Bylo to tak těžké ….

/0 Komentáře/v /přidal

Na tyhle stránky jsem narazila náhodou. Vlastně ne náhodou, ale cíleně. Jen jsem se chtěla utvrdit v tom, že to, co jsem prožívala a prožívám, není jen můj obrovský a neřešitelný problém. A že v tom opravdu nejsem sama, jenom já, jako debil a jako něco „extra“ oproti těm „druhým“. A chtěla bych V8m taky napsat něco málo o sobě a mém souboji s tím hnusem – a to je zvracení. Začalo to ve druháku. Zhubla jsem asi 10 kg, ale dalo to hodně práce. Pak jsem měla pořád hrozný hlad. A tak jsem vyzkoušela zvracení. Prostě jsem si myslela, že je to dobrý nápad jak udržet svojí váhu pod kontrolou. A potom, co jsem si myslela, jak to všechno zvládám a mám pod kontrolou mě to celé vtáhlo do svýho začarovanýho kruhu, převálcovalo a vláčelo mě to tam, kam to chtělo a nepustilo tam, kam jsem chtěla já. Nepředstavitelné množství jídla mi prošlo hrdlem, protože o žaludku se tady moc psát nedá … Člověk, který to nazežil, nemá představu kolik jídla najednou se dá sníst a kolik se dá hned vyzvracet. A to ne jenom jednou nebo dvakrát za sebou …. Kdo to nezažil, ten to nepochopí. To jak je člověk nešťastný, jak se nenávidí, jak se štítí sám sebe a přesto s tím neskončí. Trvalo to dlouho, opravdu hrozně dlouho. Celých 11 let. S malými přestávkami, které byly tím vytouženým „koncem“ a přesto to byly jen přestávky. Stihla jsem se vdát a porodit dvě nádherný děti, ale ani oni mě nedokázali udržet mezi „normálními“. Měla jsem svůj život naplánovaný, včetně vánoc,Silvestrů, různých rodinných oslav a toho, jak situace budu moci využít jako důvod vše jít vyzvracet. Má budoucnost obsahovala manžela, děti, mě a moje zvracení, které mi udržovalo mírnou nadváhu (zhubnout už se mi nikdy nepodařilo). A nepřišlo mi to divný, prostě taková moje úchylka, no … Nakonec se moje tělo a duše přihlásila sama od sebe. Nemohla jsem spát, chodit, myslet, soustředit se, srdce mi tlouklo jako v posledním tažení a já dostala záchvat paniky. A mě to konečně došlo – já už prostě nemůžu takhle dál. Ničím dětem život, báječnýho chlapa držím u sebe a přitom by mohl mít úplně normální ženskou, jakou vždycky chtěl a ne se nechat takhle trápit ode mě a nakonec jsem pořád vlastně ubližovala jen sobě a přitom mě nikdo přece nemůže mít tak rád, jak se mám mít ráda já … A já už nechtěla, nechtěla jsem to ani trochu. Takže jsem se odhodlala zajít za svojí obvodní doktorkou a nechala si napsat doporučení na psychoterapii. Jako důvod jsem řekla, že mám nepříjemné vzpomínky z dětství a musím je vyřešit. Měla jsem strach, že se zeptá proč a co a jak, ale neřekla ani slovo. A měla jsem potvrzení. Nevím, jaká síla mě pomohla, ale objednala jsem se na sezení k psychologovi. A když jsem tam došla, zhroutila jsem se s pláčem jako malá holčička. Nevím, kde se ve mě vzala ta síla tam dojít, ale došla jsem tam. Zvládla jsem to a byla jsem fakt ráda. Konečně někdo, komu jsem řekla všechno, co mě bolelo a konečně někdo, kdo byl se mnou a na mojí straně. Nechci tady psát o tom, jak je to lehké a že to nic není. Je to hodně a hlavně hodně mě to bolelo. Došla jsem si pro pomoc, ale nakonec stejně všechno jsem dokázala sama v sobě. A bolelo mě to, hodně mě to bolelo. Dokonce se na čas zhoršilo i zvracení, nechtěla jsem chodit ani do práce, kašlala jsem na rodinu i děti, museli se všichni o sebe postarat sami, nmenáviděl jsem všechny, obviňovala jsem je za to, jak jsou nároční na mě a na to, jaká mám být. Nenávist, vztek, bolest a nezájem o ostatní – to byly moje pocity. Trvalo to rok a půl. Dlouhý, těžký, bolestivý a přitom tak hrozně důležitý. Rok a půl. Přibrala jsem dalších 10 kg, takže už nemám jen mírnou nadváhu. Učila jsem se žít s někým novým a přitom vlastně s někým, s kým jsem už tak dlouho. Žít sama se sebou, se svým já, se svou identitou. A najednou bylo zvracení pryč. Nevím přesně kdy se to stalo, ale najednou se jídlo zase stalo jídlem, jenom jídlem. Žádnou drogou nebo prostředkem. Prostě jenom jídlo. Nemůžu tomu uvěřit doteď. Fakt jako když vám někdo opraví vadný strojek u hodinek a srovná ozubená kolečka zpátky na sebe a oni do sebe zapadají a všechno jde tak, jak má. A najednou vidím mojí budoucnost bez zvracení a přijde mi to úplně normální. Neříkám, že je teď život růžový, pořád jsou starosti v práci a s rodinou, občas se s manželem pohádáme. Ale zvracení mě opravdu nenapadá. Není to lehký si to projít. Není to lehký, ani trochu to není lehký a opravdu to bolí. Ale bolí to míň, než když se nenávidíš. Ve středu 18.7.2007 slavím 1. roční výročí bez zvracení. A pořád nemám myšlenky k tomu se vrátit zpátky do toho kolotoče. Jsem to pořád já a přitom to nejsem já. Ale jsem to vlastně já a jsem na sebe hrdá :-).

