Archives

Vždycky jsem se holkám s anorexii posmívala a libovala jsem si v tom, že mě nikdy nic podobného potkat nemůže. Jednou se ale prostě všechno zlomilo…přestal jsem jíst, ale nejhorší na tom je to, že já, ani nikdo jiný neví co bylo příčinou.Na základce jsem patřila mezi ty nejhubenější a mohla jsem jíst co mě napadlo a v kolik mě napadlo…..teď už ne… Celkově jsem byla s pubertou po zadu, tak se mi tělo ztak nějak začalo dotvářet až v prváku…samozřejmě, že jsem přibrala…ale pořád jsem ještě BMI měla v normě.Při 178 cm jsem vážila asi 65 kg. Když se teď dívám na to číslo…chce se mi zvracet… Pak jsem tedy přestala jíst.Snídala jsem jen velmi málo a ošizeně…na oběd jsem si dávala zeleninový salát bez pečiva a to jsem z něj snědla maximálně 2x až 3x na vidličku…a večeři jsem nejedla vůbec protože ji na intru máme až o půl 6. Někdy jsem nejedla třeba celý den a nebo jenom jedno jablko… Samozřejmě se to odrazilo i na mě….nálada mi klesla na bod mrazu, začaly mi padat vlasy, samy se mi tvořily modřiny, nemenstruovala jsem. Uzavřela jsem se do sebe a na všechny okolo byla protivná. Za 5 měsíců jsem se dostala na váhu 52kg. Začalo si toho všímat okolí a nejlepší kamarádka dale signál tomu, aby se to nějak řešilo. No a teď se v tom asi 3 týdny potácím.Lítám od jednoho doktrora ke druhému a je to nekonečné.Je mezi nimi samo i psychiatr. Do jídla mě nutí každý koho potkám, ale nejhorší na tom je, že já se stále zdráhám a jíst NECHCI!!! Kalorie počítám, tuky taky a porce si vážím, abych náhodou nesnědla něco víc….je to příšerné POMOC!

Začalo to vlastně úplně obyčejně. Nebudu tu sáhodlouze rozepisovat svoje problémy, jsou na 99% stejné jako ty tvoje, a podobné stovkám ostatních příspěvků. Tuto stránku jsem navštěvovala poměrně často, ale až dnes jsem sebrala odvahu sem napsat. Ještě včera jsem si totiž myslela, že jsem naprosto „normální“, a že všechny mé problémy pramení z toho, že se až příliš zajímám o sport a zdravou výživu. Jak už jsem psala jsou si naše příběhy moc podobné. Do 15let jsem byla úplně normánlí děvče, která měla spousty zájmů – přaedevším intelektuálních než sportovních, pravda. Hrála jsem na piano, skládala písničky a básničky hodně jsem četla, měla spousty zvířat,…..můj problém? Byla jsem „jiná“ než ostatní. Už odmládí jsem byla toršku víc intelektuálně zaměřená, v 10letech jsem četla takové knížky které mnozí čtou až k maturitám, zajímala mne práva zvířat a životní prostředí více než to kdo se s kým líbal na chodbě, jestli je v módě zelená nebo červená sukně a zda-li se Chosé Armonado s Esmeraldou vyspí nebo ne. Taková byla totiž nejčastější témata dívek na základce kde jsem chodila, přiznám se , že docela s odporem. Nečekalo mne tam nic dobrého. Jen nadávky a úšklebky od ostatních děcek, že jsem „divná“ když místo červené knohovny čtu dobrodružné romány a nesdílím s nimi dlouhé diskuze o telenovelách. Byla jsem tam černou ovcí, ta podivná holka, které ještě ke všemu škola ddocela šla sama od sebe aniž by se musela moc učit, takže ještě k tomu šptka,….urážek a nadávek jsem si užila dost, táhlo se to celé 4roky od 6. do 8. třídy. V 7. třídě jsem kvůli tomu nejela ani na lyžák, raději jsem se vymluvila na nemoc a simulovala než abych strávila týden s dětmi, co mi (snad skrytě) tak ubližovaly. Nejraději jsem byla na začátku prázdnin, které pro mne znamenaly útěk od toho všeho pekla a týden před začátkem nového školního roku jsem v noci strachy nespala, protože mi bylo jasné, že až 1. září usednu sama v první lavici (jiné místo na mne nezbylo) sesypou se mi na hlavu opět ty nenáviděné užážky a bude mě čekat další rok ponižování. Ale v 9tř. jsem si řekla dost! Já všem ukážu, když tedy nejsem jako oni, tak budu alespoň hezká a začala