Archives

Ano, máte pravdu, asi opavdu nemuzu hledat lítost a úcast v ocích druhých, kdyz si nechci nechat poradit. Ptám se sama sebe: Proc?! Protoze at pátrám, jak pátrám, nemohu najít uspokojivé resení. Nezbývá mi tedy nic jiného, nezli se dále drzet svých urcených vytýcených zásad a cekat na to, jak se veci sami vyvrbí. Priznávám, anorexií trpím. Ale verte mi, není to na mne az tak videt (alespon já to tedy nevidím. At se v zrcadle prohlízím, jak se prohlízím, nevidím nic nez jen nehezké speky a silná stehna). Anorexii mám totiz mnohem více v hlave nez v tele. Tahle varianta je mozná horsí, nebot takhle me sílene pronásledují deprese a chmury z toho, jak nejsem dostatecne stíhlá. Snazím se zhubnout, ale výsledky zatím nikde. Vypadám jako vetsina holek (uprímne se radím spíse mezi ty tlustsí), ale mysl je anorexií totálne pohlcena. Nemyslím na nic jiného nez na jídlo. Tedy, abych byla presná: na to, jaké by to bylo bájecné zhubnout. Viním se z nedostatku disciplíny a pevné vule (no napríklad vcera: nevydrzela jsem to a z jakýchsi neznámých duvodu jsem si koupila Cappy stávu, 0,5 litru, která ve 100 ml obsahuje 47 kcal!! Tolik zbytecného cukru, nebylo by mi bývalo lépe bez ní?). Jsem hubnutím totálne posedlá, o co hur vsak, já to vlastne ani nechci zmenit. Tak jak to se mnou potom dopadne? Lze se nekdy navrátit zpet? Na strední skole jsem byla sice puntickárská, trochu více úzkostlivá, ale jinak vcelku normální holka, co jídlo milovala a snad nikdy mi nikdo nevytýkal neco o mé postave. Pri výsce 172 cm jsem mela asi 62 kg, byla sportovní postavy, zádné tintítko. Vzpomínám, jak jsem se tehdy stravovala: normálne jsem snídala, do skoly si nosila svácu, vetsinou v jídelne zasla na obed, pak jsme si s kámoskou daly nejaké to mlsání (treba zmrzlinku nebo cokoládovou tycinku nebo dobrý plnený sátecek) a navecer si doprála porádnou veceri (napríklad 2 oblozené krajíce chleba nebo talír spaget nebo neco podobného..). Zmenilo se to. Je to jako z úplne jiného sveta. Jak se ptám, zdali to lze navrátit zpet, tusím odpoved, ze lze, jenze, v tom tkví to jádro pudla. To bych prece musela chtít, coz já nechci. No, nechci, spíse se bojím. Mám strach z toho, ze to bude jeste nepríjemnejsí, nez je to ted, ze se budu cítit mnohem víc nestastne a moje psychika to uz potom vsem, co za poslední rok zazila, nevydrzí. Co naplat, fakt mám dojem, ze to neskoncí jinak nez spatne (práveze proto, ze to zálezí jen a jen na mne). Studuju VS, ale studovat uz ji nechci, protoze mi na skole prestalo zálezet (ac jsem kdysi tak strasne moc pracovala na tom, abych se na svojí vysnenou prestizní fakultu dostala). Mým zivotním, neoddelitelným zájmem byla hra na klavír, ve které jsem pravdepodobne dost vynikala (mela jsem velké koncerty, dostalo se mi nadsených ohlasu profesoru a úspechu u publika). Ted me klavír prestal bavit, tedy lépe receno, tesit. Pri hraní uz nedokázu na nic jiného myslet nez na hubnutí. Piano mi kdysi bylo operným, záchytným bodem. Ach, propána, zmizelo to..!! Rozesla jsem se s prítelem a utíkám do samoty, pryc od lidí. Nejlépe mi je venku, kdyz svítí slunícko, nechám na své chladem zkroucené, zimomrivé telo pusobit opojné slunecní paprsky a písi si poznámky a svých myslenkách, které se týkají ceho jiného nez jídla. Mým soucasným nejlepsím prítelem se stal malý denícek, který nosím vsude s sebou. Zapisuji si tam stále jedny a ty samé problémy: