Je to jen takové zjednodušené zamyšlení:-) Přirozená štíhlost znamená, že někdo může sníst 6 knedlíků a někdo jenom tři. Tloušťka vzniká, když si někdo, kdo si může dát jen 3 knedlíky příliš často dává 6 knedlíků. Anorexie (či nepřirozená štíhlost) znamená dát si jeden knedlík a běžet na 3 hodiny do tělocvičny. Bulimie znamená dát si 6 knedlíků s tím, že zítra začnu držet dietu a k tomu si ještě „naposledy užít“ dvě tabulky čokolády.
Všichni sem píšou jak anorexii trpí a bojují s ní a i ja se tak trochu přidám. Netrpím žádnou poruchou příjmu potravy, váhu mám v pohodě, jidlo neřeším. Co je vlastně muj problém? Potkal sem prima holku co trpí anorexii. Hned mi řekla že se 3x léčila a je snad v pohodě ikdyž v hlavě to prý pořád hlodá. Nějaké následky to zanechalo – jako třeba osteroporezu nízký tlak řidší vlásky …. Zezačátku se to zdálo jako maličkost kterou jsem nebral na lehkou váhu – když papá tak se to musí jen zlepšovat. Je léčená – chtěla s tím tedy něco dělat tak to asi zvláda. Postupem času k sobě máme silné pouto. Ja miluji ji ona mne. Ale přichází období matury a přijímaček – cosi se změnilo – čim dál více unavená, z nízkého tlaku se zamotává hlava, kalhoty a trička jsou nějak volnější. Vidím že prostě něco neni v pořádku. Třeba to bude jen v období těch zkoušek, ale na vysoké bude hůř. Pořád na ní myslím a bojim se že se jí zamotá hlava – někde upadne bouchne se do hlavy nebo si něco zlomí. Když s ni mluvím vidím jak jí vyhasíná plamínek života. Nemá chuť myslet na budoucnost přestává snít o cílech. Planuje jen budoucnost v hubnutí a přepočítává kalorie. Říká že už je pozdě na vyléčení a že jí bylo řečeno že se z toho nikdy nedostane. V ten moment mi tečou slzy jako vodopády . To je asi nejhorší pocit když ztrácíte někoho koho milujete, kdo vám umírá pod rukama. Někoho na kom vám záleží – o kom víte že je ten pravý pro váš život svou dokonalostí s jednou chybou – ANOREXII. A mé neštěstí vzpočívá v tom že nemá chuť s tím bojovat nemá sílu. Je to pro ní těžké břímě co jí pohlcuje , ale mám naději v uzdravení kéž bych ji mohl část dát nebo někomu komu to pomůže. Tímhle článkem chci ukázat že těžký to maj ty co touto nemocí trpí a cítím s nima , ale i ty co s nima žijou a chtějí žít, Ty co Vám věří že nad tím zvítězíte, Ty co vám chtějí pomoct, Ty co neřeší vaší váhu vzhled ale raději zdraví a štastný život, který chtějí strávit s Váma. Neblbněte … papejte … .
Ahoj holky a všichni co navštěvujete tuto stránku chtěla bych se svámi podělit o můj příběh a tím vám také trochu poradit jak zkoncovat s anorexií a bulimií. Začalo to asi před dvěma lety to jsem byla úplně normální holka co má ráda jídlo a postavu neřeší.U nás v rodině hlavně z tátovi strany jsou ženské jak to jen říci krev a mlíko,ale zase z máminy strany jsou jako lunt.Já jsem byla spíš po mámé samá ruka samá noha moje máma má úžasnou postavu meří asi 163cm a váží asi 48-50kg navíc za její štíhlou postavu může také každodenní stres,který zažívala doma jelikož jsme bydleli i s tátovýma rodičema a babička byla odjakživa učiněný generál.Navíc s námi bydlela i tátova sestra,která mě vytáčela do běla možná ze všeho toho se u mě vyskytl můj první velký problém BULIMIJE!!!!První myšlenku o mé postavě do mě zasel můj táta občas prohodil nějakou nepatřičnou poznámku o mé postavě a srovnával mě s postavou mé mámi,která je,ale menší než já někdy taky občas kluci ve škole měli takový nejapný žerty,ale nijak zvlášť jsem se tím nezabývala.Nebyla jsem nijak tlustá měla jsem možná o něco plnější zadeček a byla jsem dřív vyspělejší než ostatní holky v mém věku.Poprvé jsem zkoušela zvracet asi ve 13 letech přečetla jsem si článek v novinách o jedné bulimičce,ale nebyla to úplná bulimie nepřejídala jsem se spíš jsem to jen chtěla vyzkoušet a šlo mi hlavně o pozornost.Chtěla jsem,aby si mě ostatní všímali jako mé mámi pořád ji každý opakoval jakou má krásnou postavu jestli nezhubla jestli cvičí atd.A tyhle poznámky mě dostávaly do varu a já na ni začínala žárlit.O prázdninách se naši rozváděli a já byla v dost složité situaci a každý problém jsem řešila jídlem navíc ze smutku jsem taky moc nechodila ven a přibývala na váze.Takže když jsem v září šla do školy tak máma koupila váhu a já jsem najednou měla 65kg na 165cm!!!!Nebyla jsem nijak tlustá,ale prostě ta postava byla plnější a já chtěla zhubnout toužila