Archives

Ahoj všem, nevim zda můj příběh patří do rubriky „ppp“ ale i přesto jsem se rozhodla napsat svůj příběh. Vždy jsem byla tak nějak obézní dítě ale jako malá jsem si to nějak ne připouštěla a takové věci neřešila. Když mi bylo asi 12 let můj taťka mi řekl že jsem tlustější a já od té doby začala řešit diety které jsem zkoušela denně ale žádná nebyla úspěšná. Na základní škole jsem snášela posměch spolužáků typu“zakryj ty špeky, ty máš prdel jak vrata“. Navenek jsem dělala že mi to nevadí ale uvnitř jsem byla zamindrákovaná až na půd. Takle šla má léta na škole neúspěšné diety posměch atd…..byla jsem nenápadný typ tak že na zákld.škole o mě nikdo ani nezavadil ale přišla střední škola já zhubla nevýrazné 3kg přes léto obarvila si hlavu,začala se malovat a zájem kluků na střední škole byl i když jsem měla nadváhu …..váha se mi držela kolem 165/65kg celou střední školu…..až jednoho dne mi strýc řekl že jsem nějaká tlustá a já si řekla stop. V té době jsem měla přítele byla jsem zamilovaná šťastná on mě miloval takovou jaká jsem byla….ale já jsem začala hubnout a to dost razantně cvičení hladovění atd zhubla jsem 10kg. Každý mi říkal ty jsi nějaká hubená mě to těšilo a už jsem neměla potřebu hubnout …..ale změnila jsem přítele a jen tak mezi řečí jsem řekla že bych potřebovala zhubnout. Jeho reakce na mou větu byla ?jo tak 2kg? a já jsem se vcelku podivila jak to může říct mé hubnutí začala na novo s přítelem jsem se rozešla ale myšlenky na hubnutí se mě drželi zvracení ve vaně zvracení v práci myšlení na to co je k jídlu a nebo dny kdy jsem nejedla a těšila se na noc až hlad zaspim se mě drželi asi půl roku. Na nějakou dobu to upadlo asi 5 měsíců jsem nějak svou postavu neřešila nějaké to kilo jsem nabrala ale byla jsem spokojená ale před4 měsíci jsem potkala mého nového přítele a opět ta samá pohádka. Mezi řečí jsem jen řekla ?já vypadám hrozně potřebuji tak 10kg dolu? a můj přítel který mi tvrdí že mě miluje takovou jaká jsem mi řekl?když zhubneš 10kg tak to tě budou chtít chlapi ještě víc?!!Pro někoho bezvýznamná věta ale pro mě ta věta znamená ANO ZHUBNI BUDEŠ SE MI LÍBIT VÍC!!od té doby jsem opět začala řešit diety a jak mile jdu po ulici a vidim dívku která má 50kg říkám si proč já mam 55kg a né těch krásných 50kg?..nevim zda toto řeší každá dívka nebo už jsem ze sebe tak zakomplexovaná a zdegenerovaná myšlenkami na jídlo a to být štíhlá?. Předem se omlouvám zda tento příspěvek nepatří podle vašeho posouzení do této rubriky a za pravopisné chyby?.