ze jsem nemozná, neschopná, príserná a tlustá. A tecka. Utvrzuji se v těchto predstavách, krmím se jimi. Co tedy vlastne cekám? Nejaké carovné mávnutí kouzelným proutkem? To ale musí prijít prvne zevnitr, ze me, nikoliv zvencí, ze? Marnost nad marnost, nebudu nad sebou fnukat, kdyz si za to muzu sama. Vzdyt já koneckoncu i vím, co chci. Chci predevsím zhubnout. A potom? To uz je jedno.. Vubec me napríklad nevydesilo nedávné varování mé psychiatricky, ze bych to klidne mohla dopracovat na zaludecní sondu na JIPce. Do háje, naopak, me to tam prímo táhne (fuj, jsem tak neskutecne zvrácená a úchylná!!). Bude konecne klid, pokoj, doziju a smytec. Za takovéhle reci bych se mela stydet. Taková nehorázná neúcta k zivotu.. Jenze já jsem tou anorexií zcela pritlacena ke zdi. A taky opet dodávám: jsem spatná. Kdyz me nic nebaví, kdyz chci od vseho zbabele utéct.. Pryc od spatnosti, pryc od vecných výcitek. Máte nekdo podobné pocity? Máte nekdo zkusenosti s prevratem v myslení z takovéhle cerné beznadeje k víre v lepsí, nebo alespon nejaké, zítrky? Antidepresiva mi nezabírají (prestoze je beru témer 2 roky a to jsem vyzkousela vsechny mozné druhy). Mám to: je to jen a jen ve mne. Já musím chtít, ale jak, kdyz na to chtení nemám energii a potrebnou sílu? Vím to, muzu si za to sama…

Toto je snad omůj smistý padesátý šestý příběh na těchto stránkách. A není to příběh, je to jakýsi občasný deník. Sama si píšu deník už čtyři roky, a je to úžasná věc pro zachycení fází vašeho života. Je to prý úžasná terapie… Opravdu? Neustále se patlat ve svém neštěstí, rozebírat ho do děsivých detailů, či psát o formách sebevraždy, která bude krásným završením mého života… A jak ty myšlenky píšu na papír, tak se vlastně zhmotňují. Je to černé na bílém. Už to není pouhý závan pocitu, je to věc, je to deník, sbírka mých krutých myšlenek, schovaná v krabici. Když ostatní holky řeší otázku, jestli si koupit modrý nebo zelený tričko, ja řeším, jestli jsem víc anorektička nebo bulimička. Jak tak sleduji, teď se úspěšně vydávám na dráhu anorektičky. Je jaro, a bulímie se hodí do melancholicky depresivního podzimu. Ty pocity, které jsem v sobě před těmi lety jakožto bulimička přecházející na anorexii měla, a které jsem v záchvatu ebelítosti a pudu sebezáchovy bohužel potlačila, jsou zpět, v plné síle. Vím, že na bulímii ani anorexii neplatí uvědomění, jsem myslím uvědomělá přehnaně, ale jde o touhu, jakousi nepopsatelnou, koketovat se sebou, se svým zdravý, s životním náhledem anorektičky. Je to ohromná, skutečně velkolepá zkušenost. A tehdy, když jsem jako třináctiletá začínala se zvracením, řakla jsem si, že zkusit se má všechno. Zakázané ovoce… no znáte to. A s takovým děsně „free“ pocitem, že mě bulímie akorát obohatí, jsem se do ní vrhla střemhlav. Počateční neúspěch byl ještě větší motivací nořit se do ní víc a víc, měnit svou psychiku tak, jak se mi zachce, deprimovat se a podporovat své sebedestrukční vlohy. Bylo to odporně krásné. Bylo to zvrhlé, stejně jako já. Přišlo mi, že ke mě patří. No patří. A taky mě nesmírně obohatila. Ani nevím, jestli se sluší mluvit o ztrátách, každá zkušenost má své oběti, ale z tohohle se snažím těžit jen to … dobré. Otázka však zní: co může být na psychické poruše dobré? Všechno. Jste blázen, pošetilý a zahloubaný, máte pro sebe omluvu. Můžete být jakkoli nešťastní, ale bude ve vás to permanentní vzrušení z vaší temné části já.

