Archives

Ach jo, uz jsem sem psala, ale musim znovu psat, ze jsem zklamala!!! Pred 14 ti dny mi bylo vazne moooc dobre. 3 dny jsem nic nejedla, pak si dala jogurt a pak zas nic nejedla, jenze nevim, co se mi v tom mozku stalo, ale v sobotu jsem se nehoraznym zpusobem prejedla a musela jit zvracet. To jsem zopakovala celkem 3x za ten den. No a pak uz se to se mnou tahlo cely tyden.. Nevydrzela jsem nic nejist, takze jsem si nakoupila furu jidla a vsechno najednou splacala s naslednym zvracenim.. Zvracela jsem i 5x denne. Citila jsem se hrozne. No a tak jsem si rekla, ze o vikendu nic, ale byla jsem u babicky, kde spousta dobrot, takze vsechno snist a pak ven.. Proste des!!! Mam uplne rozskrabany krk, jak jsem si tam strkala prsty a uz mi skoro ani zvracet neslo.. Taky jsem na vsechny neprijemna, jen kvuli tomu, ze jsem zklamala sama sebe.. To me pak mrzi, ze jsem hnusna na lidi, ktere mam rada.. Ale ode dneska jsem si rekla dost!!! Uz zadne zvraceni!!! Ted si dam 2 dny oddech, nebudu nic jist a pak musim vydrzet jist malo.. Je mi hrozne, fakt z toho mam deprese a mam chut se tady na vsechno vykaslat!!! Proc jen jaaaa!!! Jsem slaboch, co se neumi normalne najist!!!

Ráda bych se ještě jednou pozastavila u bulímie jakožto závislosti. Skutečně se mezi ně řadí? Bezesporu ano. Symptomy závislosti jistě má. Ale netvoří náhodou úplně jinou, další skupinu, která se od té první zásadně liší? Vezměme si jako příklad závislost na drogách. (Nechci urážet ať už více či méně vyléčené narkomany tím, že o té „jejich“ závislosti vím velký kulový, ale i já závislosti jakožto pocitu velice dobře rozumím). Člověk, normálně žijící, si porstě nepotřebuje párkrát denně šlehnout péčko (rozuměj pervitin) pro to, aby přežil. Ale co musí je se najíst. Droga v podobě nrkotik je jen jakási nadstavba, něco navíc, co si člověk dává, aby si řešil vlastní rozervanost a tak podobně. Člověk se nepotřebuje podřezávat žiletkou, nepotřebuje nutně krást cokoliv, nepotřebuje si játra proplachovat rumem ani nepotřebuje prohrávat výplatu na automatech. Nic z toho nepotřebuje, aby přežil (pakliže není závislý). Ale aby přežil úplně nezávislý člověk, potřebuje se najíst. Omílám to už podesátý, abych měla jistotu, že víte, co tím chci říct. Opravdu si netroufám narkomanům fušovat do jejich (jistě velmi cenných) zkušeností. Ale když si chcete do žíly narvat nějakou srajdu, víte, že děláte něco nenormálního. Ale když si chcete do pusy narvat chleba s máslem, tak vás nikdo z žádné úchylky osočit nemůže. Pakliže ovšem neví, že to za pár minut v ještě nestráveném stavu poletí do toaletní mísy. Fetovat není základní lidska potřeba. Jíst ano. Takže fetující člověk se má radši než člověk s bulímií? No laicky by se dalo říci – ano. Člověk mající poruchu příjmu potravy (dále už jen ppp) odmítá základní lidskou potřebu, potlačuje hned první znak pudu sebezáchovy. „Nejhorší“ je, že jíst musíte. Drogové závislosti