Archives

Stala se mi teď nedávno jedna věc. Jestli to úplně patří na tyhle stránky, to není tak snadné říct. Byl to pocit, jako kdybych šílela. Pomalu ale jistě se stávala šílenou. Z ničeho nic jsem brečela, hystericky, nad tím, jak mi myšlenky jezdily po vyjeté dráze v hlavě, jakoby to bylo auto, které pokaždé sjede do příkopu a nabourá. Jakoby se mi v hlavě odehrával poslední okamžik toho, kdy jsem uvažovala ještě se zdravým rozumem. Nevnímala jsem žádný svět kolem sebe, žádné obrazové podbarvení v hlavě při myšlenkách, jen takové světle modro, mé šílené oči zakalené průzračnými slzami neopodstatněné euforie. Špatně se mi dýchalo. Sanžila jsem se dýchat z hluboka, věřila jsem, že to rozdýchám a najdenou budu zas zpátky, na zemi, budu se normálně smát, uvažovat, mít o něco zájem… A dýchala jsem čím dál hlouběji, ale požadovaný efekt nikde. Jímala mě strašlivá úzkost, jako by mou mysl někdo zašněroval do svěrací kazajky, jako by se dvě stěny k sobě stále přibližovaly a já stála mezi nimi. Nebylo cesty zpátky, tak se mi to jevilo, a to zrníčko obyčejného zdravého uvažování volalo: ,,Haló! Neboj se, to bude dobrý, uvidíš, to bude dobrý, věř tomu, ne, ty se nezblázníš, to přece neni ani možný, bude to zas tak, jako dřív…“ Chtěla jsem, aby to bylo jako dřív? To ne. To by mě přece zavedlo zase sem, do tohoto stavu beznadějné úzkosti. Prý je tenhle stav normální, říkali mi. Vážně? Snad tomu nevěříte. Možná, někde na psychiatrii. Delší dobu jsem svůj vnitřní pláč potlačovala, ale časem mi došlo, že i kdybych si do krve oči vyplakala, asi bych se divila, jak lidé dokáží s kamennou tváří tento stav ignorovat. Tak jsem se přestala ovládat, konečně, jednou, a bylo to horší než tisíce vnitřních pláčů. Asi proto, že už jsem cítila, že nemám ani tu sílu na to udržet se. Že už je to tak špatný, že nemám ani motivaci tutlat to. Před kým? Je na to snad někdo zvědavý? To se mě budou ptát: co je? co se ti stalo? A já odpovím: ale nic, to bude dobrý. Co jim budu vykládat? Jako cvok jsem se už projevila, a objasňovat něco nepopsatelného? Ztráta sil. Je vlastně úplně jedno, jestli tohle souvisí s ppp. Ono je tohle záležitostí psychiky, jedno i druhé. A tenhle stav je společný pro všechny typy psychických poruch. Já prý žádnou nemám. Ach jo. Takže to na mě vážně, vážně není poznat? To je smutné. Nebo vlastně komické. Hraju divadlo pro své oči, které by to prohlédnout měly, protože o tom vědí. Ale ani ty nic nevidí. A když nevidí nic ty moje, zasvěcené, tuplem už nemůžou vidět oči jiné, normální. Jak dokonalá kamufláž. Ze svého smutku si splétám provázky, z provázků pak lana, a z lana si vážu smyčku. Jak tohle všechno je vlastně docela vzdálené, nepředstavitelné. Takže mi nic není, a já, já, která nevěřím ničemu a nikdy, už jen z principu, teď věřím slovům nějakého jiného člověka, který do mé duše vidí asi jako slepý do dálky. A já tomuhle člověku věřím, protože i blázni musí jednou věřit. Musí porušit princip, aby se nezbláznili. A tohle je ten život, vážení, ten, na který se skládají básně.

