Slyší mě někdo? Haló! Slyšíte?? Proč všichni přátele jenom mlčíte? Potřebuji Vás, Vaši oporu. Za drsnou tváří jde smutek rozpoznat. Nevím jak dál nechci tohle zažívat. Odpusťte mi ty strastné okamžiky. Slibuji, že mě neuvidíte umírat! Neotáčejte se zády..dřív jsme přece spolu večeřeli rádi?? Dejte mi čas já to překonám. Ale možná lžu sama sobě co když cestu ven neznám????
Ahojte všichni!Jsem snad již vyléčená bulimička!Studuji prvním rokem střední školu!Potíže s přímem jídla jsem měla od sedmé třídy!Na začátku školního roku si všimla moje spolužačka, že nejím a nechodím na obědy! A taky toho, že často zvracím! Svěřila se doma mamince(vychovatelka na internátě a učitelka) ta se mnou promluvila a nabídla mi pomoc!Dala vědět našim, co a jak!Pak jsme se spolu domluvili, že zajdem k psychologovi!Tam mi byl doporučen pobyt v léčebně!Byla jsem tak na dně, že po domluvě s mými rodiči jsem souhlasila! Strávila jsem půl roku v léčebně, kde si myslím, že mě po usilovné práci dali dohromady!Při nástupu jsem vážila 35 kg při výšce 155 cm.Jsem snad vyléčená a už bych to nechtěla zkusit znovu. Proto Vás prosím, nikdy to nedělejte. Nezáleží přeci jenom na vzhledu, ale taky na tom co je uvnitř člověka! Nestjé Vám přeci za to, aby jste byli ohroženi na životě!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Nevím sama co mám! Četla jsem o záměrném odmítání potravy s cílem citového vydírání blízkých osob, toto se mě asi týká, já sama nevím, jenže fakt je ten, že sama sebe strašně moc nenávidím, ráno se probudím a převládá u mě pocit zoufalství z pohledu na své tělo, jdu do koupelny a pobrečím si….to samé před spaním, nenívidím koupání, nesnesu pohled sama na sebe, je mi ze sebe zle, jsem jako bečka sádla, jo jasně teď mi ostatní budou vtloukat, že to není pravda, že moje váha i postava je super a takové ty řeči, mám 176cm a 57kg což by bylo pro někoho akorát a pro někoho málo. Jenže pro mě je to hrozně moc, nejde mi ani tak o ty čísla, ale o ten pohled sama na sebe! Vím, že takhle to přesně začalo minule, čekala jsem na ten poslední impuls, abych přestala jíst. Tím nynějším byla včerejší hádka s mamkou a s přítelem. Chci být prostě hodně vychrtlá, aby se o mě báli….je to hnusné že?! Já vím, ale neumím to přemoci…..nenávidím svoje hnusné tlusté tělo a při této příležitosti to spojuji i s tím citovým vydíráním! Jsem odporná ve všech směrech….to jsem já! Denně sním okolo 4500KJ a vydám asi stejné množství, jenže jsem na mrtvém bodě, nezhubnu, nepřiberu….jenže nemám čas na cvičení, chodím do práce, chci cvičit víc, ale nemůžu, z práce přicházím totálně vyčerpaná a akorát tak lehnu a spím…cvičím tak max. 5x týdně, ale hodně chodím, denně tak hodinu a půl jdu pěšky rychlou chůzí, jsem tak neschopná zhubnout, jsem úplně neschopná! Jak já se nenávidím!!!
Ahojky, během posledních pár měsíců se mi dávky jídla hodně vymykají.Asi ještě před dvěma měsící jsem vážila při mé výšce 168cm 50kg.Vím,není to ideální,ale i tak jsem byla celkem spokojená.Ale skoro každý den když dojdu ze školy jsem unavená,mám mírný depky a dokud do sebe nenarvu aspoň dva rohlíky,jogurt,perník a různý jídlo,tak nejsem klidná a nemůžu se na nic soustředit.Nyní vážím 60kg a bojím se,že to bude ještě horší.Někdy mám třeba chuť si zacvičit a říct si „dost“,ale ta moje vůle mi nikdy nevydrží!Včera jsem se dokonce pokoušela vyzvracet,ale prostě se bojím. Za každou radu vám děkuji. PS:Určitě tu budu pravidelně psát,jak na tom jsem.
