Archives

Už po tři roky se zmítám ve spárech jedné nestvůry. Je jí bulímie, která se u mě objevila dříve, než jsem si to dokázala uvědomit. Nikdy by mne nenapadlo, že právě já budu další její vyhlédnutou obětí. Všechno začalo v roce 2003, kdy jsem byla nařčena mými vrstevníky, že jsem vyhublá anorektička. Je sice pravda, že jsem trochu zhubla, ale nebylo to, že bych nejedla. Spíše jsem hodně sportovala a jedla pravidelně a menší porce. Do patnácti let jsem byla trošičku ?oplácaná?, jak to většinou bývá, když se holka v pubertě nehlídá a jí víc než jí stačí. Měla jsem na výšku 170 cm 63 kg. Zhubla jsem tedy na 56, což bylo podle mého názoru akorád. Prostě žádná vyzáblotina ani žádná oplácanina. Zkrátka jsem byla se sebou moc spokojena až do té doby než jsem si vyslechla, že bych mohla, cituji prosím: ?z toho že nejím pořádný jídlo a jím jen zrní, skončit v nemocnici na kapačkách.? ?Také že se mi můžou zauzlit střeva, když jím takovéhle sračky a nebo že takový holky co nežerou by měly dostat přes držku?. Bylo toho hodně. No ale abych uvedla věci na pravou míru. Pod slovem ?pořádný jídlo bylo myšleno spíše to, že jsem v tu dobu přestala jíst uzeniny, salámy, párky a tak. Nejsem si vědoma, že bych vůbec nic nejedla, a protože jsem dost pracovala na zahradě a k práci jsem potřebovala sílu, ani bych nemohla nejíst.Akorád moje mamka mi věřila, protože sama viděla že jím. Trnem v oku jim bylo to, že mě dost často vídali s miskou obilných vloček, s různými ovocnými a zeleninovými saláty a tak první co je napadlo bylo to, že nejím pořádné jídlo. Když si myslím že nějaký salám má do pořádného zdravého jídla hodně daleko. Nejdříve jsem se jim všechno snažila vysvětlit, ale marně. Měli na to svůj názor. Nechala jsem to tedy být, jenže mi jakýsi červíček hlodal v mysli, jestli opravdu neblbnu a neřítím se do propasti, protože většinou zezačátku je to jen nevinné hubnutí typu: zdravé a nezdravé jídlo, počítání kalorií, nejezení a pak anorexie a hmotnost 30 kilogramů, a začala jsem o tom přemýšlet. Bylo to také proto, že mé tělo jaksi začalo vykazovat tak trochu i příznaky nezdravého hubnutí. Pořád jsem nechtěla věřit tomu, že bych na hmotnosti 56 kg a při denním příjmu kolem 1500 kalorií, jídlech 5 krát denně a v zastoupení živin, ve kterých byly bílkoviny (kuřecí maso, ryby, sójové maso, luštěniny, mléčné výrobky), sacharidy (těstoviny, brambory, rýže, obiloviny) i tuky (olivový olej) a vitamíny (ovoce a zelenina) mohla být nemocná. Cítila jsem se dobře, nic mě nebolelo, jen mi trochu začaly padat vlasy a začala jsem mít hormonální problémy. Jelikož jsem si přečetla že toto jsou první příznaky anorexie, začala jsem mít o to větší strach, abych neonemocněla. Jednou jsem měla zase takové špatné myšlenky a najednou se mi zatočila hlava. V tu ránu mě napadlo, že jsem opravdu nemocná. Nikomu jsem o svých problémech nechtěla říct, protože jsem se bála aby mě nedali do léčebny, protože bych tam musela jíst všechno co by mi dali a já některá jídla jako je vepřové a uzeniny opravdu nenávidím. Chtěla jsem to vyřešit sama. Rozhodla jsem se, že tedy trochu přiberu, když se mému tělu zdá 56 kg málo, ale dala jsem si hranici, že přes 60 kilo nepůjdu. Začala jsem trochu flákat cvičení a jedla jsem sladkosti, které jsem měla vždycky moc ráda. Jedla jsem je i když jsem byla štíhlá, ale jen málo a bylo to spíše sušené ovoce a cereální tyčinky. Teď jsem si konečně mohla ?bez omezení? dát čokoládu, sušenky a sladkosti jaké jsem chtěla. Jenže tohle byl kámen mého úrazu, ze kterého jsem se doposud nedostala. Jak je již mnohým známo, cukr a sladké navozuje v mozku pocit dobré nálady a pomáhá od depresí, kterých jsem v té době měla víc než dost, takže jsem si na