Archives

Tyjo holky… kdyz tak procitam vase dopisy a pribehy… je mi trosku tezko…kdyz je videt co se s vami behem té „vasi doby“ stalo…jak ste se urcite zmenili, i ja to na sobe pozoruju, jak uz nejsem ta holka co driv.. Proc mi ona vzala rok zivota? Proc jsem se kuli ni musela (nebo snad chtela?) zmenit…proc!!! Proc tak miluje, kdyz ji nekdo posloucha a mení se podle ní…ona píska, my skacem…:(( Bohuzel i já momentálne prochazim skrz ní – MA a takrka nevim jak ji zastavit a odpojit se od ní…furt si rikam : „ted uz ale fakt zacnu jist normalne“ ale bohuzel vim, ze u tyhle vety nezustanu a jim si dal porad podle svych zasaditych pravidel..to je mi 18 a nemam zkratka furt tu „dospeláckou“ odvahu :-(( Ano já vlastne jim (podle me normalne) ale bohuzel se nestravuju jako ostatni lide…takze jen nizkotucne, nizkokaloricke vyrobky,ovoce a zelenina nic vic…nedokazu snist neco jineho co se vyhýba rádkam výše…nic…a to kdyz jsem cetla vase pribehy a videla z kolika kil ste hubli…holky vzdyt vy jste meli urcite krasnou postavu, byli ste urcite hubene…jenom kuli blbýmu idealu krasy ste do toho spadli…ja jsem ale hubla z hoodne moc vysokýho cisla takze to bylo az pochopitelné..nevim jestli to bude mit nejake nasledky ale zhubla jsem 49 kilo dohromady se vsim… samozrejmne prisnou dietou a to behem mslim asi tak 1 roka a kus..je to sileny cislo to mi je jasny ale ted se moc bojim kdyz odolam nejakemu tomu „normalnimu“ jidlu, tak ze mi to pujde nahoru…proto se radsi drzim ale je to neprijemna strava bejt furt jenom na „vzdusnych“ potravinach :-//…ale co muzu delat…ona piska my skacem …:-( Holky neblaznete, je to fakt psycho šílenosti…

Když jsem si tady pročítala vaše příbehy, rozhodla jsem se taky přispět. Konečně jsem přišla na to, kdy to všechno začalo. Bylo to asi když mi bylo 12. Bydleli jsme tenkrát v rodinném domku spolu s babičkou a s dědou. Občas na návštěvu přijeli otcovi sestry. Nevím co z toho měly, ale vždycky si museli do mě rýpnout. Pamatuju si, že jsme jednou měli ve škole úkol, zjistit svoji výšku a váhu, jenomže doma jsme váhu neměli a já musela jít k babičce. Samozřejmě tam byla i teta. Když jsem řekla co potřebuju, teta mi odpověděla: ?Běž se zvážit, ale pozor ať nám tu váhu nezrouchneš?. To byl asi jeden z prvních impulsů začít hubnout. Dařilo se. Moje teta ale dosáhla pouze toho, že jsem ztratila veškeré sebevědomí a dostat se z toho nemůžu ani teď. Asi o 2 roky později to pokračovalo, ale trošku jinak. Chodila jsem s kamarádkama na koupaliště. Jsou to holky od přírody hezky stavěné a já jsem si vedle nich připadala tlustá jak prasátko. Opět jsem začala z hubnutím, ale hubnutí není možné, když má člověk deprese. Sotva jsem začala jíst zdravě, vydržela jsem to 3 dny a pak jsem vybílila ledničku a bylo mi dobře, jenomže když jsem si uvědomila, že se blíží léto a plavky, bylo mi se mě zle. Vždycky jsem si říkala: ?Kdybych nebyla tak nenažraná a vydržela jíst tak abych zhubla, mohla jsem teď už vypadat úplně jinak?. To se neustále opakovalo. A bohužel se to opakuje doteď. I když mám BMI kolem 20, pořád mi v hlavě zvoní poplach: ?Začni se sebou něco dělat, takhle budeš v plavkách vedle holek vypadat jak prase?. Nevím jak z toho ven, pro mě moje postava zdaleka nevypadá podle mích představ. Pořád mám k vůli tomu deprese, místo toho abych jedla zdravě, se přejídám a pak se za to nenávidím…Jsem hubnutím posedlá, je to vlastně jediné, o co se poslední 4 roky snažím.