je to tu porad dokola ano jako zrovna vysla hudebni skupina co prichazi se stejnym nametem ale to je zrejme kdyz nas trapi jedine,,me je 17,,v osme tride v zari nastum do skoly jsem taktez zacala cvicit kila sla dolu zdrave az jsem sve davy omezovala anz bych to vedela ale porad jsem jedla mela jsem 38 kilo i presto ze jsem jedla ale priznam se kazdy den a nebo 4 a z 5 krat v tydnu jsem delala spinn,jednou ale takle k veceru nevim co me to popdalo jsem se najedla do plna a nemela jsem v umyslu to vyzvracet proste jsem to zapilavodou a pripadala si jako bublina pritom v porovnanim s dnesnim plnym brichem jsem byla etiopecek:)no cerny humor,,a rekla jsem bratrovi hele ze vypiju 6 sklenic vody a on ze ne ze ne ja je vypila natahlo me samo od sebe a zvracela jsem coz ais vedeli vsichni dma ale sledovali ten vecer ilm,,nevim je to davno tak to nejak zacalo blbym nicim,,ale vim ze na silvestra v te osme tride jsem byla jeste v pohode hubena ale zdravym zpusobem,,v devidce jsem byla strasne hubena po skole jsem blila pak naky ten konicek prichod domu zase,,blila jsem porad ale jednou dvakrat denne,prisly prazdniny konec zakladky a chata kde je babicka sestrenky deda ktery me nut jist na chate to bylo fajn tyden jsem nezvracela cvicila jsem,ale pak to zase prislo nejde o to ze bychom to nevydrzely ale o tom ze proste je to lakadlo ktere uvnitr mozku prepne na nasi druhou osobnost jak se rika a jsem arazem psychopati nejsem ty krasne chytre holky ale mohutna hnusna cpajici se monstravsak vite,,nemuzu tvrdit ze jsem procestovala svet jako dovoleneale ja sem se jimi primo problila,,to me trapi snad nejvic na vymenny ch pobytech u cizich rodin boze chce se mi brecet,ja o pratele neprisla nikdo by to do me nikdy nerekl nikdy ptz jsem vesela chytra zevntr ale to jsem ja to ¨druhe ja me utlacuje a nemuzu do smrti tyto svety odlucovat jako ze ve spolecnosti a doma ta zrava musime je pojit ptz to jsem my takovi jako jsme v soukromui mame byt i navenek,,lzeme si dooci treba kolem sebe prochazime a nevime to vy znate me a ja vas a nerekly byste ona taky??copak ta holka plna energie elanu usmevu ja to nehraju jsem takova ale vi jaka sem za dvermi,mamince jsem to rekla jednou sem psychycky nemohla vydrzet nerada lzu,ale rekla jsem ji ze je konec uz asi 2 mesice rekla sem ji to v 9 tride a ona mi rekla ze diana princezna taky nebyla hubena a pritom ji svet miloval a vedel ze je buimicka a pak se to nak tyden drzelo dobre jedla jsem a pak zase spadla jsem,a mama ta to tedka netusi ani nevi ze jsem ji to kdy rekla uricte ne ale po te co jse videla svou nevlastni sestru zvracet u ni doma uvedomila jsem si ze to hle to ja nebudu delat,,jestli to ctete tak dlouhy clanek to jsem ja ukecana pisu pate pres devate tak prosim odepiste chci abychom zacly vsechny najednou,prestante mit jidlo ve svem stedu najdete sei praci konicky i kdyz se vam do nich nebude chti t ptz byste radsi sedely doma u jidla uklizejte zacb¨nete kourit zacnete neco delat kde neni jidlo ve vasi mysli,,napiste mi prosim ne vase pribehy ale jestli opravdu tedka ctes holka a