něco se semnou děje

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky , no je mi 14let , měřím 170 cm a mám nedváhu -75 kg vážím. Před pěti dny mě naši řekli že mám se sebou něco udělat a děcka ve škole mě začali říkat že sem tlustá bečka:-( Tohle mi říkají už 5 měsícu.za tu dobu sem už skoušela hubnout normálně zdravě ale ….. nešlo to. Od minulýho týdne , skoro nejím . jenom cvičím a počítám kalorie….Taky se mi hodně změnila nálada – málo co mě baví a ví a víc se nudím a bojím se vyjít na veřejnost protože se bojím posměchu. Rodiče mi pořád dokola omívají že sem tlustá a začala to říkat i babička. je jasný že měto dost vadí a taky se podle toho chovám..jak se už řekla, tak moc nejím a hodně cvičím. takhle to dělám 10 dnů a už se nechci vracet zpátky …. nechci se vracet k mé minulé postavě.!!! Doufám že nejsem jiná než předtím . sama vím že se něco dějě ale nevím co. Můj problém je to , že kdyš jím víc než předtím tak mi to vadí a užírám se v tom… trpím depresemi atd…. Snad mi nic není a nebude. A vám všem co jste v tom , vám držím palce at se s toho dostanete protože vi nato máte !

Radost ze života!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, dnes poprvé jsem našla tyto stránky, a nedalo mi to, abych nepřipojila svůj příběh. Bylo mi čerstvých 17, potkala jsem kluka mých snů, byl krásný, sportovec, opálený. A já byla nevýrazný oplácaný tvoreček, který se u babičky každý víkend krásně napapkal…. Musela jsem začít se sebou něco dělat“ začalo to obarvením dlouhých vlasů na černo, silnějším malováním a důsledným hubnutím! To hubnutí bylo opravdu oprávněné, jelikož když jsem poznala bývalou holku mého idola, bylo mi jasné, že s tím musím něco udělat. Rok a půl jsem se přejídala, zvracela, padaly mi mé krásné vlasy, měla tmavé kruhy pod očima, únava byla každodenní – ale byla jsem krásná!!! Nikdo nic nepoznal, jen moje maminka mě občas pokárala. Ale skvěle jsem lhala, tak jsem ji vždycky nějak přesvědčila. Toho kluka jsem si pak vzala, pořád zvracela, když jsem jednou přibrala 6 kg, řekl mi, že mám zadek jak buz…doskočiště. Za měsíc byly kila dole!Byla jsem vyřízená, neschopná normálně fungovat, a přesto jsem si myslela, že dělám stále dobře. Rozvedla jsem se!!! Našla si normální mužskýho, který má přes sto kilo, rád si dá flákota masa, a když jsem přibrala, měl radost!!! Prý už nevypadám jako jeho děcko! Držím Vám všem palečky, až teď si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí, že se mi to podařilo zarazit včas! Ahoj Prcek