A tak sedím doma,u počítače a přemýšlím, proč chci a musím tady na tyhle stránky zase psát. Je to asi proto, že mnoho, opravdu mnoho dívek zažívá to co já. Každá trošku jinak, trošičku po svém, ale jádro je stejné. Chceme být hubené, vlastně, vychrtlé, že?? Už jsem tu jednou psala, jak u mě vše začalo( přezdívka neřeknu )…no a jak to pokračuje? Jelikož jsem byla a jsem nemocná a mám zakázané určité potraviny, během 14 dnů jsme zhubla 3kg, bez hladovění, upe bezproblémů se mi to dařilo ani civičit jsem nemusela, takže žádné stresy, spokojenost jen ze mě svištěla. A nemo? Ta díky tomu omezení taky nezlobila. Nedala jsem do pusy nic co jsem nesměla, vlastně nesmím. Jenže, tělo a srdce si prosadilo svoje. Mozek už není hlavní velitel, který měl by mít pod kontrolou to co jím. Mozek a já teď?? jak je to se mnou teď?? např. dneska jsem snědla 2 tvarohové jogurty, celý oběd, 3 tatranky, 2 sýry, 3 kousky rolády, misku křupek…a už to jelo. Co jsem viděla jsem zbaštila. A je to tady!!!! Včera jak jsem brečela jsem si říkala, že už se to nesmí opakovat, že ničím jen sama sebe…!! a jak to dopadlo, už víte samy. Pořád si sahám to hnusně přecpané břicho, nadávám si do slabošky….a ?? výsledek mého hledání : taky že slaboška jsem. Tu dietu musím držet 3 měsíce, no a po 14 dnech se koukejte jak jsem dopadla. Zdá se mi o tom jak budu jako tlusté prase, no prostě hrůza. Bojím se toho, bojím se sebe, že se nedokážu ovládat..jsem na to sama a to je to nejhorší…holky, teď už to není tak hrozné jako kdysi. To jsem měla s MA opravdu problémy, brečela jsem jen při pohledu na pořad v televizi, kde byla vyhublá slečna a já se jí chtěla vyrovnat. Teď je to už vpohodě…moment, nebo aspoň to bylo vpohodě…začínám do toho zase najíždět..jenže, z té nejhorší stránky, přejídáním se..a to každý den a fakt pořádně. Kdybch mohla, tak vártím čas tam, kde mě napadla ta myšlenka, že „musím“ zhubnout…Nechtěly by jste to taky?? co takhle vytvořit stroj času?? nebo rovnou stroj, co bude ničit tyhle problémy, ze které vlastně ani nemůžeme.. Mějte se krásně. a prosím, držte mi palce, tady jde o zdraví. budu fakt moc ráda, když napíšete…opravdu moc.

Pisu sem znovu, potrebuji aby mi nekdo poradil, pomohl. Jsem zoufala. Mozna nekomu z vas pripadam pitoma, ale kdo jednou byl v me situaci, tak vy o cem mluvim. Hubnuti, jidlo,…ta otazka trapi ( ty stastnejsi trapila ) vetsinu z nas. Zkousela jsem vse mozne i nemozne, presla jsem od prejidani ke zvraceni az po nejezeni. Vym ze je to kravina. Kdyz tedy vym, ze je to kravina, tak proc tedy tak blbnu? Sama nevym, proste chci rychle zhubnout, i kdyz vym, ze rychle ( zdrave ) to nejde. Nechci hubnout nezdrave, nechci mit zadnou z techto nemoci, uvedenych na techto strankach. Mrzi me, ze jsem takhle dopadla, nikdy jsem to takhle neresila. Ted zacinam cvicit pod dozorem trenera. Je to novy zacatek a ja doufam, ze to bude jen a jen lepsi. Co myslite? Bude? Cvicim rada, ted jen musim prestat blbnou s jidlem. Mejte se fajn a bojujte! Jednou nad tim dobrym a zdravym zpusobem zvitezime. Budu rada, kdyz mi napisete neco do komentare. Diky moc, vazim si kazde vasi rady:)