….ako z toho von??? ako sa ovladnut a premoct ???

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte vsetci! som zo slovenska… uz som sem raz pisala….ach vtedy som tolko schudla,no o chvilu som to nabrala naspat….no a tento rok mam hrozne vela kil….som moc tucna…predtym mi rodicia hovorili aku mam dobru postavu,… A teraz?som buchta!!! mam super rodicov,ale asi si neuvedomuju,co hovoria……Hanbim sa velmi…moc……nechcem ich klamat a hladovat,no ja slaboska to ani nedokazem!!! mam 65,5kg pri veku 14 rokov a vyske 170cm….vsetky nohavice su mi uzke a tricka?to ani nehovorim ako ma obtahuju….predtym som mala 55 kg,no a teraz?ved tych vyse sesdesiat je hrozne vela,….oooooch,ved o chvilu je tu skola….citim sa hrozne taka tucna,nemam do nicoho chut,neviem sa ani prinutit cvicit…… Nikto o mojich problemoch nevie-iba vy….vy,moji priatelia,ktori chjapete cim prechadazam…ano,chcem schudnut….dokazem aj dva dni nic nejest,no potom zjem plech kolaca,5 krajcov chleba plus vsetko co mi pride pod ruku…..ja kricim: nie nechcem!!! no vzapati mam jedlo v sebe….a nie,vracat nechcem,to nie!!! no bojim sa ze o chvilu podlahnem aj tomu…ze ma to premoze…. Dakujem vam vsetkym aj za tie pribehy,ktore ma posilnuju……..budem velmi vdacna za kazdu radu a komentar…..pripasdne mozem poskytnut a e-mail….ak by mal niekto vobec o mna zaujem… zn: moc smutna… 🙁 🙁 🙁