jsem být štíhlejší než máma,aby mě taky každy obdivoval navíc po rozvodu rodičů jsem si řekla,že začnu nový život,protože jsme s mámou měli větší možnosti tak jsem toho hned využila a začala závodně tancovat street dance.Jako malá jsem tančila balet,ale kvůli zdravotním potížím jsem toho musela nechat.Tréningi byly náročné k tomu škola a výtvarný kroužek navic jsem si začala upravovat jídelníček takže jsem jedla suchary,bílé jogurty,zeleninu a ovoce.Ovšem ráno jsem nebyla zvyklá snídat takže snídaně neexistovala ve škole jsem si dala na svačinu třeba mrkev nebo rajče na obědy jsem nechodila a obvykle jela vlakem hned po škole na tréning,kde jsem do sebe lila vodu takže jsem ani hlad neměla a když jsem se kolem osmé připlazila domů hned jsem se vykoupala popřípadě jsem si udělala úkoly a šla spát.Takto vypadal můj den máma mě nikdy nějak nehlídala byla ráda,že dělám něco co mě baví a že se nestrsuju z rozvodu a já byla ráda,že se mi daří hubnout.Horší to bylo když jsem jela k tátovi,protože babička pořád vyvařovala a chtěla všechny vykrmovat a já všechno jídlo jsem schovávala do igelitových pytlíků a vyhazovala do popelnice nebo je schovala do baťohu a vyhodila později.Hubla jsem poměrně rychle,ale vadilo mi,že si nikdo mého úbytku váhy nevšiml když jsem měla asi tak 54-55kg kalhoty na mě visely,ale nikdo mi pořád nic neříkal chtěla jsem tedy zhubnout ještě víc proto jsem o víkendech chodila ven,jezdila na kolečkových bruslích nebo na kole a večer třeba ještě šla na diskotéku.Začala jsem taky pít hodně kávy a občas si i zapálila cigaretu a někdy si pročistila střeva projímadly.Takto to pokračovalo až jsem se postavila na váhu a měla 43kg!!!!Byla jsem tak šťastná,že se mi to podařilo a měla strach,abych to zase nepřibrala v tu dobu jsem nejedla skoro nic jen snědla pár líček jogurtu to bylo vše.V ten den jsem jela s mámou nakupovat a máma si už všímala,že kalhoty jsou mi děsně velky,ale navykládala jsem jí,že jak chodím tancovat jsem něco zhubla a víc se mi líbí hip hopovej styl.Dokázala jsem ji přesvědčit,ale chtěla jsem se ostatním předvést a tak jsem si koupila nádherný úzký cigaretový džíny v dětské velikosti 34!!!Měla jsem totiž jít na jednu oslavu,protože moje prababička slavila 85let tak jsem si na sebe hodila ty nové džíny a protože bylo teplo ještě krásné tričko s odhalenými zády a na nohy si obula sandálky na podpatku.Své obrovské kruhy pod očima jsem zatřela meukapem a když jsem se namalovala byla jsem celkem krásná holka,ale vypadala jsem jak vyžle,ale tehdy jsem to neviděla naopak vhtěla jsem ještě víc.Když jsem dorazila na oslavu všichni na mě vytřeštili oči a začali se ptát jestli nejsem nemocná a proč jsem najednou tak hubená,že mi lezou kosti atd.A mě to dělalo zatraceně dobře,ale měli pravdu na zádech mi čouhaly lopatky a páteř,ruce jako tyčky,ve výstřihu žádná prsa jen ostré kliční kosti a moje nohy byly v upnutých džínach jako sirky.Vyžívala jsem se v tom,ale všichni chtěli abych tam jedla a já si nacpala plnou pusu malých jednohubek a šla všéchno vyplivnout na záchod a kus dortu jsem nenápadně házela psovi.Byla jsem výborná herečka,ale potom se mi uděla lo strašně špatně a zatočila se mi hlava a musela jsem si sednout.Pár dní po tomto incidentu mě máma odvedla k doktorce,protože jsem odmítala cokoliv sníst a mé stavy deprese byly nesnesitelné.U doktorky mě zvážili a zjistili,že vážím pouhých 41kg a krevní testy to raději ani nemluvím katastrofa.Nechali si me v Brně v Bohunicích na dva měsíce mě tam vykrmovali a až jsem dosáhla váhy 45kg tak mě pustili a zbytek jsem přibírala doma.Lecos se mi v hlavě změnilo hlavně si to uvědomili ostatní,že mě dost deptali a že mi neměli nadávat a upozorňovat na tělesné proporce.Dnes se snažím dodržovat jídelníček,který jsem si sama sepsala a upravila ho,abych neměla výčitky.Zbavila jsem se strachu z váhy jím zdravě,cvičím a beru antidepresiva,ale vypadá to,že je za chvíli nebudu potřebovat psychiatrička řekla,že jsem na dobré cestě jsem teprve na začátku a pořád se hlídám momentálně vážím 50,5kg a to si chci udržet je mi líto,že jsem si takhle zahrávala a spadla do takové nemoci kvůli ní jsem se dost hádala a rozbortila si vztahy jak doma tak u kamarádů,ale já se chci uzdravit a doufám,že to dokážu držím vám všem palce ať se vám podaří se uzdravit a nezabývat se svou váhou takové trápení za to nestojí.
