Archives

Ahoj, začnu malým paradoxem – studuju psychologii a speciální pedagogiku. A když jsem se učila etopedii na letošní zkoušky, víc a víc jsem se ponořovala do literatury o PPP a hledala na netu… A dostala se i na tyhle stránky. Hodněkrát jsem si nad nimi pobrečela, hodněkrát si řekla, že už se z toho přece jednou musím dostat… A zase se se přejedla a byla na tom stejně jako před tím. Konečně je po zkouškách, mám na sebe víc času. Tenhle víkend jsem hodně přemýšlela. A opravdu chci vytáhnout do boje se svojí bulimií a půjde-li to jen trochu, skoncovat s ní (i když podle všeho se téhle nemoci asi nezbavím nikdy, vždycky někde bude dřímat…) Jak jsem začala? Před maturou – hodně učení, málo pohybu a aktivit – kroužků, které mi dříve hojně naplňovaly volný čas. A řekla jsem si, že přece když jen sedím, nemůžu se tak cpát… Tak jsem si řekla, že když se najím nějak víc, budu to muset vykompenzovat… A začalo to. Někdy zvracím víc, někdy míň… Povede se mi i měsíc být bez záchvatu. A pak se to všechno zase zvrhne a zvracím třikrát denně… Všude – doma, na kolejích, u babičky. Jednou i ve škole… A proč sem tohle všechno, co možná ani nemá hlavu a patu, píšu? Když jsem si četla všechny ty knížky, začala jsem si uvědomovat, proč jsem každý měsíc u zubaře. Proč mám problémy s vylučováním a proč je mi pořád zima… A že to není v pořádku a musím s tím něco konečně dělat… Vypsat se sem je jeden z mých prvních kroků. Odhodlávám se k tomu svěřit se mamče. Mám hrozně hodné rodiče a tak je nechci zklamat, ale zase mám pocit, že když někomu vypovím, co se děje, budu vůči němu cítit závazek a opravdu se sebou začnu něco dělat. Jako každá holka, myslím na to kolik vážím a jestli je to moc nebo málo. No, asi na to myslím víc než normální holka. Sníst večeři mi přijde děsivé. Ale když spořádám tuny sladkostí, tak mi to děsivé nepřijde… Chci se naučit žít zase normálně a věřím, že se mi to povede. Už jsem to napsala sem vám všem. Chci to říct našim. A v září se chci v Praze zapojit do svépomocné skupiny… Doufám, že se povede a přeju vám všem, které v tomhle taky lítáte, abyste našly chuť a odvahu začít s tímhle hnusem bojovat a vyhrát.

Ahojky všem… Za týden to bude měsíc co jsem se tady rozloučila a také to budou 3 měsíce co jsem skoncovala s PPP. Já vím, nijak závratná doba, ale já jsem si už jistá. Jsem si jistá sama sebou!!! Pro ty co mě neznají, tak jsem se asi rok potácela s anorexií a po té se záchvatovým přejídáním. Je to tři roky zpět, když to všechno začalo a možná by se dalo říct, že ve svém věku (24 nyní) bych mohla mít rozum, ale o tom to není. Už od puberty jsem byla holka plná sebevědomí, rozhodně ne tlustá, hodně jsem sportovala. Pak nastal zlom a ať jsem chtěla obviňovat všechny okolo, teď už vím, že to bylo jen mnou. Sebevědomí bylo pryč a s ním i spousta kil. Jenže to nebylo vše co zmizelo, už jsem to prostě nebyla já a ač se mi to dařilo skrývat má duše trpěla asi nejvíc. Pak to prasklo, kila byla zpět, ale mozek stále v háji a přišlo ZP. A věčný koloběh. Tohle všechno určitě taky znáte pokud jste tu se stejným problémem, ale hlavní důvod proč to píšu je ten, že to jde zastavit. A stojí to za to. Jsou to pouhé tři měsíce a já jsem šťastná, ale opravdu šťastná a vnitřně hrozně svobodná. Nesleduji energetické hodnoty jídla, dám si sladkost když mám chuť, sportuji pro radost a ne pro utrpení atd. I ostatní si všimli mé proměny a radosti ze života. Celkově nastalo v mém životě během posledních třech měsíců k mnoha zlomům, díky kterým jsem ještě šťastnější. Tohle je můj poslední návrat zpět a doufám, že se nikdo nebude zlobit, když napíšu, že si moc přeji a pevně věřím, že se sem už nikdy nevrátím. Všem přeji mnoho sil Vaše Nat