nevládzem

/0 Komentáře/v /přidal

Asi to vzdávam..nech sa snažím ako chcem nikdy to nepojde! Prosto to nejde nezvladam to! Vymyka sa mi to z ruk..tak velmi nechcem…Ja sa len tak nevzdavam,pri čomkoľvek sa snažím vydržat čo najdlhšie,ale toto už sa nedá! S našimi už sa celý mesiac nezhováram…A príčina? Viete ked ON udrie maminku vždy sa jej zastanem aj za cenu že dostanem aj ja!!!Ale vtedy mal náročný den prišiel domov a chcel aby som mu spravila kávu a podobne..lenže ja som sa ponáhľala von..už som bola dohodnutá.A vtedy na mna spustil..že von a za kym? a že on ma byt prvorady,lebo bez neho som nič.Tak som mu povedala ,,prepáč oci..som dohodnutá“ a vtedy som zasa dostala..schytala som poriadne silnu donutil ma zostat..potom som ešte schytala par krat a začal mi nadavat..povedal veci ktore by otec dcere nikdy nemal povedat! viem to lebo ku kamaratkam sa ich otcovia spravaju inak.Moj stryko sa ku sesterke a aj mne sprava celkom inak! Viem to..teraz som u nich..myslim v CZ u sesterky,stryka a tety.Ja tak hrozne chcem ocka ako je stryko.On sa ma pyta na školu,na kamaratov a ked ma uvidi tvari sa akoby sa potešil..a pretvarovat sa nevie.Takisto sa sprava ku sesterke ,ma ju rad.A u nas doma? Nielen že od neho zoparkrat pekne schytam.On ma ponižuje aj slovne čo velakrat boli viac..ovela.Nehovorim o nadavani.Hovorim o tom ked sa do mna pusti hovori mi aka som a ja mu verim! Preboha ja som mu cely čas verila! Hovorila som si bože,ma pravdu som neschopná,svoju inteligenciu zneužívam,vlastne ani nemam dobre stranky jedine čo kedy chvalil je moj vzhlad!Ved aj povedal..maš ty štastie že si krásna inak by si sa rovno mohla schovat…Nehovoriac o naražkach na anorexiu.Vety typu ty sa o nič nepokušaj ved ani nevieš jest! A viete čo? Ja som mu uplne podlahla,cely moj svet sa točil len a len okolo neho.Veci a ludia sa delili na tych čo sa pačia jemu a tych čo sa mu nepačia.To jest tie čo schvaluje-dobré a tie čo ctený ocinko neschvaluje-zlé.Mám to tak hlboko vryté v hlave že sa toho neviem zbavit a za to sa nenávidím! Nachytala som jeho gestikuláciu,zvyky,každý mi hovorí ako sa nanho ponášam! Mám jeho vlastnosti s talent na rovnaké veci..Rovnakým spůsobom rozprávam,lebo ked ho počúvam lepí sa to na mna.Držím sa rovnakých zásad to jest.. mysli si toho koľko chceš,ale málo hovor..nikdy neplač ked ta ludia vidia,nedávaj príliš najavo emócie.To sa snažím…a ešte je tu jedna vec ktorú mi vraví a ja už sa jej držím len podvedome..Mám sa bavit iba s ludmi na mojej urovni a vyššej..Ako to můžem ja posúdit? Pre mna je nižšia úroven to,ked sa z človeka sypú len vulgarizmy,nižšia uroven su machri čo o svete nič nevedia -ako aj ja- ale narozdiel odomna sa tvaria akoby požrali všetku mudrost sveta..posudzuju miesta a ludi hoci o nich nič nevedia! Problemy riešia primitivne..minaju čas na kraviny a to čo by mali vediet o tom nemaju ani fuka…Hm ja som sa toho vždy držala..takych ludi som si nevšimala a vyhybala som sa im.Ale nedavno..no zopar mesiacov dozadu blbou zhodou okolnosti a podobne mi jeden taký prišiel do cesty.Prvotny dojem bol..tohto by oco neschvaloval dalej od neho.Ale velmi sa cuvnut nedalo.Ja som sa mu nevnucovala,ale potešilo ma ked sa ozval on a potom som si nadávala..s kym sa to preboha bavíím?! Asi mesiac dozadu som si uvedomila aky pruser z toho je.Začal sa mi páčit…taký niekto.Najprv som sa tomu ž tak nebránila najma preto že to zrejme bolo vzajomné a nemusela som sa namahat..ale nakoniec to skončilo tak že som cúvla.Presne tak..ja! Ja čo všetkým hovorím aký je útek smiešny a hlúpy som prosto zdrhla..A vymazala toho človeka z mojej mysle, z telefónu 😀 A nechcem sa s nim znovu zhovarat,vidiet,ani len cez ten chat komunikovat,to len odmerane.JJ nezdvýham telefón,dokonca aj skladám..ja sama sa neozývm a ani sa nikdy neozvem.Niežeby som nehcela..Pointa je stred mojho sveta..otec.Viem čo si mysli o takych mladych ludoch..preto sa odjakživa citim previnilo aj ked mu čo i len odpišem na chate:D je to hlupe však? Toto bol len príklad..o toho človeka mi nejde.Len si prajem aby som ho už nikdy nevidela,bohužial to nejde.To prežijem..Len ma štve jedna vec.Že je vo mne ocovo zmyšlanie! Chcem sa toho zbavit..Jakživ som nanho nepovedala nič zle,jedine čo som chcela bola jeho pochvala a uznanie..:D heh čo to trepem..ked sa na to pozriem on je ten posledny ktory by mi mohol byt vzorom! Je to stary debil,neferovy a zly človek,egoista hladiaci na seba niekto pre koho znamenam zataž,maximalne sem tam ma zomna užitok.A ja som ho takmer 15 rokov zbožnovala..prečo? Teraz mám zlé obdobie.Snažim sa ho dat preč zomna snažim sa pozerat na veci svojimi očami a nie jeho..zistujem čo si naozaj myslim ja a neuvažujem cez neho.akože čo by asi povedal on? Chvilu to bude trvat.Privelmi som si nanho zvykla.A tu sa križi problem s mojou chorobou.¨Vždy som trpela mentalou anorexiou..teraz inklinujem k bulimii…sice nejem vela,to ja nedokažem ale dam si na čo mam chut a dostavia sa vyčitky..som tučná,škaredá,nechutná aha okolo mna všade je to samá pekná modelka. A potom to poznáte..,,prepáčte idem na WCko hned som s5″ a vo vrecku žuvačky a gumička do vlasov.Najskor spravit cop..opatrenie čislo jedna.Potom sa ,,potrestat“ a potom žvejku nech zomna nič nieje citit.A znovu sa vratit ako nezranitelna maska medzi ludi.aaach bože som ja ale odvažna sedim tu a pišem,stažujem si ešte k tomu anonymne…videli ste už niečo horšie?:D Ja to zvlááádnem..vonkoncom teraz ked je mi samej zle mam plno ludi o ktorych sa da opriet,ozajstni kamarati čo pomožu vždy…aj ked zodvyhnem telefon a zavolam o tretej ráno su tu pre mna:D Jediné čo ma drží aspon trochu nad vecou je to,že ludia ma maju radi a že je ich zopar ktori su na mne zavisli a ja naopak na nich…koniec..zakričala som do eteru ako mi je možem sa vratit medzi ostatnich s lahšou hlavou..thx za tuto možnost uuuf:D