Ahoj, je pro mě hodně těžký nějak začít… Před 10 lety, bylo mi 15, jsem byla klasická puberťačka, co si o sobě myslí že jí patří celej svět, a hlavně, že si jediné mužské oko nenechá ujít příležitost jí okouknout… Jenže teď je mi 25, vážím o 20 kilo míň, mé tělo změnilo radikálně tvar a já si připadám tak odporně a nepřitažlivě, že se můj život v podstatě zúžil jen na trápení a sobecké utápění se v mé nedokonalosti. Nesnáším se a vzhledem k mému věku si připadám jako povrchní mrcha, která ještě nepochopila o co vlastně v životě jde. Komerce a příšerný reklamy na krásný a opálený těla mě ničí. A všichni kolem vypadaj tak svěže a spokojeně, úsměv a párek v rohlíku…brrr Samozřejmě moc nejim. Kalorie si nehlídám, ale poslení 2 roky mám nechutenství, maso si dám jen fakt výjimečně a jediný co můžu „pořád“ jsou těstoviny, sýry a mléčný výrobky, ovoce a zelenina. Jak mám teda sakra přibrat, obalit nervy a přestat se nenávidět, když prostě nemám chutě???? Asi se bojim přibrat podvědomě, vzhledem k tomu, že mi okolí říká jaká jsem byla koule atd. Potřebovala bych někoho, kdo mi pomůže jíst a bude ochotně a svědomitě dohlížet na můj jídelní režim, který je absolutně nedostačující. Začínám být pořád unavená a čím dál víc popuzená, závistivá a přestává mě všechno bavit. Mám pocit nedůležitosti a nejradši bych nikam nevycházela. Hlavně když zjišťuju, že i přes to, že jsem „hubená“ nemám co na sebe „o) A řekla bych, že ještě jeden člověk to dost těžce nese, můj přítel. Ono není jednoduchý milovat a vážit si ženský, která si o sobě myslí, že nic nedokáže, že je odporná kreatura a nemůže se ani postavit nahá před zrcadlo. Těžkej začátek, ale ještě těžší konec. Žádný rozuzlení, nejsem o nic klidnější, ale aspoň jsem se vypsala, což je lehčí než se vypovídat. Hezký den a dobrou chuť :o)
Ahojky vsem Musim rict,ze kdyz jsem se ted rozhodla vam take neco napsat,jsem docela nervozni…takovy zvlastni pocit ve me ted proudi.Jak jsem napsala v titulku,chtela bych se jen nekomu sverit,ale neni komu…myslim,ze vsechny mame hodne pratel, ,ale sverit se s tim ,ze mame nebo mely jsme problem s PPP nekomu ze sveho okoli,tak na to je hodne velka odvaha a tu ja urcite nemam a kdybych ji mela,myslim,ze by me stejne nikdo nepochopil tak jako vy co navstevujete tyto stranky.Ja jsme na ne natrefila uplne nahodou a uz dva mesice si procitam vase pribehy.Kdyz si nekdtere ctu,mam pocit,ze popisuji muj zivot. Tak i ja bych se s vami rada podelila co se ve me odehrava nebo odehravalo.Jen pro predstavu mam 165cm a jeste na podzim jsem vazila 73kg…tak,ze dost.Mam takovou postavu ..hruska a musim se hodne hlidat co snim,protoze jen se na neco podivam,tak uz mi jde vaha nahoru.Nidky jsme nebyla jako protutek…vlastne kdyz jsme byla mala,nebyla jsem uplne tlusta,ale ani hubena.Vahu jsem mela kolem 69 kg asi pet let.Kdyz jsem nejaky kilco nabrala ,tak jsem se snazila to zase trosku dietou zredukovat.Tak jsme se dotoho dala a pote jsem zhubla na krasnych 63kg..pro me to bylo idealni.Zhubla jsem opravdu zdrave,zmenila jsem zivotni styl,cvicila a jedla zdrave a za dva mesice jsem mela deset dole,taky po psychicke strance jsem byla uplne v pohode.V lednu jsem ,ale odjela pracovat,jako aupir. Protoze jsem nebyla zvykla byt asi nikdy sama,neumela jsme jazyk deti na me byly zly,lecila jsem si sve nervy sladkostmi.Nejdrive jsme si nic nevycitala,ale pak to zacalo.Protoze jsem kazdy den zustavala do 15 hodin sama,nikam jsem nesla,nemela jsem zadne pratele…proste nikoho!Jidlo se stalo jedinym na co jsem se tesila.Jedla jsem i kdyz jsem nemela hlad a