Jako na kolotoči

/0 Komentáře/v /přidal

Pro někoho konec, pro jiného začátek. A lidi řeknou: Tak už to prostě chodí. Opravdu? A vážně je to tak pro všechny nejlepší; něco, pro co se vyplatí se nevzdávat, bojovat, stát si za tím a i kdyby jen na chvilku, i kdyby jen pro celé ,,kouzelné? odpoledne, řekne: Teď ti to vážně sluší. Jak panoptikální je tato pravda. Jak banální a evidentní záležitost zároveň. Jak nemorální, ale přesto natolik opomíjená, až zdá se býti zarážející. A přec probíhá ten kolotoč stále znova a dokola, přec si ho žádná nenechá ujít. Stát na prahu bolesti a aniž se tázat: Proč?, snášet ji tak dlouho, jak bude zapotřebí. Možná právě to ono snášení bolesti, mohlo by býti předmětem mých úvah. Možná lidem nestačí říct jen ?jednou, někdy, někdo; něco…?. Možná, že chtějí znát, z jakého důvodu se tak stalo. Možná, že nejsou takovými sobci, aby je zajímal cizí příběh; reálný příběh, aniž by vyslechli, o kom doopravdy je. Ač můj příběh je pouze o síle. Snad o cizí síle, vesmírné síle, nebo o té mojí. Je o neviditelném a téměř bezcharakterním pablesku, který žel zcela nenápadně, naplňuje naše životy a pohání nás dál. PŘÍPAD I. Byla úplně sama na chatě. Měla velkou zahradu a v ní poměrně bohatý les. Stála mezi smrky vysokými tak do jejího pasu a před sebou dvě velké lísky ? stoupla si tak, aby na ni nebylo od chaty vidět. Patnáct metrů nalevo stálo auto, mezitím listnáč, občas nějaký ten smrček. Pahýly stromů a hodně listí. Asi deset metrů před sebou měla listnáče ostříhané do tvaru krychle, mezi nimi houpačka. Nikdo na ní nebyl, ale tímto místem by se dalo podívat směrem k ní. Zprava asi tři metry do další zahrady, ale sousedi nepřijeli. Všude kolem pusto, jenom sousedi zleva by mohli něco vidět, kdyby se snažili. Úzkost v očích se pojila s podivností zamýšleného činu. Není-liž pravdou, že toto je divné?! Rukou jakoby náhodou si přejela přes žebra a dole nahmatala břišní špek. Rozhlédla se kolem, předklon a pravou ruku ponořila hluboko do svého chřtánu. Prostředník a ukazovák bohatě postačí k podráždění jícnu a zpětného vyvolání zvracení. Proč?! Zvratkovitá hmota vytekla mezi listí a ona ji jím přikryla. Otřela si ústa a ruku, nádech, výdech. Úzkostné rozhlédnutí. A znova, dvakrát, třikrát. Odkrytí zažloutlé skloviny, šílený smích. Potácí se na patách a jako by se na pevné hlíně houpala jako na provázku (snad divadelním provázku, napadne ji), nemůže získat rovnováhu. Od pat ji přes celé tělo táhne kosa, a nejenom od nohou, ale snad z celé té šílené scenerie. Naposledy se podívá na zem, pohrábne listí a otře si obličej. Zamíří zpátky do chaty s podivným zákalem v očích. Zákalem jsou slzy, potoky slz, které ne a ne vytéct na obličej. Její oči tak působí téměř jako by byla zhotovena ze skla. PŘÍPAD II. Jela se projet hodně daleko na kole, sama, jen ona a kolo. Ujela asi pětadvacet kilometrů, přejela nějakou krychlovitě stavěnou budovu sloužící průmyslu a před ní se otevřela rozlehlá, pustá pláň. Dorazila na místo, které evokovalo vzduchoprázdno. Jako by jej jiný popsal jediným slovem ?pustina?, ona jich pro něho neměla dostatek. Kdesi vlevo se táhla silniční dálnice a pronikaly sem záchvěvy svištivých zvuků. Postavila kolo doprostřed slepé cesty a s nádechem toho dech-beroucího prázdna se marně rozhlížela kolem, zda uvidí něco, co dá tomuto podivně rozlehlému místu nějakou formu. Avšak nenacházela ho. Nebylo nic, co by se snažilo nějakým způsobem zakrýt, nic, kam se schovat, kde růst a žít. Jen pustina, jen to prázdno; na nebi jediného mráčku, snad jen bílá oblaka. Všude kam by jen oko dohlédlo, možnost se rozeběhnout na tisíc metrů. Co krůček, to svoboda. Co krůček, to silné bodnutí nožem. Jak jen může existovat na světě takové zaražení-hodné prázdno?! Příliš prázdné pro lidské bytí. Přespříliš stejné jako její vlastní nitro. Prázdná, je prázdná. Prázdná jako ta pustina kolem. Prázdná jako osamocená, prázdná jako hladová, prázdná jako ta nejvýstižnější charakteristika jejího života. Co by oko dohlédlo, tam se dá rozeběhnout, jenomže oko už nemá sílu se dívat. Před okem je zamlžený obraz. Kam se jen vydat, kam se jen vrátit, jen ona, jen její kosti, jak beznadějné je vůbec se o něco snažit. Jak, když je navždy pohlcena svým prázdnem. A mohla bych pokračovat. Kolik ještě zákalů, kolik ještě dalších cest budu muset absolvovat, kolikrát se poklonit k zemi, kolik spolykat tabletek k tomu, aby si lidé uvědomili, že tohle není chvályhodný život? Kolikrát ještě se pokloním životu; jeho výsostné a ochromující absurditě, jeho až fatálnímu kontrastu našich poklonů a cizí lidské rozmařilosti. Kolikrát ještě, budeme se klanět před celým světem, před celým bohabojným životem? [Autorská práva vyhrazena. Kdo to zkopíruje, ustřelim mu hlavu.]