Problémy už od dětství

/0 Komentáře/v /přidal

Všechny ty moje nemoci začli už asi v hodně raném dětství, kdy sem měla jakoby fobii z cestování a ze zvracení. Měla sem hrozný strach, že kdybych se po cestě pozvracela tak by se mi všichni smáli a nikdo by už semnou nekamarádil. A tak vždycky když sme měli někam jet sem si vymýšlela že mě je špatně a jak sem na to pořád myslela opravdu se mě špatně udělalo! Proto byl každej odjezd na tábor, výlet nebo kamkoli pro mě děsné drama a pro mou mamku určitě taky. Krom toho sem každej večer za ní chodila že mě bolí bříško a neustále sem ji otravovala. Všechno to bylo zapřičiněný tím, že sem jednou pozvracela kamaráda na maškarním bále, když sem byla ještě málé škvrně…no a pak se to všechno stalo výsměch ostatních dětí. Sestra a spoustu dalších na to upozornují rádi ještě doteď. A proto sem se začala bát jídla, je to strašná fobie…nikdy sem na základce nezažila velkou přestávku, kdybych se cpala dobrýma svačinama jako moje kámošky. Prostě sem nemohla kdybych něco snědla myslela bych si že budu zvracet a to já sem nesnášela….Postupně se moje fobie ze zvracení ustálila a já sem nezvracela od té doby malého neštěstí, když sem byla ještě malá až do doby, když sem chodila do 9 třídy. Ve škole sem přestala jíst, na obědy sem sice chodila, ale spíš si jen tak posedět a pak sem šla domů a vzala sem si tak nanejvíš jablko abych to všechno od těch 2 hodin odpoledne dokázala ztrávit do zítřejšího rána kdy zase budu muset do školy. Naši si toho vůbec nevšimli, však taky jak….obědy mi platili a mysleli že je taky jím. Navíc sestra toho spořádá za 2 a tak jídla bylo doma taky vždycky hodně snědeného! A pak přišel hrozný zvrat…střední škola…přišla jsem tam a všichni mi chválili moji postavu, jenže já sem jim prostě nevěřila…přece to vždycky holky říkaj! a tak sem dál nejedla, všechno to skončilo tehdy když sem se zhroutila ve vlaku asi po 4 dnech co sem nic nejedla! ROdiče se o mě začali konečně bát a starat se o mě…možná až přehnaně. Pokaždé když tatka přišel z práce nutil mě sníst celej chleba nejlíp se sádlem a další takový přehnanosti. Nová škola mě, ale zbavila jedné fobie…a to té, že sem přestala mít strach jíst před ostatníma. Ve škole sem, ale stejně nikdy moc nejedla, to spíš až potom co sem přišla domů. Najednou se moje postava hodně zakulatila. Přibrala sem 12 kilo během dvou týdnů…na stehnech se mi udělali ošklivý strie. Jenže já milovala jídlo natolik, že už sem si prostě nedokázala říct jako kdysi nejez celej den, nebo dva. To prostě už nešlo. Pak když sem procházela kolem zrdcadla sem se tam rači ani nedívala, abych se nezděsila. Jenže jednou sem se zase fakt důkladně prohlížela a byl to děs co sem viděla…Celý denn sem tedy ve škole nejedla, ale jak sem přišla domů nastal strašnej zlom..měla sem chut na všechno co sem viděla…padly kila jídla za jeden můj oběd a to nemluvím o večeřích…jenže pak to přišlo ty strašný výčitky…začala sem myslet už i na zvracení..jenže toho sem se šíleně bála, nesnášela sem to. Nakonec jsem u něj ale stejně zkončila. Zvracím každej den a to ne jednou. Někdy mám pocit, že si plánuju co všechno sním abych MOHLA zvracet. Co sem předtím nesnášela ted miluju! Je to asi divný, ale teď už s tím chci týden skončit…jenže si každý den říkám znovu a znovu…tak dneska naposled, když máme tu svíčkovou a já na ni mám takovou chuť. Už prostě nemám tu pevnou vůli a to mě mrzí. Doufám, že z toho začarovanýho kruhu taky jednou vypadnu, už se na to těším, ale stejně předem vím, že toho nikdyd nenechám, miluju dokonalou postavu a dodává mi strašně moc sebevědomí…. Takže navždy spolu moje milované PPP!!!

Už to zase začíná…

/0 Komentáře/v /přidal

Málem jsem se začala radovat,že moje problémy s ppp jsou pryč,jenže…zase si začínám zvykat na ,,svůj,, životní styl-tzn. :minimálně 2-3 dny nejíst,pak se přecpat a všechno to vyzvracet… Já vím,že jsem odporná,ale nedokážu se ovládnout-je pro mě snazší,abych nejedla vůbec,než abych se hlídala…jenže ta hladovka mi nevydrží moc dlouho,stejně se vždycky nakonec nehorázně přejím a pak se objeví pocity viny a musím jít všechno to jídlo vyzvracet.nejhorší na tom je,že to všechno beru jako běžnou věc,vůbec mi to nepřijde jako že bych měla bulimii nebo anorexii,přestože mi spousta lidí v mém okolí vytýká jak jsem vyhublá,že mi to nesluší a tak podobně…podle mého názoru potřebuju zhubnout minimálně ještě tak 15 kg….já už si vážně nevím rady!!!!