Ahojte všichni, jak se tak pročitam vsemi vasimi zpovedmi, tak jsem se rozhodla, ze se s vami taky podelim o svuj uz temer trilety boj… Vse zacalo narazkami okoli (2004), ze jsem teda „kus“, coz me deptalo, protoze jsem chtela byt hubena..a tak jsem zacala jist ruzne mene kaloricke a zdrave potraviny, takze jsem asi tak z 62 kg zhubla behem asi 2 mesicu tak na 56, to mi pro tu chvili celkem stacilo, protoze okoli me chvalilo a ja se i citila ok..jenze to bylo tesne pred velkymi dvoumesicnimi prazdninami a ja mela pocit, ze kdyz se nebudu moct denne kontrolovat na vaze, tak ze urcite priberu..za ty 2 mesice jsem zhubla na 46 kg, spoluzaci a okoli mi to po prazkach az vycitali. Behem skolniho roku jsem tedy jedla trochu vic, ale stale jsem se hlidala (procitala jsem ruzne kaloricke tabulky-umela jsem je temer zpameti) a vahou jsem se ustalila tak na 50kg. Jenze prisly dalsi prazdniny a vse nanovo, nejmene jsem vazila 43, no proste des. Pak mi teda otec vyslovne pohrozil, ze jestli nezacnu normalne jist, tak jdu do nemocnice a ze o tom nehodla diskutovat. Tak u me skoncila etapa anorexie. Misto toho se ze me stala bulimicka. Zacala jsem jist strasne moc jidla, i jidlo, ktere jsem mela drive zapovezene..i presto, ze jsem casto zvracela, nekdy uz to neslo, tak jsem behem tohoto roku nabrala nejdriv na 60!!!kg, ted mam tak 56/7, nevim, uz se radeji ani nevazim..ale chtela bych zpatky tak 50kg. Je to vsechno hrozny a zbytecny. Jeste nutno dodat, ze pri vsem, at uz u any nebo u bul. jsem hodne cvicila a stale cvicim. A jen tak pro predstavu, merim 169cm. Nevim jak z toho ven, snazim se s tim prestat, ale bojim se, ze sama to nezvladnu. Kdybyste si chtel nekdo popovidat nebo se taky podelit o svuj pribeh napiste ***. Vsem vam drzim palecky:)
Psala jsem sem na tyto stránky uz nekolikrát, posledne jsem se setkala s reakcemi, kterých jsem se lekla a radeji unikla do kouta, protoze jsem si pripadala hrozne sobecká, spatná, podle slov jiných trapná. Ted si tak pripadám taky, ale prece to zkusím a napísu zase, chci se trochu vypovídat. Tretím rokem se potýkám s anorexií. I kdyz vlastne, i za tímhle si nestojím, mám dojem, ze nic takového nemám.. Potrebuju slyset co nejvíce Vasich názoru, co si o mém pocínání myslíte. Jde o to, ze mám sílenou potrebu hubnout a trápím se kvuli tomu. Je mi 22 let.Merím 172 cm a vázím? Nevím kolik, nemám kde se zvázit, ani domnívat si netroufám. Orientuju se jen podle oznacení na cedulkách oblecení. Tricka mám XS, kalhoty 34 nebo 36 (to je ale hrozne moc!!!). Nemuzu se na sebe podívat do zrcadla, vidím tam strasne tucnou osklivou holku. Pred ocima mi svítí jenom výstrazná tabule, ze musím nejméne 10 kg zhubnout.. Proc? Abych se sama sobe líbila, abych mela nejakou cenu. Delá mi problém vyjít ven na ulici, protoze se hnedle srovnávám s ostatními devcaty, jestli jsou hubenejsí nezli já. Vsechny holky mi pripadají tak krásné, jisté, veselé. Chodím k psycholozce, kde si mimojiné o mém vztahu k jídlu povídáme. Jen mi hrozí, ze si privodím deprese (tech se bojím, mám s psychiatrickými zarízeními bohuzel dost zkuseností), ze budu omdlévat, ze ztratím prítele a dalsí cenné vztahy. Ale já to nechci dopustit. Chci být zdravá, pri síle, s prítelem, ale hubená. Tolik soudnosti zase mám, abych mohla zodpovedne prohlásit, ze nejsem nikterak vychrtlá, nevypadám jako nejaká nemocná anorexií, fakt, to nekecám. Ale musím se sverit, ze potrebuju zhubnout, a to jako sul. A jak jím? No, je to ruzné: dovolím si nanejvýs jedno jídlo denne (nebo dve malá) v podobe kouska sýra a zeleninového salátu, zato sladké stávy a mléka vypiju klidne 3-4 litry. I pres tento úsporný rezim jsem zatím ani gram neshodila. Ráno se pribudím a ríkám si, jaké by to bylo skvelé, kdybych byla tenoucká, hubenoucká a souzím se tím, ze taková nejsem. Celý den na to potom myslím a vecer uléhám se stejným práním. Ach jo.. Sama v sobe se nevyznám. A taky se to bojím svým blízkým ríct. No zkrátka nevím. Kdybych náhodou mela temito rádky nekoho pobourit, mocAch já se omluvám, není to mým zámerem, jen jsem se chtela vypsat. Ach jo..:-(