jsem hubnout. Zachvíli jsem počítání kalorií znala lépe než malou násobilku a celý den jsem nemyslela na nic jiného než co si dát ke snídani, svačině, večeři,.. a zda-li toho náhodou není na snídani moc a místo jednoho nízkotučného jogurtu mi nestačilo půl, a místo mandarinky, jen 2měsíčky z ní,… Půl roku nepřesáhl můj kalorický denní příjem 5000Kj a já za tu dobu zhubla přes 10kg. To už si mne spolužáci všimli a přestali se mi smát. Konečně mi nikdo nenadával, nikdo se mi nesmál, holky se se mnou začaly bavit a dokonce se o mne začali zajímat i kluci co se m dříve smáli!!! Konečně úspěch, řekla jsem se a byla moc šťastná. Dokonce tak šťastná, že jsem už neviděla jak každou noc máma strachy o mě brečí, jak se doma se mnou táta hádá, že mne pošle do blázince když „se kurva neumím ani nažrat“, nevnímala jsem rady svého okolí, které se neustále zajímalo, jestli se mi něco nestalo, nejse-li nemocná – tohle vše mě hrozně iritovalo a štvalo – je to přece můj život, ne? Až po roce jsem si všimla že jsem za tu dobu vůbec nedostala měsíčky a zmocnil se mě strach. Budu moci mít vůbec děti? Odhodlala jsem se a šla jsem s mámou k doktorce. A ten den jsem se začala léčit. Bylo to před zhruba 6lety. Bylo mi jasné, že musím více jíst, ale měla jsem panický strach, že ztroustnu a bude ze mě opět ta „hnusná tlustá šprtka“. A tak jsem začala sportovat. Připomínám, že předtím jsem sportovala tak 2y za měsíc když jsem jela s rodiči na kole nebo na lyžích, on totiž sport bolí já byla docela líná. Ale nyní jsem neměla na vybranou. Začínala jsem s kolem – na 20km, poprvé mi to trvalo hodinu a půl než jsem těch 20km ujela. Můj organismus byl totiž hrozně vyčerpaný po tom půroce diet a hladovění, že rychleji to nešlo. Od té doby jsem DENNÉ jezdila 20km na kole. Ze začátku jsem si užívala své, měla jsem takové stavy, kdy se mi zdálo, že omdlím a spadnu z kola, ale bylo mi jasné, že musím jet jinak si „nezasloužím“ večeři. Postupem času se míi kolo zalíbilo natolik až jsem se přihlásila do místního cyklo oddílu. Chodili tam samí kluci, kteří se připravovali na závody a dost tvrdě trénovali a bylo mi jasné, že chci-li jim stačit budu muset začít více jíst a více trénovat. Denně jsem jezdila na kole, trenér mě dával ostatním za příklad. Díky vydatnější stravě jsem zesílila a brzy se začala zlepšovat. Zanedlouho přišly mé první závody na horském kole a musím říci, že jsem svého času jezdila velice dobře. Toho období od 16-17let považuju za to nejhezčí v mém životě. To jsem žila jen kolem a akcemi kolem nich, v zimě jsem jezdila na lyžích, začala plavat, přidala posilovnu a mou další láskou se stal aerobik. Přibrala jsem, měla jsem krásnou sportovní postavu a okolí mi říkalo jak mi to sluší. Ovšem příšel třeťák a s ním i povinná praxe. Jako nejlepší studentce se mi dostalo té cti dělat praxi v Anglii, čekal mě tedy měsíc pobytu v cizině. Trošku mne ovšem mrzelo, že jsem ztratila závodní sezónu protože na ty hlavní závody jsem měla být pryč. Také škola byla ve třetím ročníku mnohem t쨞ší než v prvním, takže jsem si už nemohla tak často dovolit se hned po příjezdu domů sbalit a celý den jezdit na kole a večer před spaním na něco „mrknout“. Opět tu ale byl ten strach, co když přiberu? Začala jsem tedy opět míň jíst a vše vyvrcholilo v Anglii, kde jsem neměla možnost cvičit, tak jsem alespoň denně stávala v 5h ráno a provozorně cvičila každý den 1,5h v pokoji a večer chodila na dlouné procházky. Ke snídani jsem měla 2toasty, oběd – jak je známo řeší Angličani jedním sendvičem a večer jsem řekla, že nemám hlad, nebo že jsem plná abych nemusela jíst večeři a když už tak jsem polovinu své porce vrátila. Za ten měcíc jsem zhubla snad 8kg a po svém příjezdu domů se všichni zhrozili