Nedávno jsem u jednoho takového byla… Všechno, už opravdu skoro všechno, se zdálo být vyřešené… Rodiče byli celkem spokojení, já už nehubla (tedy skoro, ale alespoň to nešlo vidět). Já totiž celý ten týden nejedla, no však víte.. A on mi nevěřil ani slovo, rodičům jako by naznačoval: „Nevěřte jí, lže vám a tak to bude pokračovat dál, pokud nezavedete tvrdší režim…“ Takže já musím každý den psát svým ordičům jídelníček toho, co sním, nebo jsem snědla… Otec mě váží dvakrát týdně… Není tohle horší než vězení? Připadá mi, jako bych byla nějaký psanec. U toho psychiatra jsem samozřejmě brečela (taky možná i kvůli tomu, že jsem s ním nebyla o samotě, ale všechno jsem musela řešit před rodiči), otočila se k němu zády a už s ním nechtěla mluvit. Pomlouval anorektičky, ze mě taky jednu udělal (i když jsem tu nemoc měla už zčásti za sebou) a „vysvětloval“ mi, jaké nemoci můžu mít, co způsobují atd… Vyprávěl mi o doktorech, co mi budou dělat, jestli se můj problém nevyřeší… Chodím ještě k jedné psycholožce, tu mám docela ráda, je to známá mojí učitelky, ale … Nejradši bych s tím fakt praštila.. To mi otec ještě říkal, než jsme vešli do ordinace toho frajera, že už je to naposledy. Ale nebylo, ovšemže. Minulý týden jsem musela na odběry krve (kvůli tomu, aby bylo zjištěno, jestli mám dost minerálů – brala jsem projímadla…Pro představu, snědla jsem jich asi 60). Sestřička, která mi tu krev brala mi ale propíchla žílu, takže mám teď celý loket modrý. A to už je to týden… Možná taky půjdu na vyšetření střev. To vám strčí sondu krkem až do žaludku a potom do konečníku směrem nahoru… Jestli mi tohle udělají, tak to teda sbohem. A já si myslela, že když budu „hodná,“ ušetří mě všech těchto starostí. Ne, jenom je tu další problém… Stejně to nechápu. Mohla jsem se snažit, jak jsem chtěla, ale oni mi přesto nedovolili se té „nemoci“ zbavit úplně, neustále mě někam tahají. To ani nemluvím o těch kecech, co na mě měla doktorka, jak mi brali tu krev. A je to tak správně? No, já nevím. Tak tedy díky, drahá rodino.

Milé dámy, je to už spoustu let, co se začal odvíjet můj příběh. To mi bylo sladkých(?) 16 let a já byla zhruba ve 2.ročníku sš.Ale abych nepředbíhala. Byla jsem co do vzhledu vcelku obyč. holka, na základce jsem o kluky zájem neměla a stejně asi tak oni neměli zájem o mě:-).S rodiči jsem moc, dá se říci spíše vůbec nevycházela-matka byla věčná kritička, otec-mentor jí tzv. přicmrndával, no typická česká výchova…(na které dojede a dojela spousta z nás).Sebevědomí jsem tudíž měla nepatrné, obzvláště co se vzhledu týkalo.Ale bylo mi to vcelku jedno, já měla své kamarádky a ty mi stačily ke štěstí, byl to takový můj svět, kde jsem hledala útěchu, kterou jsem doma jen marně hledala. Léta uběhla a já byla právě v tom druháku. Nějak jsem se začala víc pozorovat, zjišťovat, co bych na sobě mohla vylepšit, zlepšit, abych oslnila. Úplně jsem změnila image a řekla bych, že se ze mě stala kočka. Všimněte si, že jsem se zatím nezmínila o váze. Jo, já totiž z váhou vůbec neměla problémy, spíš jsem byla vyžlina. Tím jak jsem se vizuelně změnila a stala jsem se objektem pro kluky, tím samozřejmě vzrostlo mé sebevědomí. Vždycky jsem přišla domů, mimochodem líčidly jsem nešetřila, tak jsem místo učení trávila čas u zrcadla, oblékala jsem si různé oblečení, prohlížela se a tím jsem se utvrzovala, jak jsem dobrá…Na diskotéce jsem si připadla jak největší hvězda( panebože jak mi je to teď k