Archives

Ahojky, jsou tomu už dva roky co jsem přibrala přes 20 kg. Na střední škole mi kluci říkali že vážím i s postelí 40 kg, pak jsem šla na vysokou a začlo to. Jsem na technické škole takže ze začátku to byly opravdu nervy, nejdřív jsem přirozeně přibrala asi 3 kg, jenže mému tehdy ještě téměř „anorkektickému mozku“ to přišlo jako něco nepřekonatelného, myslela jsem si že jsem jako koule. Nervy ve škole pokračovaly, stejně jako já jsem pokračovala v jídle, protože už to bylo prostě jedno.“stejně jsem už tlustá tak co“. A tak jsem se z váhy 55kg dostala až na váhu 75kg během 4 měsíců! Mamka mi doteďka pořád nadává, jak vypadám. Samozřejmě jsem se pokoušela se mnohokrát dostat na svou původní váhu, ale marně. Myslela jsem si , že to bude jako když jsem hubla na střední. Řeknu svému mozku, „a teď budeme držet dietu“ ale ono to tak už nefunguje.Od té doby mám období kdy se buď přejídám a pak zas pár dní držím hladovku, je to jak začarovaný kruh.Každý den začínám s tím že už to bude dobré ale dobré to není už skoro dva roky. A včera mě poprvé napadla myšlenka na zvracení. Jenže na druhou stranu vím, že když se jednou vyzvracím, udělám to i druhý den, a třetí…Díky těmhle stránkám jsem si uvědomila že skutečně nejsem v pořádku a že si prostě sama nepomůžu, až jsem se o to nesčetněkrát pokoušela.Mamce nic říct nemůžu, doma to komentují slovy jen „ty už zase nejíš viď“ a když mám přejídací epizody tak „ty už se zase cpeš vid“. Mamka tohle jako poruchu v životě neuzná, nikdy, jen na mě začne křičet, že se nedokážu ovládat, myslí si, že mě to asi baví. Nejsem žádná rozmazlená slečna , co sedí doma na gauči a přemýšlí o jídle. Studuju náročnou vysokou školu, chodím na brigády, ale tohohle se nemůžu prostě zbavit. Lituju dne, kdy jsem na gymplu se rozhodla držet dietu. Bylo to v 16-ti letech, ted je mi 22 let a to kdy jím nebo nejím, se od té doby neřídí jestli mám hlad, ale co si zrovna usmyslel mozek.

Milé dámy, je to už spoustu let, co se začal odvíjet můj příběh. To mi bylo sladkých(?) 16 let a já byla zhruba ve 2.ročníku sš.Ale abych nepředbíhala. Byla jsem co do vzhledu vcelku obyč. holka, na základce jsem o kluky zájem neměla a stejně asi tak oni neměli zájem o mě:-).S rodiči jsem moc, dá se říci spíše vůbec nevycházela-matka byla věčná kritička, otec-mentor jí tzv. přicmrndával, no typická česká výchova…(na které dojede a dojela spousta z nás).Sebevědomí jsem tudíž měla nepatrné, obzvláště co se vzhledu týkalo.Ale bylo mi to vcelku jedno, já měla své kamarádky a ty mi stačily ke štěstí, byl to takový můj svět, kde jsem hledala útěchu, kterou jsem doma jen marně hledala. Léta uběhla a já byla právě v tom druháku. Nějak jsem se začala víc pozorovat, zjišťovat, co bych na sobě mohla vylepšit, zlepšit, abych oslnila. Úplně jsem změnila image a řekla bych, že se ze mě stala kočka. Všimněte si, že jsem se zatím nezmínila o váze. Jo, já totiž z váhou vůbec neměla problémy, spíš jsem byla vyžlina. Tím jak jsem se vizuelně změnila a stala jsem se objektem pro kluky, tím samozřejmě vzrostlo mé sebevědomí. Vždycky jsem přišla domů, mimochodem líčidly jsem nešetřila, tak jsem místo učení trávila čas u zrcadla, oblékala jsem si různé oblečení, prohlížela se a tím jsem se utvrzovala, jak jsem dobrá…Na diskotéce jsem si připadla jak největší hvězda( panebože jak mi je to teď k smíchu)a myslela jsem si, že hezčí holky není…Chtěla jsem se stát dokonalou. Problémy doma stále narůstaly, vztahy se zhoršovaly, výsledky ve škole taktéž. A TADY ZAČAL MŮJ PROBLÉM S JÍDLEM!Nějak jsem nepotřebovala jíst, neměla jsem na to ani moc času. Dojížděla jsem, takže ráno nebyl na snídani čas, o přestávce jsem snědla nějakej rohlík, na