Někdy stačí málo:(

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím všechny holčinky,co navštěvují tyto stránečky.Já na ně narazila nedávno.Postupem času jsem si pročítala příběhy,co tu píšete,je mi z toho smutno,ale na duhou stranu vím,že v tom nejsem sama.. Ráda bych si popovídala s někým,kdo má podobné problémy jako já,tedy problémy s anorexií,nebo v dřívější době měl.Cítím se hodně osamělá a dochází mi síly bojovat.Již beru antidepresiva a doktoři mi hrozí hospitalizací v nemocnici.Na svých 160 cm vážím 40 kilo:( Jídlo mě ovládá.Chtěla bych přibrat a nevypadat jak nějaká kostra,ale prostě to nejde.Bázeň z tloušťky je silnější:( něco za den sním,ale abych přibrala,musela bych návyky změnit a to se mi právě nedaří.Díkybohu jsem nikdy nezvracela,mám k tomu odpor. Byla bych moc ráda,kdyby se mi někdo ozval * * * Mějte se kráááááááááásně a NEVZD8VEJTE TO! P.S.ADMIN: emailové kontakty, icq a podobně nezveřejňujeme, díky za pochopení.

Dieta je muj svet..:(

/0 Komentáře/v /přidal

Netrpim sice PPP, ale celý můj život se točí jenom kolem diet…začalo to tak před peti lety, že jsem nejdla po pate hodine…ted nejim po druhe:(…ale hlad necitim, a kdyz jo, tak mi to jenom dela dobre…merim 167cm a mela jsem na zacatku nejakych 59….zhubla jsem na 55…a to uz mi mamka zacla nadavat, ze jsem moc hubena…uplynul rok a ja zase nakynula na 62 a to ani nevim jak…kdyz jsem porad pocitala kalorie a nikdy jsem se nedostala na vic jak 6 000 kj denne…ted jsem zhubla na 57…a hned nabrala dve kila…mam 59 a strasne moc chci zhubnout…dneska jsem snedla jenom rajce…a obed…a co se stalo?…jeste jsem pribrala a to jsem jezdila i hodinu na rotopedu..vzdyt tohle neni zivot..skoro nic nejist a byt tak tlusta…ja ani nechci existovat..vyzkousela jsem snad vsecko…a nic nepomaha…ja jsem snad odkazana k tomu NEJIST…:(…mam zivot vecne dietarky a nikdy snad nebudu stastna, protoze myslim jenom na to, jak se mi ty stehna trou o sebe…pro kazdym kroku na to myslim a nemuzu se toho zbavit..a pritom by me chtelo spousta kluku, ale ja je nechci, bala bych se pred nima svlect..stydim se za sebe..nemuzete mi nekdo pomoct:( jak zhubnout…nechci zvracet..ale jednou k tomu dojdu..

