Archives

? Ručička váhy se nenávratně a rychlostí blesku blížila k 70kg, byla jsem čerstvě po maturitě a užívala si prázdnin ? paráda, grilování, víkendové akcičky, spoustu alkoholu, spoustu JÍDLA a nová parta ? nová parta téměř dokonalých lidí. Do svého prvního zaměstnání jsem nastupovala v listopadu roku 2005 už se skoro 80kg! Obklopená deseti důchodci, kteří z těch bujných tvarů v noci asi ani nespali, neřešila jsem, jestli si po večeři dám jeden nebo dva pytlíky chipsů ? Bylo to šťastné období, kdy jsem milovala svojí tělesnou schránku. Pak to přišlo ? první ?dospělácké? zklamání ? Výpověď! Sama sebe jsem začala vidět jako neschopnou malou holku ? Dva měsíce jsem jen utíkala před okolím a zaháněla deprese hodně velkými porcemi ne zrovna zdravého jídla ? A ručička zase stoupala ? stoupala ? stoupala ? v únoru 2006 jsem vážila celých 85kg/168cm! A DOST!! V tu dobu jsem poznala člověka, který mi celý život obrátil vzhůru nohama. Ano, mojí nejlepší kamarádkou se stala paní, která by ve svém úctyhodném věku strčila do kapsy kdejakou dvacetiletou holku! Začalo mi vadit, že vedle téhle nádherné ženské, ze které vyloženě čiší obrovské charisma a za kterou se otočí i puberťák ze základky, vypadám ?tak trochu? jako tlačenka. Přesně 14. února jsem začala dodržovat zdravé stravování. Podle všemožných rad jsem si dělala každý den záznam, co jím, kde to jím, s kým ? A hle, ručička začala klesat ? Bylo to všechno pořád v pohodě, jedla jsem správně, zdravě a váha šla stále dolu. Pomalu, ale šla. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě v tom podporovali, zasvětili mě do tajů hýbání se, protože do té doby jsem znala pohyb maximálně tak od ledničky na gauč a zpět ? Bylo mi dobře, bylo mi výborně? Z těch odporných 85kg jsem na konci prázdnin měla 20kg dole. S těma kily však zmizelo moje zdravé, maličké sebevědomí ? Začala jsem to tělo, ve kterém jsem NENÁVIDĚT? chtěla jsem víc a víc ? Jenže už to nešlo. Neodolala jsem tomu nedát si pizzu, hranolky se smažákem, topinku, nezobnout babiččiny buchty, nesáhnout do pytlíku oříšků u televize ? Nějak jsem si to nepřipouštěla ? ale váha začala zase stoupat. Pak to přišlo, ta souvětí: ?Zrovna jsme si říkali, že to je asi na houby, když se přestaneš hlídat, zase to všechno přibereš, co? Jsme koukali, jak teď jíš ty pitomosti, je to dost vidět!? AU! ? Jenže už jsem neměla tu vůli vydržet u stravování, které jsem dodržovala, nešlo to? Pracně jsem sháněla ty super prášky, co utlumí chuť k jídlu? Byly jen na lékařský předpis, ale já to nevzdávala ? Sehnala jsem si je a zkusila to. První týden to fungovalo, takže jediný, co jsem do sebe dostala bylo kafe. Jenže po jednom hrnečku jsem myslela, že umírám, tlak mi vylítl asi o 100%… za týden jsem nesnědla nic, byla jsem unavená, protivná, nešťastná ? Po 14 dnech jsem to vzdala a prášky letěly do koše. Závratnou chuť na to, najíst