obědy jsem nechodila, protože jsem je utrácela za cigarety. Vštípila jsem si, že jenom když budu dobře vypadat, budu si věřit, budu se mít ráda. Myslím, že mi to na hodně let zatemnilo mozek. Opravdu je to nemoc a člověk – já jsem neuvažovala normálně, byla jsem nemocná.Pamatuji si, že nastalo léto a já vůbec nejedla, tím horkem, neměla jsem hlad, já to nepotřebovala, byla jsem přece něco víc.Tady bych viděla trochu rozdíl mezi mnou a typickou anorektičkou. Já si typickou začínající anorektičku představuji minimálně s pár kily navíc. A ty já neměla a přesto jsem přestala jíst, jako bych tím něco řešila. Začala jsem cvičit a moc dobře si pamatuju, jak jsem se trýznila až do úplného vyčerpání.To bylo pořád ještě období euforie a myslela jsem si, že jsem šťastná.Po zhruba roce se začaly objevovat špatné nálady, má váha se pohybovala někde u 44kg-jak já na ně tehdy byla pyšná. Co se týče studíjních výsledků, klesla jsem na průměr. To mi ale bylo jedno. Důležitý byl vzhled.I při hodinách jsem čuměla do zrcátka, jestli je vše ok.V každé vytríně jsem se musela kontrolovat, abych zase sama sebe utvrdila jak jsem dobrá.Proč mám tak suchou a popraskanou pleť, říkala jsem si často. Proč moje vlasy jsou tak suché a začínají padat? Asi používám špatnou kosmetiku, namlouvala jsem si. Deprese se dostavovaly čím dál častěji a já začala ztrácet chuť do života.Dostala jsem se do onoho začarovaného kruhu. Kamarádky mě upozorňovali, že jsem už moc hubená, ale já myslela, že my jen závidí…To už jsem dávno nebyla ta kočka, co se za ní kluci točí a lezou jí do zadku.Stávala se ze mě troska, co nemá v hlavě nic jiného, než VZHLED.Moc se divím tomu, že jsem takhle dopadla, jinak se považuju za celkem inteligentního jedince.Ve 4.ročníku sš jsem potkala svou velkou první lásku. Se kterou jsem strávila 4roky. Ze začátku jsem ho velmi milovala, postupně se naše cesty začaly rozcházet, neměli jsme si co říct. Byl o 2roky starší a přitom se choval jako dítě. Měl partičku zakomplexovaných kamarádů, se kterými trávil dosti času, navíc na věc neměl svůj názor. To už bylo dávno po maturitě a já se neustále protloukala životem, ve kterém převažovaly deprese a úzkosti, které se staly mou součástí. Já myslela, že je to normální stav, už dávno jsem se neradovala z maličkostí.Namísto ideálu z dob studií, že budu mít skvělé místo,pokud možno za co nejvíc peněz, jsem skončila v supermarketu….Já si vůbec nevěřila. Úzkosti narůstaly, v té době se všechno vyhrotilo-vztah s přítelem, s rodiči, nespokojenost s prací, se sama sebou. To vše se promítalo v jídle a následně na mém vzhledu. Jedla jsem velmi málo, stačily cigaretky. Úzkosti byly už natolik neúnosné, že jsem vyhledala psycholožku paní Syřínkovou, která v té době vedla denní stacionář v Olomouci.Na ten jsem pak 6 týdnů docházela.Dosti mi to pročistilo hlavu a v té době ve mě uzrála myšlenka, že ujedu za hranice jako au-pair. A tak se stalo. Byla jsem tam strašně štastná, dokonce jsem tam měla paralelní vztah z jedním cizincem. Najednou jsem se cítila báječně, svobodná, spokojená. Jestli si ale myslíte, že tady příběh končí, pletete se. Po půl roce pobytu jsem se dozvěděla, že můj otec umírá na rakovinu.Můj psychický stav se zhoršil a já opět přestala jíst. Dostala jsem se na 42kilo a opět ze mě byla troska.Každý říkal jak jsem strašně zhubla, ale já to neviděla, připadala jsem si normální.Po dalším půl roce jsem natrvalo přijela do ČR, akorát jsem se stihla s tátou usmířit, párkrát jsme si stačili říct,že se máme rádi a on zemřel-10dní po Vánocích. Horší Vánoce jsem nezažila, umíral doma v bolestech,záchvatech-děs a hrůza…V tu dobu jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem, v té