Ahoj holky, ráda bych vám sdělila svůj příběh.. Myslím si ,že jsem nikdy nebyla úplná anorektička..spíš jsem jen jednu dobu měla oslabenou psychiku..a chtěla být pro okolí dokonalá. Takže od začátku ,mám skvělou rodinu ,které si strašně vážím a za nic na světě bych ji nevyměnila!studuji střední školu teď posledním rokem a mám relativně hezké známky i dané cíle do budoucna..nechci znít namyšleně ,ale lidé okolo mě říkají ,že jsem moc pěkná holka ,tak možná na tom něco bude 🙂 ALE přes tyhle fakta tu bylo ještě něco,můj přítel ,chodila jsem s ním od svých čerstvých 15 let,byla to má první velká láska 🙂 na kterou člověk nemůže jen tak zapomenout ,měli jsme období ,kdy jsme se milovali,kdy jsme si ubližovali a kdy jsme si nedokázali život představit jeden bez druhého..v našem vztahu byl závislí on více na mě ,alespoń ze začátku to tak bylo ,jenže pak přišel zlom a já předtím silná osobnost ,začala být závislá na něm ani jsem to nepocítila, tu změnu,jenže šok byl pro mě to ,když mi definitivně řekl, je KONEC,já to vůbec neočekávala ani by mě to nenapadlo..jo.. moje chyba! člověk má vždycky se vším trošku počítat…A pak se to vše spustilo ,každý den jsem pro něj brečela,neměla chuť vstát z postele ,proč?říkala jsem si, bez něj to nemá cenu,nemám důvod..na jídlo jsem neměla ani pomyšlení,prostě nic pro mě v tu dobu nemělo smysl..měřím 168 cm a má váha byla 54 kg ,vždy jsem byla typ štíhlejší postavy,po rozchodu jsem měla za chvíli 50 kg,všichni si toho všimli,kamarádi ,rodina,spolužáci a já jim vysvětlila proč to je ,protože jsem měla špatné období,ALE!!to byla sice pravda ,takhle jsem zhubla aniž bych chtěla být hubenější nebo tak,JENŽE pak přišel zlom,začalo se mi to líbít..řekla jsem si teď ,když jsem sama ,musím být „dokonalá“ ať se okolí a samozřejmě chlapům líbím 🙂 takže jsem už jedla jen málo..a váha šla dolů 49,47,46..ale já pořád všem říkala ,že je to normální ,že jsem zdravá ,vlastně ani nevím jestli to byla přímo anorexie ,pak jsem potkala dalšího kluka ,který mi ,ale moc nepomohl ,protože jsme spolu vedli takový noční život ,párty ,alkohol ,příchody v 7 hod.ráno ,málo spánku a měla jsem 44 kg..to už se opravdu ani mému okolí nelíbilo,hodně lidí mi to říkalo a mě to šlo jedním uchem dovnitř a 2 ven..naštěstí ani nevím jak jsem přišla k rozumu ,asi i díky našim ,protože jsem viděla ,že jsou ze mě zklamaní a na jejich názorech mi vždy velice záleželo..tak jsem ukončila svuj párty vztah,začala se bavit s normálnějšíma klukama a více jíst ,pomohla mi i dovolená na které jsem byla ,jedla jsem tam 3x denně k tomu švédské stolování 🙂 kterému neodolám :-)a nyní vážím 48-49 kg.Psychiku mám výrazně lepší ,už nejsem tak moc přecitlivělá,lehce zranitelná ..ale takový happy end to není ,něco mi zůstalo ,když jsem se vrátila z dovči zpátky domů ,tak pořád sleduji kolikrát denně jím ,kolik toho s ním ,ale snažím se jíst 2x denně ,což dodržuji..ale nechci mít víc než 49 kg..což taky není moc normální pro mě by bylo idéálních 48kg. to bych byla spokojená ,i když možná to není nezdravá váha ,protože při ní mi není ani zima ani na omdlení..no tak nevím jak na to jsem 🙁 a budu ráda za každý váš názor!papa Beruška

Tak jsem se taky rozhodla napsat sem stejně jako hodně z vás svůj příběh. Mentální anorexií trpím něco málo přes rok, ale důvody, proč vznikla, u mě sahají až do 3. třídy na základce. Tehdy mě ostatní děti začaly sprostě nadávat, měly hnusné narážky na to, jak jsem tlustá, a i když vím, že tohle se děje často a já jsem rozhodně nebyla jediná oběť, vzalo mě to víc, než jsem ti dokázala připustit. Už tehdy u mě začaly jídelní problémy, které nakonec vedly k tomu, že jsem v 11letech vážila stejně jako v 9letech. Tehdy jsem si ale jen udržovala váhu, nehubla jsem. Pak jsem to nějak zvládla. Vždycky jsem v hlavě měla tu myšlenku, jak moc jsem tlustá a při jakékoliv vyšší námaze, která mi nebyla