se můžete zbavit takřka nadobro. Drogu už totiž nikdy nemusíte dostat do rukou. Může se vám o ní zdát, můžete po ní šeredně toužit, můžete si injekční stříkačku namalovat na cár papíru a po nocích na ní koukat jak na fetiš. Ale toť vše. A pakliže nezkontaktujete svého někdejšího dealera, droga může být už jen matnou vzpomínkou s mnohačetnými důsledky. A říká se sejde z očí, sejde z mysli. Jenže teď si představte, že jste vyléčaná bulimička, a cítíte se rozradostněně, a najednou – bum. Doba oběda. A je to tu. Nástroj závislosti, věc, kterou jste tolik nenáviděli a milovali, věc, které jste tolikrát dávali vale, když se ztrácela v záchodě, a přitom umdlévali zoufalostí, bezmocí a odporem. A vy se na to teď máte usmát, strčit si to do pusy, rozžvejkat, spolknout, a hlavně – nechat to tam. A nemyslet na to, jak to prochází celou tou trávicí soustavou, a má to nepřeberné množství času, aby se všechny ty bílkoviny, sacharidy, tuky, a spousta dalších velice oblíbených položek rozlezla po vašem těle a tvořila si tam vesele novou, svalovou a tukovou vrstvu. Tohle je, myslím, jeden z hlavních, ne-li nejhlavnějších důvodů, proč si myslím, že z bulímie či anorexie se nelze nadobro vyléčit. Nechci tuto závislost povyšovat nad ostatní, také strastiplné závislosti. Ani nechci vyhlásit tichou soutěž, kdo to má ze všech závisláků nejtěžší a proč. Kdo si myslí, že závislí na amerických romantických komedií, ať udělá čárku. Ne. Jenom vás chci inspirovat k zamyšlení, ať už jste nebo nejste závislý (a myslím tím opravdu, na diagnózu). Zkrátka – i když už se vyléčíte z ppp, ta vaše droga tu bude pořád. Naprosto legálně, naprosto všude, ajaksi povinně. Pakliže chcete žít (a po „vyléčení“ to bývá opravdu častým přáním, ale řeknu vám to takhle – budete žít, dokud neumřete.) Takže ano, závislost na drogách je hrozivá, ale přece jen – kolem vás nejsou supermarkety přecpané hašišem, všude nevisí billboardy propagující novou techniku smažení vaší delikatesy, žádné narozeninové dorty celé z pervitinu, ani bonboniéry k svátku se všemi druhy extáze. Ne, to všechno je jídlo. Jídlo, bez kterého nežijete. A pokud se to nenaučíte akceptovat, budete při každém soustečku trpět jak při mučení. Ono to je mučení. Horší, že psychické, aže si to děláte vy sám. Nelze se před sebou schovat. Tak patří tedy bulímie, jakožto děsivá touha se cpát, cpát a cpát, a když to cpaní skončí, tak už zbývá jen zvracet až do (doslova) hořkého konce, ke všem ostatním závislostem? Vnitřními pocity určitě, ale tohle pochází z popírání sama sebe, své lidskosti, a to u drogové ani jiné závislosti není. Tady prostě odmítáte přijímat něco, co je bezpodmínečně nutné pro váš život. A to narkotika nejsou. Bože Bože, pročs stvořil jídlo? Abys mohla žít. A Bože, pročs stvořil bulímii? Aby ses mě mohla ptát, proč jsem stvořil ídlo. No, tak nejen, že jsem urazila narkomany, ale i věřící a samotného Boha. No potěš mě Bůh.

