Archives

Ahojky všeci taky bych chtěla přidat svůj popis života.Tak než jsem byla v sedmé třídě bylo úplně všechno v pořádku byla jsem maminčina holčička a zabývala jsem se s tím jaké budou dávat nové telenovely a o nic jiného,ale pak se něco událo co neumím popsat,že pak mě to přestalo bavit a začla jsem se zajímat o své okolí a co se děje okolo mě.Jsem se jednou zabývala jak a proč někdo může někoho zneužívat-osáhavat,jsem si to i dokonce přečetla na internetu a jak jsem měla něco o tom nastudované tak jsem si všimla že je to samé i semnou,jelikož můj vlastní táta to prováděl mě a mé sestře,ale si myslím,že si neuvědomuje co dělá,že to bere legraci,ale tak to není.Tak pak v listopadu v sedmé třídě jsem to už nevydržela,tak jsem to řekla kamarádkám ve škole a ty to pak řekly třídní učitelce.Pak jednou u nás byly ze sociálky a ptaly se nás na to,já jsem jim vše řekla,ale ségra se bála tak ne.PAk druhý den na to jsem napsala třídní dopis ve kterém stálo že od příštího týdne už do školy nepříjdu,tak zavolaly na sociálku a ta se mě ptala co se děje a já jsem jí odpověděla,že už to nevydržím a že už nepříjdu do školy a tím jsem jen myslela,že do té školy chodit nebudu páč jsem jí chtěla změnit,ale blbě mě pochopily,tak na mě udělaly předběžné opatření a odvezli mě do Dobřichovic.Dobřichovice je Dětský diaknostický ústav kde jsem byla čtyří měsíce a pak mě pustily domů.DOma to jaktaž šlo,ikdyž byla tam napjatá situace.Jednou se mě třídní zeptala jestli s ní a paní sociální nechci se jít podívat na jeden klokán a já jsem jí řekla,že jo.PAk jsem přišla domů a kdybych jim řekla že se chci jít podívat do klokánku tak by mě zabily a to jsem nemohla dopustit,a taky táta mi řekl aby nikam nechodila,tak pak když odešel tak jsem šla za třídní do školy jí říct,že nemůžu se jít nikam podívat,protože si to táta nepřeje.A oni pak volali paní sociální a ta rozhodla,že nemůžu být doma tak na rychlo pro mě vymyslely řešení a to že mě odvezly do nemocnice v Brandýse.TAm jsem byla jen pět dnů a pak jsem musela jít ke psychiatričce a ta mi domluvila,že mám jít na léčení do Motola.Když nastál ten den když jsem měla jít do Motola tak jsem s domu utekla a pak jsem šla ke kamarádce a s ní pak do školy,ale před školou neboli před vratami stála třídní učitelka a ta mi zabránila jít do školy a předala mě rodičům.Tak jsem byla v Motole asi od 7.6.04-do 15.7.04.Nejdřív jsem si tam nemohla zvyknout ,ale pak už to bylo dobrý,až na to že jsem tam asi přibližně týden stávkovala s jídlem,ale pak jsem se umodřila a pak tam na mě všichni byli hodní hlavně sestřička Petra,Matiana atd.Pak to nějak ten rok do deváté třídy jsem to překousávala a pak jsem to znovu nemohla vydržet a jsem se opět pokusila se zabít a pak jsem skončila v Bohnicích byla jsem tam tři měsíce a pak jsem jela na zimní prázdniny domů a pak jsem se nevrátila,protože to máma chtěla semnou zkusit,tak jsem byla doma.A to další vám napíšu až někdy jindy páč už musím jít.Lenka