Peklo

/0 Komentáře/v /přidal

Nikdy jsem se se svým příběhem s nikým nepodělila,je to totiž minulost,na kterou nerada myslím,rozhodla jsem se tedy aspoň napsat zde,abych svým příběhem případně odradila dívky,co které chtějí hubnout.A zároveň vás všechny prosím,abyste si nejprve zjístily,jaké důsledky má hladovění. Vše začalo,když mi bylo 9 let.Nikdy jsem nebyla tlustá.Já si to však začala myslet v okamžiku,kdy jsme byli na rodinné dovolené i s mou sestřenicí,která byla nepřirozeně vychrtlá.Jenomže rozdíl byl v tom,že ona byla taková už od narození.Já jsem v ní viděla vzor a tak jsem začalo postupně omezovat jídlo.Asi po půl roce mě mí rodiče vzali k lékaři,aby zjistili,proč jsem tak hubená.Po různých doktorech jsme lítali dva měsíce,všichni říkali,že to je jen dočasné nechutenství a já mohla v klidu hubnout dál.Bylo to strašné,křeče v břiše,zmatenost motání hlavy,slabost-ale v mém mozku už se tehdy jakoby něco zablokovalo-a hladovění mi přišlo normální. V době kdy jsem byla tak slabá,že už jsem nemohla ani chodit,mě přijali do nemocnice,kde jsem ležela týden a oni mi provedli všechna možná vyšetření-od magnetické rezonace až po EKG.Potom se mí rodiče náhodou setkali s odborníkem na anorexii a byla jsem tam-Na psychiatrii.Přímo na oddělení pro poruchy příjmu potravy.Byla jsem tehdy ještě malá a odloučení od rodiny pro mě byl šok.Od prvního dne jsem pochopila že musím začít jíst a čím dříve to bude,tím dříve mě pustí domů a zase uvidím rodiče.Nelze ani popsat jak to bylo strašné. Můj žaludek byl zvyklý jíst denně třeba jen jeden rohlík a teď najednou jsem musela jíst normální porce.Dva dny jsem měla ohromné křeče v břiše a neustále jsem zvracela.Na psychině jsem strávila nekonečné dva měsíce než mě konečně pustili domů.Na teń děs,co jsem tam prožívala nikdy nezapomenu! A to není vše-následky mám i teď-po sedmi letech-málo kostní hmoty,problémy s páteří,navíc mi kvůli hladovění nenarostla skoro žádná prsa a možná nebudu moct mít děti. Až teď když jsem starší si uvědomuji,že můžu být vůbec ráda,že ještě žiju a mohla jsem se vrátit do normálního života. Když nyní brouzdám na internetu,jsem ráda,že se v poslední době o této problematice stále více mluví.Tehdy jsem už byla na pokraji smrti než přišli na to co mi je- a nikoho ani nenapadlo,že můj problém může souviset s psychikou.Ještě nyní po sedmi letech,když tento příběh píši,mám husí kůži a tečou mi slzy při vzpomínce na to peklo. Nejhorší však je,že anorexie je tak zrádná nemoc,že si ani neuvědomíte,že umíráte a pořád chcete hubnout!

Poznání- mám problém s PPP

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky a možná i kluci, píšu tady dnes poprvé a na těchto stránkách jsem vlastně taky poprvé. Tak abych se představila, je mi 24 let, bydlím v Ostravě, jsem svobodná a sama, mám dobré zaměstnání a super přátele a kamarády, takže celkem normální ženská. Mým problémem je přejídání a když to někdo nazve záchvatovým přejídáním, tak to nazve opravdu trefně. Jsou to záchvaty žravosti,tímto způsobem jsem si přivodila 101kg živé váhy při výšce 1,72 m. No jen za posledního půl roku mi váha vystoupla o 18kg. To že je to problém jsem věděla, ale že by to mohla být nemoc mě vůbec nenapadlo.Pod pojmem PPP jsem si představovala pouze anorexii a bulimii. No jak vidím tak jsem se spletla. Poslední dva týdny hledám různé info na netu, protože se přestávám zvládat. Neumím se ovládnout a nekoupit si to jídlo a nenavalit ho večer do sebe. Přes den jsem ok, ale večer, to příjde deprese je to v háji. Myslím si že to moje přejídání je z toho, že jsem sama.Bydlím sama a nikdo se na mě doma netěší a nečeká mě. Mám pocit, že mě opravdu nikdo nechce a nemá rád. Jsem už asi 4 roky sama a je to fakt dlouho, každý můj vztah ztroskotal. Někdy to bylo mou vinou, jindy vinou toho chlapa. Ale nevyházelo mi to ani když jsem vážila 65kg. Což bylo před 4 léty, tak jsem to začala zajídat až jsem se dostala sem. No snad mi nějaký odborník pomůže. Vím, že to není tak strašné jako bulimie a anorexie. Ale mám poslední dobou i nutkání zvracet a to už mám ze sebe opravdu strach. Jsem ráda, že to můžu někde ventilovat. Ikdyž to třeba nebude nikoho zajímat a jsou lidé kteří mají větší problémy, ale i tak mi to pomohlo. Tak mi držte palce, ať si ten problém vyřeším co nejdříve a nejúspěšněji. Já je držím všem kdo opravdu mají zájem se léčit a neubližovat sobě a tím i svému okolí. Zatím ahoj marci.k