že jsem vypadala jako kostlivec. Přes celé léto jsem se „držela“ a snažila moc nejíst a následující rok ve 4. ročníku jsem se rozvěž také hlídala. Na aerobik, jsem začala chodit 5x týdně, ráno jsem vstávala o páté jak jsem byla zvyklá z Anglie a každý den tajně cvičila. Před okolím jsem dělala jak se strašně učím na maturitu a ve skutečnosti jsem doma tajně cvičila – kalorické hodnoty a dietní návody jsem znala lépe než maturitní učivo. Okolí mému vzledu nevěnovalo moc pozornosti, říkali, že je to tím stresem z maturity a že to zase přejde. Jen pár mých kamarádek si začalo dělat starosti, protože jsem musela na jídlo stále myslit, a už si všimli, že se téměř o ničem jiném nebavím, a že ke svařčině mám stále banán s tvarohem a k obědu pouze zeleninové saláty, a také tělocvikář, který mi dokonce řekl co mě k tomu vede, že vůbec nejsem hezká ale odporně hubená. Všem jsem se jim smála, já sem se sama sobě líbila, ba naopak, viděla jsem na sobě stále více špeků, které je třeba dostat dolů. Loni na podzim jsem se dostala na školu do Českých budějovic, na vysokou na obor Aj-Fj. Bydlela jsem na opačném konci republiky, takže domů jsem jezdila 1x za měsíc. tak pro mne nastalo nové peklo. Škola byla těžká, Aj mi šla v pohodě ale Fj jsem měla na obchodce poouze 3roky a ostatní děcka ji studovali na jyzkových gymplech s týdenní dotací min. 5h. byla jsem neskutečně pozadu a musela dohánět dost učiva. Ovšem nyní se projevila další porucha, všimla jsem si, že se už nedohážu na nic soustředit, ani na učení. Celé mé myšlenky směřovaly i jídlu, plánovala jsem si jídelníčky nä týdny dopředu, počítala každou kalorii. V rámci univerzitního sportu jsem chodila na aerobik a do bazénu, chodila jsem běhat a denně jsem byla na koleji v posilovně. OStatní děcka mi nerozumněli takže jsem neměla moc kamarádů a na výdendy všichni z koleje odjeli a já byla celé ty hodiny úplně sama zavřená v malém pokoji. Do toho všeho stres ze školy a strach o zdraví, -opět jsem ztratila měcíčky, tentorkát už to tvalo více než rok. A co myslíš že jsem udělala? Byla jsem doma sama na pokoji, nídko mě neviděl tak jsem začala JÍST!!!!!!! A rovnou až po uši do bulimie. Snědla jsem za den oběd v menze a potom celý balíček obesných vloček, pak jsem se zhrozila co jsem provedla a šla na záchod strčit si prst do krku. Celé hodiny jsem proplakala v pokoji a nebyl tam nikdo kdo by mne vyslechl, komu bych se měla svěřit, komu bych chyběla a kdo by se o mne zajímal. Výkend doma po měsíci ve škole uběhl rychleji než voda a po 48hodinách mi rvala srdce představa, že odjíždím na další měsíc pryč zpět do té samoty kde nikomu nechybím a vše jsem tam řešila zase jídlem Stala se ze mě bulimička. V únoru přišla chvilková úleva, ačkoli jsem dřela jak blázen vyhodili mě ze školy kvůli franocoužštině. Na děcka z gymlů a po au-pair ve Francii jsem i při nejlepší vůli s třemi hodinami a3roky na obchodce prostě neměla. Těšila jsem se domů, protože jsem si myslela, že se z toho konečně vymotám, ale doma je to ještě horší. Neustále plná lednička se mi staly osudným. není týden abych se nepřejedla není den abych nemyslela na jídlo a pokaždé si říkám, že to bylo napposledy. To je mnohem mnohem horší než anmorexie, to jsem alespoň měla vysoké sobevědomí byla jsem na sebe pyšná, nyní se nenávidím. Pro okolí jsem stále hezká chytrá fajn holka, kterou moc baví sport (to že denně sportuje někdy i 6h denně, a tajně to mnozí nevidí). Někteří mi i závidí,protože jsem velmi aktviní a mám spoustu zájmů jdou mi jazyky udělala jsem is státnce dostala jsem se na VŠ do Brna, kde budu studovat vysněný obor mám príma rodiče,….v čem je ta chyba? Proč já nejsem štastná? Proč je mi denně do pláče, proč jsem tak unavená ze sportu a z toho