Ahoj slecny, jmenuju se Katka (nejmenuju:-)), je mi 24 let, studuju prava a uz asi sest let se vezu v bulimii. V moji posledni vlne touhy dostat se z toho ven jsem narazila na tyto stranky a procetla snad vsechny pribehy. Hodne jsem o tom vsem premyslela a dospela k zaveru, se kterym se s vami musim podelit… Ano, mame problem. Ale kdo ho nema? Kolik je na svete fetaku, alkoholiku, nasilniku, uchylaku? A my, narozdil od spousty jinych ?spatnych? jsme se rozhodly s tim neco udelat ? uz to, ze jsme na techto strankach je dukaz! Bulimie je zavislost a jeji vyleceni je beh na dlouhou trat. Dost pravdepodobne to nepujde hned (komu se to podari, tak smekam…), a ceka nas jeste spoustu zaskobrtnuti. Ale dulezite je vytrvat, nic si nevycitat a pokracovat v boji. Myslim, ze jeden problem staci, proc se jeste utapet v depresi? Zase jsi dneska zvracela? Fajn, tak zlikviduj stopy, pekne se oblekni, namaluj, navon oblibenym parfemem,proste ze sebe udelej kocku, a vyraz mezi lidi ? na kafe s kamaradkou, koupit si neco hezkeho na sebe, jit se zapsat do nejakeho kurzu. Hod bulimii za hlavu a zij, uzivej si pocitu, ze jsi zena, ze se na tebe divaji chlapi, ze jsi mlada, ze ti to dneska slusi. Treba druhy den uz to nutkani premuzes, treba ne…ale jednou to vyjde. Ja si totiz myslim, ze kazda bulimicka/anorekticka ma neuveritelnou vuli a silu. Jendou jsme se rozhodly, ze chceme delat neco s nasi postavou a pustily se do toho s takouvou vervou, ze to dopadlo jak dopadlo. Mozna vas to jeste nenapadlo, ale my jsme dokazaly, co jsme kdysi chtely. Mame vuli, umime bojovat, umime si jit za svym cilem, at uz je sebejak zvraceny. Tak proc bysme tu nasi odvahu a vervu nedaly do boje proti tomu? Nevim, jestli moje radky nekomu pomuzou. Me je ale lip. Bojuju, sice mozna ne uplne nejuspesneji, ale vim, ze to dokazu. Vzdycky jsem rada prekonavala prekazky a davala si velke cile. A tohle teda velky cil je.Ale ja vim, ze na to mam. A jsem si jista, ze vy vsechny taky. Ale nez se nam to povede, mely bysme zit…zivot je kratky, cas neuprosne utika a mi ztracime nejhezci lta zivota zavrene nekde s jidlem a pote s vycitkami a beznadeji, nechuti samy k sobe. To prece neni nutny (aspon ta druha cast), ne? Budu moc rada, kdyz mi napisete ? cokoliv. Muj mail je * * * ADMINISTRÁTOR: Kvůli ochraně soukromí emaily nezveřejňujeme. Díky za pochopení. P.S. jeste jedna vec: vsichni pisete, co vam bulimie vzala. Se vsim souhlasim…ale podle me muze prinest i nejake pozitivni zkusenosti ? az se z toho dostaneme, budeme na sebe moci byt pysne ? zvladly jsme to! Budeme si pak vazit norlmalniho zivota, tech nadhernych malickosti, ktere delaji zivot krasny….ne vsichni zdravi lide tohle umi…a v neposledni rade jsme poznali prave pratele a lidi, co za nami stoji, at se deje, co se deje!!!!!