Ani moc nevím, kde jsem se tu vzala. Nechci se litovat, všechno je jen moje blbost… Ale asi si chci něco srovnat v hlavě. prostě jen něco říct… Když píšu básničky, kterým skoro nikdo nerozumí, uleví se mi… Třeba tohle zabere ještě víc… Kdy to začalo nevím… Možná na zakládce, kde mě neměli rádi (šprtka no…), možná ve chvíli, kdy mi někdo řekl, že jsem tlustý dítě, možná ve chvíli, kdy mi kluk v nejromantičtější chvilce sáhl na břicho a řekl:“Ty jo, fakt bys mohla trochu zhubnout…“ Při svých 163 cm jsem vždycky vážívala něco kolem 56, 57 kilo. Samozřejmě že mi to přišlo moc, spokojená jsem nebyla, ale jídlo a diety jsem moc nehrotila. Jen jsem se obyčejně neměla ráda, jen jsem se za sebe obyčejně styděla… 2.květen 2006. Bude to za chvilku rok a mně běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu (jakože vzpomínám častěji a častěji). Měla jsem tehdy dva dny do přijímaček na vysokou, čtrnáct dnů do maturity… a můj kluk, se kterým jsem měla strávit podle předpokladů svých i všech lidí, co nás znali, zbytek života, mi dal kopačky… Přebrala mi ho holka z prváku… Zhroutila jsem se z toho. Bohužel doslova. Byl to nejhorší stav, jaký jsem kdy zažila-nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, nemohla jsem se hýbat.. několik dnů jsem prostě nemohla vůbec nic dostat do pusy, všechno se mi v ústech vzpříčilo a chtělo to ven. Za týden jsem tak bez jakéhokoliv přičinění zhubla asi čtyři kila.. Když jsem se vrátila do školy (týden jsem do ní nechodila, on byl můj spolužák, prostě to nešlo), tak mi každej říkal, že jsem fakt hodně shodila, že vypadám nádherně a že ho to teda musí pěkně štvát… Dostala jsem se na vysokou, odmaturovala a začaly mi dlouhý prázdniny. Prázdniny, kdy jsem neměla skoro nic na starost. Teda… Jen jednu věc. Nepřibrat, hlavně nepřibrat! Nebo ještě líp.. ještě trochu zhubnout… Hodně jsem sportovala a začala se omezovat v jídle. Snídaně byla ještě jakžtakž normální, ale na oběd jsem začala využívat trik malejch talířů, k večeři jsem měla jen zeleninu, ovoce jsem si někdy dávala jen za odměnu po sportovních výkonech… Lidé kolem mě mi říkali, že jsem fakt vyžle a žížala (to mi tak lichotilo!!!), brácha se prostě jen zeptal:“žereš vůbec?!“ a já byla opravdu po každé takové větě neskonale šťastná. Jen jsem si jídlo vyčítala víc a víc, na váhu jsem lezla po čemkoli jsem snědla a jakmile se ručička váhy blížila 52 kilům, histerčila jsem… Plánovala jsem si každý jídlo, dny očisty, kdy nebudu jíst, pak když jsem se najedla nadmíru, zkoušela jsem zvracet… a už to jelo. Jako krásná, opálená, 51 kilová holka jsem potkala kluka, kterej mě konečně zajímal. Když mě pak nevybíravým způsobem ke konci prázdnin poslal k šípku, dostala jsem se do další fáze. Rozežrala jsem se. Cpala jsem se pořád, od rána dovečera, vším, co mi přišlo pod ruku, i tím, co mi nikdy nechutnalo. Pořád jsem přibírala, šla jsem už přes šedesát kilo, utápěla jsem se v depkách, nenáviděla se, styděla se