že se před okolím přetvařuju že se z toho musím přejídat? Proč mi vynechaly měsíčky a mám více než 6let zdravotní problémy? Píšu ti proto,že mě zaujal tvůj příběh, jak jsem uvedla na začítku je téměř totožný s mým. Byla bych moc ráda kdybys mi napsala na mail, psala jsi mi, že jsi začalo chodit k nějaké paní doktorce do Brna, já tam budu od září studovat, nedala bys mi na ni kontakt? Ráda bych se tě zeptala ještě na pár informací ale to spíše osobně. Je mi jasné, že musím začít něco dělat, jinak že se mě nebude jen tlustá potvora (pokud se budu dále takto přecpávat), ale hlavně nešťastná holka, a to já už nechci. Napiš mi prosím pokud máš zájem. Mimochodem, tuto sobotu je v Olomouci na výstavišti Flora akce s názvem Festival zdraví a pohybu a v rádci toho festivalu bude také spousta přednášek o zdravé výživě o poruchách příjmu potravy a ukázky cvičení, pokud by tě to zajímalo mrkni na mail. já tam jedu – sama – jsem asi blázen, ale na spousty takövých akcí jezdím sama, nikoho to jinak moc nezajímá. Je paradox, že v Brně budu etudovat právě obezitilogii a zdravou výživu a to, jak ppp předcházet a sama jsem dost těžký závislák, je to možná paradox, ale zrovna tak je hodně streetwalkerů bývalých narkomanů. Snad právě proto dokážu pochopit lidi, co mají stejné problémy, protože ač mám hodně silnou vůli, když přijde žravost, tak se jí prostě neubráním ať se snažím jakkoli. Držím palce všem hočinám (i klukům!!) co mají stejné zkušenosti, musíme mít dděcka hodně odvahy, snad jednou se tomu budeme smát, ale nyní musíme bojovat, věřím že tu potvoru anorexii/bulimii/přejídámí, přece jednou porazíme a čím víc nás na to bude tím lépe. Budu moc ráda za jakékoli komentáře nebo připomíky, pokud máš zájem si psát budu ráda. Nikomu na světě to nepřeju, ale je hrozně fajn alespoň ten pocit, že v tom nejsem sama. také prosím někdo kdo byl na terapii o jeho zážitky, popř. kontakt na nějakého doktora,…už nemám sílu táhnout to stále sama, je to už tak dlouho,… díky moc PUDINK

Je mi víceméně líto , že sem píšu. Už tyto články čtu od ledna, kdy se mi do pokoje dostal počítač. Dnes jsem viděla klip k Hvězdářovi od UDG, poprvé jsem tu písničku slyšela na táboře, ale asi nikoho nenapadlo o čem je…..Teď už to vím 🙁 Je to smutné a nejhorší je , že mám pocit, že se v tom plácá čím dál víc (hlavně) holek. Když mi bylo 14 byla jsem hospitalizována s anorexií v Motole. teď už je mi 19 a od té doby, co se vyrovnávám s prvníma kopačkama, které sem kdy nedala ,ale dostala, se v tom plácám znovu. Já si uvědomuji , že není nic skvělého na tom, že ze mě trčej kosti, ale je to můj způsob jak se vyrovnávat s osobním zklamáním. Mám necelý týden po maturitě, mám strach , že zůstanu sama, bez přátel ze třídy, bez spolužáka ,který mi teď pomáhá abych nepřestala jíst úplně. Já mu teď třeba radím jak má držet od anorexie a bulímie svojí holku, protože vím, jak jsou tyto nemoci schopné všechno zničit.( a bohužel vím, že by chtěla shodit pár kilo a fakt to nepotřebuje.Věděla jsem to dřív než mi to řekl.) Já sama bych všem řekla , že začínat s tím je největší hloupost(stejně jako s kouřením a chlastem- to si taky užívám dost často) a mám dost argumentů každému anorexii vymluvit, jen pro sebe to považuji za vhodné řešení….. už i lidi ve třídě si všimli, že jsem během svaťáku docela zhubla:-( Jen jim to moc nevěřím, jak jinak , že? Už jsem toho nakecala asi dost a víc bych toho měla na srdci, ale o tom už by bylo asi nepovolené…. Jen si uvědomte, prosím, že svou štíhlostí ničíte své rodiče, přátele , kluky a hlavně nejlepší kamarádky, které si třeba také řeknou, že jsou tlusté a zničej se…..A přeci nikdo nechce ublížit svým blízkým, ne? Já už nechci nikomu ubližovat…..proto jsem napsala sem.

