Archives

Můj příběh má podobný začátek,jako všechny jné.už jsem nechtěla být tou,,tlustoprdkou,,ale pěknou,štíhlou holkou.Vždycky jsem měla pár kil navíc,ale než přišla puberta nijak zvláštˇjsem to neřešila.První snaha zhubnout se objevila v 9.třídě a výsledek?Byla ze mě vážně hezká holka(167cm a 55kilo).Ale protože jsem zhubla moc rychle,ztratila jsem menstruaci,kterou jsem však po návštěvě doktorky dostala…Ta mi také dala nůž na krk- jestli budu hubnout dál,nemusím mít děti,ale pokud si váhu udržím,bude vše v pořádku.Toho jsem se samozřejmě lekla,takže jsem ,,vzala rozum do hrsti,,a udržovala si váhu na těch 55 kilech.Na tu dobu mám ty nejkrásnější vzpomínky-konec základky,prázdniny,kluci a já středem pozornosti díky skvělé postavě…Ale nic netrvá věčně… Na konci prváku jsem zjistila,že jsem přibrala na 57 kilo.S někým to ani nehne,ale mě to úplně vyvedlo z rovnováhy.Začala jsem se bát o mou postavu a tak jsem spadla rovnýma nohama přímo do anorexie….Nebudu popisovat,jak jsem lhala ohledně jídla,jak ho vyhazovala nebo se prostě vymlouvala,že nebudu jíst,protože dívky,co anorexií trpí nebo trpěly ví,o čem mluvím a co jde.Dohnala jsem to na váhu 47,5 kg a mamka mě nenásilnou formou domluvila schůzku s psychiatrem.Díky bohu to semnou nebylo až tak zlé,byla jsem sice hubená,ale úplně zase ne.Po ambulantním léčení jsem přibrala na 53 kg a cítila se skvěle.Pryč byly výbuchy vzteku a hysterie,které musel snášet hlavně můj přítel a mamka,ale také smutná nálada.Opět jsem se naučila smát. A jak je to semnou tedˇ,po roce?Mám za sebou maturitu na zdravce,v září nastupuju na výšku a chci být skvělá zdravotní sestra.A co má anorexie?Nezmizela a nikdy nezmizí.ta potvora už semnou bude celý život a tiše vyčkavá,kdy jí dám příležitost udeřit v plné parádě….Tedˇ mám 167cm a 50kg-vím,že jsem hubená,jím docela málo.A tuhle váhu už mám rok.Ale na druhou stranu přiznávám,mám atypickou mentální anorexii…..Není to ta anorexie,jak ji znáte,tohle je období před úplnou mentální anorexií.Ale i ta potřebuje léčbu,já to zkusím pomocí mé silné vůle.Držte mi palečky,atˇjse zase ta šik holka.

Ahoj potrebuju se nekomu vypovidat a tak to zkousim tady… Pamatuju si ze jeste v 15 letech sem vubec neresila co a kolik toho snim mela jsem pri vysce 164cm 63kg coz je uz nadvaha.Rikam v te dobe jsem to vubec neresila a bylo to tak krasny…a pak nastala zmena pritel hodne sportoval a ja si rekla proc nezacit taky.I kdyz jemu moje vaha vubec nevadila uvital ze se trosku zmenim a tak jsem zacala se sportem a dietkou,zezacatku jsem jen min jedla a ne po 6 hodine.Nasi byli spokojeni pritel taky a ja taky.Idealni! Kdyz jsem se dostala asi na 55kg zacali mi to rikat i ostatni a ptali se jak to delam.Precetla jsem snad vsechny knihy,clanky,recepty… A hubla jsem dal…kolem 19 let jsem mela 48kg od 15 hodin jsem uz nejedla rano jogurt s musli,k svacine tvaroh nebo ovoce a k obedu rohlik se syrem nebo neco podobnyho a kazdy den sport,bud posilovna nebo neco venku a nejlepe vicekrat denne…zacaly mi pdat vlasy,zhorsila se mi kvalita nehu,nemela jsem vubec chut na sex,byla jsem podrazdena,porad nastvana,neustale jsem premyslela o jidle co si dam,co nesmim ale mela jsem super pevnou vuli…Najetej pevnej rezim kdy co budu delat,kdy jist,kdy sportovat…Lidi sice zacali rikat ze mam anorexii a ze vypadam strasne ale me to spis lichotilo. A pak prisla zmena,rozesla jsem se s pritelam a mela najednou spoustu casu a rezim byl pryc. Zacala jsem volny cas vyplnovat jidlem a kdyz sem mela depku tak jsem sla do hospody a poradne to zapila…sportovala jsem sice dal ale uz jsem z toho nemela radost a delala jsem to jen kuli tomu