cpala jsme se sladkym.Pote jsme si uz zacala vycitat,protoze vaha sla nahoru,tak jsem to chtela omezit,ale neslo.No skratim to ..proste jsem se zacala strasne prezirat a chodit zvracet…a tak to slo jednou i cely tyden.Byla jsme presna jako hodinky,rano rycchle do obchodu skoupit vsechno dobroty,rychle domu vsechno snist no a pak na zachod.Tak jsem travila dopoledne.Odpoledne kdyz jsem nebyla sama,problem jsem nemela..to zase a z druhy den rano.Nedokazala jsem se normalne vychutna jidko…proste jsme to vsechno zrala ,kdyz jsem rozdelala baleni,tak jsme ho musela snist vsechno.Pri takovem zachvatu prejidani…to jsem dokazala snist 700g susenek,mliko,dve koblihhy,crosanty,tabulku cokolady,chleby s jamem a vse co mi prislo pod ruku…vzdyt to znate,kdyz uz to musi jit vse ven ,tak at je alespon co.Dokazala jsem snist takoveho jidla,ze jsme potom mela bricho jako velryba a nemohla se ani hnout a byla jsem v depresi ,ze jsem to zase udelala.Kazdy den jsme si rikala ,ze ted je to naposledy,ale druhy den jsme to udelala zase.Muj jediny zajem bylo jidlo,protoze jsem byla sama..kdyz uz jsem sama.Kdyz jsme si zvykla ,tak z toho byl spise zvyk..ted chapu jak se citi alkoholici a lidi zavisly…chceme presta,ale nejde to. A nejhorsi je ,ze je to debilni prizirani a za to se fakt clovek stydi.Tak jsem tady prozila s nepravidelnym zvracenim 3 mesisice ,ale posledni dva tydny se snazim…coz znamena,ze jsem minuly tyden byla v pohode a tento jsem zvracela dvakrat. Ted se snazim to v sobe prekonat a zase zacit normalne zit…protoze to neni zivot ,ale prezivani.Propadala jsem se do strasnych depresi a vim,ze kdyz budu jist zdraveji ,budu zase ta vesela holka…ted se sice smeju taky,ale je to jen na povrchu a ja potrebuju byt vesela ve vnitr.Taky jsem vam zapomnela napsat,ze jsem tady nabrala „krsnych“ sest kilo,tak si me umite jiste predstavit jak se citim ,kdyz mi nic neni a vsude akorat speky.Chtela jsem to jen nekomu rict…mozna taky napsat svuj pribeh,kdyz ted si kazdy den procitam ty Vase.Tak mejte se krasne a doufam,ze tyto stranky nekdy zaniknou,protoze je nikdo nebude uz potrebovat ,jako ted my.Ahoj
Píšu sem, protože opravdu ze srdce ráda píšu (jedna z mála věcí, keté dělám opravdu ráda)… a proč plýtvám časem psát zrovna na stránky, kam si chodí zoufat spousta nešťastnic? Protože i já jsem nešťastnice, a věnovat čas pro psaní příběhů z tohoto oboru je mi sakra blízké. Mohla bych psát povídky o životě, nebo básně, což dělám, ale tohle je mi tak blízké… Protože je to z mého života a tak trochu hodně poetické… Suchá fakta asi nikoho neberou. Je to dobré pro srovnání sebe sama s ostatními, ale mě osobně zajímá ta duchovní část onoho duševního onemocnění… Protože ještě před „tím“ jsem byla ač citlivá, tak dost nepoetická duše… I když jako malá jsem psala dost depresivní básničky, ale tak ve věku jedenácti až třinácti jsem byla „konzument“. Seděla jsem u televize a cpala se sladkostma…. Ale pak jsem samu sebe dostala na kolena, bohužel se jaksi nemohu zvadnout. Víte, co je nejsmutnější? Že dobrovolně a ráda. Jsem v těch dvou, A i B až po vrcholek hlavy, ponořená, a cítím se tam opravdu jak rybka… Kdyby mě vyvrhli na souš, brzy bych zemřela… Třeba ne fyzicky, duševně určitě. Už jsem si to ověřila. Do náruče A, ale hlavně B jsem utekla jako do náruče vlastní maminky. Je mi u ní teplo a bezpečně, ačkoliv je dost zlá a krutě si vybírá tu nejdražší daň… No a já jsem plátce, který si drží svou hrdost, ačkoliv je to s placením neslučitelné… Tak jsem se se svým osudem smířila, ačkoliv se to komukoliv bude zdát zbabělé a hloupé. Nejsem zbabělá ani hloupá, tím si jsem naprosto jista. Znám zbabělé a hloupé lidi, a nevidím mezi nimi a mnou sebemenší podobnost. Právě naopak, že jsem tak moc hrdá, a mé ego je jeden obrovský balón, snažím se ho pomocí A a B napíchnout, trochu „odfouknout“… Ne, jako hrdá Štírka si ho stále přifukuji a přifukuji… a zároveň odfukuji a… stav ega se tedy ve výsledku nemění, jen míra depresí vzrůstá…