Vazeni,prihlasila jsem se k vam nebot toto tema je pro me stale zajimave.Mentalni anorexii jsem prozila a nasledky mam dodnes. Onemocnela jsem anorexii nastest pro me az po druhem porodu.Jsem stastna ze mam 2 syny,nebot jako prvni byla strata menstruace.Ze 120 kg jsem zhubla na 46 kg,merim 178 cm.Ackoliv jsem jen ztezi vstavala z postele,cetla clanky o anoerixii,ktere koncila smrti neverila jsem jako ostatne vsechny.Psychiatr me lecil,ale ja jsem mela to bohuzel predelane mysleni,ze jidlo je zbytecne,mela jsem porad pocit ze jsem tlusta.me davky jidla byli minjmalni a tez jsem se jej hrozne bala.Po dvou letech jsem svolila k ustavnimu leceni,kde me po 4 mesicich propusili domu,ze se se mnou neda nic delat,a ze pokud neumru skoncim na voziku.Ne ani toto me jeste neprivedlo k tomu abych se zmenila.Syny jsem zboznovala,byli jeste ve skolce a jejich pritomnost me utvrzovala v tom,ze se musim zmenit.Bohuzel ale mi rodice me odsoudili,stydeli se za me u nich jsem podporu nemohla cekat,jen se my vysmivali,anorekticka blazniva,.Vte dobe jsem jiz byla rozvedena,nebot muj exmanzel me i me syny v opilosti surove bil a tyral.Kluci i ja jsme ale byli stastni,ze je pryc,tolik jsme se jej bali.Zila jsem v bide,nemela jsem nic jineho nezli invalidni duchod,alimenty a doplateck do zivotniho minima.Presto jsem ale mela v synech velkou opru,jiz byli starsi a ackoliv vedeli o me nemoci,nerozumeli ji,jen vedeli,ze kdyz chci zit musim jist,takze to co jsem jim chtela dat navic mi davali se slovy maminko ty to musis,nesmis nam umrit.Delili jsme si i jablicko.Po te mi umrel bratr nahle ,mlad mel 3 leteho syna.Kdyz jsem prozivala tu strsnou udalost,jak poznamenala jeho male deti a manzelku,vse se ve me obratilo.Jidlo jsem prijimala s radosti,tesila jsem se na nej,nabrala jsem,uvedomila jsem si postupem casu,ze jsem byla prilis vychrtla a konecne jsem zacinala vypadat zensky.Kluci z toho meli obrovskou radost a to byla ma opora.Dnes jsou synove dospeli,me je 46 let,ale presto ac jim velice rada i 6 krat dene,nejsem zcela vylecena.Bojim se vahy.Nechci ji znat,aby me to nevtahlo zpet.Bohuzel ale i kdyz jsem ziva,anorexie se podepsala na mem tele,nasledky ponesu cely zivot.Organismus nevydrzel tuto velkou ztratu.Cim starnu,tim se projevuji dalsi nasledky anorexie.Podstoupila jsem jiz vice operaci,organy proste vypovidaji sluzbu,muj zivot je denodene traveny v bolestech celeho tela,mam jiz dlouho silnou osteoporozu,lecim se na ni pres deset let a stale se horsi.Leky nezabiraji,jiz ji mam v pateri,v kyclich,vsude,nyni mam kosti ve stavu 90 lete zeny.Ponevadz pred 2 lety jsem prodelala operaci ledvin nesmim brat zadne analgetika na bolesti kvuli mozne dyalize.Zatim vim ze 3 operace me cekaji,co dal nevim,muj stav se zhorsuje.Mohu si za to sama,diky anorexii,kvuli ktere jsem jiz pres 20 let v inv.duchodu a do konce zivota budu.Tim ze jsem v duchodu si nemohu dovolit vsechny leky ani primerenou stravu na osteoporozu,ale jsem stastna za kazdy den ze ziji,ackoliv jiz v bolestech,ale ziji.Jak dlouho budu moci jeste zit nevim,tolik si preji co nejdele.Vtomto boji me podporili hlavne kluci,anorekticky potrebuji pomoct nejblizsich,sami to nezvladnou.Dnes bych byla radeji tlusta ale zdrava.Ovsem toto jiz nelze vratit zpet,bohuzel kdyz jsem pozadala o lazne