se jsem vybílila ledničku? snědla jsem úplně všechno, co šlo, dokonce i týden starý chleba jsem nelenila rozpéct v troubě a udělat si topinky ? Bylo mi tak zle, že mě nohy samy odnesly na záchod a ?všechno? jsem zázračně vrátila zpět. ??? Super, v tu chvíli mi došlo, že vlastně vydržím nějakou dobu nejíst, když si to potom můžu vynahradit takovými hody a následně se toho lehce zbavit? Tak se střídaly dny, kdy mě udržovalo na nohou jenom to prokletý kafe a dny, kdy jsem se jak smyslů zbavená přejídala a zvracela ? Měla jsem radost, když jsem vydržela týden nejíst společně s tím dřít se cvičením, ale stačilo jedno jediný soustíčko a zase to začalo, nesmyslné přejídání všeho možného, křeče v žaludku, prsty do krku ? Kolotoč, ze kterého nejde vyskočit? Vidina toho, že budu a jsem lepší než výše zmíněná paní mě pořád nutila znovu a znovu se pokoušet hladovět, nebo po najedení zvracet? Tehdy mi asi ani nedocházelo, že jsem nemocná. Letos v únoru jsem vážila 65kg a myslela si, že to jde, že je to pohoda. Tak jsem na chvíli přestala, nebo si alespoň myslím, že jsem s tím přestala. Než jsem viděla fotky z akce, kde jsem byla ? STRAŠNÝ!! Zase jsem byla velká, tučná, bílá koule. Začalo to znova trochu drsněji ? Nejedla jsem, cvičila tři hodiny denně, trápila svoje tělo, chodila do solárka, nespala ? Hladovění následovali výlety do obchodu, kde jsem byla schopna utratit 500 za sušenky, čokolády, zmrzlinu, koblihy, oříšky, chipsy ? a kde to všechno skončilo asi nemusím opakovat. Nicméně. Dostala jsem se na váhu 58kg! Nevím jak se mi to povedlo, ale konečně jsem začala slýchat ty hezký slovíčka: ?sluší ti to, vypadáš dneska skvěle, jsi kočka?? a byly pro mě? celý pro mě!! Spíš než uklidnění to ale byl signál, proč s tím přestat? proč? Vždyť je tak snadný vydržet chvíli nejíst ? chvíli jíst normálně, chvíli se ládovat? Už nešlo přestat? Prsty v krku jsem měla každý den a několikrát ? Minulý měsíc jsem na váze viděla 52kg! 52kg!! Jenže si pořád připadám tlustá a nemožná? Ještě pořád? Když tak nad tím přemýšlím, jsou ty lidi kolem mě opravdu kamarádi, když si ničeho nevšimnou? ? Jedinej, kdo začal větřit, že asi všechno nebude v pořádku byla mamka. Ano, moje vlastní máma a moje všechno. Dala mi tisíc šancí, tisíckrát jsem znovu a znovu selhávala? Prostě to nešlo, nešlo s tím přestat? JÁ JSEM NEMOCNÁ! Minulý týden to pravděpodobně došlo i všem ostatním, že to asi nebude normální, když takovým způsobem ?žeru? a přitom na váze nepřibývám ? Už nemůžu, sama tohle asi nedokážu, nedokážu i když podvědomě chci zpět svojí původní schránku s 85kg ? tu schránku, kde mi bylo dobře, bojím se, že když to nepůjde ven, přiberu? došlo to tak daleko, že se bojím i ovoce, kafe s mlíkem? u všeho cítím, že to ve mně být nemá ? Ale já to chci nějak vyřešit, chci být zase zdravá ? Mami, už jenom kvůli tobě a děkuju, že stojíš na mojí straně!