Ahojcik! Bude to pul roku, co jsem zacala pracovat jako au-pair v Anglii. Jeste pred Vanocemi jsem vazila 55kg, moje vyska je 163cm, byla jsem stastna, protoze jsem jeste predtim mela 60kg. Po Vanocim jsem ale nabrala 5kg. Asi pred mesicem to vse zacalo. Koukla jsem se na sve stare fotky a pak na soucasne. Tak strasne se nenavidim, hnusi se mi vlastni telo. Zacala jsem drzet diety, ale pak kazdy tyden, jeden den jsem se prezrala k uplnymu prasknuti (sladkosti, pulka chleba,…). Mela jsem vycitky a sla to na zachod vyzvracet. Takle je to kazdy tyden. Zacala jsem jist pravidelne po malych davkach, jsem s tim spokojena, ale vaha jde strasne pomalu dolu, a to me nici. Chci mit zas 55kg! Takhle je to porad, jednou jsem spokojena, ze jsem zacala jist pravidelne, malo, ale pak se prejim a mam deprese. Nevim co delat, nevim co delat abych pochopila, ze vaha se neda stratit za jeden den, a hladovenim a preziranim se nic nvyresi. Co mam delat? Prosim, porad te mi. Dekuji moc. ***
Ahoj, je mi hrozně…seznámím vás s tím jak u mě probíhala porucha příjmu potravy,jsem studentka v prvním ročníku a můj život je ted velice smutný,neboť si poškozuju zdraví,je mi moc líto,že jsem zašla tak daleko…tak tedy,asi tak před rokem jsem byla na počátku mentální anorexie,nikdy jsem celý den nehladověla,ale jedla jsem málo a hdně cvičila.Naštěstí se všechno včas zachytilo a po kontrole u doktorky,která zjistila že za půl roku jsem zhubla 7kilo se moje problémy začaly řešit,dostala jsem trochu rozum a začala se snažit,abych neskončila jako anorektička…jenže všechno se zdálo být v pořádku ale nastal obrat a já za dalšího půl roku začla jíst nepřiměřeně,hodně a začala jsem se přejídat a následně zvracet…je to hrozné a sydím se za to ,už si nechci ničit zdraví a život.Chci mít zase radost ze života a užívat si život bez těchto problémů,vím žer to není snadné,ale musí se to nějak zvládnout a já to chci zvládnout protože chci žít…tak tedy,dnes jsem na tom tak,bohužel se stále přejídám a zvracím.Jenže zvracení už mi nejde tak jako dřív a proto jsem za poslední tři měsíce ztloustla o 8 kilo a největší strach mám z toho že to bude pokračovat…na tyto stránky jsem se zatím chodila jen dívat a číst si tady ale nyxní jsem se rozhodla že i já se s vámi podělím se svými problémy a při tom doufám že mi to pomůže abych se z toho dostala…vrátím se ještě k tomu co jsem chtěla říci,vypadám asi tak,měřím 161 cm a vážím 61 kilo…je to hrozné,ale nejhoprší je že mám strach z toho že budu tloustnout dál…
Bylo mi 13 a vypadala jsem jak správná ženská: boky, prsa všechno jak má být a ještě k tomu krásný dlouhý hustý vlasy, hezký obličej, vysokánská postava(178cm) a váha 65kg. Nikdy jsem od nikoho z rodiny neslyšela že jsem tlustá ani kamarádi nic takového neřikali a o kluky jsem tuplem neměla nouzi prostě jsem se líbila. Ve 14 jsem, ale začala hodně číst časáky typu cosmogirl atd., kde na jedné sránce byli vychrtlé holčiny předvádějící modely o kterých se vetšině z nás ani nesní. A najednou jsem zatoužila být jako ony. To znamená hubená, hubenější, nejhubenější.A tak jsem začala brouzdat po netu a hledat všemožné články o hubnutí, cvičící programy a jiné