po operaci ledvin,plne hrazene odmitli,ze si je mam zaplatit,protoze jsem si to zavinila.Ale preci se mi podarilo i pri te financni tisni dat syny na vysokou skolu.Oba dva se velice dobre ucili,dlouho jsem scanela sponzory,ale nakonec se mi toto podarilo,byla to cesta dlouha ale uspesna,oba dva vyborne studovali,ovsen nas stat mi sebral vsechny prispevky,nebot to zapocitali do nasich prijmu,je prece nezajimalo,ze jsou to penize podniku,ktere sponzorovali syny a byli urceny jen na studie.Na ty penize jsem nesahla,byli jen jejich,na skolu a tak jsme meli na vse jen muj duchod,ktery tenkrat cinil kolem 5 500.kc a alimentu 1500 kc na oba.Presto jsem hrda,ze navzdory tomu vsemu jsem mohla s radosti videt,jak synove dostavaji cerveny diplom.Jen bych chtela strasne zvitezit nad svym telem netrpet bolestmi a zit co nejdele to pujde,jenze jakmile lekari reknu ze jsem se lecila na anorexii,jsou ke me odmereni,bohuzel.Nasledkem toho vseho co me zahanelo casto jak se rika do kouta,at to bylo ziti na minimu,nemit na leky,strach o zivot jsem onemocnela depresemi a ty mi velice suzuji.Lecim se a snad se z nich jednou dostanu.Tolik bych si prala,kdyby na svete nebyla anorexie a nekdy mam chut toto vse vykricet do sveta,aby si anorekticky vse vcas uvedomili co je muze i po vyleceni potkat,pokud neumru a vsem divkam a zenam preji aby tim neonemocneli.Zdravi je dar,ktereho si neumime vazit pokud jej mame ja o nej vlastni chybou prisla,sama vic pro sebe jiz udelat nemohu a nikdo mi nepomuze ani to jiz po vsech zkusenostech necekam.Jen chci strasne zit.Dana

Každý, kdo mě pozná si myslí, že jsem veselá holka bez problémů. Spokojená se svým životem i sama se sebou. Pravda, ta děsivá pravda je však úplně odlišná od toho, jak navenek působím…. Začalo to v 16…tehdy jsem byla ve druháku na zdrávce. Život mi připadal nudný a já hrozně toužila po nějaké změně,po velké změně mého těla. Byla jsem tehdy normální holka tak akorát. Jedla jsem vše, na co jsem měla chuť a byla relativně šťastná…..bohužel jen relativně. Myslela jsem si,že úspěch v životě budu mít jen tehdy, když zhubnu a tak jsem začala,bylo září 2001. V červnu 2002 jsem byla jak lunt,bez menstruace vzhledově připomínající 13 leté dítě před vývinem, ale mě bylo 17…a byla jsem šťastná. Jedla jsem dle mého okolí velmi málo, samé dietní potraviny a cvičila jsem. Takto jsem se držela 2 roky.Nikdy jsem neměla anoraxii,jedla jsem sice dost málo,ale něco přece a v životě jsem nezvracela. Pak mi bylo 19, zima před maturitou a já se zamilovala. Tehdy jsem byla pořád velmi štíhlá a přítele by tehdy ani nenapadlo,jak velké odříkání mě to stojí. Začali jsme spolu mlsat a já najednou, jakoby se ve mě prorvaly všechny ty zakázané chutě, se začala nezřízeně cpát. Následky byly jasné.Přibrala jsem.A vlastně od té doby není den, abych si neslíbila,že zhubnu. Extrémní hlídání se se proměnilo v obrovské přejídání.Po každém záchvatu žravosti si slibuji,že už to bude naposledy….. Teď je mi 22 a už 3 roky se vláčím s tímto hrozným břemenem. Už mě to nebaví a hlavně velmi unavuje,ten stále stejný scénář…Týden vzorný jídelníček,a náhle, hrozé přejedení.Nevím si s tím rady.Poslední dobou si říkám,že bych raději i zvracela než toto,ale nechci,chci být zdravá a konečně doopravdy šťastná……Může mi někdo poradit????