Slabšia ako ja

/0 Komentáře/v /přidal

Je tomu necelého pol roka čo mi blízka osoba ochorela na PPP..Teraz vidím aké je to hrozné a aké to bolo hrozné pre ludí okolo mna.Pozerám na ňu a stále jej nedokážem pomôcť..Začalo to keď sme šli spolu do anglicka..Začala mi hovoriť ako sa bojí že nás v anglicku budú núti´t večerať až po siedmej,lebo je to ich zvyk.Zlakla som sa tónu jej hlasu,lebo ..neviem bolo z nej cítiť strach.Mne to samozrejme vadilo tiež..tak neskoro už nejedávam,lenže ísť do anglicka bol môj sen a znapríjemniť si to niečim takýmto..na to som sa mohla vykašlať…Pokračovalo to tam..v hostitelskej rodine začala cvičiť po každej večeri..raňajky nejedávala,obed ledva..stále ma nútila nech si ideme zabehať..Najprv som bola tá silnejšia a bála som sa o ňu,potom ma začala ťahať dolu spolu s ňou..pár krát som to tam nezvládla.Vrátili sme sa a ona príšerne schudla..nikdy nebola taká..stále chodievala behať až kým ju to uplne neunavilo.Bála som sa,pripomínala mi seba..Porozprávala som sa o tom s ňou a ona mi do očí klamala že nič také jej nieje.Prišli prázdniny a my sme šli spolu do Talianska.Tam už sa to nedalo.Nejedla takmer nič,na lehátku na pláži nevydržala ani chvilu,stále niekde behala…Takisto som to nezvládla..celé taliansko som fungovala na zvracaní.Nedokázala som sa na ňu už pozerať.Bola presne ako ja.A mne tam prvý krát chýbala tzv ,,bútlavá vŕba“ niekto komu by som sa mohla posťažovať a u koho by som si našla útočisko.Opať som bola odkázaná sama na seba a na kamarátku,ktorej bolo horšie ako mne.Znovu som sa s ňou o tom zhovárala..Klamala mi do očí..znovu. Lenže mne stačilo keď som ju našla nad misou.Ten pocit nikomu neprajem.Mám ju rada.A to je len tak medzi nami čo povedať,lebo ľudí si k sebe príliš nepripúšťam..ale pre ňu by som bola schopná aj vraždiť:).A keťže ju mám rada a keťže som mala..dajme tomu že už nemám rovnaký problém bolo to hrozné.Keď som bola v najhoršom bol to ako zlý sen a ak má ten najhorší sen prežívať niekto na kom mi tak záleží,strašne to bolí.Ťahá sa to s ňou stále..Prihlásila sa na fitness,odmieta ís´t na vinobranie,pretože je tam vraj veľa jedla..Ale ja jej pomôcť nedokážem,rozprávala som sa s ňou,keďto nevyšlo snažila som sa jej pomôcť aspoň tým,že som s ňou,že sa zabávame ale to tiež nejde.Tak som sa na jej chorobu zúfalo snažila upozorni´t aj jej sestru ktorá má tiež nábeh na niečo podobné,ale slabší..Povedala,že kamarátka síce cvičí a hýbe sa až príliš a že málo je a váži37kg,ale to neznamená že je anorektička..Jej rodičia si to nevšimli!! Čo je to za rodičov že si to nevšimnú? Ako môžu?! Veď to tak strašne bije do očí..Tak veľmi ju nechcem strácať..prečo ona?:( Nejaky napad ako sa s tym vyrovnať,alebo jej pomôcť?..

Uběhlo půl roku a zase píšu

/0 Komentáře/v /přidal

Bylo to v Dubnu když sem začla držet dietu. Z 65 kg jsem během měsíce shodila na 58 a byla jsem štastná. Ani mi nepřipadalo že jsem tlustá, ale moje téměř anorektická „kamarádka“ mi furt řikala že bych měla zhubnout, že mám tlustý stehna, při nákupu že ale takovou velikost kalhot na mě určitě nebudou mít, a její otázky typu „co to zase jíš?“ nebo „kolik to má kalorií“ jsem už nesnesla a diety se držela ještě urputněji. Pak přišly prázdniny a dovolené s rodiči, kde můj jídelníček kontrolovaly oči mojí více než plnoštíhlé mamky.A bylo to tady: jen si přidej, dej si něco k jídlu atd, atd. A nabrala jsem z 55 na 63 kg během dvou měsíců-srpna a července. Nyní začal školní rok, opět deno denně potkávám mojí „kamarádku“ a opět nejím. Už mám 69 kg, ale poslední dva dny mám záchvaty ořejídání. Když začnu jíst nemlžu to zastavit. Dnes jsem byla sama doma a šla do kuchyně.Probíhalo to následovně: Kobliha, velká miska polévky, dva rohlíky, kus čokolády, hroznové víno, jogurt, roláda, rybí salát…a možná ještě něco-během asi 20 ti minut…chytl mě vztek na sebe samu, brečela jsem v pokoji před zrcadlem a nevěděla co se sebou. A pak mě napadla ta „spásná myšlenka…vyzvracím to…nic jiného mě při pohledu na nafouklé břicho nenapadlo. Tak jsem šla zvracet a protože mi to nejdřív nešlo, vypila jsem na recept jedné bulimičky teplou vodu se solí, pak se jen ohla a šlo to samo ven. Ale pak jsem brečela zase, z toho pocitu, co se to semnou děje…je to hrozný a vim že to udělam zase 🙁