Začalo to,když mi bylo 13. Tehdy jsem viděla v pořádu „áčko“ anorektičky a bulemičky a jejich příběhy. Ani jsem to pořádně nechápala a nápad zvracet jídlo mi přišel rafonovaně skvělý. Už tehdy jsem zatoužila být krásná a štíhla jako ostatní holky,co se cpou od rána do večera. Od malička mi všichni říkali,že jsem baculatá a že to v pubertě zmizí. Vždy jsem vážila tak o 15 kilo víc něž mé vrstevnice, bohužel jsem ani nevěděla proč a jak a tak to bylo už od první třídy,taky jsem výrazně všechny převyšovala výškou(nyní 177 cm). Jednou má rodina začla držet dietu podle Haliny Pawlovské s nápoji ultra fit n slim. (to byla moje druha dieta v zivote,prvni byla asi 9 letech spolecne s rodici,dieta lenky korinkove;zvířatková a kytičková) nyná mi tedy bylo 13 a hubla jsem s koktejly,jedla zdravě a výsledky byly užasné,brzo jsem zhubla 15 kilo a měla postavu hezke modelky a jedla zdravě a fajn, po čase jsem si začla připouštět,že vlastně každé mé sousto mi přidá na váze a proto toho musim sníst mín,pak me napadlo,že když tohle mín prekonam,vlastne ztloustnu,pak jsem to nevydrzela a prejedla se a vyzvracela to,jak jsem videla v „acku“. Začla jsem to dělat častěji,koktejly jsem radeji nepila,bála jsem se,že přiberu,jídlo jsme zacala schovavat a vyhazovat. Zhubla jsem jeste vic,mesic nejedla a skoro se zhroutila. Pak jsem jist zacla,a vse vratilo do normalu.Asi za pul roku jsem mela narozeniny a mela jsem dostat rifle,sla jsem si je vybrat do moderniho butiku pro mlade,ale zadne jsem neoblekla,zachvatila me deprese a uzkost. Vážila jsem 70 kilo a vedela jsem,ze jsem hnusna. Zrovna jsem onemopcnela a byla 14dnu nemocna doma,celych 14 dnu jsem nejedla a zhubla jsem 10 kilo a opet jsem melA postavicku jako pri prvnim hubnuti.Bylo to super,nez mi dosly sily,nemohla jsem si dojit ani nakoupit.Ale uz o mne zacal byt zajem a mela jsem prvniho kluka,ktery me jen vyuzil a pak dalsiho. Zase jsem se fyzicky a psychicky zroutila a ztloustla,tehle ztloutnuti a zhubnuti bylo moc.POsledni se odehralo o tehle letnich prazdninach.Dieta zacaLa uplne ciste a zdrave,za mesic jsem po zdrave strave a pohybu zhubla 7 kilo,mela jsem uz 4 roky partnera,ktery mi rikal,ze jsem krasna i kdyz jsem vazila 60 nebo 90,on me vnimal jako celek a fyzicka krasa pro neho byla jina nez pro mnohe muze…. tak jsem zacla hubnout sama kvuli sobe,mych 7 kilo mi nestacilo,chtela jsem to rychle a hned… z mych 7 kilo bylo za mesic celkem 25 kilo. z 85 kilo jsem zhubla na 60,byla jsem stastna krasna a sexy,ale sily opet dosly a ja ani nemohla zacit chodit do skoly,protoze fyzicka namaha dojiti k tramvaji byla prislis. Nemohla jsem se ani vnoci doplazit na zachod,denne jsem vypila asi 5 litru tekutin,abych zapudila hlad. Pritel se se mnou rozesel,ztatila jsem všechny přátele, bylo pro mě nejdůležitější nejíst a být krásná,už mi bylo jedno,jestlo budu navždy sama. Poté jsem se dostala do úzkosti a přála jsem si moci jíst,dýchat a milovat,ale bylo pozdě…………………………………………………… Teď o mnoho měsíců později,vážím 75 kilo,mám skvělého přítele a začla jem teď před létem držet dietu, dnes jsem poprvé zvracela,přísahám,že už to neudělám,ale já už přísahala tolikrát……………….