Zdravim všechny, co se rozhodnou přečíst si tento článek plný zoufalství a bezmocnosti. Celý můj bludný kruh, z kterého nenacházím cesty ven začal v mmých 12ti letech, byl leden, měsíc po Vámocích. Snad každý zná ty žrací orgie na Vánoce, mě se podařilo během Vánoc přibrat 8kg a řekla jsem si dost, od zítřka mi začne nový režim, žádné sladkosti, dobrůtky a večerní návštěvy ledničky! Mimořádně jsem prokázala silnou vůli a mé odhodlání vydrželo měsíc. Jen to mělo háček…během toho měsíce jsem shodila 12 kg, bývala jsem unavená,. nic mě nebavilo a nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, jak oklamat okolí, že něco jím…Všimli si toho všichni a tak mamča zakročila, začla vařit má nejoblíbenější jídla a seděla nade mnou, dokud jsem to celé nesnědla, to bylo utrpení! Chytal mě chaos, když jsem si předtstavila, jak se mi ten tuk ukládá v mém těla a fuj, to odporné jídlo do sebe cpát…a tím počal můj první únik k záchodové míse. Cítila jsem se nesmírně chytrá, jak dokážu všechny oklamat, že to vypadá, jak jím, ale přesto vše vyzvracím. Jak jen jsem byla hloupá..Takto to pokračovalo a stále pokračuje už šest let. Dnes je mi 18 a již nemám já kontrolu nad tím, co s ním, ale jídlo ovládá mě! Nedokážu se udržet, je to jako bych byla feťák závyslý na svém heráku. Nedovedu přijít domů a sníst jen jeden krajíc chleba. dokud jich nesním pět a k tomu jogurt a sušenku, polívku, oříšky, prostě vše, co v mém úchylném záchvatu najdu…tak do té doby nejsem spokojena, až když to vše vyzvracím, cítím se spokojeně. Jak je to paradoxní, ale já už si svůj život ani bez zvracení nedovedu představit, jako by to bylo mou součástí. Snad je to i zvykem, snad je to psychicky…každopádně, nevím co dál…Cítím na sobě zvláštní změny..Nedovedu se bavit ve společnosti, nedokážu se na nic soustředit, v hlavě mi jen míří myšlenky na jídlo, jídlo, jíííídloo!!! Cítím se unavená, padám do depresí a snažím se necítit se sama sobě tak odporná. Bolí mě žaludek, ať už jím, či nejím, bolest žaludku je již snad také mou součástí jako bulimie. Mé okolí o ničem neví, za těch pár let o sobě můžu prohlásit, že jsem profík ve lhaní a skrývání stop, které by mě mohly prozradit. Dokonce jsem si vymyslela svůj způsob utajovaného zvracení…Je to odporné, ale musím se někomu svěřit:( Záchod je příliš riskantní a frekventované místo, za to pokojíček, tam má člověk soukromí. Stačí si vzít naši starou mísu, pár kapesníku, pustit nahlas písničky…a zbytek už si asi domyslíte. Odporného smrdutého obsahu se zbavuji zásadně v noci, kdy je jistota, že nikdo nepřijde a nebudu přistižena. Mísu vymeju, vysuším, stopy jsou zahlazeny. Kéž by taklhe šly zahladit stopy zoufalství a naprostého selhání sebe sama v mé mysli. Po každé, když to udělám, cítím to jako zradu od sebe samotné. V poslední době se nemohu bránit slzám, propadám se do naprosté netečnosti, nestarám se o své kamarády, cítím se ztracena, osamělá na své planetě, která se skládá z tun jídla a z jedné špinavé mísy, kolem jsou slané potoky mých slz. Já sedím uprostřed této ohavnosti se zarudlýma očima a přecpaným břichem! Ale proč! Proč nedokážu žít jako normální holka:( Nedovedu si již pomoci, ale rozhodla jsem se, že prostě musím něco dělat. Našla jsem si na internetu psychologa a zavolala mu, že bych chtěla na léčení. Ptal se na důvod, i když jsem řikala ten důvod to telefonu, neubránila jsem se slzám. Ale zrada! On mi řekl, že musím mít doporučení od mého lékaře…Moje milá stará doktorka, která ve mě vidí hodnou holčičku, která je vždy usměvavá..Musím tam přijít a říct to, odhalit něco, co mě ničí psychicky a fyzicky šest let…odhalit mou uzavřenost a říct to!! Já nevím jestli to dokážu:( Strašně se stydím, ale jsem už rozhodnutá. Zítra jdu k mé lékařce a vše jí řeknu. Poznala jsem, že já sama si již nedokáži z této ohavnosti pomoci ven, že musím vyhledat odbornou pomoc. Dávám do toho všechny naděje…jiné východisko pro mě již skutečně není..Takto zní můj příběh. Pokud mi k tomu budete chtít cokoliv napsat, budu moc ráda a odepíší všem..Holky, musíme to zvládnout! Pokud už nevíte jak dál, zkuste taky se obrátit k odborníkům…snad je to ta správná cesta..