Hamlet kdysi řekl: ,,Být, či nebýt?“ A já říkám: ,,Anorexie, nebo bulimie?“ Jenže narozdíl od Hamleta, já mohu říct: „Ani jedno.“ Pakliže by neuvažoval ještě o žádné další dimenzi, mohl by mi tuto třetí volbu závidět. No jo, milý Hamlete, jenže ty ani nevíš, jak se naše otázky podobají. Obojí je existenciálního rázu. Obojí je rozhodování se mezi zdánlivě lepším a zdánlivě horším. U mě je opravdu otázka A nebo B jako v nějakém školním testu – za špatnou odpověď mi hrozí sankce. A tak než abych se rozhodla unáhleně, váhám. Ale ne, co to kecám – střídám ty dvě možnosti jak na běžícím pásu, jak aprílové počasí, jak písmena v mém sešitu, a snažím se z nich udělat jednu, která by brala to lepší z těch obou. Jenže ten test mi nezůstane – budu ho muset odevzdat a doufat, že se všechny nebeské síly spojí, a bude to ta dobrá volba. Takhle uvažovat mohou jen šílenci. Copak nevím, že správná odpověď je cé? Aneb harmonický život…? Ano, a ptáš se, milý Hamlete, proč jsem tuto možnost předem zamítla? Protože neznamená ani být, ani nebýt. Znamená dělat věci tak, jak se mi vždycky hnusilo, a jak si dovolím doufat – vždy hnusit bude. Radši žít na pokraji extrému, než předstírat, že se pod mou klidnou tváří skrývají ohromné exploze nálad, nápadů, depresí, euforie a smutku. Kdybych zvolila odpověď cé, odsoudila bych svou osobnost k záhubě. K definitivnímu potlačení sebe samé, toho, co mi bylo vloženo do vínku a s čím se tedy taky musím hrdě poprat. Zvolit haronický život by byl únik. Únik před řešením krizové situace. A jen zbabělci utíkají od problému. Blázni se do něj noří. Až po uši, až na dno, ale z toho dna vytáhnou zlato. A můj život je, ve výsledku, jaksi harmonický. Jak jednou řekl můj úžasný, o pár desítek let starší známý – je jako sinusoida. Jednou nahoře, jednou dole. Tak to má každý. Jen já u sebe pociťuji krapet markantnější rozdíly od základní linky. A beru to spíš jako přednost, umožňuje mi to o mnoho intenzivnější vnímání, než je obvyklé. Tak co tedy, A nebo B? Co jsem víc já? Přiznám se, ještě než zakroužkuji, žře spíš B. Bulimie mi byla vždy bližší, a z mého tří a půl letého období s ppp (nesluší se ale brát to pouze z lékařského hlediska) mi zabrala přibližně dva a půl roku. B je velice živočišná, náladová, a navenek vcelku normálně žijící, usměvavá… a absolutně se přetvařující před okolím. A je taková víla, ledová královna, smutná pobledlá dívenka s velkýma očima, žalostným hlubokým pohledem, křehkýma rukama, propadlýma tvářema, ale hrdě nesoucí svou mysl navenek. Víte, já jsem obojí. Odjakživa se tyto dvě snažím sjednotit, jakoby skamarádit. To víte, že se nesnášejí. Ne, to není schizofrenie. Ale upřímně – té krásné pobledlé ledové víle to ta druhá živočišná flegmatička kazí. Tu její ctnostnou majestátnost, ledovou krutost a líbezný dojemný pohled na svět. I když – B už převzala z té A hodně. Dokáže být tak krutě poetická, až se kolikrát obě diví. Ale co je hezké – dnes už je vlastně jen jedna – Já. Kombinací těch obou, A i B vznikl jakýsi třetí druh. No možná by se dal nazvat tím cé… Ale harmonie to přece jen není. Jen se ta ledová bleďoučká dívenka začíná smiřovat s tou horkokrevnou ženskou bohyní. Jsou to silná slova, ale takovéhle dvě verze vyspělosti se ve mně opravdu nachází. Jsem sama sobě inspirací a zároveň ničitelem. Dává mi to neskutečně mnoho rozhledů, pohledů na život, ale chvílema se bojím, že to vážně neunesu… A v takových chvílích musí nastoupit ta duševně silnější, pohodová flegmatička – smete to jednou trefnou cynickou poznámkou ze stolu, ironicky se ušklíbne a jde se žít dál. Jde chránit tu jemnou bezbrannou vílu. A to je hezké, takový vnitřní vztah matky s dcerou… Začínám se domnívat, že tohle už je povídání pro psychiatra, a tak to raději… smetu ze stolu. A v testu zakroužkuju dé (to jste nevěděli, že tam taky je?) a nebo taky é, ef… protože jich je tam bezpočet, kolik jen písmen si to vlastně vymyslím. A projednou snesu, že nebudu dokonalá a nedostanu za jedna. Svět se nezhroutí, a i kdyby jo – ten můj vnitřní rozhodně ne. My ho uchráníme.