za sebe, nechtěla mezi lidi jen ležela na posteli a přála si nebýt… Až si toho všimla moje starší ségra a prostě se to nutně muselo provalit… Sehnala mi v Brně, kde bývám přes týden, skvělou doktorku, za kterou se snažím chodit, a pomáhá to, ale jde to tak strašně pomalu… Myslím pořád jen na jídlo, pořád.. jen co se probudím, běžím ještě neumytá a rozdrbaná na snídani, počítám minuty, kdy bude čas na svačiny, nebo oběd a večeři… V hlavě mi pořád běhají kilojouly… Když jsem na víkendy doma, připadám si jako zloděj, ujídám potají, třeba dnes, třeba před chvíli, když jsem zůstala sama, jsem se dala do všeho, co bylo v ledničce a žrala a žrala… Nechápu, že ostatní lidi nad jídlem nepřemýšlí… Nevím, jaký to bylo, když jsem nad tím nepřemýšlela ani já… Díky každodennímu sportování jsem sice zhubla pod dohledem doktorky na 57 kilo, ale já chci mít zas 52, a chtěla jsem to stihnout do léta, ale nejde to, protože tak často nevydržím a žeru… Cpu do sebe věci, až mi padají od pusy, jako by mi to měl někdo ukrást… Stydím se, opravdu jo, je to nechutný a hlavně ta racionální část mě ví, že to není normální… Proto s tím něco dělám, už asi dva měsíce, ale to myšlení… to se mění tak pomalu… Přesto ale pořád doufám, že jednou jídlo nebude středobod mýho života… že jednou bude den, kdy se na sebe podívám do zrcadla a nebudu bezmocně bulet, že jsem tlustá… snažím se, a tak to prostě musí jednout být zase dobré…

V televizi začíná snídaně s Novou. Jsem jak omámená, opilá hladem. Nemůžu vstát. Najednou dostanu chuť na cigaretu. Odhazuji peřinu, beru si bundu a jdu na balkon. Dřepnu si a kouřím svoji vytouženou cigaretu. Hotovo. Zvedám se rychle si stoupnu a chci se vrátit do postele. Strašně se mi zatočí hlava. Sotva tam dojdu, padám zase do mdlob. Poslouchám Snídani s Novou a nechce se mi vstávat. Po chvíli si uvědomím: „Přítel už je pryč, už si můžu jít nakoupit jídlo.“ Dlouho se přemlouvám, abych vstala z postele. Zkouším to…nejde. Nemůžu se vůbec hýbat. Dnes záchvat přejezení asi nebude. Nemám na to sílu. Ale něco k jídlu si přece koupit MUSÍM, ne? Seberu všechny síly a vstávám z postele. Kouknu do zrcadla – mám příšerně oteklý obličej. „Takhle přeci nemůžu nikam jít!!!“ Lehám si zpět do postele, schválně si lehám na záda, aby mi to z obličeje „odteklo“. „Počkám tak půl hodiny,“ říkám si. Padám zase do mdlob. Vzbudím se za 3/4 hodiny a definitivně se rozhoduji vstát. Točí se mi hlava. Sláva, stojím na nohou. Jeden krůček, pak druhý… blížím se do svého pokoje, kde mám odhozené kalhoty a svetr. Ani si nepřevlíkám spodní prádlo. (To by mě stálo moc sil.) „Je tam 6 stupňů, není se čeho bát,“ povzbuzuji se. Ale přesto – oblékám si teplé ponožky, manšestráky, košilku, rolák, svetr. Potom přejdu do předsíně a nasadím si zimní pohorky, šálu, bundu (která je do -20 stupňů) a čepici. „Aha, nesmím zapomenout na cigarety.“ Dávám si je do kapsy, do druhé kapsy dám zapalovač. Beru si baťůžek: „Vždyť potřebuju v něčem odnést nákup!