Ahoj, začalo to minulé prázdniny, kdy jsem se vrátila z nemocnice po vyndání mandlí a nemohla jíst nic jiného než kaše a pudink a zhubla jsem na svých vysněných 60 kg (175cm). Jenže sotva jsem mohla zase jíst, začala jsem se neuvěřitelným způsobem přejídat a přibírat.. Tenkrát přišly děsné výčitky, že jsem neschopná si udržet tu krásnou váhu, tak jsem se šla vyzvracet.. Prožrala a prozvracela jsem celé prazdniny a váhu 60 kg si udržela. Pak jsem odjela do Prahy, kde jsem se velice omezovala – třeba 3 dny vůbec nic nejedla, pak se přejedla a vyzvracela a zhubla jsem na 55kg. Když jsem přijela na vánoce domů. mamka začala vyšilovat, že jsem anoraktička, že jsem hrozně hubená..Ale já si tak nepřipadám.. Každopádně doma mám veliký problém, neboť je tam tolik dobrot a já prostě nedokáži odolat, tak se cpu vším možným a pak nemám jít kam zvracet, pac by to mamka slyšela, tak si dávám kvanta projímadla, ale je mi pak hrozně špatně a jsem na všechny hnusná, jen díky tomu, že jsem se přejedla a mám výčitky, že jsem neschopná!!! Kdykoli se najím, mám výčitky, že ztloustnu a mám je třeba i jen ze zeleninového salátu.. Piju pořád kefíry a jím jogurty, protože si myslím, že po tom neztloustnu.. Chci se naučit jíst málo, jako normální člověk, ale mám slabou vůli a vždycky to skončí stejně..
Dvanáct let Ve dvanácti to začalo a dvanáct let to již i trvá. Byla sem tlustá a měla mindrák z odstátých uší. I tak sem se klukům vždy líbila. Dietu mi doma nedovolili držet a na pěkné oblečení kterým bych si zvedla sebevědomí jsme neměli. Viděla sem v televizi dokument o princezně Dianě. Vnímala jsem jen to co jsme chtěla, krásnou úspěšnou ženu, která je něšťastná, ale všichni ji milují. Ostatní mě nezajímalo, chtěla sem zhubnout, být milována a ona mi dala skvělý návod. Poprvé to nešlo, ale pak podruhé již ano. Napřed jen po večerech, ale pak to ovládlo celý můj život. Zvracela sem několik měsíců v kuse každý den. Ani si ty dny v podstatě nepamatuji, vím že sem jen zvracela a krásně hubla. Přišla sem o kamárády o všechny. Doma to nefungovalo. Otec měl odjakživa milenky a od mých osmi let s matkou nežijí, žijí v jednom bytě kvůli penězům a sobeckosti otce sbalit kufry, je to přeci jeho byt. Letos se teprve po 16 letech jeho nevěry rozvedli. Mamka tehdy přišla o práci, lítala, kde mohla, otec se snažil najít životní lásku, a já měla dostatek na to problít dny. Nakonec si všimli ze sem hubena?.nepomohli mi, vůbec. Matka mi řekla:?jestli něčeho chceš dosáhnout vzpamatuj se?, to byla veškerá pomoc. Poslala mě k obvodní lékařce, v domění, že mám anorexii, kam sem se musela chodit vážit a ukazovat v zápisníčku co jsem snědla. No dostala jsem se z toho, ale jen díky malování a astrologii. Problém nastal na gymplu. Lidi mi nesedli. Všichni již měli první lásky, přátelé. Já dva roky samoty, kdy sem malovala. Inu začala sem kouřit, pít a toužit po vztahu. Chtěla sem vybočovat i s plynout s davem zároveň. Chtěla sem být milována. Naivně sem si myslela, že když se s někým vyspím bude mě mít rád?. Nic?akorát mě to ničilo víc a víc..potvrdilo, že za nic nestojím?.počet kluků byl rostl, ostuda,?..závislosti?.deprese?.a do toho škola, naštěstí sem se i při každodenním pití nepřestala nikdy učit. Dodnes já ani mí známí nechápou jak sem to zvládala. A to netuší, že sem po raním návratu z baru a před odchodem do školy, měla ještě blicí seanci?. Ztratila sama sebe, zastavila jsem svůj růst. Chtěla sem se vrátit do období kdy sem z toho byla venku?.nešlo to?.nevěděla sem kdo sem a co chci?. Pak sem si řekla stop. Našla sem si na konci prázdnin po třeťáku přítele, mou životní lásku. Byli jsme spolu dva roky, poslední rok gymplu a prvák vejšky. Ztratila sem ho. Ztratila sem ho kůli blití. Mé odporné stavy, nenávisti k sobě a následně ke všem. K posranému světu, který stojí za nic?. Apod?nedokázala sem žít jeho krásný život?.