době jsem poznala svého nynějšího manžela. Imponoval mi svou přirozeností, na nic si nehrál a hlavně byl o 6 let starší. Dnes vím, že kdybych ho nepoznala, dnes tu nejsem. Jestli jsem si totiž myslela, že jsem si období hrůzy a depresí vybrala, byla jsem na omylu. To už mi bylo 21let a já začala trpět panickou úzkostí. Kdo to zažil, dá mi za pravdu. Neustálý pocit, že se všude vyvrátím, strach, že něco strašného provedu, strach sama ze sebe, z jiných lidí, bušení srdce, pocení. Můj stav se zhoršoval ale já to nějak nevnímala. V té době už jsem měla vcelku slušné pracovní místo a pamatuju si, jak pro mě přijela rychlá záchranka.Myslela jsem, že umírám. Planý poplach, sdělil mi lékař. Dal mi kalciovku a ptal se jestli to není spíš psychika. Já zapírala. Styděla jsem se sama za sebe.Samozřejmě jsem byla na dně. Už jsem prosila přítele ať mě zaveze na psychinu, že to nevydržím.Neodvezl mě ale já si tam zašla zanedlouho sama. Dostavála jsem se z toho strašně pomalu.Přece jen po čase to začalo být lepší a lepší. Nějak jsem si začala konečně uvědomovat sama sebe.Zkrátím to.Vdala jsem se, našla jsem si ještě lepší práci, kde naplno zůročím své jazyk.znalosti.Stával se ze mě spokojenější člověk, začala jsem si uvědomovat své hodnoty, začala jsem se mít ráda. Nutno podotnkout, že cesta byla velice trnitá a zdlouhává, protože stavy úzkostí se vracely a já často propadala zoufalství a říkala si,že by bylo lepší, kdybych tady nebyla….Ale jak se říká, že po bouřce vyleze sluníčko, tak i já se z toho dostala, po čase jsem navíc zjistila, že čekám mimčo, takže jsem naprosto, změnila svůj život a hlavně způsob myšlení. Vůbec jsem ráda, že jsem otěhotněla, při 48kilech. V těhotenství jsem jedla, na co přišla, přibrala krásných 16kg.Který jsem ale pak hravě shodila.Je ze mě úplně jinej člověk, vážím si sama sebe, uvědomuji si svou hodnotu a jenom mě moooc mrzí, že jsem musela spadnout až na dno a že jsem tím zabila spoustu let, který jsem mohla využít třeba studiem vysoké školy. Mimochodem, dnes při svých 26letech jsem v pondělí dělala přijímací zkoušky na vejšku na fildu a přijali mě, takže moje sebevědomí opět vzrostlo. Takže budu při mimču studovat a věnovat se užitečným věcem. Chci aby moje dítě bylo spokojené, sebevědomé a aby nikdy nepoznalo to,co já.Moc mě mrzí, že řada z vás je ještě na začátku té dlouhatánské cesty k uzdravení a sebeuvědomění se. Ale moc vám všem přeju, abyste to zvládli a byli spokojené a doopravdy si ten život užívali a né jen bojovali o přežití.Všem vám moc držím pěsti

Myslím, že je důležité, abychom psaly a dostaly ze sebe všechnu tu špínu; ač to není špína jen tak ledajaká, je to špína, kterou když prohrábneme, najdeme v ní zázraky. Vnímám tělo jako umělecký nástroj, jako strunu, na kterou se dá brnkat. Každé tělo vlastní jen jednu a potřebuje druhé, aby společně mohla vydávat líbivé tóny. Nemyslím to nijak perverzně, snad jen umělecky. Je ovšem těžké zůstat v opojení této hudby, až jen jednozvučné, s něčím tak přízemním, jako jsou živočišné potřeby. Struna se chvěje pod návalem emocí, umí hrát, ale pouze jedním směrem. A jako by potřeby volaly stále hlasitěji po ukojení, snažíme-li se je obejít. Ze strun se stávají obtloustlá divoká prasata, která mají hlad, která musí jíst a zabíjet, aby přežila. Musí se rozmnožovat. Bojím se těch očí, které jsem kdysi spatřila v zrcadle uprostřed ničeho, uprostřed samoty. Čišela z nich hrůza, bezmoc, bolest. Viděla jsem v nich smrt. Viděla jsem jejich posazení v tehdy pohublých tvářích, které byli mému oku obtloustlé. Dívala jsem se do očí vznešené dámy Anorexie. Je těžké uvěřit. Stačí vzpomínky. Odháním je, nechci, aby byly, nechci, aby mou mysl zaplňovaly. Aby