Ach jo, zase sem to nezvládla…před hodinou sem přišla domů. Naši maji přijít až k večeru. Včera sme bohužel byli na velkém nákupu, takže plná lednice a spíž. Já sem si sice na cestě domů řikala, že si dám rajče a zacvičim si, jenže ta šunka vypadala líp a pak už to jelo…8 ovocných knedlíků,4 tučný jogurty, monte, předsmažený obalovaný sýr, dvoje diska, pytel chipsů, čtvrt kila bramborovýho salátu se třema rohlíkama,4 párky a polárkáč…A během 10 minut všechno(aspoň doufám) v záchodě. A mě je zle…Pokolikátý už??? Začalo to uplně nevině před pěti lety. To mi bylo 12. Sem dost vysoká a tehdy mizačaly vadit pitomý poznámky lidí okolo. Řekla sem si, ty jim ukážeš, že taky dokážeš být dobrá a výška ti nepřekáží. Moje vůle a ctižádost neznala mezí. V první řadě sem chtěla perfektní postavu. Zhubla sem během měsíce 15 kilo. Jedla sem minimálně a skoro pořád byla v pohybu. Po pár týdnech mi začli chybět všechny ty dobrůtky, co sem jedla dřív a tak sem došla k občasnýmu plánovanýmu zvracení. Například sem tři dny dopředu věděla, že ve čtvrtek budu tři hodiny doma sama a co si koupím dobrýho a co pak skončí v míse…Takhle to šlo pořád dál…hladovky střídaný občasným přežráním a zvracením. Váha se mi vpodstatě neměnila. Až letos na silvestra sem si dala předsevzetí, že přestávám se zvracením. A tak zůstalo jen u těch hladovek. Když sem při své výšcě 196cm dospěla na váhu 66,5 kilo, nebyla sem už schopná málem ani stát,jak sem byla unavená, ale já dál chodila do školy a na brigádě dělala kolem 100 hodin měsíčně + k tomu tancování.Jednou večer sem se sesypala a mamce všechno vyklopila-o zvracení, o tom jak se cítím, o tom že měsíčky sem měla naposledy v listopadu… Mamka byla nejdřív v šoku a pak na mě začla nepředstavitelně řvát. Vůbec nehápe, že je to problém. Nacpala do mě dva chleby s paštikou a poslala do postele. Vůbec nechápe,že když mě do jídla bude nutit, ještě to zhorší. Řëkla sem si tehdy, že přiberu. Ideální mi připadá tak 72 kilo. Doktorka mi sice řekla, že 82 by bylo vzhledem k výšce mnohem lepší a stále bych byla štíhlá, ale s tím se nesmířím. Před 2 měsíceme sem si našla přítele, skoro nic neříká na moje vystouplý kosti,ale vidím na něm, že se mu skoro hnusí se mě dotýkat. Kvůli němu to chci dokázat. Teď mám 69-70kilo, ale jakmile váha překročí tu sedmdesátku, začnou mě zase hryzat výčitky-tak dlouho si to schazovala a teď to za pár dnů nabereš atd. a hladovky a dneska i to odporný zvracení sou tu zas. Mám taky problém se žvejkačkama, spořádám jich nesmírný množství, jelikož si s nima nahrazuju jídlo.Musim mít do konce července 72 kilo, jinak mě naši nepustěj s přítelem a kamarádama pod stan. Musim to dokázat!!! Kamarádka mi řekla, že jí moc pomohla paní doktorka Papežová, ale já nemám odvahu jít k odborníkovi. No zkusím se odhodlat…Jako první krok s tím vším skoncovat považuju tenhle dopis, potřebovala sem se asi vyzpovídat, bylo toho ve mně moc…díky

Už ani nevím jak to začalo. Byla jsem taková normální, vysoká a hubená holčička. Nikdo mi ve školce nikdy neřekl, že jsem roztomilá, protože jsem byla vždycky vyšší než ostatní. A taky hodně hubená. Začala jsem tancovat… Přišla puberta a z flegmatika jsem se změnila na člověka, kterému nestačí být jen tak jednou z davu. Všichni ode mě očekávali nejlepší výsledky. Bylo to u mě jaksi samozřejmé. Ale zlom přišel, když jsem začala chodit do větší taneční skupiny. Tam už jsem nebyla nejlepší, dokonce jsem si připadala nejhorší. Začalo to nevinnými sladkostmi po trénincích. Potřebovala jsem se prostě uklidnit a takhle to šlo nejlíp. Postupně jsem změnila svůj život jen na cvičení až do vyčerpání a prokládala jsem to hostinami, které mě vždycky dokázaly potěšit. Kvůli mé touze po dokonalosti jsem i přerušila všechny kontakty a uzavřela se do sebe. Přibrala jsem a s tancováním jsem skončila. Několikrát jsem se znovu zdvihala na nohy a vždycky jsem zas spadla do toho stereotypu – jídlo, cvičení… Kolikrát jsem tady u těchhle stránek brečela a vymýšlela plány jak co nejrychleji zhubnout. A to hlavně proto, že jsem už neměla ani kamarády kteří by mě drželi při zemi. Cítila jsem se sama. Po jednom týdnu, kdy jsem od rána do večera už jen jedla