Myslím,že jsem celkem rozumná holka,proto mě zaráží,co ted dělám.Vždycky jsem holčin trpících anorexii litovala,v mých očích jsou to oběti dnešní hloupé,maloměštácké společnosti.O svoji postave jsem si nikdy nemyslela,že je hezká,ale nikdy jsem nepocitala s tim,že bych prestala jist nebo zacala zvracet.Ted posledni půl roku,se nejak menim.Zacala jsem hodne premyslet o jidle,přišla jsem si hodne tlusta a abych tenhle pocit utěšila,musela jsem se hrozně najíst(já vím,je to zvláštní).Jídlo mě utěšovalo.Pak jsem začala mít výčitky,dopadalo to tak,že jsem celý den nic nejedla a večer se přejedla,načež mi bylo strašně špatně,ale nikdy jsem nešla zvracet.Až před nějakou dobou jsem to zkusila,ale nešlo to,tak jsem to vzdala.Měla jsem ke svému tělu větší a větší odpor.Řekla jsem si,že s tím stůj,co stůj musím něco udělat.Podívala jsem se po nějakých prášcích,které by potlačili moji chut k jídlu,a našla jsem,sehnala jsem Adipex,vím je to hrozné svinstvo,ale touha po tom být hubená,je silnější než já,je mi úplně jedno,jestli mi bude zle,hlavní je,že zhubnu.Mám pocit,že když nebudu hubená,tak nikdy nenajdu nějakou lásku nebo přátele.Nevím,co mám dělat,nechci se takhle chovat,ale ta touha..ta je silnější než zdravý rozum.Jak se mám přesvědčit?Já vážně nevím.