podporné prostředky k hubnutí. Zanedlouhojsem svou váhu shodila na 59kg což mě hrozně nakoplo dopředu. Mamka řikala jak mi to strašně sluší, ale at už prosím tě přestanu s tím hubnutím, že to už stačí. No ale já jsem poznala kouzlo projímadla a už jsem se vezla. Naštěstí si mamka uvědomila co se děje a okamžitě zakročila. Se slovy že si nenechá zničit dceru nějakým potrhlým kultem krásy. Začala mě denně krmit a seděla nademnou dokud jsem to nesnědla a hodinu po jídle mě nespouštěla z očí. Taky nosila všemožné články a knížky o holkách které tomu propadly. Ze začátku jsem si nechtěla připustit že něco takového bych mohla mít i já ale postupem času mi došlo, že ani já se nijak od těch holek neliším. Tak se stelo že jsem sama od sebe projímadla vyhodila a denně se na sebe koukala do zrcadla dokud jsem sama sebe nepřevědčila že jsem krásná taková jaká jsem. Začala jsem jíst, ale jestli si myslíte že ted přijde nějaký štastný konec, tak vás asi zklamu. Sice sem do toho nespadla tak naplno jako porvý, ale pořád je ve mě ten červíček pochybností s kterým musím bojovat deno deně a čas od času ten boj prostě prohrajin a … Ale já za to fakt nemůži to ten uvnitř mě ne já !
Strašně „ráda“ bych vám tady řekla, co mi je, ale člověka často do tabulek nenacpete. Můj problém je, že mám období, kdy je všechno super, dokážu být středem pozornosti, vtipná a nad věcí. Jsou ale taky období, ve kterých se ze mě stává jiný člověk. Děsí mě to. Najednou ta myšlenka, která tam latentně asi pořád je, že jedině hubený člověk, je šťastný člověk, je pro mě jediná věc na pořadu dne a já se podle toho začnu chovat. Bohužel se to odráží na mém jídelníčku, ale hlavně pak na tom, jak vidím svět kolem sebe a jak se chovám. V těhle obdobích mi každý přijde tlustý, lidi, co jí, jsou ubožáci nenažraní a všechno, naprosto všechno, co se mi nedaří, třeba i zlý pohled, je prostě proto, že sem tlustá a naprosto neschopná. Ze sebevědomé zcestovalé holky se stává zakřiknutá husička, která rudne, když na ní někdo promluví, nosí čepice, kapuce a sluneční brýle, aby na ní nikdo nemohl. Sedí uprostřed místnosti plné lidí a chce se jí plakat, sedí na party a chce utéct, chce být sama za zavřenými dveřmi, protože to je jeden z těch dnů, kdy se prostě díky vlastní neschopnosti se s tim poprat nedokáže postavit životu čelem. Jídlo… Napadá mě, proč lidi musejí jíst. Já nechci, a přitom bez jídla nevydržim. Obdivuju holky, co prostě hladoví. Já to nedokážu, i když asi na „normální“ standardy pro plno lidí hladovim taky. Nejim sladký, ráno jogurt s trochou vloček, oběd salát s tuňákem a kouskem tmavého pečiva, odpoledne nějaká mrkev, nebo jablko a večer zase nějaký salát s rybou, nebo polévka. Jím pravidelně, protože mám hlad, nebojte, můj metabolismus si asi nezpomalím, protože takovou lemru už nic nepřekoná. Chodím pěšky,jezdím na kole, dělám aerobik, běhám po nocích a stejně vypadám, jak vypadám (tj. BMI 24). Věřte tomu, nebo, mám to v genech a rozumný člověk by to akceptoval, že je sice při těle, ale zase zdravý. Jenomže mně je 24 let a polovinu svého života mám hlad a i v těch lepších obdobích si jídlo vyčítám, v těch horších ho naprosto nenávidím, ale přitom hltavě sním ty svoje porcičky. Nevím už, co je normální porce, nedávno sem byla u pár přátel na večeři (ta hrůza předtim, že budu muset jíst před lidmi)a jala jsem se nandávat ostatním na talíř. Přátelé moji první porci vzali jako vtip, nechala jsem je přitom, jak zábavná umím být, ale sama si uvědomila, že já jsem tu porci považovala za normální. Průběh věčeře děsivý, jedla jsem málo, s hlavou v talíři, abych se nemusela na nikoho dívat, jak se