Právě se vracím….

/0 Komentáře/v /přidal

Pávě se vracím…ne z hradu, ale z WC.Ruce mám vlhké,prsty na rukou odrané od zubů,oči uslzené a smrkám…zase jsem to nezvládla. Je mi 21 let, měřím 167cm vážím 58kg, jsem VŠ,mám skvělého přítele, rodinu a od 16let trpím bulimií. Zvracím v průměru obden, někdy větší menší přestváky,které ale nikdy nejsou delší než týden. Jídlo je mou vášní.Možná nejsem bulimik v tom pravém slova smyslu,bojím se o sebe své zdraví, o bulimii vím snad všechno na světě, pravidelně navštěvuju tyto stránky a se zájmem čtu příběhy holek, které jako by mi mluvili z duše. Jak sem psala bojím se o své zdraví…i přesto, že bulimii mám bezmála šest let, žádné problémy zatím nepozoruji…zuby mám relativně v pořádku, vlasy mi nevypadávají, nehty mám pevné…jím každý den multivitamín, občas cvičím, kupuji výrobky light…potud budiž mi čest a chvála. A jak vypadá můj den? Už od rána myslím jen na jídlo. Den začínám jako každý den miskou musli s ovocem a nizkotučným mlékem, s půllitrem zeleného čaje. Dávám si na množství musli pozor, nikdy ne víc než 50gramů. Pak si jdu zacvičit a říkám si jak jsem dobrá a jak mi ta zdravá životospráva jde. Ovšem pak a to zejména o prázdninách jsem sama doma a mám za úkol udělat oběd pro mě a mamču. Ten udělám jako obvykle s co nejméně tučných surovin,zeleniny, smažené nikdy a když už tak troška olivového oleje. Oběd sním,ale už to začíná..hlavou se mi začne honit co všechno máme v lednici, ve spíži, dyt oběd byl jen lehkým snídaně taky…vemu si teda musli tyčinku…ta mě ale ještě víc navnadí a tak otevřu balení Bebe-dám si přece jen dvě sušenky…jedna,dvě…a už to jede, na posezenísním 130gramové balení Bebe a s pocitem, že jsem zase selhala(tohle přece nemůžu nechat v žaludku), se vrahám ke skříni…tvarohový závin, ještě další musli, ořechy (výborná,ale kalorické),tatrank..je to požitek.Zbrkle žvýkám, užívám si pocit plné pusy čokolády, sacharidů, oříšků…jen si dej,stejně to vyzvracíš…je mi božsky,najednou jsem svobodná..nemusím koukat na kalorie,cukry,tuky,můžu sníst CO CHCI,protože vím,že to půjde ven…paráda.TOHLE je pocit,pro který se ničím,ta svoboda,ten požiek z jídla, kterého se nemůžu nabažit. Uffff,začíná mi být špatně…to je ale nafouklé břicho..hlavně at nepřijde mamka řív z práce a se stihnu stejně „svobodně“vyzvracet.Nadkláním se na mísu,snad to dneska půjde (ikdyž bulimií trpím skoro 6let nemám automatický dávící reflex a párkrát se stalo,že to prostě nešlo!!!)Mám nový fígl-prst si omotám gumičkou do vlasů-tou chlupatou a začnu…JDE TO!!Jídlo letí do záchodu přesně v pořadí jaké jsem je snědla.Většinou jak jsem již psala, mám níkźkokalorický,zeleninový oběd,až pak do sebe naflákám ty nezdravé věci,takže ten oběd v sobě chci nechat,abych neměla za chvíli hlad a té zeleniny a zdravého oleje je mi líto…někdy se mi to v žaludku divně převrátí a místo těch sušenek a čokolád jde nejdřív to první zdravé jídlo a to je mi pak líto. Ne je to dobré, už začínám zvracet i tu zeleninu,dobrá stačí, tu už tam nechám.Tak ted vyčistit zuby (nechci si je zkazit),dát žvýkačku a je ze mě zase ta „normální“holka.Za chvíli přijede přítel,zakroutí hlavou nad hrncem plným zeleniny, že nechápe jak můžu tohle jíst, že on by si dal radši čokoládu,buchty nebo něco smaženého (a já se potutelně usměju) a uděláme si hezký den. A tak pořád dokola.Někdy mám výčitky, bojím se o sebe…nechci být bulimička,nechci zvracet,nechci mít problémy,ale ten pocit „svobody“při žvýkání haldy jídla je zatím silnější. Holky obdivuju vás,keteré jste sami přestali,jste fakt dobré. O mě to nikdo neví, za psychologem nechci a říct to někomu nemůžu.Navenek jsem pro všechny dokonalá, VŠ studentka,jedináček,miláček rodiny…to nejde!! Jak mám skončit?Vždycky vydržím do oběda, pak se to zvrtne,zvracím a pak až do večeře nejím nic.Málokdy zvracím večer,to jsem se svým přítelem a jsou naši doma..jen někdy když je třeba oslava a přejím se. Mám strach z rakoviny jícnu,jazyka,z vředů..nic z toho zatím nemám ale když to takhle půjde dál? Chci žít,být zdravá,ale taky moct sníst cokoli zrovna chci a taky být štíhlá!!! Ikdyž trpím bulimií vážím relativně pořád stejně celých 6let.Nemám váhové výkyvy,ale chtěla bych být štíhlá. Dietu držet nedokážu,přítel miluje sladké a když jsem s ním tak nedokážu říct ne,když koupí nanukáč,sušenky,oplatky…nebo jdemem na večeři… Je to začarovaný kruh,asi se z toho nedostanu nikdy. Ráda bych vás poprosila,jestli máte podobně zkšenosti jako já,napište mi o problémech,keteré vám už bulimie způsobila,nebo pokud jste ta štastnější JAK jste se z toho SAMI dostali. Vím,že je možnost jít k psychologovi,k doktorce,ale to nechci,MUSIM to zvladnout sama.Díky moc a držím vám všem palce,jsem jedna z vás.