jsem si řekla, že musím na to jít jinak. A tak jsem to řekla mamce a ta mě objednala k psychologovi. Krok, který jsem měla udělat už o 3 roky dřív. K němu jsem šla s těmi nejhoršími pocity, co jsem kdy zažila v celém svém životě. Ale po 3 terapiích jakoby se něco změnilo. Začala jsem mluvit o svém životě a přišlo mi, že jsem mluvila o věcech, které jsem ještě nikdy nahlas neřekla. Jen takové prkotiny, ale nahlas mě to dokázalo osvobodit. Všechny věci jakoby změnily barvu, i jídlo. Začala jsem jíst víc než předtím – hrozně moc ovoce a zeleniny. Předtím jsem se z ovoce ještě nepřejedla, teď mi to přišlo i příjemný. Změnila jsem názor úplně na všechno, jsem teď víc tolerantní. Nejhorší byl pocit, že váha neklesá. Ale ani nestoupala, takhle dlouho jsem ji na jednom místě ještě nikdy neudržela. Pak jsem začala hubnout. Jím teď pořád docela hodně a pravidelně, pomalu si zvykám. Váhu držím na stabilní váze, vypadám dobře, jsem se sebou dost spokojená. Ale ani si o sobě už nemyslím, že vypadám nejlíp. Jsem spokojená s tím, že se můžu zařadit do společnosti, kde každý je jiný a každému sluší to jaký je. Cítím svoji osobnost, kterou nechci nijak změnit, nechci už za žádnou cenu ani zhubnout..Chci být to co jsem a jak mě mají kamarádi rádi – a to že těch kamarádů mám teď fakt hrozně moc. Nebyl to nijak geniální životní příběh ale tímhle končím svou etapu záchvatovitého přejídání a od této chvíle o sobě můžu hovořit jako o psychicky zravém člověku

Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tyhle problémy. Je mi 25 let a asi před 4 dny jsme si poprvé uvědomila, že mám anorexii. Nyní vážím 52Kg a měřím asi 170/172 cm. Před těmi 4 dny jsem poprvé zaslechla slova hospitalizace a kapačky a to mi otevřelo oči. Ještě před rokem jsem byla pěkně oplácaná holky (asi 72 kg). Svou váhu jsem nijak moc neřešila a jedla jsem si, co jsem chtěla. Cvičit jsem vydržela vždy jen týden, a pak už mě to přestalo bavit. Vždycky jsem ale byla ta nejtlustší. Znáte to. V každém kolektivu i v rodině. Tak jsem si řekla, že začnu zdravější život. A světe div se – dařilo se! Našla jsem v sobě víc pevný vůle, než bych od sebe kdy čekala. Pravidelný cvičení, zdravější jídlo. Váha šla pomalu dolů. Tak to bylo asi půl roku. Všichni mě chválili, jak jsem zhubla. Nádhera! To si žiju – štíhlejší, zdravější a věčně nějaký tělocvik. Ráno cvičení, odpoledne hodina na rotopedu a ještě k tomu nějaká ta hodinová procházka. Jídla nízkokalorická. Začínají se objevovat první hysterický záchvaty kvůli jídlu, i když to si ještě vůbec neuvědomuju. Jsem prostě unavená a proto bláznim kvůli kravinám. Jedeme dál – míň jídla, víc cvičení. Stávám každý den ve čtyři ráno, abych stihla svou dávku ranního cvičení. Teď už hubnu bleskovým tempem. Měsíčně snad 5/6 kilo. Lezou mi kosti, prsa se zmenšujou. Doma začínají mít obavu. Sestra mi pořád říká, ať víc jím. Slyším všechny rady, ale mám přece svou hlavu, ne? Už se mi moje tělo nelíbí. Je samá kost. Lidi z práce i z rodiny se mezi sebou ptají, jestli nejsem nemocná. To už ale chodím pořád na gyndu, protože menstruace se vytratila. Nic nepomáhá. Doktorka mě posílá na interní vyšetření a píše mi doporučení k psychologovi. A to je ten moment! Hospitalizace, kapačky! Jsem nemocná! Ani ne před rokem ještě přitloustlá dívka se najednou musí vypořádat s anorexií. Ale vždyť jsem nedržela žádnou hroznou dietu! Jedla jsem normální jídla a víc cvičila. Byl to přece zdravější způsob života! Jak se to mohlo najednou tak zvrtnout? Nejsem žádná přecitlivělá dívenka v pubertě, co chce být modelkou. Jsem úplně normální holka, co nikdy moc nedala na módní trendy, ani na hubnutí a diety. A teď řeším tyhle problémy! :-O Dneska už začínám znova. Jím šestkrát denně a pořád si připadám přecpaná. Těch kalorií navíc, co nedokážu ze sebe vypotit, protože cvičím jen omezeně! Mám pořád výčitky kvůli jídlu, ale v nemocnici skončit nechci. Tak to zkouším překonat. Rodina je šťastná, že se začínám léčit. Měli o mě všichni velký strach a mě moc mrží, že jsem jim způsobila starosti.Dnes jdu poprvé k psychologovi a uvidím, jak mi to pomůže. Doufám, že ano. Chci být zase ta oplácaná holka, která je jinak šťastná a zdravá.