řešila jsem jen tlustou prdel, jídlo, že nemám prachy a netěšila se z toho jak mě miluje?.nikdy toho nepřestanu litovat. No jo ani to mě nedonutilo přestat blít. Začla sem o to víc. Muži o mě měli vždy zájem, ale já to vždy nějak posrala, chtěla sem oporu a vždy sem se do toho vrhla. Vůbec sem si nevěřila. Myslela jsem, že když mě bude někdo milovat?nebudu se ničit. Pokud se, ale nebudu mít ráda já nemohu mít normální vztah?.to mi došlo až později?.no jo pak tam byli nějaké krátké vztahy?spíš úlety..prokládané nekontrolovatelným pitím alkoholu, kouřením, nadměrným cvičením aerobiku, blitím, ale i krásnými chvílemi? pomohlo, mi že sem přestala bydlet u našich, studuji VŠ v jiném městě? no jo teď sem sama a lítám v tom znovu?dalo by se říci mám to pod kontrolou?ale není to již ten dětský svět, kdy máte na starost jen sebe a domácí úkoly?.můžete celej den kontrolovat kilojouly, ted musím chodit do práce, studovat VŠ školu,?.apodobně?.největší problém je že sem nikdy neměla odvahu žít svůj život. Neustále sem své cíle podřizovala názorům okolí. Takto špatně sem vybrala i Vš, kde se ji pátý rok trápím. Ale jak v bulimi silnou vůli nemám tu ano. Ničím si zdraví a vše jen pod tím obrovským tlakem to dodělat. Nebaví mě to, ale musím??.aspoň něco musím zvládnout. To, žE zvracím, ví jen jeden člověk. Lidé mě znají jako člověka, co se jen směje, povídá a neustále vytlemně říká mám debku?.nedokážu dát před lidmi najevo svou slabost a že potřebuji pomoci?.spíš pomáhám druhým?potřebuji lidi a zároveň mi berou tolik síli?potřebuji se zase uvěznit do své pevnosti s pevných pravidel?hlídat jídelníček a necítit se trapně si to zapisovat a jíst málo Klidně to přiznat, čím trpím. Nebrat si poznámky typu co to jíž a jak málo. Smířit se s tím, že tu nemoc mám na celý život. Je to součást mě. Musím se s tím naučit žít. Žít s bulimií a hlídat jídlo, cvičit a hlavně ŽÍT. Žít a neupínat se jen na tu školu, ze strachu, že to nedodělám sem se vykašlala i na řadu svých zájmů?.naštěstí sem si to uvědomila?sice až letos? no jo člověk zraje..jen ta bulimie mi ničí vše?
Strašně „ráda“ bych vám tady řekla, co mi je, ale člověka často do tabulek nenacpete. Můj problém je, že mám období, kdy je všechno super, dokážu být středem pozornosti, vtipná a nad věcí. Jsou ale taky období, ve kterých se ze mě stává jiný člověk. Děsí mě to. Najednou ta myšlenka, která tam latentně asi pořád je, že jedině hubený člověk, je šťastný člověk, je pro mě jediná věc na pořadu dne a já se podle toho začnu chovat. Bohužel se to odráží na mém jídelníčku, ale hlavně pak na tom, jak vidím svět kolem sebe a jak se chovám. V těhle obdobích mi každý přijde tlustý, lidi, co jí, jsou ubožáci nenažraní a všechno, naprosto všechno, co se mi nedaří, třeba i zlý pohled, je prostě proto, že sem tlustá a naprosto neschopná. Ze sebevědomé zcestovalé holky se stává zakřiknutá husička, která rudne, když na ní někdo promluví, nosí čepice, kapuce a sluneční brýle, aby na ní nikdo nemohl. Sedí uprostřed místnosti plné lidí a chce se jí plakat, sedí na party a chce utéct, chce být sama za zavřenými dveřmi, protože to je jeden z těch dnů, kdy se prostě díky vlastní neschopnosti se s tim poprat nedokáže postavit životu čelem. Jídlo… Napadá mě, proč lidi musejí jíst. Já nechci, a přitom bez jídla nevydržim. Obdivuju holky, co prostě hladoví. Já to nedokážu, i když asi na „normální“ standardy pro plno lidí hladovim taky. Nejim sladký, ráno jogurt s trochou vloček, oběd salát s tuňákem a kouskem tmavého pečiva, odpoledne nějaká mrkev, nebo jablko a večer zase nějaký salát s rybou, nebo polévka. Jím pravidelně, protože mám hlad, nebojte, můj metabolismus si asi nezpomalím, protože takovou lemru už nic nepřekoná. Chodím pěšky,jezdím na kole, dělám aerobik, běhám po nocích a stejně vypadám, jak vypadám (tj. BMI 24). Věřte tomu, nebo, mám to v genech a rozumný člověk by to akceptoval, že je sice při těle, ale zase zdravý. Jenomže mně je 24 let a polovinu svého života mám hlad a i v těch lepších obdobích si jídlo vyčítám, v těch horších ho naprosto nenávidím, ale přitom hltavě sním ty svoje porcičky. Nevím už, co je normální porce, nedávno sem