ahoj chodim na tyhle stranky casto ale az ted sem se rozhodla sem neco napsat….nikdy sem nemela problem s vahou….merim 174 a vazim 61kg ..na me je to moc ale jen proto ze to slysim od vsech jak sem nechutne pribrala…..pred 3 rokama sem se bezhlave zamilovala a pritel mi furt rikal jak sem tlusta a jaky mam speky….nutil me dost sportovat ale co bych pro nej neudelala…za 3 mesice sem mela 48kg…byla mi furt zima a vlasy mi zacali padat…bylo mi na omdleni byla sem slaba ale on si v tom liboval…to bylo furt ty si tak kraasne hubena …delalo mu to radost ten pohled na me…a me taky..kdyz se semnou rozesel z niceho nic zacala sem to resit jidlem….mela sem deprese a zacla sem se prejidat…a tak to trva do dnes…neumim se uz normalne najist…na jidlo myslim furt uz od rana co vstanu! pouzivam projimadla abych se necitila tak provinile…je to furt dokola a ja uz nevim jak z toho ven…kamaradi a vsichni kolem me me furt pozoruju co jim a kdy…a pak mi rikaji vis kolik si toho dneska snedla?? vic nez bys mela… proc se o me tak vsichni zajimaji? proc maji na me vsichni narazky jako ze.. mas speky na brise …ty si jeste nezhubla od te doby co sem te videl naposled??!! ale ja proste nemuzu…nemuzu to dal snaset a tak ted cvicim a cvicim abych jim to dokazala ze nejsem takova nula za kterou me maj….chci se zase smat bejt vesela a nic neresit ale nejde to…je to jako kdyz mate cernou pasku pres oci!!!prosim kdo ma podobny problem napiste..budu rada…

dnes to bude mona tyden co jsem tyto stranky objevila.cetla pribeh za druhym a slzy mi kanuly potvari za vas vsechny i za mne samotnou,muj zivot byl ponekud jednoduche normalni detstvi zadne problemy doma ci ve skole,ani tlusta jsem nikdy nebyla jen jak mi slo nad 10 tak jsem mela 4 nebo 5 kila navic ale tlusta nikdy pro dospele hubena,,kolem 13 jsem se zacala pozorovat a nejak mi zacala vadit ma postava stacilo 5 kilo k naproste dokonalosti a ja se po razdninach rozhodla zmenit svuj dosavadni stravovaci a sportovni zivot,uz predtim jsem delal aerobic a podobne ale nebyloto dos,vzari pri nastupu osme tridy jsem tedy zacla jezdit kazdy den na bruslych nejedla jsem sladke ani mastne ale pekne hezky zdrave a po mesici byly 4 kila dole jaka to radost tak o slo dal a dal,kdy jsem se dostala na 41 kilo pri 158 cm,,vsichni mi rikali jak mi to slus irtedy v rodine a kamaradky spise rialy ze jsem vychrtla,pote jsem prestala chodit na obedy snizovlala jsem si davky chtela jsem jeste tak 2 kila a bylo by to super,nestalo se ale ze bych cely den nic nejedla to zase ne ikdyz me spise dohanelo k silenstvi to ze me mamka chtela videt na vaze a parkrat se me ptla co sem jedla i kdyz sem jedla zacala byt protivna a hlidat me asi tyden,,zacala jsem delat vuce sportu spinn aerobic a bylo to fajn,,ovsem do onoho dne….ktery si poradne nepamatuji,slo o blby napad,ktery mi definitivne ovlivnil nasledujici tri roky,,hodne jsem cvicila jak ikam a proto sem si mohla obcas dovolit se namlsat,pak me popadla zizen a ja vypila 2 sklenicevody pricemz uz sem mela plne bricho,ze srandy rikam brachovy ze vypiju 6 sklenic neveris jen tak hloupost nevim nevim co to melo byt,samozrejme po vypiti se mi udelalo zle a musela jsem na zachod,,nasi se divali nafilm a myslim ze si toho nevsimli ze je mi blbe ale opravdu bylo,mei zbytky jidla jsem videla i jidlo davno snezene a zrejme sem si rekla ze je to divne ze to co sem jedla rano tedka zvracim noale nic,,nejspis to byl zacatek a ja ac zezacatku jenom