chces to ukoncit ale opravdu udelej si rozlucku sjidlem a pak az budes vedet uvnitr ze chces zmenu dame se dotoho spolu ja uz itra zacinam jsem plne rozhodnuta ale potrebuju nekoho a ty potrebujes me abychom si rikaly nejes to vem si jabko jedno jabko,nebo tak holy ste starsi mladsi ale jsem bulimicky pokud se tady na tom portale vsechny uzdravime do jedne vyjdeme do dejin ,usporadame spolek nebo taky ne,ael jedno je jiste zacneme zit,,,muzete dychat chodit mluvit milovat ale samy sebe jiste nemilujete jinak byste si neublizovaly a ja sem iluju koncim ,tedka ctes to mas pred sebou jidlo zvykas to v tlamce a posunujes mysi bez to zahodit vyblij to naposledy a delej to co je spravne bez podivej se do zrcada a uvedom si svu cenu a az budes venku budes na tom lepe nez ostatni lide ptz tu byla nemoc kera te zmenila posilnila dala ti sebeduveru a taky pocit dobry pocit ze mas silnou vuli,milujs se,a znas tedka cenu zivota,jako clovek co zazije klinickou smrt,ja se chtela zabit a ukoncit me myslenky jako vy ale neudelame tonenechame tu svini zvitezi a nepotopime ty na kreych na zalezi,,onec jdu se ucit ptz diky zradla nebyl cas,prosim pdte dotoho at nejsem sama ,vim ze u pocitace se zere taky hodne tak toho nechte:)opravdu mohly bychom byt dobrymi spisovateliale myslimptz nase vyvinute mysleni je aspon natom to bajecne apresne tak nikdo jiny nas nepochopi ani studovany doktor,je to hnusne ale jsem rada ze nejsem sama

Ahojda holky, tak nám začíná léto, zase plné komplexů, starostí z váhy a závistivých pohledů, že? Ale nemyslíte, že už by to opravdu potřebovalo, trochu to léto užít? Dva měsíce je velmi krátká doba, která ovšem se dá využít i jinak, než stát s pláčem nad váhou. Ostatně, psala jsem vám sem před necelým rokem. (viz. Hledám pomoc, Stačilo málo a ztratila bych nejdůležitějšího člověka, Zamyslete se!!!!) Ráda bych teď tvrdila, že je to vše za mnou. Když si zpětně přečtu ty moje příběhy, připadám si o hodně dospělejší a zkušenější. Možná jsem na sebe chtěla jen upozornit, hledala jsem opravdu pomoc??? Naivně jsem si myslela, že zde najdu pomoc. Samozřejmě jsem zde dostala od vás všech mnoho dobrých rad, kterými jsem se řídila. Ale samozřejmě jsem hlavně našla konečně sama sebe. Před rokem jsem byla ještě opravdová šedá, smutná myška, která nevěděla, jaký vlastně ten život má smysl. Ale celý ten rok, byl pro mě nekonečně dlouhý a také velikou výzvou. Po Vánocích jsem zašla za mojí třídní učitelkou. Sebrala jsem všechny svoje nervy, síly, strachy a vše jí řekla. Ta ihned začala hledat nějaké psychology, nějakou pomoc. Toto byl také podnět a jednou večer jsem zašla za mamkou a vše jí s brekem řekla. Ale její reakce byla opravdu nečekaná. Řekla mi, že to není zas tak zlé, že to se spraví a spolu to zvládnem. Možná jsem byla trochu zaskočená jejím klidem. Ale hned za týden jsme jeli do nejbližšího pomocného centra pro mládež a tam jsem měla pohovor s psycholožkou. Ta mě dala další kontakt na klinickou psycholožku a k ní doteď chodím. Ale nikomu nevděčím za pomoc více, než mojí mamce a paní učitelce. Sice jsem přibrala asi 