Chci Vám jen poděkovat

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, Zhruba před dvěma měsíci jsem na tuhle stránku natrefila poprvé, byla to docela náhoda, úmyslně jsem nic takového nehledala…Když jsem si ale četla ty děsivé příběhy, běhal mi mráz po zádech! Vždyť ty příběhy byly o mě, jeden, druhý, desátý, všechny mi byly podobné a mě to tehdy úplně rozhodilo. Nejspíš proto jsem se tenkrát rozhodla napsat jak to se mnou je a musím říct že to bylo to nejlepší co jsem udělala. Poprvé promluvit…do té doby nepředstavitelná věc. Všechno jsem si začala uvědomovat, že to skutečně není normální, každej den utratit spousty peněz za jídlo a vzápětí ho jít vyzvracet, že není normální už v práci přemýšlet co si udělat k jídlu aby toho bylo co nejvíc a stálo to co nejmíň. Že zkrátka není normální uzavřít se do svého zvráceného světa, kde není nic jiného než únava, vyčerpanost a deprese. Pomohly jste mi, vy všechny a já se rozhodla, konečně se rozhodla, že to musím změnit. Můj odevzdaný přístup se po pěti letech změnil a já začala bojovat sama se sebou. Včera jsem oslavila dva měsíce normálního života a jsem šťastná že vám můžu napsat, že to jde, ono to opravdu není tak těžké ale důležité je se rozhodnout, opravdu se rozhodnout a jít za svým cílem stůj co stůj Tolik věcí se teď změnilo, lidi kolem mě mi říkají že jsem rozkvetla a že mi to teď sluší, konečně mám nějakou energii a chuť do života. Jsem na sebe pyšná a těším se na svůj život. Konečně jsem chytla ten správný směr. Od října nastupuju na VŠ a s mým přítelem plánujeme budoucnost. Jednou mu to třeba všechno povím, jako to teď říkám Vám.Zasloužil by si to, protože i on byl moje motivace proč začít. Nikdo mojí nemoc, tu zákečnou a hnusnou nemoc neobjevil za celou tu dlouhou dobu. Dávala jsem si skutečně záležet abych v očích druhých vypadala jako sebevědomá a vyrovnaná holka…jak zoufalý!… Konečně nemusím nic skrývat a spadla ze mě kupa výčitků a obav o své zdraví. Ani Vám nemusím říkat jak se za pět let s bulímií dokážete zničit, vlasy, zuby, tlak, špatná pleť, špatnej zrak…následky si ponesu už po celý život ale snad už to teď půjde jenom k lepšímu. Já vím, dva měsíce ještě nejsou žádnej zázrak, ale tak nějak si věřím že to dokážu, protože já vždycky byla tvrdohlavá a když jsem něco chtěla zvldánout, tak jsem to prostě zvládla. Důležité bylo chtít. Rozhodně teď nemám chuť začínat znova s přejídáním, dokonce mi teď představa že bych měla něco vyzvracet připadá úplně nechutná a rozhodně ne normální jako dřív! Chci vám jen říct princezny moje utrápený, jděte do toho. Udělejte to jako já, prostě se rozhodněte. Není to snadné,já vím, ale jde to a to je hlavní. Přestaňte se řešit a ničit svoje tělo i duši,těšte se na to, že začnete konečně žít. Je to jenom ve vašich rukou a já vám radím začít teď hned. Všechny tu máte stejný problém, tak si tu najděte kamarádku, jednu, která vás bude podporovat, bude vám psát a hned na to nebudete samy. Já si tu jednu takovou holčinu našla hned na poprvé a píšeme si pořád. Ona je moje sluníčko a mám jí opravdu ráda. Společně nám ty úspěchy víc chutnají a to je dobře. Děkuji ti Marcelko! Je skvělé, že takovéhle stránky existují a já vám chci poděkovat, možná jste mi zachránili život!!!