asi potřebuju pomoct

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím kdy to vůbec začalo. Když jsem byla malá, byla jsem docela baculka. Bylo to koncem 6. třídy. Táta si mě kvůli tomu pořád dobíral a já se proto rozhodla nejíst. Napřed to šlo. Hubla jsem rychle. Pak jsem se zarazila na váze asi 48 kilo. Chtěla jsem vážit 39. Vím že při mé výšce 165cm to bylo hodně málo. Vůbec už nešlo zhubnout. Tak jsem začala zvracet. Napřed příležitostně. Jen když jsem cítila, že jsem se moc najedla. Pak jsem ale zjistila, že skoro vůbec nejím a pořád zvracím. Po každém jídle. Potom se to zase nějak srovnalo a všechno bylo v pohodě. Když jsme byli v 7. třídě na lyžařském výcviku vůbec jsem tam nejedla. Všichni si k snídani vzali dva rohlíky a další dva do pokoje na svačinu. Já si dala třeba jen čas. A připadala jsem si jako děsná hrdinka, kdžy tohle dělám. Když sem se najedla, tak jsem šla na záchod a vyzvracela to. Naučila jsem se odmítat jídlo od kamarádů. Napřed to bylo težký. Ona se taky čokoláda atd. špatně odmítá. Ale pak jsem se za to začala chválit a těšila se až mi zase někdo něco nabídne a já budu moc odmítnout. Když jsem přijela z lyžáku měla jsem asi 42 kilo. Vím že to není nějak extra moc. Ale začala si toho všímat máma. Ale potom najednou bylo všechno zase super. Přestala jsem zvracet a začala zase jíst. Teď jdu do 9. třídy. Vážím 53 kilo a měřím 165cm. Nemyslím si že jsem nějak moc tlustá. Ale snažím se zhubnout. Do včerejška jsem nezvracela. Nevím co se se mnou děje. Začala jsem zase zvracet. Dnes jsem jedla jen trochu oběda a hned to muselo ven. Bratr byl doma, tak jsem musela běžet ven na zahradu. Strčila si prsty do krku, ale nějak to vůbec nešlo. Nepříde mi že bych vyzvracela oběd. Byli to spíš takové ty hleny a spousta krve. Hrozně jsem se lekla. To se mi nikdy nestalo. Co to je. Co se to dějě. Proč zvracim krev. Chci s tim přestat. Ale zítra jedem do bazénu a já nutně ještě potřebuju zhubnout. Nebudu do tý doby jíst a kdyžtak to vyzvracim. Vím to. Jen se hrozně bojím té krve…potřebuju pomoct…

Už není cesta zpátky!