byla u pár přátel na večeři (ta hrůza předtim, že budu muset jíst před lidmi)a jala jsem se nandávat ostatním na talíř. Přátelé moji první porci vzali jako vtip, nechala jsem je přitom, jak zábavná umím být, ale sama si uvědomila, že já jsem tu porci považovala za normální. Průběh věčeře děsivý, jedla jsem málo, s hlavou v talíři, abych se nemusela na nikoho dívat, jak se na mě dívá. Na závěr jsem dostala čokoládového zajíčka. Každý si toho svého snědl, já že až pozdějc. Vyhodila sem ho. Leží mi pořád v odpadkovém koši, ale já se toho nebojím. Vím, že v tomhle období si tam pro něj nepůjdu, protože je to silnější. A tak si říkám, co za tím vězí. Nemám za sebou žádný traumatický zážitky jako třeba zneužívání a nešťastné dětství. Naopak, pocházím ze silné rodiny, která mi vždycky poskytovala podporu a měla normální stravovací návyky. Na základní škole jsem vždycky byla ta, kterou nikdo nechtěl do družstva, když si kapitáni, většinou vysportované holky v odraných cvičkách (ty moje nebyly tak použité:)), vybírali svoje ovečky. Možná si někdo řekne, no jo, co by chtěla, když to bylo nemehlo, ale já až v pozdějších dobách zjistila, že mi sporty jdou, že nejsem ta neschopná a nemotorná, ale velkou část života jsem věřila tomu, že jsem. A i kdybych byla, copak to je nějaký zločin, neovládat sport? Každý má jiné schopnosti. To je samozřejmě jenom jeden případ, nedávám to za příčinu, ale je fakt, že když si dneska vzpomenu na základní školu, je mi smutno a vybavím si ty pocity outsidera a budižkničemu a pořád ty pochybnosti o svých schopnostech ve mně jsou. Jak strašně chci být dokonalá, nedat nikomu prostor k tomu, aby na mě našel slabé místečko. Nemyslíte si, že je ubohé, když věřím tomu, že jen dokonalý člověk má právo na lásku? Potkám někoho a nepustím si ho k tělu, co by na mě asi tak viděl? Myslím si, že můj život je úspěšný a měla jsem v mnoha věcech obrovské štěstí, tak proč jsem taková, jaká jsem? Mám opravdu dojem, že ve špatných obdobích jsem v nějaké mlze. Odmítám pozvání do společnosti, protože by to pokazilo můj režim jezení a taky by tam byl nějaký alkohol. Vždycky si řeknu, až příště, příště už půjdu, to už bude nějaké kilo dole. Jenže ono se to nikdy nestane, pořád to odkládám a mám asi i pověst podivína a samotáře. Pořád mám pocit, že funguju jako vrba plno lidem,ale pro mě samotnou je problém o svých záležitostech mluvit, a přitom někdy někomu naslouchám, jak si vylévá srdce, a mám chuť na něj zařvat, ať mě nechá být, copak to nevidí, že já sama se v tom plácám, že já sama svůj život nezvládám? Nevidí, lidé si většinou mylí, že mám všechno pod kontrolou. Rodiče si myslí, že jsem samotářka a snad se s tím teď už smířili, myslí si, že nepotřebuju nikoho k životu, myslí si, že jsem chladná bestie, ale ono je to spíš tak, že já nemám někdy sílu mluvit, nechci nikoho vidět, chci být sama, protože jedině tak sem chráněná. Anebo možná jsem chladná a vypočítavá mrcha, která se snaží na sebe upoutat pozornost a pěstuje si problematický vztah k jídlu. Ale co mi pak zbyde, když to ztratím, budu žít v chaosu, určitě přiberu a budu ještě nešťastnější. Nedávno sem dokázala jediné kamarádce říct, co mě trápí. Chce mi pomoct, ale nechápe. Navrhovala mi třeba, ať se jdu někam vybít (po lekci aerobiku a běhu venku). Ne, já se opravdu v životě nenudím a to, aby mi někdo radil, abych to brala víc pozitivně a tak se neřešila, není pomoc. Ono se to totiž nějak pořád samo do té hlavy vkrádá. Kamarádka mi chce pomoct a jsem ráda, že mě nelituje, nestojím o ničí soucit. Jsem dospělá osoba, která je za sebe zodpovědná a musí si vyřešit řadu problémů z minulosti, aby byla v pořádku. Ale já to vlastně řešit nechci, protože přece, když budu krásná a éterická bytost, všechno se vyřeší samo, budu šťastná z titulu toho, že jsem krásná. A tak to pořád odkládám, ale mám strach, že se to láme, že jsem schopná jíst méně a méně a strašně si přeju, aby mě za to nikdo neodsuzoval a nenáviděl.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.