To jsem já?NE!!!!Ale jo přiznej si to-jsi hnusná anorektička…