namatkove zvracela prislo to extremu kdy to nebylo jednou denne ale i trikrat vzdy po etapach po skole pred krouzkem pokrouzku apod,,muj mozek se stal necim neskutecnym tedka to tak vidim ,byla sem maniak,ktomu zarputile hubnouci mela jsem i 38 kilo a 160 cm ale porad ty nohy nejak nesly dolu rikam si,dneska se divam na foky a opravdu kdo nevedel ze jsem bulimicka musel si rikat anorekticka,sve zahranicni cesty jsem neprocestovala ale prozvracela ,ani nevim jake by byly ty tri roky kdybych se tak nechovala ani to nezjistim,jsem nyni ve druhem rocniku,mam ty nejlesi pratele,kterym defacto lzu,minuly rok jsem jeste po skole spechala domu nikam jsem nechtela jenom jist a jist,bez pratel nikam nechodit nic,jsem ted vdecna ze muj mozek dospel do stadia kdy si zacinam nejnom uvedomovat ale i premyslet o budoucnosti,pribrala jsem behem minulych praznin ptz jsem se videla jak mama 38 kilo a rekla jsem si ne to ne tak teda nebudes takova vychrtlina pak razem za mesic7 kilo nahore a s nastupem prvaku hubnuti ze to za mesic zhubnu no a kila mam doted,mozna mene,ale hlavni co zde chci uvest je ze pomalu ale jiste zacinam objevovat co je to vlastne zivot,jsem moc chytraholka opravdu par dvojek se najde ale jinak vyznamenani jsem vesela vsem predavam dobro tvorim dobo pomaham slabsim a jsem velmi silne citove zalozena a mam socialni citeni takze kdyz ctu vase pribehy vzdy placi aniz byhc si uvedomovala ze trpm stejnou nemoci ale pripadam si jako doktor ktery musi pomoct pritom sama nasebe nemyslim davam rady ale sobe ne,mluvim sama se sebou a ikam si ja te mam rada smeju se nasebe do zrcadla ale ne a ne prestat se prejidat,kdyz jsem mezi svymi lidmi je mi nadherne nemyslm na jidlo kdyz jdu jen tak ven a podivam se nad sebe na ptaky stromy nebe a tu prirod lidi kolem rikam si je neco krasnejsiho,co laska jsm zamilovana a nehci uz lidi kolem klamat jsem pripravena se lecit,dokonce jsem zaregistrovala ze uz tak nad jidlem moc neuvazuji ale tedka me ceka nejtezsi prekonat to a neprezrat se,ja svuj problem reism porad ale tdka to nejsou jen slova jse ochotna do toho jit zivot je jeden a ja nehodlam marnit ten cas,chci byt uspesnou doktorkou mam nato muj prospech take,vsichni me maji radi tak proc me tak tizi to ze to nevedi,stve me jedno prijdu uplakan doskoly a on hnedka co ty muzes mit za prolem ja si v duhcu promitam kdybyste tak tusili,,,divam se na fotky z detsvi a chce se mi plakat tomu malemu clovicku kdo urcil takovy osud ja prece nechci ,je mi lepe kdyz am prazdy zaludek a kolem sebe sve drahe,nebavi me predstirat neumim to ale nevim jak prekonat to posledni,jsem schopna jist normalne a cvicit ale ja se prezeru,vim ze zitra to bude stejne ael pokusim se to zmenit budu ta silna i vy buddte a myslim ze kdyz budete chodit nekam pryc mimo mista kde vas tizi vas svet ,budete cestovat,prochazet se delat konicky oto lepe si pak uvedomite jak jsem doted mohl zit taklhe to si ja rikam vzdy kdyz me potka neco krasneho pochvalim se ptz kdybych byla doma a zrala tot by me nepotkalo ,,dekuji za tento portal a za vase pribehy ptz ty zvas ktere jsou na tom hure a delsi dobu mi rikaji nebud jako my a sonci to drive a pamatujte jako z toho filmu cas neni dulezity dulezity ,je pouze zivot,podme se rvat kazdym dnem se nase pctyy zvisuji my mame moznost je zase snizit ,mozna me pozitri ceka velky kok ict to svym kamaradum ale uvidime,stydim se a moc ale nadruhou stranu vim ze to jsem nebyla ja ale ten psychopaticky zrac