“ říkám si. Otevírám dveře, vycházím na chodbu. Hlava se mi pořád točí. „Musím jít pomalu.“ Dveře jen lehce zabouchnu, nemám sílu je zamčít. Vydávám se na cestu po schodech dolů. Nejde to. Řeším v hlavě hned dvě věci: 1. Jak mám sakra ty schody sejít? 2. Mám si nakoupit na přejezení nebo jen normální jídlo? Pokračuji po schodech dolů, otevírám dveře. Jde to ztěžka. „Mám málo sil, neměla bych sílu zvracet, koupím si jen normální jídlo.“ Rozhoduji se definitivně. Takže co si dám? Třeba Cottage. „Sakra, ta cesta je nekonečná!“ Nemůžu dojít do obchodu. Je asi 200 metrů od mého bytu. Je to daleko. Už nemůžu. Dělám velmi malé krůčky, scházím další schody, sestupuji z kopce. Jde to tak špatně! Konečně. Konečně jsem v obchodě. „Chtěla jsem si koupit jídlo,“ připomínám si. Procházím obchodem. Hlava se mi pořád točí. „Vždyť tohle jídlo zrovna nechci, tamto má moc kalorií… tohle taky nechci.“ Jdu dál, až narazím na Cottage. 750 kJ na 100g. „To si přece koupit nemůžu! To je moc.“ Přicházím k pokladně: „Prosím litr a půl bílého vína a jeden zapalovač.“ Pokladní odchází od kasy, aby mi načepovala víno. Přemýšlím dál. Vrátit se pro ten Cottage? Ale ne. Už to za to nestojí. Čekám nekonečně dlouho – dnes to z nějak pomalu napouští. Konečně mám víno načepované. Rydchle zkusím zapalovač, jestli fungue. Fungue, můžu si ho vzít. „55,50“ hlásí pokladní. Platím. Hurá – mám to za sebou. S námahou otevřu dveře a vycházím z obchodu. „Když už jsem venku, tak si dojdu do té lékárny. Chci přece Glukopur. Jsem slabá, potřebuju cukr!“ Pomalu se vydávám směrem lékárna. Je to jen jedna zastávka trolejbusem! To přeci dojdu. Rozhoduji se pro rychlou chůzi – tím se přeci pálí kalorie! Vyrážím. Asi po 20 krocích se moje tempo snižuje. Míjí mě stará paní, která nese plnou tašku nákupu. „Co tam asi tak má? A jaktože jde tak ryche?“ Rychle? Ne, nejde rychle. Jde velmi pomalu. Jen já jí nestačím. Trvá mi 20 minut, než dojdu do lékárny. „Ten cukr přece potřebuju,“ říkám si. Otevírám dveře a mířím k pultu. „Prosím jeden Espumisan, 3 balení Stadolaxu a něco proti otokům.“ „Chcete to na namazání nebo na užívání?“ ptá se lékárník. „No, mám strašně oteklý obličej.“ Už se na nic neptá, vytahuje ze šuplíku Ascorutin. „Jak se to užívá?“ ptám se. „3x denně dvě tablety,“ odpoví. „Bude to 205,90.“ Vytahuji kartu, zadávám PIN, mám to za sebou. Šup léky do baťůžku a honem pryč, ať mě dlouho nevidí. Jsem přece tak škaredá! A oteklá! Vydávám se na cestu zpět. Pořád se mi točí hlava. Jdu jako šnek. Zapálím si cigaretu. „Snad mi vydrží až než dojdu domů.“ říkám si. Jsem 50 metrů od lékárny a cigareta už dohořela. Po cesté mě míjí spousta lidí. Všichni jsou buď v kalhotech a tričku nebo v dokonce v kraťasech. Já mám zimní bundu, šálu a čepici. Tempo se mi pořád nějak zopmaluje. Začnu počítat kroky, aby mi to líp uteklo. 