ahoj, ráda bych se představila. Jsem Lily a je mi 24. Nikdy jsem nebyla uplně štíhlá, ale ani bůhví jak silná. Při výšce 180 jsem mívala tak 77 kg.S bulimii jsem začala, aniž bych věděla, do čeho se pouštím. Nejdřív šlo jen o vyjímečné zvracení když jsem se někdy víc najedla a měla jsem jít někam do společnosti a tlačil mě knoflík u oblíbených kalhot. Vše bylo pod konrolou (nebo mi to alespoň tak připadalo.) Ani nevím, kdy jsem tuhle hranici překročila a přejídání a následné zvracení se mi stalo noční můrou. Musím říct, že ze začátku se mi to i líbilo. To bylo ten první rok. Během toho roku jsem shodila cca 15 kg. Líbilo se mi, že můžu sníst co chci a jsem stále štíhlá. Když jsem měla chuť si něco dát, šla a nakoupila jsem si hory jídla a udělala si doma piknik, pak vše letělo do záchoda ale já měla dobrý pocit, že nepřiberu ani deko. Postupně jsem ale přestávala mít kontrolu nad tím kdy a kde se nacpu. Když jsem byla někde na oslavě, kde bylo spousta jídla, nedokázala jsem odolat. Přecpala jsem se a to by nikdo nevěřil jaké různé finty dokáže člověk vymyslet, aby se mohl jít vyzvracet a nikdo na to nepřišel. Skutečně nikdy nikdo nepřišel nato, v čem lítám. Už to jsou 3,5 roku a teď zvracím skoro každý den, nekdy i víckrát. Nejvíc mě štve, že mě to bere hrozně moc času, který bych mohla využít mnohem líp. Nehledě na ty peníze, který jsem v jídle už za ty 3,5 roku utopila. Někdy jím-zvracím-jím-zvracím i půl dne a nestíhám pak své povinnosti. Stve mě, že jsem taková slabota, že si nedokážu říct DOST! a ono to opravdu jde. Pokaždé když jedu na dovolenou nebo někam vycestuji, zvracet nemusím. Teď jsem se vrátila z 18-denní dovolené a kolikrát myslíte, že jsem zvracela? ani jednou!!!byla tam pravidelná strava, pestrý program, vůbec mi to nepřišlo těžké, nemusela jsem se vůbec hlídat. vždy jsem se normálně najedla a bylo to. a přijela jsem o kilo lehčí. ke všemu. a pak přijedu domu a lítám v tom zas. Nechci už zvracet. Vždy jsem byla tak společenská a teď dám přednost večeru u tv s hromadou jídla než abych šla do kina nebo s kamarádkou na kafe. No je to normální? jsem i podrážněná, vyjíždím na lidi kolem, taková jsem nikdy nebyla. Dala jsem si závazek, že s tím musím skončit. Už se držím 6 dní. Já vím, že je to nic, ale pro mě to znamenalo velké úsilí. Jen se bojím, že selžu, chci to vydržet. Nebaví mě začínat každý den nanovo a říkat si tek teď to dokážu. To teď musí být TEĎ.Kdo máte nějakou radu nebo recept, jak se s tím poprat, budu vděčná. A ještě vzkaz všem, kterým zlá mrcha B.nebo A. zkřížila život – nedejte se !!!žívot je krátký a moc krásný na to, abychom ho takhle promrhali. Mějte silnou vůli, jezte pravidelně, buďte štíhlí tak akorát. Jen to zkuste a uvidíte, že ten život stojí za to!!!

Poslední dny nemám žádnou energii,i psát je namáhavé.Ale musím něco dělat,jinak zešílím.Dokáži vám jen komentovat vaše příspěvky,jíst,zvracet a cvičit nic víc. Cítím,že jsem zase sklouzla na dno.Proč mám depresi,když mám v sobě antidepresiva..proč sedím doma a nedokáži jít ven?už se zase lituji,ubohé naposled jsem tu psala tak před 2 lety.O 2 měsíce později se pokusila zabít..nepovedlo se a pobyt na psychatrii za to nestál.Alespoň jsem se dostala do Brna do léčebny.Rodiče i já jsme v tom viděli naději.Nic,nic se nevyřešilo. Byla to má chyba? nedostatěčná snaha? Vždyť jsem bojovala,ano párkrát jsem i tam zvracela a běhala jako magor ve vedlejší budově po schodech,ale snažila jsem se.I doktoři věřili,že na to mám,alespoň díky arteterapii,kde jsem tu mrchu bulimii nakreslila a zapalovačem spálila. Jenže já všechnu sílu čerpala z lásky.To přítel mě držel.Před půl rokem mě opustil a jsem znovu dole.přibrala jsem hnusných 13kg a před maturitou si pobyla další týden na psychině.Nedokázala jsem se už ve škole soustředit,šlo to mimo mě. Teď bych se měla dostat na vejšku,ale učit se nedokáži.Možná bude lepší na rok si najít nějakou práci a dát se dohromady.Mám pocit,že nikam nepatřím,jsem k ničemu..je tu hrozné prázdno..ale kdo by chtěl bulimičku?Dřív jsem byla i hezká,ale teď? Obličej už nikdy nebude jako dřív a především povaha také ne. Kdybych alespoň dokázala dát těch 13kg dolů,cítila bych se lépe. Jenže jak se zbavit nočního přejídání?Přes den se držím,ale jakmile si lehnu do postele..musím,zajídám tím prázdno. Když jsem spávala vedle něj nepotřebovala jsem jíst a ráno jsem byla vyspaná.žádné probouzení a chození po bytě.. Je někdo,kdo je na tom stejně?Prosím o radu