příliš příjemná, jsem si stále opakovala, že takto alespoň zhubnu. Vždycky to byl můj velký sen. Paradox je, že jsem hubnout nikdy nemusela. Zkoušela jsem spoustu diet, ale nikdy jsem to nevydržela. Až loni koncem května jsem samovolně začala vynechávat snídaně a obědy a váha začala klesat. Mě se to samozřejmě líbilo, ale tehdy jsem v tom nebyla ještě tak moc. Převrat nastal až o letních prázdninách, kdy jsem se snažila co nejvíc zhubnout. Denně jezdila spoustu kilometrů na kole, šíleně jsem cvičila a minimálně jedla. I když mě doktorky varovaly, já hubla dál. Toto dovedlo k tomu, že jsem při výšce 170cm měla 41kg a byla hospitalizovaná na dětské psychiatrii v Motole. Strávila jsem tam necelé 3 měsíce a když jsem těsně před Vánocemi odcházela, chybělo mi asi kilo a půl do minimální váhy. I když jsem se snažila jíst, váha šla opět dolů. Tehdy jsem ale už nechtěla hubnout, jen jsem to nedokázala zadržet. Takže jsem měla být začátkem května znovu hospitalizovaná v Motole. Jenže pro mě jenom ta myšlenka návratu byla strašná. Ne že by to tam bylo děsný, já to tam dřív i měla ráda, ale nechtěla jsem opustit svoji třídu (vzhledem k tomu, že je mi 15 a chodila jsem do 9.tř tak jsem nechtěla přijít o závěrečnou rozlučku). Proto jsem se den před nástupem do nemocnice předávkovala práškama. Ze začátku jsem asi chtěla umřít, ale jakmile jsem ty prášky snědla, chtěla jsem vrátit čas. To samozřejmě nešlo, a tak mě do Motola odvezli o den dřív, ale ne na psychiatrii, ale na Jipku. Naštěstí mě máma našla v čas, takže jsem si nepřivodila žádné následky a za pár dní byla převezena na psychiatrii s váhou 44kg. Teď už jsem asi měsíc znovu doma a váha opět klesá. Nejsem ani trochu v pohodě, jídlem se zaobírám pořád a mám stále radost, když zhubnu. Mám strach, že to znovu nedokážu změnit a za nějakej čas nastoupím opět do nemocnice. Já už nechci řešit jídlo, postavu ani kalorie. Už chci normálně žít. Ale nejde mi to. Anorexie mě má stále ve své moci. Uvědomila jsem si, že i když mi anorexie dala velkou zkušenost a asi i pevnou vůli, vzala mi něco důležitějšího. Samu sebe.

Let me introduce myself..aneb dovolte mi představit se 🙂 Jmenuji se Tereza, ale odmalička tohle oslovení nemám zrovna v lásce, upřednostňuji jiné jeho verze..narodila jsem se 6.1.1987, tedy na Tři krále 😉 V současné době mám dvě mladší sestry, mamču, tátu, veelkou supr rodinu a čivaváka Kubu 🙂 Mamka mě měla za svobodna, tudíž jsem s ní šest let vyrůstala v podstatě sama..první miminko v rodině, všemi obletovaná, milovaná…a taky trošku baculatá, pamatuji se, že poprvé jsem kvůli své postavě brečela asi v deseti letech, ale k tomu později. Když mi bylo šest, mamča se vdala a s mým tátou(je to pro mě opravdu táta, biologického neznám a ani po tom netoužím) mají dvě holky, jedna je o deset a druhá o sedm let mladší než já, takže jsem přestala být jedináčkem.. 🙂 co se rodinných vztahů týče, nemůžu si stěžovat, moje rodina opravdu drží při sobě, často se navštěvujeme a máme se rádi..:-) a teď k tomu, co vlastně stojí za vznikem těchto stránek. Jak už jsem říkala, odmala jsem patřila ne přímo k tlustým, ale k baculatějším dětem ano..když jsem přišla do věku, kdy mi to přestalo být jedno, občas jsem měla takový záchvat zdravého jedení a cvičení, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Nutno podotknout, že jídlo miluji, navíc jsem byla zvyklá cpát se horami sladkostí, hodně se přejídat..a hlavně jíst večer. Ne že bych jedla vyloženě nezdravě, za mou nadváhou stály hlavně sladkosti a velké porce, jedla jsem v podstatě pořád…a samozřejmě večerní nájezdy na ledničku a zásobárnu sladkůstek. Nic mě ale nenutilo s tím něco dělat, kluci o mě stáli vždy, nikdy jsem od žádného příslušníka mužského pohlaví neslyšela, že bych měla zhubnout..to mi bylo čtrnáct, prožívala jsem první lásku, vážila asi 75 kilo (měřím 166cm) a byla šťastná. Užívala