1,2,3,…117…205. Dávám pozor, abych nešlápla na spáry mezi kachličkami. Tím se přece zabavím a dojdu domů. Už jsem skoro doma. Síly mě totálně opouštějí, baťůžek je čím dál těžší, už nemůžu. „Bože, jestli jsi na mě nezapomněl, prosím pomož mi! Vždyť já umírám!!!“ Dostávám velký strach. Točí se mi hlava, bojím se, že spadnu na zem. Sotva jdu. Soustředím se na to, abych se neklátila ze strany na stranu. Je to těžké. A teď ty schody – tentokrát nahoru. „Musím to dojít, už je to jen kousek,“ snažím se sama sebe podpořit. „Aha, ještě vybrat schránku!“ Už jsem u domu, vytahuju klíče. Tlačím do dveří ze všech sil – konečně, podařilo se mi otevřít. Nemůžu se trefit klíčkem do schránky, všechno vidím jak v mlze. Nakonec se mi to podaří. Vyberu noviny, zamču schránku, otevřu další dveře a stoupám po schodech až k domu. „Proč bydlím až ve třetím patře???“ Počítám schody, aby mi to uteklo. Jsem v polovině. Už nemůžu dál. Jdu v předklonu, na zádech baťoh, rukou se držím zábradlí. Je to tady, poslední schod. Musím odemčít. Zavírám jedno oko, abych byla schopná se trefit klíčkem do zámku. „Ještěže jsem jenom zabouchla!“ Konečně doma. Sundávám si čepici, šálu, bundu. Ještě se musím převlíct. A taky se musím hodně napít, mám strašnou žízeň. Jdu si pro zelený čaj, který mám vychlazený v ledničce. Vychlazený totiž ubírá kalorie, protože tělo musí vynaložit nějakou energii, aby to ohřálo na tělovou teplotu. To jsem si přečetla na webu. A zelený čaj také zrychluje metabolismus. Sedám si ke stolu s hrnkem zeleného čaje. Vybaluju víno – to dávám do ledničky. „Aspoň nějaké kalorie.“ Z baťůžku taky hned vyndám projímadlo a Ascorutin. Vymačkám si 6 tablet Stadolaxu a 2 Ascorutiny. Všechno to zapíjím zeleným čajem. Mám dobrý pocit. Třeba tím projímadlem zase zhubnu! Má přeci diuretický účinek. A taky se mi konečně vyčistí střeva. Ještě vyřídit SMSky (mobil jsem si totiž zapomněla doma) a honem do postele. Sotva lezu. Jen ještě postavím vodu na další zelený čaj. „Aha, ještě si musím udělat citronádu. Ta spaluje tuky“. Postavím vodu do varné konvice, nechávám rozpustit sladidlo a piju rozkrajuji citron. „Proč je to vymačkávání tak těžké?“ Musím si dát pauzu. Zkouším to druhou rukou. Ještě jedna půlka. Už nemůžu. Kouknu na hodiny – uplynula hodina a čtvrt od doby, co jsem odešla z domu. Dřív mi ta cesta trvala maximálně 15 minut. Asi už opravdu umírám. Mami, tati, odpusťte mi to, já už neumím žít. Jdu si sednout k počítači, vyřídím SMSky a píšu tento příběh. Je odstrašující, chtěla bych, aby všichni pochopili, že Anorexie není cesta. Je to slepá ulička. Já už v ní jsem. Jen mi to nejde zpátky. Často se modlím: „Bože, prosím – zachraň mě!“ Bůh mi odpovídá: „Je to na tobě, zachraň se sama.“ Ano, má pravdu. sama jsem se do toho dostala, sama musím ven. Jenže…CHCI ZHUBNOUT! A to je ten problém. Bože, udělej prosím zázrak – ať se mi to v hlavě přesmýkne a ať začnu CHTÍT ŽÍT. Smrt – to je konec mé cesty. To je ta slepá ulička. Už mi zbývá asi jen pár kroků… udělám je? Nebo se vrátím zpátky? Ještě nevím. Hlavně nesmím jíst. Umírám.