Ani nevím jak začít.Když si čtu všechny tyhle příběhy,je mi hrozně smutno.Můj příběh je velmi podobný všem ostatním. Všechno to začalo asi někdy v osmé třídě.Ve věku čtrnácti let a při své výšce 165 cm jsem vážila 64kg a moje váha pořád stoupala.Do té doby jsem si s tím příliš hlavu nedělala.Byla jsem často u babiček a ty mě krmili a měly radost,jak moc pěkně papám.Už odmala hodně aktivně sportuju a tak jsem jedla hodně a často.To se ale změnilo.Má postava mi vadila čím dál,tím víc.Začala jsem se vážit a kontrolovat v jídle-Už pro mě neexistovaly žádné sladkosti,které jsem dřív tak milovala.Jedla jsem menší a menší porce a zvyšovala sportovní nasazení.A konečně jsem asi po třech týdnech uviděla nějaký výsledek.Váha klesla asi na šedesát kilo.Mamka byla zpočátku nadšená a měla stejnou radost jako já,protože jsem byla bezproblémové,dobře se učící dítě,u kterého by nikoho ani nenapadlo,že by mohlo něčemu takovému propadnout.prvotní úspěchy mě velmi podpořily a já pokračovala vesele dál.Jenže potom přišly prázdniny a já jsem s hrůzou zjistila,že nebudu moci sportovat a pojedu k babičce.Strašilo mě to jako noční můra,protože jsem věděla,že mě babička bude zase vykrmovat.Ale nic takového se nestalo.K babičce jsem sice jela,ale jedla jsem u ní velmi málo a každý den jsem chodila běhat neb dělat nějaký jiný sport a do konce prázdnin jsem měla 51 kg.Moje postava byla hrozná.Všude ze mě trčely kosti,obličej jsem měla pobledlý a začaly deprese.Občas jsem měla strašný hlad,ale mám obrovskou vůli a tak jsem ho vždy překonala.Po jídle se pokaždé dostavily pocity viny,ale nikdy jsem nesebrala dost odvahy,abych si klekla nad záchodovou mísu. Když pro mě přijely rodiče strašně se zhrozili.Vůbec svoji dceru nemohli poznat.Pochopili,co se stalo.A přece zpočátku nevěděli,jak to vlastně mají řešit.Přemlouvala jsem je,skoro u každého jídla dělala scény a naše vztahy se zhoršovaly. Začal nový školní rok a já jsem opět začala sportovat a má váha klesat.Pak taťka řekl,že to takhle dál nejde a jestli nepřiberu,tak že mi sport zakáže.Šlo to velmi ztuha a pokaždé,když jsem něco přibrala,tak jsem si to zase hned vyčítala,prostě nastal takový ten typický kolotoč anorektiček. Abych to zkrátila.Už s němocí bojuji rok a půl a pořád nemám zdaleka vyhráno.Často se pojídle dostaví onen hrozný pocit viny a třeba sladkosti vůbec nemůžu jíst.U všeho kontroluji kalorie a nejím příliš tučná jídla.Samozřejmě na mě neoc zanechala i psychické a fyzické nasledky.Menstruaci nemám už rok a půl a často trpím depresemi. Vůbec nevím,jak z toho ven a nemám skoro žádné kamarády. Pokud by někdo z vás byl tak hodný a chtěl mi poradit nebo mi prostě jenom napsat,můžete na xsnilka@centrum.cz