/0 Komentáře/v /přidal

To je vážně strašný, poprvé si skutečně připouštím, že mám problém, velký problém. S mnoha příběhy tady se shoduje i ten můj, začalo to v prváku, kdy jsem z nešťastné lásky znatelně přibrala na váze, jednou jsem šla ze školy domů a omylem jsem se zahlédla v okýnku u auta – nepoznala jsem se, viděla jsem obtloustlou zanedbanou holku z který se mi udělalo špatně, tak následovaly hromady diet, které ovšem vždy skončily neúspěchem! Jídlo se prostě stalo tím nejlepším co jsem v životě měla a omezovat se nebo dokonce přestat bylo takřka nemožné! Tak jsem dostala ten spásný nápad všechno pokaždé vyzvracet, opravdu, byl to můj úmysl, já to tak prostě chtěla! A ono to fungovala, zhubla jsem a byla jsem opravdu hezká, všichni mě začali obdivovat a já si našla krásnýho kluka a tak jsem si řekla že je čas skončit, tehdy to ještě nebylo vůbec těžké, prostě to zarazit a začít žít normálně…jenže v ten okamžik jsem začala opět přibírat, lekla jsem se toho, že budu vypadat zase jako tehdy a tak jsem se ke zvracení vrátila. Už jsem nikdy nebyla tak tlustá jako tenkrát, ale už jsem taky nikdy nezhubla, jsem taková holka krev a mlíko a proto by nikdo neřekl že trpím bulímií. Nikdo netuší co všechno to obnáší, když jsem zvracela do vany při puštěný vodě aby mě nebylo tolik slyšet, když jsem utratila celý svý spoření jenom za žrádlo , který následně skončilo v záchodě, když mi začaly vypadávat vlasy a mě na hlavě zbylo pár chlupů…Nikdy na to nikdo nepřišel, vždycky jsem měla dobrou výmluvu jak všechno zamaskovat. Je to neustálý kolotoč a i v případě kratší nebo větší pauzy, kdy si člověk snadno nalže, že už je všechno zlé za Vámi, je hluboko uvnitř vás pocit bezmoci. Všechno se u mě opakuje zas a znova a nikde nikdo, kdo by mi řekl, jak z toho ven. Je to boj, na který je člověk sám, úplně sám a přesto nestojí o žádnou pomoc ze strany blízkých ani odborníků, jediné o co stojím je silná vůle a znovuzrození. Je vážně děsivý, jak jednoduše se dá začít, jak naivní jsou počáteční úmysly a jak rychlý je přechod od úmyslů k závislosti. Ta závislost je smíření se vším, lehce si totiž zvyknete, že je to úplně normální věc, že to prostě patří k Vašemu životu a má to tak být. Hodně věcí se teď u mě změnilo, konečně jsem se dostala na vysokou školu, na takovou která byla vždycky mým snem a taky jsem si našla kluka a vím stoprocentně že je to ten nejlepší ze všech. Miluju ho strašně moc a vždycky když mě obejme, cítím se šťastná jako ještě nikdy. Někdy bych mu nejradši všechno řekla, ale vím téměř jistě, že mu o mém druhém já nikdy nic nepovím, protože to bych přeci přiznala svou vinu, svou nedokonalost, svou slabost…nechci aby si myslel, že jsem nějaká psychycky narušená osoba a že mě musí hlídat. Možná že právě on bude tou osobou, která mě zachrání aniž by o tom věděla. Když jsem totiž se svojí láskou, tak jím důsledně a rozhodně bych si nedovolila zvracet na záchodě, kdy mě kdykoliv může slyšet jeho máma. Teď to vypadá že se k němu přestěhuju natrvalo, tak bych konečně mohla mít šanci začít znovu. Novou šanci z těch milionů předchozích. Už to bude pět let co se snažím pochopit podstatu věci, ale pořád mi pravda nějak uniká. Víte, já vím že by bylo snadné najít odbornou pomoc, začít se léčit, ale na zázraky už dávno nevěřím…tohle je totiž zakódovaná touha po dokonalosti někde uvnitř hlavy a heslo znáte jenom vy sami. Přeju všem, co jsou tady aby zvítězili nad svou slabostí nebo se o to alespoň stále pokoušeli, aby o tom psali a nebáli se promluvit alespoň mezi svými. A těm co si naivně myslí, že přestat je jen otázka toho chtít, tak říkám: Je to prokletí, takové prokletí kde už není cesta zpátky…

deprese, uzkosti, sebevrazda…jidlo?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, zacnu nekde, kde moje problemi s jidlem jeste zdaleka nebyly a snad by me nikdy nenapadlo ze budou. Kdyz jsem byla mala, asi kolem 10 ti let, byla vzdycky mala hloupa sikanovana ktera i doma neslysela nic jineho nez ze se musim lip ucit. Muj problem byl v tom ze jsme se nemohla soustredit – porad jsme se klepala strachy s ostatnich lidi. Prvni sebevrazedne myslenky byli asi v 11-ti letech, od cehoz mi „pomohla“ vira v Boha, i kdyz na i na to nakonec nanevrela, jako na vsechny predstavi co kdy byli v me hlave… kdyz mi bylo 15 zacala jsem trpet depresi. Ale nic moc jsme s tim nedelala, nemyslela jsme zej sme nemocna – jen neschopna. Jenze problemi zacali byt silnejsi nez ja, zacala jsem mit uzkostne zachvaty a nakonec halucinace. Diky jedne sve uzasne profesorce jsme ale dokazala najit pomoc v krizovem centru, kde me sice odmitli s tim ze mi nepomuzou ze potrebuju psychiatra (nic vic pro me neudelali!) ale nakonec jsme nasla psychiatricku ktera me ovsem poslala do lecebny. Po peti mesicich jsme na tom byla lip, sla jsme domu ale tam se mezitim odehral rozvod a ja s mamou jsme se stehovali do noveho bytu. K tomu jsme sla do nove tridy kvuli opakovani rocniku kvuli lecebne… tehdy asi zacali moje „diety“ protoze jsem v lecebne pribrala vic nez 10 kylo a stle jsme pribirala protoze jsem deprese zajidala. Jedla jsme min a min, ale uz ani ne proto ze bych chtela zhbnout ale protoze se mi to zdalo zbytecne kdyz zachvilku umru – planovala jsme sebevrazdu. Dostal jsem se do lecebny jeste nez jsme neco stacila udelat, ale nakonec jsem se podrezala (v lecebne 🙁 ) ale i tak me pustili domu. Meli me za manipulatera jako cely zivot…jaj sme kricela o pomoc. Kazdopadne v lecebne jsme zacala jist natolik ze si toho krome 10 kylech dolu nikdo skoro nevsiml a nikdo to moc neresil. Od te doby se porad snazim shodit ale marne, mam obdobi kdy nejim skoro vubec a obdobi kdy se prejidam a zvracim. Zacinam se v tom topit. Ale mam strach pozadat o pomoc (ke sve terapeutce jsem sama prestala chdit a bojim se ji znovu zavolat) a ani nechci – protoze jednou jsme to uz udelala a ja nechci znovu do lecebny… jen ted potrebuju hodne sili na t vratit se do skoli protoze strach z lidi, ten mi zustal…k tomu se jen nabaluje stud za to jak vipadam a nejsem schopna zhodit vic jak na par dnu nez se zacnu zase prejidat…