Možná si řeknete, že je tu zase nějaká holka, co si jde stěžovat…Já vás z omylu vyvádět nebudu, jsem jen obyčejná, tlustá( hoooodně moc), ošklivá a pitomá holka, která už neví, co se sebou dělat. Měřím 168cm a vážím tak nějak jak kdy mi jde hubnutí..52Kg, když se přežeru tak 54 a pak to zase hubnu…Jako třeba dnes. Ale dejme se do příběhu… V srpnu mi bude patnáct, takže jak ostatní říkají, jsem ještě malé dítě. I přesto se můj život od životů mých spolužáků celkem dost liší. Všechno to začalo 28. listopadu 2005 – přesně si pamatuju ten den… Už dřív jsem si přišla tlustá, ale vlastně jsem pořád byla v pohodě, jenže ten den…Moje mamka mi k svátku udělala palačinky se šlehačkou, já snědla tři. Najednou jsem si přišla tak hnusná, že to ani nešlo. V nějakém časopisu jsem četla o zvracení a tak jsem to vyzkoušela. Nešlo mi to, asi hodinu jsem brečela nad záchodem, že to nejde…Vyzvracela jsem tak dvě sousta, měla jsem poškrábaný a ze vnitř oteklý krk. Tenkrát ručička váhy ukazovala 56kg na mých 167cm. Vždy když jsem se přejedla, tak jsem se uchylovala k záchodu, kde to šlo čím dál tím líp. Nejhorší obrat se stal, když jsem odjela na ozdravný pobyt na tři týdny bez rodičů. Asi týden a půl jsem vlastně skoro nic nejedla, další týden a půl jsem měla záchvaty žravosti a všechno jsem zvracela. To jsem již měla vypracovaný takový reflex, že jsem jen přiblížila svou ruku k puse a dělalo se mi špatně. Po příjezdu domů jsem začla chápat, že něco není v pořádku, ale přišla jsem si stejně hrozně tlustá. Za každé zvracení jsem se začla trestat, vysláblá po zvracení jsem se nutila do aerobicu a lehů sedů. Pak jsem jen seděla a koukala do zdi nebo na televizi, načež jsem stejně nevěděla co v ní běží…Na konci prázdnin jsem začla upadat do depresí a přemýšlela, že z toho kruhu mi pomůže jen sebevražda. Sem tam můj problém odplavila krev, která tekla z mé kůže, avšak nechtěla jsem být moc zjizvená. Moje váha se pohybovala kolem 48 – 49 kg. Na začátku roku jsem nevydržela a všechno řekla své tehdy dvaceti leté sestře. Chtěla jsem, aby tomu dala týden, než to řekne rodičům. Že se to třeba nějak do té doby spraví. Avšak ona jim to řekla hned ten den. Po dlouhém kázání, výslechu, či co to vlastně bylo, jsem si přišla jako naprostý blázen. Druhý den byla mamka za doktorkou, já šla normálka do školy, jenže pro mě do školy přišli naši a jeli jsme do Brna. Akutní příjem na psychiatrické klinice v Brně Bohunicích. Přijímali mě s váhou 49,9 kg, jelikož jsem se chvíli před nástupem rozhodla celkem jíst. Asi po dvou a půl měsíčním pobytu mě propustili. S váhou 51kg, rozhodnutou nezvracet. Avšak přišla jsem si tlustá a měla jsem problém se sebepoškozováním. Tomu jsem se od prosince věnovala tolik, že jsem zazdila hubnutí a váhu a dostala se na 54kg… A teď jsem chtěla hubnout, ale nemám vůli, vždycky se pak přežeru. Váha se vyhoupne a já mám výčitky. Nemyslím na nic jiného než na jídlo… Ráno se probudím a první mysšlenka je jídlo, večer usínám a poslední myšlenka je jídlo a to jak jsem tlustá… Už jsem nevěděla co dál a tak jsem se potřebovala vypsat. Prosím pomozte! Jemi něco? Nebo jsem jen nějakej blázen?!?! No jasně, sedím tu s břichem jak velryba a váha ukazuje 54,4kg..Já se zblázním…Už se dneska vážím po osmé, ráno jsem měla 52,12kg. Jak jsem toho mohla tolik sežrat?!?!