Jindy sem chodím ztrápená, ale dnes mám náladu spíš takovou… letargickou. Zjistila jsem, že na mé bulímii mě nejvíc trápí to, že se jí moc zaobírám. Tím si jí vlastně stále stavím před oči, připomínám si její všudypřítomnost a dávám jí další sílu, protože všímání si jí, to má ona opravdu ráda. Takže si, a to nadčasově, myslím, že nejlepší je se jí nezaobírat… ne ignorovat, to koneckonců není dost dobře možné… ale opravdu, přestat jí řešit… a ona jednoho dne bude menší… za týden ještě menší… a pak se třeba i stane, že se rozhlédnu po svém nitru… a on tam jen šrám a v něm její pamětní deska s nápisem „Byla jsem tu, tvá Bulímie“ a pod tím ještě malinkým písmem „Však já se ještě vrátím!“. No, tak se vrátí. A pak půjde jen o to, jestli jí do svého nitra opět pustím, nebo ne.

Ani nevím,kde začít..už jsem v tomhle zamotaným kruhu ppp 12 let…a vypadá to,že se z toho jen tak sama nevymotám…chtěla bych žít jako ostatní,nepřemýšlet,co budu jíst,jestli vůbec budu dneska jíst..všechno to začalo ještě na střední,kvůli zdravotním problémům jsem se stala vegetariánkou,ale protože jsem chtěla být perfektní jako skoro ve všem,tak jsem to přehnala a byla ze mne veganka,jedla jsem jen jablka a strašně jsem zhubla…před maturitou se to všechno změnilo,začala jsem se šíleně přejídat,nenáviděla jsem se a byla jsem ráda,že jsem vůbec odmaturovala a dostala se na VŠ…pobytem na kolejích se všechno spravilo, zase jsem spadla do anorexie,zhubla jsem ještě víc než poprvé a byla jsem ve svém světě šťastná,sama ale šťastná…ve zkouškovám období se situace opakovala jako před maturitou,přejídala jsem se,ale protože jsem nechtěla přibrat a zvracet se mi nedařilo, začala jsem používat velké dávky projímadla,školu jsem nechala,nedokázala jsem se na nic soustředit,vše se točilo a do dneška točí jen a jen kolem jídla…vystřídala jsem řadu zaměstnání, mám přítele, kterému jsem vše řekla, ale bohužel se k tomu postavil tak,že dělá jakoby nic…asi je těžké pochopit problém,který sám nemá,ale stejně se zachovala i moje mamka…myslí si,že je to jako chřipka,že mě to už přešlo….opak je pravdou…chodila jsem už i na terapii,ale bohužel paní doktorka mi předepsala prášky a tím to skončilo…minulý rok se mi povedlo na jeden celý měsíc jíst úplně normálně bez projímadel a přejídání.bylo to v době,kdy jsem byla bez práce,bez stresu..měla jsem spooustu času pro sebe a byla jsem jednou za velice dlouhou dobu šťastná..nevím,kde se stala chyba,ale už v tom jedu zase..nedokážu to zastavit a nevím,co bude dál…momentálně jsem v Anglii,pracuji tu a cítím se sama,každý den chci začít,ale jediná moje útěcha je JÍDLO.Nechci takhle žít!!!Co bude dál?