jsem si báječnou směs prázdnin, končícího dětství a počínající dospělosti..pak Vánoce, Silvestr…pak ale přišly patnáctiny a poznámky ze strany mamky a babičky (tím nedávám vinu jim, a ani jsem ji nikdy nedávala), že půjdu do tanečních a že by bylo dobré dát tak pět kilo dolů, že jsem přeci pěkná holka, tak proč to kazit nadváhou…tak jsem se zdravě naštvala a řekla si, že to dokážu. Ne že přestanu jíst nebo začnu dělat naschvály, ne, já si svoji postavu chtěla vyběhat, vysportovat a zdravě vyjíst. Začala jsem jíst tmavé pečivo, jako sladkost jsem si povolila jednu müsli tyčinku denně, jedla pravidelně 5-6krát denně, hodně ovoce, zeleniny, nepřehnané porce. Shodila jsem asi deset kilo a šlo to pěkně, sice jsem se nenápadně snažila čím dál tím víc, už jsem večeřela jen zeleninu se sýrem, ale šlo to, neměla jsem výraznější problémy…ale začala jsem pomalu, ale jistě překračovat hranici zdravé diety. Když jsem si myslela, že už musím mít nějakých 55kilo, paní doktorka na gynekologii mě zvážila..a výsledek? 60kilo…pro mě v tu chvíli obrovský šok..tolik???To přece není možné…. 🙁 zase jsem se cítila jako koule, ale mamka už tušila, že moje chování není v pořádku. Jenže…60kilo není nijak málo, a tak jsem ji umluvila na 58 a ona mi to dovolila. Měla jsem 58, zdálose mi to moc…šla jsem na 56…to už jsem opravdu jedla málo,začala jsem být unavená a máma mě vzala k paní psychiatričce do Prahy, měla už o mě strach..nebyla jsem vychrtlá, ale mám silnější boky, prostě celkově jsem taková robustnější, takže už mi i při téhle váze začaly vylézat klíční a pánevní kosti…nicméně rozhovor s ní nebyl k ničemu, už jsem v tom byla až po uši a jediné moje myšlenky byly na jídlo. Jsi tlustá, musíš víc, víc..víc se snažit, abys za něco stála, aby tě měli všichni rádi..54 kilo, ztráta menstruace, 52,začala mi být neustále zima,50 – dělaly se mi modřiny, byla jsem věčně neskutečně unavená..48..padaly mi vlasy, lámaly se nehty, bylo mi špatně, topila jsem se v depresích, nenáviděla jsem se za to,j ak trápím mámu a celou rodinu…ale už jsem nebyla schopná s tím něco dělat..je hrozný pocit, když víte, že jestli nepřestanete s tím, co děláte, tak že umřete…že utrápíte ty, které milujete..a zároveň vás nějaká síla nutí to dělat dál..lhala jsem, vyhazovala jídlo, podváděla při vážení….pořád se mi chtělo brečet, moji spolužáci si užívali puberťácká léta a já jen seděla doma, uplakaná, s myšlenkami na jídlo a na smrt. Bála jsem se každého sousta, bála jsem se přibrat, i když jsem věděla, že musím, bála jsem se tloušťky, bála jsem se dospělosti…nejnižší váhu jsem měla asi po půl roce od začátku mého experimentování, a to 44kilo…bylo to strašné období…bolest, nenávist, trápení…anorexia neurosa..navenek vidíte jen člověka, který je protivný s tím, jak pořád mluví o sobě a o jídle, pořád říká, že nesmí jíst a přitom z něj lezou kosti, člověka, který se neustále srovnává s ostatními a který myslí jen na sebe..ale podívejte se dovnitř..najdete tam malou vystrašenou dušičku, která jedinou svou jistotu má právě v téhle nemoci..ta dala jejímu životu strašlivý řád, ta jej řídí a ovládá a určuje, jestli jí bude jen hrozně, nebo příšerně. Duši, která se svíjí bolestí, bolestí z hladu, bolestí fyzickou i psychickou..která nenávidí sama sebe za to, co dělá a za to, že s tím neumí přestat..duši zlomeného, zničeného člověka, který bez pomoci zemře..který se bojí jídla a zároveň je pro něj potrava vším..