nějaké „to“ kdy existovalo. Je to jen v mé hlavě, jenom to, co nás dělá nemocnými. Co mám dělat se skutečností, že se moje vzpomínky vracejí, že jsem umělec; že vnitřní oko, které mám, jen tak nezmizí? Zůstane uvnitř, bude se dívat, jak žiju, odněkud zeshora, odněkud ze stropu pokoje, bude sledovat každý můj krok, to, jak proti němu bojuji, jak před ostatními předstírám, že se chovám přirozeně. Jako by má přirozenost toužila být dokonalá. Jako bych já sama hledala výmluvy, proč nejde nic, co si umane mé druhé já, zatímco mé první se raduje z bolesti? Jsou obě totožné…? Jednou nohou stojím pevně na zemi a říkám, „holka, prober se“. Probrat se z toho bludu, který jsem si já sama vytvořila, žít tak, jak to dělají ostatní; jíst tak, jak jedí ostatní. A tam ve mně, tam, kde cítím, se něco zlomí pokaždé, když se někdo zmíní… S běžnými lidmi jsem nucena vytvářet pevné zázemí jednotvárnosti, jistoty a důvěry. Ale nepatří k němu ani za mák to, co cítím já. Vzpomínám. Byla jsem tou, která utíkala od lidí do lesa, ať už skutečně, či pouze duší. Má duše je nedotvořená. Nedokonalá. Mou duši tvořím já – a to je nejisté. Nezvládám normálně žít, aniž by ostatní tušili, že jsem umělcem. Ne ale pouze proto, že bych tvořila jakási umělecká díla zaměřené na problém ppp. Snažím se stále brát vše z nadhledu a objektivního hlediska. Možná to není co se do subjektivity týče ani za mák platné, jen se snažím zůstat stát nohama na zemi, alespoň trochu přivinout křídla k tělu, nelétat zbytečně vysoko, a potom dostat ve škole pětku. Je už tak nudné držet se osvědčených postupů života. Snažím se najít odpověď ve své mysli. Jsem já ta divná, nemocná, měla bych pomoct nám všem? Zarezervovat pár stovek míst na klinikách po celé české vlasti? Ale pro co? Pro káčy, které jen podlehly tlaku médií, anebo anděly, kteří se jen snaží udělat něco jinak, nadčasově…Ale přitom tak stereotypně.

Asi před půl rokem jsem sem psala že mám anorexii a chci se z toho vyhrabat. Začala sem chodit na psychiatrii dostávala se z toho jenže nastal úplně novej jinej problém…přejídání se…ale já nechci. Nechci jíst nepravidelně ani nemůžu ze zdravotních důvodů, ale tělo vždycky křičí a řve že musí a natahuje ruku po jídle který nechci jíst a moc dobře ví jak pak bude smutný a nešťastný že zase prohrálo. Já vím že tohle je pouze otázkou vůle…..ta se mi někam zaběhla a já jí marně hledám právě asi půl roku. Vím že když tohle překonám a tím sama sebe budu silná a odhodlaná udělat věci které byych nikdy neudělala ( v dobrém slova smyslu) A proto vás prosím….vím že uvnitř jsem hodně silná osoba ale potřebuju jí zase probudit….pakliže si někdo tuhle prosbu čte a byl tak silnej že se z tohodle problémy dostal prosím napiště mi co jste ďáli já chci opravdu ven skoušim to každej de znovu a znovu nevzdávám se ale trvá to příliš dlouho….prosím poraďte jak z toho zatracenýho kruhu ven….ahoj Bára * * *

Jindy sem chodím ztrápená, ale dnes mám náladu spíš takovou… letargickou. Zjistila jsem, že na mé bulímii mě nejvíc trápí to, že se jí moc zaobírám. Tím si jí vlastně stále stavím před oči, připomínám si její všudypřítomnost a dávám jí další sílu, protože všímání si jí, to má ona opravdu ráda. Takže si, a to nadčasově, myslím, že nejlepší je se jí nezaobírat… ne ignorovat, to koneckonců není dost dobře možné… ale opravdu, přestat jí řešit… a ona jednoho dne bude menší… za týden ještě menší… a pak se třeba i stane, že se rozhlédnu po svém nitru… a on tam jen šrám a v něm její pamětní deska s nápisem „Byla jsem tu, tvá Bulímie“ a pod tím ještě malinkým písmem „Však já se ještě vrátím!“. No, tak se vrátí. A pak půjde jen o to, jestli jí do svého nitra opět pustím, nebo ne.