chuť cukru zvykla natolik, že jsem jednu chvíli nejedla nic jiného než cukr, puding, rohlíky s marmeládou, těstoviny s kakaem, granulovaný čaj a jiné další potraviny, které cukr obsahovaly. Samozřejmě během jediného měsíce jsem skočila ze 56 kg na 62 a to jsem měla docela dost pohybu! Dostala jsem na ten cukr tak neskutečnou závislost, že pokud jsem si ho nedala, byla jsem nervózní a celé tělo se mi třáslo. Musela jsem s pravdou ven, protože si rodina všimla, že přibývám na váze. Vůbec jsem si tím ale nepomohla, protože mé problémy přetrvávaly. Vlasy mi trochu padají dodnes a navíc je to prý normální, když vypadá 100 vlasů denně. Já je tedy nepočítala, ale že bych si z hlavy tahala trsy vlasů, to se mi nestalo ani když jsem hubla. A ty mé druhé problémy? Teď beru již přes dva roky antikoncepci a je po problémech. Myslím že jsem se dostala k této nemoci díky mému pokusu ?vyléčit se jídlem?. Byla to neskutečná blbost, které doteď lituji. Nyní je mi 20 let. Od 17 let moje přejídání přerostlo v bulimii, protože jsem si uvědomila, že nemůžu dále přibývat na váze. V 18 letech jsem se dostala jsem se až na 76 kilo! A to jsem teprve začala mít problémy. Nikoli s vlasy, ale se srdíčkem. Zjistili mi arytmii. Prý nic vážného a snad neurotického původu. Ani mě to nepřekvapilo, protože když člověk každý den spořádá na jeden zátah půlkilovou misku těstovin se sladkým pudinkem na to ještě tři až pět chlebů s máslem, nebo třeba 2 skleničky marmelády a šest rohlíků, celý pytel kukuřičných lupínků cukrem a kakaem a další zabijácká jídla a následně to jde vyzvracet, trápí se na záchodě půl hodiny než to všechno ze sebe dostane nebo se taky může stát že to ani nejde, tak se není čemu fakt divit. A vím to, a stejně s tím nedokážu přestat! Tak mrcha mi nechce dát pokoj! Před půl rokem se mi podařilo zhubnout na 65 kg, a vypadalo to, že je moje nemoc snad na ústupu, jenže omyl. Nyní mám kolem 69 kg a zase v tom jedu!!!!! Mám pocit že to snad nikdy nezkončí. Někdy se bojím, že z toho zvracení zkolabuju. Já se už nechci přejídat, ale jakmile jím normálně, opět se začnu třást a všechno mě bolí. To tělo si už na to tak zvyklo, že s tím nemůžu už nic dělat. Přemýšlela jsem nespočetněkrát o tom, že bych se převíjen měla vydat do nějaké léčebny, ale pořád se snažím z toho dostat sama. Navíc mám za necelé dva měsíce maturitu a musím to zvládnout! Nechci vyletět a maturovat v září. Chci studovat a chci žít normální život, jako každý jiný. K mému stavu mi ani nepřidá to, že jsem už dva roky beznadějně zamilovaná ale on mě nechce a já se ani nedivím. Kdo by chtěl bulimičku. Ale já ho pořád miluju a nedokážu na něj zapomenout. Kámošky mi raděj ať si najdu jiného, že to se mnou není tak hrozný, ale já nechci. Možná bych si našla kluka. Někteří nekoukají na to jestli je holka trošku oplácaná, ale já se klukům straním. Prostě jim dávám najevo že nemám co se týče vztahu, zájem. Možná jsem sobec a nekoukám kolem sebe, ale v tuhle chvíli pro mě neexistuje nikdo, kdo by se mohl vyrovnat tomu mému vysněnému. Jsme spolu pět let v jedné třídě, ale doposud jsem se nijak nebavili. Snad jsme prohodili pár slov, když to bylo nutné, ale jinak nic. Nevím, jak jsem si ho mohla v prváku nevšimnout. Možná právě proto, že jsem na něj měla dříve spíše opačný názor, třeba nemá zájem teď on o mě. Všechno se změnilo jediným pohledem na něj. Najednou se mi začal líbit. Možná se mi líbil už předtím ale nechtěla jsem si to přiznat a hloupě jsem ?kopírovala? názor mých kámošek. Nejsem si ale vědoma, že bych proti němu něco někdy špatného řekla, nebo jsem si to možná ani neuvědomila. Každopádně toho lituji, protože jsem v patnácti letech byla hloupá husa, která byla vysazená na takovéto ?výstavná typy? kluků a kdokoli jiný pro ni nebyl dost dobrý. Možná že si právem zasloužím jeho chování. Letos jsem se odhodlala a on se dozvěděl, co k němu cítím. On ale ke mně necítí nic. Nedokážu si představit, co bude, až skončí škola a my odmaturujeme a půjdme každý svojí cestou. Možná se už nikdy neuvidíme a já ho nechci ztratit. Když vím, že on mě nechce. Nikdy jsem se pořádně nedozvěděla z jakého důvodu. Prostě ke mně necítí nic negativního ani pozitivního. Nevím jestli teď má holku. Pár lidí, kterých jsem se jen tak nenápadně ptala říkalo že ne. Ale nevím jak je to dnes. To bylo před půl rokem. Má zvláštní povahu a právě proto, jsem se do něj zamilovala. Ale čím dál víc zjišťuji, že jsme oba v mnoha věcech stejní. Jen já nedokážu překonat strach a promluvit s ním. Vyhýbáme se sobě navzájem. Moje osobnost není jednotná. Pořád musím bojovat se svojí druhou polovinou. Ta druhá má strach z lidí, je samotářská, ale zase spolehlivá a hodná. Je také hezčí než já, protože je normální. Není tlustá a neblbne s jídlem. Není líná jak veš a není sobecká. Já jsem jiná. Mám plány, které chci uskutečnit, mám ráda společnost a chci se bavit. Jsem zbrklá a živější, jenže vypadám hnusně a navíc jsem rozežraný prase. A obě dvě jsme jedna a táž osoba. Tak co mám nebo spíš máme dělat, když naše osobnosti jsou spletené do sebe jako provázky a rozdělit nejdou? Než jsem ztloustla byla jsem spíše ta druhá. Teď jsem ta co jsem a nenávidím se. Možná že ten ?můj? by měl radši právě tu druhou. Mám pocit že se z toho jednoho dne zblázním. Co mám dělat abych byla zase spíše tou druhou, která je sice bázlivější, ale má se ráda taková jaká je.

Ahojcik! Bude to pul roku, co jsem zacala pracovat jako au-pair v Anglii. Jeste pred Vanocemi jsem vazila 55kg, moje vyska je 163cm, byla jsem stastna, protoze jsem jeste predtim mela 60kg. Po Vanocim jsem ale nabrala 5kg. Asi pred mesicem to vse zacalo. Koukla jsem se na sve stare fotky a pak na soucasne. Tak strasne se nenavidim, hnusi se mi vlastni telo. Zacala jsem drzet diety, ale pak kazdy tyden, jeden den jsem se prezrala k uplnymu prasknuti (sladkosti, pulka chleba,…). Mela jsem vycitky a sla to na zachod vyzvracet. Takle je to kazdy tyden. Zacala jsem jist pravidelne po malych davkach, jsem s tim spokojena, ale vaha jde strasne pomalu dolu, a to me nici. Chci mit zas 55kg! Takhle je to porad, jednou jsem spokojena, ze jsem zacala jist pravidelne, malo, ale pak se prejim a mam deprese. Nevim co delat, nevim co delat abych pochopila, ze vaha se neda stratit za jeden den, a hladovenim a preziranim se nic nvyresi. Co mam delat? Prosim, porad te mi. Dekuji moc. ***

Strašně „ráda“ bych vám tady řekla, co mi je, ale člověka často do tabulek nenacpete. Můj problém je, že mám období, kdy je všechno super, dokážu být středem pozornosti, vtipná a nad věcí. Jsou ale taky období, ve kterých se ze mě stává jiný člověk. Děsí mě to. Najednou ta myšlenka, která tam latentně asi pořád je, že jedině hubený člověk, je šťastný člověk, je pro mě jediná věc na pořadu dne a já se podle toho začnu chovat. Bohužel se to odráží na mém jídelníčku, ale hlavně pak na tom, jak vidím svět kolem sebe a jak se chovám. V těhle obdobích mi každý přijde tlustý, lidi, co jí, jsou ubožáci nenažraní a všechno, naprosto všechno, co se mi nedaří, třeba i zlý pohled, je prostě proto, že sem tlustá a naprosto neschopná. Ze sebevědomé zcestovalé holky se stává zakřiknutá husička, která rudne, když na ní někdo promluví, nosí čepice, kapuce a sluneční brýle, aby na ní nikdo nemohl. Sedí uprostřed místnosti plné lidí a chce se jí plakat, sedí na party a chce utéct, chce být sama za zavřenými dveřmi, protože to je jeden z těch dnů, kdy se prostě