Archives

Zdravíčko…… to co sem napíšu moc společného s ppp nemá…snad že ani já s nima problém nemám, možná malej, ale to je jedno jestli malej nebo velkej…každopádně sem píšu asi proto, že mě nikdo neposlouchá a já se potřebuju vypovídat………? Jde o to, že prostě nemám žádný kamarády..a když už si myslim že mám třeba jednoho, najednou se otočí vítr, chová se ke mě jinak, resp. najednou sem vzduch a nechápu, co sem udělala najednou špatně?nebo co se jako stalo???CO je na mě pořád tak špatnýho?? To samý platí o klucích…neřikám že sem nějaká krasavice, do postavy modelky mám hodně daleko, ale sakra dyť sou holky s všelijakejma figurama a maj svoje miláčky…tak proč ne já??????????????co mám změnit?:o(((

Vím,že sem píšu asi zbytečně,ale když si čtu všechny články,které sem všichni píšete,mám najednou obrovský pocit,že sem musím také něco napsat.Mám podobný problém jako my všichni,co pravidelně navštěvujeme tyto stránky.Tak abych začala odzačátku…. Už když jsem byla malá,tak jsem musela být dokonalé dítě ve všem co jsem udělala.Matka i otec mi často kladli na srdce,že jsem tohle a tamto mohla udělat mnohem lépe….To ve mě taky zakořenilo pocit toho,že musím být vždy ve všem hrozně dobrá.Často když jsem něco udělala špatně nebo nedejbůh něco nepochopila byla zle.To jsem byla strašné dítě a všichni mi začali všechno vyčítat.Díky tomu všemu jsem měla a také často ještě stále mám deprese a pocity méněcennosti….Jednoho dne ve škole jsem přistihla kamarádku jak si zkouší obnovit jizvy od podřezávání.Okamžitě jsem ji popadla a říkala jí ať přestane….Ale to jsem netušila,že brzo se k tomu uchýlim také…..Asi týden po tom,co jsem přistihla kamarádku jsem byla zase v jedné své depresi.Brečela jsem a bezmocně hleděla na psací stůl před sebe.Najednou mě napadlo,že kdybych se zkusila jen maličkoříznout,že by mi to třeba udělalo dobře..A já bláhová to opravdu zkusila….Od té doby,když jsem se dostala do depresí,řešila jsem to jedině tak,že jsem popadla cokoli ostrého a prostě se řízla…Dávalo mi to bláhový pocit uklidnění…Tenkrát se také v časopisech objevovaly docela dost často články o anorexii a bulimii…Když jsem první z nich četla,tak jsem si říkala,že ty holky jsou blázni…Jenže pak přišel ten zlom..Nastoupila jsem do nové školy a tam jsem prostě byla terčem posměchu…Neuběhl den aniž bych nezaslechla poznámku na svoji postavu…Začala jsem tedy zkoušet všechny možné diety,jen aby mě už všichni nechali napokoji…Jenže nemám zrovna moc pevnou vůli a vždycky jsem skončila zase u sladkého nebo jsem diety nezvládla…Sama už nevím…Anorexii mi začala připadat jako nejlepší řešení….Pomalu jsem začala přemýšlet o tom jaké by to bylo kdybych jí jen zkusila,abych měla o těch pár kilo dole…A tak jsem začala…Začalo to tím,že jsem matčiny svačiny do školy vyhazovala do odpadkových košů ještě před školou,pak jsem začala vynechávat i snídaně….Rodičům nepřišlo nic divné,ae přesto,že jsem pomalu hubnout začala mě to nestačilo a chtěla jsem ještě více…Tak jsem začala každý druhý den vynechávat obědy,protože mamka byla v práci….Dostala jsem se na svojí ideální váhu a všichni mi říkali jak mi to sluší,ae já si stále připada strašně tlustá…Začali letní prázdniny….A to byl totální konec…Celý dny jsem lítala venku a přestala jíst úplně…Jediné co jsem snědla bylo jablko,za celý den…A tak jsem hubla a hubla…Byla jsem spokojená,jenže pak k nám na týden přijela babička a mamka trvala na tom,abych byla s ní a ne celý den venku…Samozřejmě babičce bylo hned divný,že skoro celý den nejím a tak mi začala nosit všechny dobroty,který jsem měla strašně ráda…A vždycky mě s nimi pobízela tak dlouho až jsem je nesnědla….A tak jsem začala zase nab¨írat na váze…Když jsem si po tom týdnu stoupla na váhu málem jsem omdlela…Za ten týden jsem přibrala 5kg,což pro mě byla hrozná rána…Byla jsem odhodlaná začít znovu,jenže jsme jeli na rodinou dovolenou a tam jsem začala jíst ještě víc…Když jsem si po dovolené stoupla na váhu a zjistila,že mám o dalších 5kg navíc,tak jsem už vážně nemohla…Začala jsem se sama za sebe stydět…Začal nový školní rok a já začla zase po staru házet svačiny do košů a vynechávat obědy….Anorexie je semnou pořád a ještě jsem se jí nezbavila….Stále s ní bojuji a z toho kolotoče se nemůžu dostat ven…TeĎ už vím,že jsem mohla najít jiný prostředek než anorexii,ale je pozdě…Všechno jsem řekla své nejlepší kamarádce a mému skvělému příteli…Ty jsou odhodlaní mi za každou cenu pomoci….Ale zvládnu to ještě??!!Nespadnu do toho začarovaného kolotoče znovu??Tyhle otázky se mi honí neustále hlavou….Tímto příběhem bych chtěla poprosit všechny ať si na anorexii dávají velký pozor…Já sama jsem to nezvládla a teď toho lituji….