4 kila. Ale žiju s tím. Měřím 176cm a vážím 69kg. Samozřejmě pro mnohé z vás je to strašlivá váha že??? :))) Chtěla bych vám tímto říct, že opravdu ten život nestojí „za houby“. Vím, některé to máte těžké, protože máte třeba v rodině špatné vztahy nebo ve škole také neexistuje žádná důvěra. Ale žádná z vás se nemůže vymluvit na to, že nemá nikoho. Když jsem v lednu byla u té učitelky, řekla mi mnoho věcí. Že si myslí, že mám velkou vnitřní sílu a že každý ze třídy mě chválí, jak jsem veselá a že mě mají všichni rádi. Byla jsem z toho celá paf. Všechno se obratem změnilo a já si uvědomila, že vlastně mám všechny ze třídy strašně ráda. Že jsou to krásné bytosti, které si zasluhují můj úsměv. Většina z vás si myslí, jak nejste ošklivé. Ale opravdu v tom není žádný půvab. Já od přírody mám opravdu zvláštní obličej a ani teď si nemyslím, že jsem kdovíjaká hvězda. Ale důležité je mít hlavně radost z toho, že jste milovány. To je opravdu to nejdůležitější. Jakákoli láska vás vyléčí. Každý den se usmát a cítit tu radost z toho, být s někým, kdo vás fakt úplně zbožňuje. Ať už kamarádi, rodiče, bratr nebo přítel. Holky, vězte, že ten život strašně moc utíká. Nikdy už nic takového nezažijete. Žádná chvíle se už nebude opakovat. Život je krátký pro každého a běží téměř neuvěřitelnou rychlostí. Jednou musíme umřít všichni, nikoho to nemine, ovšem důležité je, zemřít jednou s plným srdíčkem. Vědomím, že jste měly takový nádherný a šťastný život. Nesnažte se ho ukončit. Každý má své problémy, ať velké či malé, přeci jen je to problém. Ti, co nad tím skloní hlavu a budou předstírat, že jsou v pohodě, ti jsou jedině slaboši. Schovávají se pod peřinou a nechají, aby to okolí vyřešilo samo. Hubnete a máte radost. A pak už jen čekáte, až si vás někdo všimne, aby vám pomohl. Aby to za vás vyřešila mamka, léčebna či smrt? Vždyť je to nesmysl. Každá z vás má vnitřní sílu, každá z vás má v sobě človíčka, který chce ven, nechce se už dusit. Jaký smysl mají tyto příběhy, které sem píšete?? Jaký smysl měl můj příběh??? Žádný, pokud jste nebyly odhodlány s tím něco udělat. Nikdo vám přes internet nepomůže. Musíte se probrat ze sna a říct si: „A dost!“. A věřte, že téměř žádnému člověku nezáleží na vzhledu. Protože nikdo není krásný, pokud mu chybí ta vnitřní krása. Pokud chcete umřít, aby jste vyřešily problémy, nebo abyste na sebe upozornily, není to důvod. Představte si člověka, který je po nehodě na vozíčku a nemůže se vůbec hýbat. Bude závislý do konce života na ostatních. Myslíte si, že má větší důvod umřít? Nemusí ho mít. Ale většina bohužel už nenajde smysl života. Ale rozhodně už nemají ve své moci udělat svůj život šťastnější, ale vy ano!!! Netrapte se, pusťte si nějakou pořádně energickou hudbu, začněte jančit a zapomenete na vše. Také někdy cítíte, takový ten krásný pocit, že jste naživu? Zkus žít s úsměvem takhle každý den. Minuty vám ubíhají. Ani se nenaděje a bude konec. Proto nemeškejte a nepište sem příběhy, jen tak do větru, ale s odhodláním. Přeju vám všem pevné zdraví a bezstarostné prožití letních prázdnin. Mějte se krásně.