díky vlastní neschopnosti se s tim poprat nedokáže postavit životu čelem. Jídlo… Napadá mě, proč lidi musejí jíst. Já nechci, a přitom bez jídla nevydržim. Obdivuju holky, co prostě hladoví. Já to nedokážu, i když asi na „normální“ standardy pro plno lidí hladovim taky. Nejim sladký, ráno jogurt s trochou vloček, oběd salát s tuňákem a kouskem tmavého pečiva, odpoledne nějaká mrkev, nebo jablko a večer zase nějaký salát s rybou, nebo polévka. Jím pravidelně, protože mám hlad, nebojte, můj metabolismus si asi nezpomalím, protože takovou lemru už nic nepřekoná. Chodím pěšky,jezdím na kole, dělám aerobik, běhám po nocích a stejně vypadám, jak vypadám (tj. BMI 24). Věřte tomu, nebo, mám to v genech a rozumný člověk by to akceptoval, že je sice při těle, ale zase zdravý. Jenomže mně je 24 let a polovinu svého života mám hlad a i v těch lepších obdobích si jídlo vyčítám, v těch horších ho naprosto nenávidím, ale přitom hltavě sním ty svoje porcičky. Nevím už, co je normální porce, nedávno sem byla u pár přátel na večeři (ta hrůza předtim, že budu muset jíst před lidmi)a jala jsem se nandávat ostatním na talíř. Přátelé moji první porci vzali jako vtip, nechala jsem je přitom, jak zábavná umím být, ale sama si uvědomila, že já jsem tu porci považovala za normální. Průběh věčeře děsivý, jedla jsem málo, s hlavou v talíři, abych se nemusela na nikoho dívat, jak se na mě dívá. Na závěr jsem dostala čokoládového zajíčka. Každý si toho svého snědl, já že až pozdějc. Vyhodila sem ho. Leží mi pořád v odpadkovém koši, ale já se toho nebojím. Vím, že v tomhle období si tam pro něj nepůjdu, protože je to silnější. A tak si říkám, co za tím vězí. Nemám za sebou žádný traumatický zážitky jako třeba zneužívání a nešťastné dětství. Naopak, pocházím ze silné rodiny, která mi vždycky poskytovala podporu a měla normální stravovací návyky. Na základní škole jsem vždycky byla ta, kterou nikdo nechtěl do družstva, když si kapitáni, většinou vysportované holky v odraných cvičkách (ty moje nebyly tak použité:)), vybírali svoje ovečky. Možná si někdo řekne, no jo, co by chtěla, když to bylo nemehlo, ale já až v pozdějších dobách zjistila, že mi sporty jdou, že nejsem ta neschopná a nemotorná, ale velkou část života jsem věřila tomu, že jsem. A i kdybych byla, copak to je nějaký zločin, neovládat sport? Každý má jiné schopnosti. To je samozřejmě jenom jeden případ, nedávám to za příčinu, ale je fakt, že když si dneska vzpomenu na základní školu, je mi smutno a vybavím si ty pocity outsidera a budižkničemu a pořád ty pochybnosti o svých schopnostech ve mně jsou. Jak strašně chci být dokonalá, nedat nikomu prostor k tomu, aby na mě našel slabé místečko. Nemyslíte si, že je ubohé, když věřím tomu, že jen dokonalý člověk má právo na lásku? Potkám někoho a nepustím si ho k tělu, co by na mě asi tak viděl? Myslím si, že můj život je úspěšný a měla jsem v mnoha věcech obrovské štěstí, tak proč jsem taková, jaká jsem? Mám opravdu dojem, že ve špatných obdobích jsem v nějaké mlze. Odmítám pozvání do společnosti, protože by to pokazilo můj režim jezení a taky by tam byl nějaký alkohol. Vždycky si řeknu, až příště, příště už půjdu, to už bude nějaké kilo dole. Jenže ono se to nikdy nestane, pořád to odkládám a mám asi i pověst podivína a samotáře. Pořád mám pocit, že funguju jako vrba plno lidem,ale pro mě samotnou je problém o svých záležitostech mluvit, a přitom někdy někomu naslouchám, jak si vylévá srdce, a mám chuť na něj zařvat, ať mě nechá být, copak to nevidí, že já sama se v tom plácám, že já sama svůj život nezvládám? Nevidí, lidé si většinou mylí, že mám všechno pod kontrolou. Rodiče si myslí, že jsem samotářka a snad se s tím teď už smířili, myslí si, že