Ahoj slecny, jmenuju se Katka (nejmenuju:-)), je mi 24 let, studuju prava a uz asi sest let se vezu v bulimii. V moji posledni vlne touhy dostat se z toho ven jsem narazila na tyto stranky a procetla snad vsechny pribehy. Hodne jsem o tom vsem premyslela a dospela k zaveru, se kterym se s vami musim podelit… Ano, mame problem. Ale kdo ho nema? Kolik je na svete fetaku, alkoholiku, nasilniku, uchylaku? A my, narozdil od spousty jinych ?spatnych? jsme se rozhodly s tim neco udelat ? uz to, ze jsme na techto strankach je dukaz! Bulimie je zavislost a jeji vyleceni je beh na dlouhou trat. Dost pravdepodobne to nepujde hned (komu se to podari, tak smekam…), a ceka nas jeste spoustu zaskobrtnuti. Ale dulezite je vytrvat, nic si nevycitat a pokracovat v boji. Myslim, ze jeden problem staci, proc se jeste utapet v depresi? Zase jsi dneska zvracela? Fajn, tak zlikviduj stopy, pekne se oblekni, namaluj, navon oblibenym parfemem,proste ze sebe udelej kocku, a vyraz mezi lidi ? na kafe s kamaradkou, koupit si neco hezkeho na sebe, jit se zapsat do nejakeho kurzu. Hod bulimii za hlavu a zij, uzivej si pocitu, ze jsi zena, ze se na tebe divaji chlapi, ze jsi mlada, ze ti to dneska slusi. Treba druhy den uz to nutkani premuzes, treba ne…ale jednou to vyjde. Ja si totiz myslim, ze kazda bulimicka/anorekticka ma neuveritelnou vuli a silu. Jendou jsme se rozhodly, ze chceme delat neco s nasi postavou a pustily se do toho s takouvou vervou, ze to dopadlo jak dopadlo. Mozna vas to jeste nenapadlo, ale my jsme dokazaly, co jsme kdysi chtely. Mame vuli, umime bojovat, umime si jit za svym cilem, at uz je sebejak zvraceny. Tak proc bysme tu nasi odvahu a vervu nedaly do boje proti tomu? Nevim, jestli moje radky nekomu pomuzou. Me je ale lip. Bojuju, sice mozna ne uplne nejuspesneji, ale vim, ze to dokazu. Vzdycky jsem rada prekonavala prekazky a davala si velke cile. A tohle teda velky cil je.Ale ja vim, ze na to mam. A jsem si jista, ze vy vsechny taky. Ale nez se nam to povede, mely bysme zit…zivot je kratky, cas neuprosne utika a mi ztracime nejhezci lta zivota zavrene nekde s jidlem a pote s vycitkami a beznadeji, nechuti samy k sobe. To prece neni nutny (aspon ta druha cast), ne? Budu moc rada, kdyz mi napisete ? cokoliv. Muj mail je * * * ADMINISTRÁTOR: Kvůli ochraně soukromí emaily nezveřejňujeme. Díky za pochopení. P.S. jeste jedna vec: vsichni pisete, co vam bulimie vzala. Se vsim souhlasim…ale podle me muze prinest i nejake pozitivni zkusenosti ? az se z toho dostaneme, budeme na sebe moci byt pysne ? zvladly jsme to! Budeme si pak vazit norlmalniho zivota, tech nadhernych malickosti, ktere delaji zivot krasny….ne vsichni zdravi lide tohle umi…a v neposledni rade jsme poznali prave pratele a lidi, co za nami stoji, at se deje, co se deje!!!!!