na mě dívá. Na závěr jsem dostala čokoládového zajíčka. Každý si toho svého snědl, já že až pozdějc. Vyhodila sem ho. Leží mi pořád v odpadkovém koši, ale já se toho nebojím. Vím, že v tomhle období si tam pro něj nepůjdu, protože je to silnější. A tak si říkám, co za tím vězí. Nemám za sebou žádný traumatický zážitky jako třeba zneužívání a nešťastné dětství. Naopak, pocházím ze silné rodiny, která mi vždycky poskytovala podporu a měla normální stravovací návyky. Na základní škole jsem vždycky byla ta, kterou nikdo nechtěl do družstva, když si kapitáni, většinou vysportované holky v odraných cvičkách (ty moje nebyly tak použité:)), vybírali svoje ovečky. Možná si někdo řekne, no jo, co by chtěla, když to bylo nemehlo, ale já až v pozdějších dobách zjistila, že mi sporty jdou, že nejsem ta neschopná a nemotorná, ale velkou část života jsem věřila tomu, že jsem. A i kdybych byla, copak to je nějaký zločin, neovládat sport? Každý má jiné schopnosti. To je samozřejmě jenom jeden případ, nedávám to za příčinu, ale je fakt, že když si dneska vzpomenu na základní školu, je mi smutno a vybavím si ty pocity outsidera a budižkničemu a pořád ty pochybnosti o svých schopnostech ve mně jsou. Jak strašně chci být dokonalá, nedat nikomu prostor k tomu, aby na mě našel slabé místečko. Nemyslíte si, že je ubohé, když věřím tomu, že jen dokonalý člověk má právo na lásku? Potkám někoho a nepustím si ho k tělu, co by na mě asi tak viděl? Myslím si, že můj život je úspěšný a měla jsem v mnoha věcech obrovské štěstí, tak proč jsem taková, jaká jsem? Mám opravdu dojem, že ve špatných obdobích jsem v nějaké mlze. Odmítám pozvání do společnosti, protože by to pokazilo můj režim jezení a taky by tam byl nějaký alkohol. Vždycky si řeknu, až příště, příště už půjdu, to už bude nějaké kilo dole. Jenže ono se to nikdy nestane, pořád to odkládám a mám asi i pověst podivína a samotáře. Pořád mám pocit, že funguju jako vrba plno lidem,ale pro mě samotnou je problém o svých záležitostech mluvit, a přitom někdy někomu naslouchám, jak si vylévá srdce, a mám chuť na něj zařvat, ať mě nechá být, copak to nevidí, že já sama se v tom plácám, že já sama svůj život nezvládám? Nevidí, lidé si většinou mylí, že mám všechno pod kontrolou. Rodiče si myslí, že jsem samotářka a snad se s tím teď už smířili, myslí si, že nepotřebuju nikoho k životu, myslí si, že jsem chladná bestie, ale ono je to spíš tak, že já nemám někdy sílu mluvit, nechci nikoho vidět, chci být sama, protože jedině tak sem chráněná. Anebo možná jsem chladná a vypočítavá mrcha, která se snaží na sebe upoutat pozornost a pěstuje si problematický vztah k jídlu. Ale co mi pak zbyde, když to ztratím, budu žít v chaosu, určitě přiberu a budu ještě nešťastnější. Nedávno sem dokázala jediné kamarádce říct, co mě trápí. Chce mi pomoct, ale nechápe. Navrhovala mi třeba, ať se jdu někam vybít (po lekci aerobiku a běhu venku). Ne, já se opravdu v životě nenudím a to, aby mi někdo radil, abych to brala víc pozitivně a tak se neřešila, není pomoc. Ono se to totiž nějak pořád samo do té hlavy vkrádá. Kamarádka mi chce pomoct a jsem ráda, že mě nelituje, nestojím o ničí soucit. Jsem dospělá osoba, která je za sebe zodpovědná a musí si vyřešit řadu problémů z minulosti, aby byla v pořádku. Ale já to vlastně řešit nechci, protože přece, když budu krásná a éterická bytost, všechno se vyřeší samo, budu šťastná z titulu toho, že jsem krásná. A tak to pořád odkládám, ale mám strach, že se to láme, že jsem schopná jíst méně a méně a strašně si přeju, aby mě za to nikdo neodsuzoval a nenáviděl.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.