abych zhubla. Ted je mi 21 let mam 56kg pro nekoho krasna vaha ale pro me hruza!! Kazdy den usinam s tim ze zitra to bude jine,ze budu jist po malych porcich,budu hodne pit,pujdu si zasportovat,ale rano se probudim a dam si snidani,pak nemam co delat tak zacnu jis,zezacatku neco zdravyho treba ovoce nebo jen malinkej kousek cokolady…jenze pak mam porad vetsi a vetsi chute a tak si dam jeste a jeste…jsem prejedena citim se strasne,sportovat jit nemuzu protoze bych se pozvracela…nekdy si vezmu projimadlo,nekdy mam chut se vyzvracet.Uz jsem to zkousela ale neslo mi to.Vzdycky si reknu ze na to prece mam ze uz jsem to jednou zvladla a ze to vratim zpatky a budu spokojena,ale porad mi to nejde a ja prestavam verit ze to jeste zvladnu…a tak holky kdyby naka z vas potrebovala taky takovou podporu jako ja tak se ozvete…vymenime zkusenosti,namotivujem se…je to lepsi kdyz to s nekym sdilite…moje icq je * * * Ahoj Barruska P.S. ADMINISTRÁTOR: Přímé kontakty (emaily, icq,…) sem prosím neuvádějte, jde o vaše soukromí. Ke vztakům používejte komentáře.

nevim jestli mam nejaky zavazny problem ale ja no nalejme si cisteho vina sem tlusta mam 78kg ke sve visce 170cm coz je des ale ja stale nemohu zhubnout snazim se snazim ale nejde to rikam si zacnu ziitra zacnu zitra ranou si rikam budu se ridit podle prislovi snidani si dej kralovskou o obed se rozdel s pritele a veceri dej nepriteli ale…. snidani si dam kralovskou to jo ale kdz je obed a ja citim tu bajecnou pochoutku co mama delala tak si reknu nerika se nahodou ze obed ma bejt kralovsky taky a u vecere to si dam malo ale ted v noci sou 2rano tak ted ve dve v noci mam hlad nasi dnes odjeli a ja byla celi den sama oma co myslite ze sem delala zrala sem fzrt rikam si dam si obed (vstavala sem az k obedu ) ale ouvej mama dnes nevarila rikam si no coz dam si tedy vajicka tak sem si dala 3vajicka potom susenku sem stastna ze jim a ja vlastne fut myslim na jidlo stale a stale nekam prijedem ja mam hlad sem nejtlustsi z rodiny totiz driv to tak nebyvalo byla sem velmi hubena ale pred dvema lety se rozhodl nas spekacek (segra) zhubnout uspesne a ma dole 20kilo to znamena nejakych 5kg ted ma no ale cim vic ona vipadala lip tak me to stvalo a zacala sem jist a ji nadavat ze je tlusta atd dnes ma sestra pritele a ja ??? ja sem troska nic nula ale zjtra zacnu hubnout …. urcite ale ted mam hlad treba se naposledy najist ….. ne musim bejt silna jenze ja se bojim moc a moc ze to prezenua budu anorekticka neo ze to nezvladnu a budu bulimicka vim ze spousta anorekticek by si to se mnou vimenila ale …… jak uz sem rikala sestra sí nasla pritele dokonce si ho dovedla domu ale ja s zamilovala do jineho kluka a sestre zavidim ze na ktereho ukaze toho ma chci kluka ktereho miluji ale vim ze on tluste holky nechce a tak jen kricim do tmy ale nikdo me neslysi sikdo mi nechce pomoct amozdrejme mam kamosky dokonce jednu ktera se mi snazi pomoct ale ……treba ted mam hlad a hadejte co mam na stole …. no samozdrejme cokoladu a to vim ze sem na ni alergicka mrzi me vsecko co delam jaka sem i to ze sem pisu ale ….. muj pribej je nic v porovnani co se stalo jinejm holkam no a ja ale nemohu stale kricim do tmy a doufam ze nekdo odpovi ale on nikdo neprichazi tak to je a tak to bude a ……… nikdo neodpovi mam si ce prima mamu kterami chce pomoct zakazuje mi jist zamyka kvúli mne kuchyn ale ja …..presto vsechno …. ja uz nemohu nemohu a tak tu sedim a krcim do tmy ale ….nekdo zakrici do my se mnou a ja vidim svounej kamosku kterami podava ruku ale nevim jetli ji prijmu totiz ja jidlo miluju a pro nej i ziji ale …….ano podam kaje ruku protoze chci vijtu a chci svuj hezkej zivot a prestanu ted sem dokonce viodila neotevrenou tabulku cokolady co sem tu mela a chtela ji snist snad snad to pude ale neskoncim jako nektereholky tady protoze to radsi budu tlusta nez abych prosla takovim peklem ….. a nekricim do tmy ale o svetla …… blyska se na lepsi casy