člověka, který své skutečné problémy, se kterými si nevěděl rady, zabalil do poruchy příjmu potravy…uvidíte duši dítěte, předčasně zestárlou, trápící se od rána do večera..toužící po lásce, pochopení, objetí a pohlazení..po úspěchu..po štěstí..duši, která si zvykla na to být středem pozornosti, konečně, konečně se o ni někdo zajímá…a toho se těžce¨vzdává..Je to nemoc, která ve vás bude do konce života, pokud ji přežijete…dá se potlačit, schovat do ústraní, ale pořád tam je a čeká na příležitost k novému útoku..ten zpravidla nastává po pěti letech, teprve pak lze říci, zda má člověk jakžtakž vyhráno, nebo ne…u mě to bylo tak, že jednou zvítězil pud sebezáchovy..a já začala jíst…bylo před Vánocemi a moje nemoc se zvrhla jinam..v záchvatovité přejídání..další hrozná věc…psychicky jsem na tom byla hůř než před rokem..dva dny jíte, je to hrozné, nejde to zastavit, hlad vás žene za potravou, byla jsem schopná sníst neuvěřitelné množství jídla..dva dny přejídání, týden hladovka…a pořád dokola..akorát přes léto byl vždy klid..spouštěččem se mi staly Vánoce…takhle to pokračovalo skoro pět let..až doteď vlastně…ale je to díky Bohu čím dál tím lepší..zezačátku mi váha lítala od 50 do 60ti kilo,teď už jen mezi 60 – 63,což je pro tělo rozhodně lepší…a už se nepřejídám tak moc a tak často…asi jsem našla cestu sama k sobě..vyzkoušela jsem toho spousty, všechno možné cvičení, sporty, jídelníčky, prášky a čaje..nasbírala jsem tolik zkušeností, že po loňské maturitě a roční špatné zkušenosti s VŠ se vydávám studovat obor Diplomovaný nutriční terapeut…sice se teď opět snažím váhu snížit, ale pevně věřím tomu, že už mám dost rozumu a zkušeností na to, abych tam znovu nespadla..držte mi palečky, já budu vám všem… 🙂

Ahoj potrebuju se nekomu vypovidat a tak to zkousim tady… Pamatuju si ze jeste v 15 letech sem vubec neresila co a kolik toho snim mela jsem pri vysce 164cm 63kg coz je uz nadvaha.Rikam v te dobe jsem to vubec neresila a bylo to tak krasny…a pak nastala zmena pritel hodne sportoval a ja si rekla proc nezacit taky.I kdyz jemu moje vaha vubec nevadila uvital ze se trosku zmenim a tak jsem zacala se sportem a dietkou,zezacatku jsem jen min jedla a ne po 6 hodine.Nasi byli spokojeni pritel taky a ja taky.Idealni! Kdyz jsem se dostala asi na 55kg zacali mi to rikat i ostatni a ptali se jak to delam.Precetla jsem snad vsechny knihy,clanky,recepty… A hubla jsem dal…kolem 19 let jsem mela 48kg od 15 hodin jsem uz nejedla rano jogurt s musli,k svacine tvaroh nebo ovoce a k obedu rohlik se syrem nebo neco podobnyho a kazdy den sport,bud posilovna nebo neco venku a nejlepe vicekrat denne…zacaly mi pdat vlasy,zhorsila se mi kvalita nehu,nemela jsem vubec chut na sex,byla jsem podrazdena,porad nastvana,neustale jsem premyslela o jidle co si dam,co nesmim ale mela jsem super pevnou vuli…Najetej pevnej rezim kdy co budu delat,kdy jist,kdy sportovat…Lidi sice zacali rikat ze mam anorexii a ze vypadam strasne ale me to spis lichotilo. A pak prisla zmena,rozesla jsem se s pritelam a mela najednou spoustu casu a rezim byl pryc. Zacala jsem volny cas vyplnovat jidlem a kdyz sem mela depku tak jsem sla do hospody a poradne to zapila…sportovala jsem sice dal ale uz jsem z toho nemela radost a delala jsem to jen kuli tomu abych zhubla. Ted je mi 21 let mam 56kg pro nekoho krasna vaha ale pro me hruza!! Kazdy den usinam s tim ze zitra to bude jine,ze budu jist po malych porcich,budu hodne pit,pujdu si zasportovat,ale rano se probudim a dam si snidani,pak nemam co delat tak zacnu jis,zezacatku neco zdravyho treba ovoce nebo jen malinkej kousek cokolady…jenze pak mam porad vetsi a vetsi chute a tak si dam jeste a jeste…jsem prejedena citim se strasne,sportovat jit nemuzu protoze bych se pozvracela…nekdy si vezmu projimadlo,nekdy mam chut se vyzvracet.Uz jsem to zkousela ale neslo mi to.Vzdycky si reknu ze na to prece mam ze uz jsem to jednou zvladla a ze to vratim zpatky a budu spokojena,ale porad mi to nejde a ja prestavam verit ze to jeste zvladnu…a tak holky kdyby naka z vas potrebovala taky takovou podporu jako ja tak se ozvete…vymenime zkusenosti,namotivujem se…je to lepsi kdyz to s nekym sdilite…moje icq je * * * Ahoj Barruska P.S. ADMINISTRÁTOR: Přímé kontakty (emaily, icq,…) sem prosím neuvádějte, jde o vaše soukromí. Ke vztakům používejte komentáře.