smíchu)a myslela jsem si, že hezčí holky není…Chtěla jsem se stát dokonalou. Problémy doma stále narůstaly, vztahy se zhoršovaly, výsledky ve škole taktéž. A TADY ZAČAL MŮJ PROBLÉM S JÍDLEM!Nějak jsem nepotřebovala jíst, neměla jsem na to ani moc času. Dojížděla jsem, takže ráno nebyl na snídani čas, o přestávce jsem snědla nějakej rohlík, na obědy jsem nechodila, protože jsem je utrácela za cigarety. Vštípila jsem si, že jenom když budu dobře vypadat, budu si věřit, budu se mít ráda. Myslím, že mi to na hodně let zatemnilo mozek. Opravdu je to nemoc a člověk – já jsem neuvažovala normálně, byla jsem nemocná.Pamatuji si, že nastalo léto a já vůbec nejedla, tím horkem, neměla jsem hlad, já to nepotřebovala, byla jsem přece něco víc.Tady bych viděla trochu rozdíl mezi mnou a typickou anorektičkou. Já si typickou začínající anorektičku představuji minimálně s pár kily navíc. A ty já neměla a přesto jsem přestala jíst, jako bych tím něco řešila. Začala jsem cvičit a moc dobře si pamatuju, jak jsem se trýznila až do úplného vyčerpání.To bylo pořád ještě období euforie a myslela jsem si, že jsem šťastná.Po zhruba roce se začaly objevovat špatné nálady, má váha se pohybovala někde u 44kg-jak já na ně tehdy byla pyšná. Co se týče studíjních výsledků, klesla jsem na průměr. To mi ale bylo jedno. Důležitý byl vzhled.I při hodinách jsem čuměla do zrcátka, jestli je vše ok.V každé vytríně jsem se musela kontrolovat, abych zase sama sebe utvrdila jak jsem dobrá.Proč mám tak suchou a popraskanou pleť, říkala jsem si často. Proč moje vlasy jsou tak suché a začínají padat? Asi používám špatnou kosmetiku, namlouvala jsem si. Deprese se dostavovaly čím dál častěji a já začala ztrácet chuť do života.Dostala jsem se do onoho začarovaného kruhu. Kamarádky mě upozorňovali, že jsem už moc hubená, ale já myslela, že my jen závidí…To už jsem dávno nebyla ta kočka, co se za ní kluci točí a lezou jí do zadku.Stávala se ze mě troska, co nemá v hlavě nic jiného, než VZHLED.Moc se divím tomu, že jsem takhle dopadla, jinak se považuju za celkem inteligentního jedince.Ve 4.ročníku sš jsem potkala svou velkou první lásku. Se kterou jsem strávila 4roky. Ze začátku jsem ho velmi milovala, postupně se naše cesty začaly rozcházet, neměli jsme si co říct. Byl o 2roky starší a přitom se choval jako dítě. Měl partičku zakomplexovaných kamarádů, se kterými trávil dosti času, navíc na věc neměl svůj názor. To už bylo dávno po maturitě a já se neustále protloukala životem, ve kterém převažovaly deprese a úzkosti, které se staly mou součástí. Já myslela, že je to normální stav, už dávno jsem se neradovala z maličkostí.Namísto ideálu z dob studií, že budu mít skvělé místo,pokud možno za co nejvíc peněz, jsem skončila v supermarketu….Já si vůbec nevěřila. Úzkosti narůstaly, v té době se všechno vyhrotilo-vztah s přítelem, s rodiči, nespokojenost s prací, se sama sebou. To vše se promítalo v jídle a následně na mém vzhledu. Jedla jsem velmi málo, stačily cigaretky. Úzkosti byly už natolik neúnosné, že jsem vyhledala psycholožku paní Syřínkovou, která v té době vedla denní stacionář v Olomouci.Na ten jsem pak 6 týdnů docházela.Dosti mi to pročistilo hlavu a v té době ve mě uzrála myšlenka, že ujedu za hranice jako au-pair. A tak se stalo. Byla jsem tam strašně