Jsem šťastná, vyrovnaná, krásná a spokojená se svým tělem. Co pak ale dělám zde? Proč si pročítám metody terapie a se zadostiučiněním pokyvuji hlavou, když se znova a znova přesvědčuji o hlouposti přísných diet? Můj příběh sice není tak vyhrocený, myslím ale, že takto to vše začíná a kdybych si neuvědomila včas, co dělám, mohl by skončit různě. Snad každá holčina, která vyroste v normální ženu s ženskými tvary a nenarodila se s nepřirozeně kostnatým zevnějškem či závratně rychlým metabolismem, si v dnešní době aspoň jednou tvrdě vytkne před zrcadlem: ?Bože, jsem to ale zase velryba!? Když jsem v pubertě přibrala na neuvěřitelných 68 kg na 170 cm, řekl mi táta, že bych se měla trochu hlídat v jídle. Tato nevinná poznámka to všechno odstartovala. Od té doby jsem začala nosit volná trička, aby nikdo neviděl domnělé ?špeky? a nakynuté boky, dlouhé sukně ke kotníkům, protože jsem se styděla za svá ženská stehna v těsných plátěnkách, nosila jsem velké šátky kolem krku, abych zakryla bující poprsí. Kromě toho se mi v pubertě rapidně zkroutily vlasy, takže výsměšné kudrlinky všude odstávaly a vytvořily mi kolem ?tlustého? obličeje útvar květákovitého tvaru, takže to nahoře (moje hlava) nakonec vypadala jako velký hrnec. A každé sousto jakéhokoli jídla provázel pocit viny. Nejvíc jsem si libovala v pocitu vlčího hladu, protože jsem měla pocit, že teď to moje přitloustlé tělo konečně musí sáhnout do svých tukových zásob, které si tak nevděčně nasyslilo. Nejlepší kamarádky mi stále dokola opakovaly, že jsem hezká, že není důležitá vnější krása (tato poznámka mě bolela zdaleka nejvíc. Takže jsem hnusná, ale nemám si z toho nic dělat, protože není důležité, jak vypadám!) a že kluci mají stejně rádi pořádné tvary. No to jsem viděla! Obě dvě, krásně štíhlé, měly nápadníků a kluků, kolik si jen vzpomněly. Já jsem celou střední neměla nikoho. (Samozřejmě proto, že jsem tlustá, tvrdila jsem si.) Pak jsem se dostala na vysokou a libovala si, že je na koleji pořád prázdná lednička a když jsem žádné jídlo nekoupila, tak tam nebylo. Mohla jsem si hubnout, jak jen jsem chtěla. Shodila jsem na příjemných 62 kg a byla spokojená. Sice trochu podrážděná, ale ?krásná?. Maminka mě sice o víkendech marně vykrmovala, ale já jsem zase na koleji nasadila tvrdou dietu a byla zase jako proutek. Jenže moje tělo prostě živořilo, i když jsem měla podle všech žurnálů ?ideální? váhu. Pak přišlo zkouškové období a kdy jiní ve stresu jí, já jsem měla kompletní půst, abych nemusela ?přerušovat učení?. V duchu jsem si ale libovala, že jsem konečně tak krásně štíhlá a budu ještě víc a víc a víc…proč nikdy nevíme, kdy přestat? Naštěstí přišel konec zkouškového a dva týdny prázdnin doma. Lépe řečeno dva týdny přežíracích prázdnin doma. Vyhladovělé tělo stihlo zase rychle nabrat zásoby na dobu, až ho budu zase trápit na kolejích. A já jsem se cpala jako nezavřená, protože jsem věděla, že během měsíce na koleji budu zase ?krásně? podvyživená. Tam se hubne lehce, nikdo to jídlo totiž za vás nekoupí ani neuvaří. Na konci mých přežíracích prázdnin se ale stal neočekávaný zvrat ? zamilovala jsem se a to hned do nejkrásnějšího kluka na fakultě. Kila musí rychle dolů! Dieta bude muset být rychlá a přísná. Už žádné větrníky, buchtičky, vynechám i svůj bílý (samozřejmě nízkotučný) jogurt denně. Nechybělo moc a mohlo se