ahoj zacalo to pádem a otřesem mozku.Prevezli me do nemocnice a dali na pokoj ,kde lezela asi 13-14 letá holka ,ktera byla tak hezky hubenoucka .Já vždycky chtela bej jak modelka ,dyt to znáte .Ikdyz jsem prej byla normální sobě jsem se nikdy nelíbila.No a tak jsem v nemocnici začala nenapadně jist tolik jak ona a ještě mín.Jedla hrozne malinko k snídani snedla jenom ctvrt chleba tak ja si do nej dvakrat kousla k obedu treba dva knedliky tak já půl .A protože jsem jenom spala a splala dal se hlad zvladnout .Kdyz jsem se po 10 dnech vrátila z nemocnice mela jsem 5 kilo dole!Byla jsem nejstastnejsi v zivote tohle jsem si prala sledovalaa jsem s e v zrcadle a byla pysna na svoje žebra .poprvev zivote jsem se sobe libila !byl to vazne skvelej pocit ,ale chtela jsem jeste vic!Jenze stal se opak a jak jsem se dostala do svyho beznyho zivota i pres snazeni jsem pomalu povolila a tak jsem to zacala resit zvracenim.Nejdriv tobyla takova „hra“ zvracela jen kdyz jsem nezvladla chut a dala si treba jednu susenku ale postupne se to vymklo kontrole a prisly zachvaty po kterych jsem si ani nepamatovala co jsem vsechno sedla.Musim hodnekrat dokupovat do lednicky jidlo aby nikdo z rodiny nic nepoznal mam taky hodne vychytavek ..chtela jsem uz hodnekrat prestat ,uz hodnekrat jsem zacinala „novej zivot“ale vzdycky to skonci stejne.Ted uz je takovy období ,že mám záchvaty i 5x denne .jenom treba dneska to byl jeden velkej zachvat. vsechno co jsem snedla jsem vyzvracela.mam uz krece v brise a nemuzu poradne polykat,jenze ani nehubnu jsem furt stejna jenom psychicky na dne.Tak to je muj nudnej príběh ….

Přijdu do třídy a zase vidím slečnu tak krásně hubenou…Je o třídu níž, a nikdy taková nebyla,teď chodí po škole tak krásně štíhlá a já jí to závidím.Pozoruju jí,co jí,co pije,jak se chová.Chci být jako ona… Tyhle stránky už znám několik let,dřív jsem sem chodila dost často,četla všechny ty vaše příběhy a některé jsem litovala,někdy jsem chtěla být jako vy.To jsem ještě netušila že v tom lítám taky.Dost často jsem se v příbězích viděla.Chovala jsem se stejně.Střídavě jsem nejedla,pak se přejídala a šla zvracet.Už tři roky si s tím zahrávám.Někdy,když jsem šťastná,mám dobrou náladu… tak dokážu jíst normálně,nepřejídám se a nezvracím,ale ani nehladovím.Jakmile se začnu ale malinko stresovat ..je vše ve starých kolejích. Nejhorší je, že se nedokážu ovládat,vadí mi, že nedokážu jíst zdravě.Jak jendoduché..jíts do 17 hodin,jen tmavé pečivo,nízkotučné jogurty,žádné sladké a hodně sportu.Ano…je to tak jendoduché,tak pročř se toho sakra nedokážu řídit?proč musím buď nejíst týdny vůbec,nebo se přejídat?Vadí mi jak nad sebou nemám kontrolu.Jak jdu,koupím si čikolády a colu,sním to na posezení a jdu do koupelny. Nejhorší je , že si tohle všechno uvědomuji,vím, že semnou není vše v pořádku jak by mělo a vím, že bych s tím měla něco dělat,ale co když nechci?Možná nechci být bulimička…ale ..nevím nic… Pokaždé když čtu o nějaké anorektičce, nebo slyším,zaujme mě to,a říkám si:proč nejsem jako ona??Závidím jim…Asi nejsem normální…ale nejhorší je že ani nechci hledat cestu zpět…:(