štastná, dokonce jsem tam měla paralelní vztah z jedním cizincem. Najednou jsem se cítila báječně, svobodná, spokojená. Jestli si ale myslíte, že tady příběh končí, pletete se. Po půl roce pobytu jsem se dozvěděla, že můj otec umírá na rakovinu.Můj psychický stav se zhoršil a já opět přestala jíst. Dostala jsem se na 42kilo a opět ze mě byla troska.Každý říkal jak jsem strašně zhubla, ale já to neviděla, připadala jsem si normální.Po dalším půl roce jsem natrvalo přijela do ČR, akorát jsem se stihla s tátou usmířit, párkrát jsme si stačili říct,že se máme rádi a on zemřel-10dní po Vánocích. Horší Vánoce jsem nezažila, umíral doma v bolestech,záchvatech-děs a hrůza…V tu dobu jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem, v té době jsem poznala svého nynějšího manžela. Imponoval mi svou přirozeností, na nic si nehrál a hlavně byl o 6 let starší. Dnes vím, že kdybych ho nepoznala, dnes tu nejsem. Jestli jsem si totiž myslela, že jsem si období hrůzy a depresí vybrala, byla jsem na omylu. To už mi bylo 21let a já začala trpět panickou úzkostí. Kdo to zažil, dá mi za pravdu. Neustálý pocit, že se všude vyvrátím, strach, že něco strašného provedu, strach sama ze sebe, z jiných lidí, bušení srdce, pocení. Můj stav se zhoršoval ale já to nějak nevnímala. V té době už jsem měla vcelku slušné pracovní místo a pamatuju si, jak pro mě přijela rychlá záchranka.Myslela jsem, že umírám. Planý poplach, sdělil mi lékař. Dal mi kalciovku a ptal se jestli to není spíš psychika. Já zapírala. Styděla jsem se sama za sebe.Samozřejmě jsem byla na dně. Už jsem prosila přítele ať mě zaveze na psychinu, že to nevydržím.Neodvezl mě ale já si tam zašla zanedlouho sama. Dostavála jsem se z toho strašně pomalu.Přece jen po čase to začalo být lepší a lepší. Nějak jsem si začala konečně uvědomovat sama sebe.Zkrátím to.Vdala jsem se, našla jsem si ještě lepší práci, kde naplno zůročím své jazyk.znalosti.Stával se ze mě spokojenější člověk, začala jsem si uvědomovat své hodnoty, začala jsem se mít ráda. Nutno podotnkout, že cesta byla velice trnitá a zdlouhává, protože stavy úzkostí se vracely a já často propadala zoufalství a říkala si,že by bylo lepší, kdybych tady nebyla….Ale jak se říká, že po bouřce vyleze sluníčko, tak i já se z toho dostala, po čase jsem navíc zjistila, že čekám mimčo, takže jsem naprosto, změnila svůj život a hlavně způsob myšlení. Vůbec jsem ráda, že jsem otěhotněla, při 48kilech. V těhotenství jsem jedla, na co přišla, přibrala krásných 16kg.Který jsem ale pak hravě shodila.Je ze mě úplně jinej člověk, vážím si sama sebe, uvědomuji si svou hodnotu a jenom mě moooc mrzí, že jsem musela spadnout až na dno a že jsem tím zabila spoustu let, který jsem mohla využít třeba studiem vysoké školy. Mimochodem, dnes při svých 26letech jsem v pondělí dělala přijímací zkoušky na vejšku na fildu a přijali mě, takže moje sebevědomí opět vzrostlo. Takže budu při mimču studovat a věnovat se užitečným věcem. Chci aby moje dítě bylo spokojené, sebevědomé a aby nikdy nepoznalo to,co já.Moc mě mrzí, že řada z vás je ještě na začátku té dlouhatánské cesty k uzdravení a sebeuvědomění se. Ale moc vám všem přeju, abyste to zvládli a byli spokojené a doopravdy si ten život užívali a né jen bojovali o přežití.Všem vám moc držím pěsti