to zvrhnout. Jenže víte, co tomu zabránilo? Těsně po mém přežíracím týdnu (66 kg, stále stoupající hmotnost) mi můj idol jen tak mimochodem řekl, že se mu líbí můj zadek! Opravdu, myslel ten prasečí zadek, tu obrovskou plochu! Dnes už mám ráda svoje tvary. Svoje ňadra a pořádná stehna. V hip-hopu se říká, že co se netřese, to se neprodá. Mám se ráda takovou, jaká právě teď jsem. Dbám i na koleji na pořádnou stravu, chodím do menzy, jím spoustu zeleniny. A jsem šťastná. A moje pomůcky jsou tyto: Nedívejte se na modelky v časopisech, jsou stejně digitálně upravené. Ale hlavně: nesrovnávejte se s nimi. Když se podívám do zrcadla, vždy se na sebe usměju a povzbudím se slovy: No vidíš, dnes ti to zase sluší! Kupujte si oblečení o číslo větší, nikoli menší, abyste pak do něj hubnuli (marně). a hlavně: mějte se rádi! Zdraví U.B. :o)

Tak jsem se taky rozhodla napsat sem stejně jako hodně z vás svůj příběh. Mentální anorexií trpím něco málo přes rok, ale důvody, proč vznikla, u mě sahají až do 3. třídy na základce. Tehdy mě ostatní děti začaly sprostě nadávat, měly hnusné narážky na to, jak jsem tlustá, a i když vím, že tohle se děje často a já jsem rozhodně nebyla jediná oběť, vzalo mě to víc, než jsem ti dokázala připustit. Už tehdy u mě začaly jídelní problémy, které nakonec vedly k tomu, že jsem v 11letech vážila stejně jako v 9letech. Tehdy jsem si ale jen udržovala váhu, nehubla jsem. Pak jsem to nějak zvládla. Vždycky jsem v hlavě měla tu myšlenku, jak moc jsem tlustá a při jakékoliv vyšší námaze, která mi nebyla příliš příjemná, jsem si stále opakovala, že takto alespoň zhubnu. Vždycky to byl můj velký sen. Paradox je, že jsem hubnout nikdy nemusela. Zkoušela jsem spoustu diet, ale nikdy jsem to nevydržela. Až loni koncem května jsem samovolně začala vynechávat snídaně a obědy a váha začala klesat. Mě se to samozřejmě líbilo, ale tehdy jsem v tom nebyla ještě tak moc. Převrat nastal až o letních prázdninách, kdy jsem se snažila co nejvíc zhubnout. Denně jezdila spoustu kilometrů na kole, šíleně jsem cvičila a minimálně jedla. I když mě doktorky varovaly, já hubla dál. Toto dovedlo k tomu, že jsem při výšce 170cm měla 41kg a byla hospitalizovaná na dětské psychiatrii v Motole. Strávila jsem tam necelé 3 měsíce a když jsem těsně před Vánocemi odcházela, chybělo mi asi kilo a půl do minimální váhy. I když jsem se snažila jíst, váha šla opět dolů. Tehdy jsem ale už nechtěla hubnout, jen jsem to nedokázala zadržet. Takže jsem měla být začátkem května znovu hospitalizovaná v Motole. Jenže pro mě jenom ta myšlenka návratu byla strašná. Ne že by to tam bylo děsný, já to tam dřív i měla ráda, ale nechtěla jsem opustit svoji třídu (vzhledem k tomu, že je mi 15 a chodila jsem do 9.tř tak jsem nechtěla přijít o závěrečnou rozlučku). Proto jsem se den před nástupem do nemocnice předávkovala práškama. Ze začátku jsem asi chtěla umřít, ale jakmile jsem ty prášky snědla, chtěla jsem vrátit čas. To samozřejmě nešlo, a tak mě do Motola odvezli o den dřív, ale ne na psychiatrii, ale na Jipku. Naštěstí mě máma našla v čas, takže jsem si nepřivodila žádné následky a za pár dní byla převezena na psychiatrii s váhou 44kg. Teď už jsem asi měsíc znovu doma a váha opět klesá. Nejsem ani trochu v pohodě, jídlem se zaobírám pořád a mám stále radost, když zhubnu. Mám strach, že to znovu nedokážu změnit a za nějakej čas nastoupím opět do nemocnice. Já už nechci řešit jídlo, postavu ani kalorie. Už chci normálně žít. Ale nejde mi to. Anorexie mě má stále ve své moci. Uvědomila jsem si, že i když mi anorexie dala velkou zkušenost a asi i pevnou vůli, vzala mi něco důležitějšího. Samu sebe.