nepotřebuju nikoho k životu, myslí si, že jsem chladná bestie, ale ono je to spíš tak, že já nemám někdy sílu mluvit, nechci nikoho vidět, chci být sama, protože jedině tak sem chráněná. Anebo možná jsem chladná a vypočítavá mrcha, která se snaží na sebe upoutat pozornost a pěstuje si problematický vztah k jídlu. Ale co mi pak zbyde, když to ztratím, budu žít v chaosu, určitě přiberu a budu ještě nešťastnější. Nedávno sem dokázala jediné kamarádce říct, co mě trápí. Chce mi pomoct, ale nechápe. Navrhovala mi třeba, ať se jdu někam vybít (po lekci aerobiku a běhu venku). Ne, já se opravdu v životě nenudím a to, aby mi někdo radil, abych to brala víc pozitivně a tak se neřešila, není pomoc. Ono se to totiž nějak pořád samo do té hlavy vkrádá. Kamarádka mi chce pomoct a jsem ráda, že mě nelituje, nestojím o ničí soucit. Jsem dospělá osoba, která je za sebe zodpovědná a musí si vyřešit řadu problémů z minulosti, aby byla v pořádku. Ale já to vlastně řešit nechci, protože přece, když budu krásná a éterická bytost, všechno se vyřeší samo, budu šťastná z titulu toho, že jsem krásná. A tak to pořád odkládám, ale mám strach, že se to láme, že jsem schopná jíst méně a méně a strašně si přeju, aby mě za to nikdo neodsuzoval a nenáviděl.

Ahojte všichni!Jsem snad již vyléčená bulimička!Studuji prvním rokem střední školu!Potíže s přímem jídla jsem měla od sedmé třídy!Na začátku školního roku si všimla moje spolužačka, že nejím a nechodím na obědy! A taky toho, že často zvracím! Svěřila se doma mamince(vychovatelka na internátě a učitelka) ta se mnou promluvila a nabídla mi pomoc!Dala vědět našim, co a jak!Pak jsme se spolu domluvili, že zajdem k psychologovi!Tam mi byl doporučen pobyt v léčebně!Byla jsem tak na dně, že po domluvě s mými rodiči jsem souhlasila! Strávila jsem půl roku v léčebně, kde si myslím, že mě po usilovné práci dali dohromady!Při nástupu jsem vážila 35 kg při výšce 155 cm.Jsem snad vyléčená a už bych to nechtěla zkusit znovu. Proto Vás prosím, nikdy to nedělejte. Nezáleží přeci jenom na vzhledu, ale taky na tom co je uvnitř člověka! Nestjé Vám přeci za to, aby jste byli ohroženi na životě!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Ahoj, je mi hrozně…seznámím vás s tím jak u mě probíhala porucha příjmu potravy,jsem studentka v prvním ročníku a můj život je ted velice smutný,neboť si poškozuju zdraví,je mi moc líto,že jsem zašla tak daleko…tak tedy,asi tak před rokem jsem byla na počátku mentální anorexie,nikdy jsem celý den nehladověla,ale jedla jsem málo a hdně cvičila.Naštěstí se všechno včas zachytilo a po kontrole u doktorky,která zjistila že za půl roku jsem zhubla 7kilo se moje problémy začaly řešit,dostala jsem trochu rozum a začala se snažit,abych neskončila jako anorektička…jenže všechno se zdálo být v pořádku ale nastal obrat a já za dalšího půl roku začla jíst nepřiměřeně,hodně a začala jsem se přejídat a následně zvracet…je to hrozné a sydím se za to ,už si nechci ničit zdraví a život.Chci mít zase radost ze života a užívat si život bez těchto problémů,vím žer to není snadné,ale musí se to nějak zvládnout a já to chci zvládnout protože chci žít…tak tedy,dnes jsem na tom tak,bohužel se stále přejídám a zvracím.Jenže zvracení už mi nejde tak jako dřív a proto jsem za poslední tři měsíce ztloustla o 8 kilo a největší strach mám z toho že to bude pokračovat…na tyto stránky jsem se zatím chodila jen dívat a číst si tady ale nyxní jsem se rozhodla že i já se s vámi podělím se svými problémy a při tom doufám že mi to pomůže abych se z toho dostala…vrátím se ještě k tomu co jsem chtěla říci,vypadám asi tak,měřím 161 cm a vážím 61 kilo…je to hrozné,ale nejhoprší je že mám strach z toho že budu tloustnout dál…