strašlivý nepřítel bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj, ráda bych se představila. Jsem Lily a je mi 24. Nikdy jsem nebyla uplně štíhlá, ale ani bůhví jak silná. Při výšce 180 jsem mívala tak 77 kg.S bulimii jsem začala, aniž bych věděla, do čeho se pouštím. Nejdřív šlo jen o vyjímečné zvracení když jsem se někdy víc najedla a měla jsem jít někam do společnosti a tlačil mě knoflík u oblíbených kalhot. Vše bylo pod konrolou (nebo mi to alespoň tak připadalo.) Ani nevím, kdy jsem tuhle hranici překročila a přejídání a následné zvracení se mi stalo noční můrou. Musím říct, že ze začátku se mi to i líbilo. To bylo ten první rok. Během toho roku jsem shodila cca 15 kg. Líbilo se mi, že můžu sníst co chci a jsem stále štíhlá. Když jsem měla chuť si něco dát, šla a nakoupila jsem si hory jídla a udělala si doma piknik, pak vše letělo do záchoda ale já měla dobrý pocit, že nepřiberu ani deko. Postupně jsem ale přestávala mít kontrolu nad tím kdy a kde se nacpu. Když jsem byla někde na oslavě, kde bylo spousta jídla, nedokázala jsem odolat. Přecpala jsem se a to by nikdo nevěřil jaké různé finty dokáže člověk vymyslet, aby se mohl jít vyzvracet a nikdo na to nepřišel. Skutečně nikdy nikdo nepřišel nato, v čem lítám. Už to jsou 3,5 roku a teď zvracím skoro každý den, nekdy i víckrát. Nejvíc mě štve, že mě to bere hrozně moc času, který bych mohla využít mnohem líp. Nehledě na ty peníze, který jsem v jídle už za ty 3,5 roku utopila. Někdy jím-zvracím-jím-zvracím i půl dne a nestíhám pak své povinnosti. Stve mě, že jsem taková slabota, že si nedokážu říct DOST! a ono to opravdu jde. Pokaždé když jedu na dovolenou nebo někam vycestuji, zvracet nemusím. Teď jsem se vrátila z 18-denní dovolené a kolikrát myslíte, že jsem zvracela? ani jednou!!!byla tam pravidelná strava, pestrý program, vůbec mi to nepřišlo těžké, nemusela jsem se vůbec hlídat. vždy jsem se normálně najedla a bylo to. a přijela jsem o kilo lehčí. ke všemu. a pak přijedu domu a lítám v tom zas. Nechci už zvracet. Vždy jsem byla tak společenská a teď dám přednost večeru u tv s hromadou jídla než abych šla do kina nebo s kamarádkou na kafe. No je to normální? jsem i podrážněná, vyjíždím na lidi kolem, taková jsem nikdy nebyla. Dala jsem si závazek, že s tím musím skončit. Už se držím 6 dní. Já vím, že je to nic, ale pro mě to znamenalo velké úsilí. Jen se bojím, že selžu, chci to vydržet. Nebaví mě začínat každý den nanovo a říkat si tek teď to dokážu. To teď musí být TEĎ.Kdo máte nějakou radu nebo recept, jak se s tím poprat, budu vděčná. A ještě vzkaz všem, kterým zlá mrcha B.nebo A. zkřížila život – nedejte se !!!žívot je krátký a moc krásný na to, abychom ho takhle promrhali. Mějte silnou vůli, jezte pravidelně, buďte štíhlí tak akorát. Jen to zkuste a uvidíte, že ten život stojí za to!!!