Archives

Jiz vice nez hodinu travim zase na internetu a samozrejme procitam stranky o MA a bulimii. Jsem opet v tezke depresi,nesnasim se, opovrhuji sebou a silene ZAVIDIM anorektickam. Nevim, jestli jsem „prava“ bulimicka, ale asi ano. Nezvracim. Svou abnormalni zravost stridam s hladovkami, projimadli a cvicenim. Uspech? Zadny!! <p> Jiz 8 mesic travim v USA jako au pair a bylo to hrozna chyba. Je mi 24 let a zravosti trpim od 17. Nikdy to ale nebylo vmezich jako tady. Doma jsem si vzdycky udrzela tu vahu + – 5 kg maximalne. Tady jsem uz pribrala 10 kg a jsem totalne na dne. <p> Nezlobte se co ted pisu, ale pripada mi, ze vsechny bojujeme marne. Nikdo se z toho poradne nedostal a nikdo neumi vratit ten cas zpatky, najit ten hnusny bod, proc to zacalo. Kricime vsechny o pomoc, ale nejsme chudinky k politovani. Spise k opovrzeni. Porad si jen stezujeme, ale spis bychom misto litosti potrebovali odsoudit. Ale my se vlastne umime potrestat samy, ze ano? Jsme odsouzeny k trestu, k mnohaletemu trestu a tady v tomhle neexistuje amnestie, prominuti te dalsi poloviny apod. Je to konecny rozsudek. Je to pro nas trest dozivotni? Ano, je. <p> Priznejme si, kolikrat jsme to zkouseli?! Kolikrat to byl ten dalsi ZITREK, ktery mel byt jiny? Kolikrat jsme sli vecer spat a prali se probudit do jineho sveta. Nesnasime se, nicime lidi kolem sebe. Litujeme se a zaroven jsme si odporne. Znicili jsme si vlastni zivot, zpackali jsme to. At uz je to skola, vztah, jine sny …. nerealizovatelne tak jak bychom chteli, protoze vidime porad jen SEBE. Jsme sobci, ze vsech sobcu nejsobectejsi a jedine co umime je brecet. <p> Je nekdo, kdo s tim nesouhlasi. Uz jsem unavena porad bojovat a zacinat se svym ZITRKEM, PRISTIM TYDNEM apod. Jaka je tedy pomoc? Skocit z mostu, nacpat se praskama, podrezat si zily, …? I na to jsme moc slabe. Vsichni rikaji, nevzdavej se, mej nadeji, ale nam to nejde. Nekdy se pristihneme s usmevem na tvari, tesime se na to. tesime se, ze se zmenime, ze to bude jine, snime o tom, … BUM, BAC. Uz je to tady zase. Padame niz a niz. Hluboka propast, padame a ztracime prehled o tom co se vlastne nahore deje. Co je to vlastne ten ZIVOT, kteri ziji ti ZDRAVI. Jdeme po ulici a premyslime o tech kolem. Ta se ma, je stihla a ji neco sladkeho, tady ta zase ji urcite jenom zdrave, … <p> Tak co vezenkyne ve vlastnim tele, myslime si, ze je vubec nejaka sance? Umi nekdo pomoci? Neunavujeme uz svet nasimi vykriky o pomoc? neni jim uz z nas zle? <p> Je to prokleti a my nezname zadna zarikadla a nikdo je pravdepodobne nezna a zivot je bohuzel tak dlouhy a my budeme trpet jeste tak dlouho. <p> Nebo ne? Zna nekdo odpoved na ty nase nekonecne otazky (porad stejne), zna nekdo ono kouzelne zarikadlo? Pokud ano napis cokoliv <p> stozany@seznam.cz

Ahojky. <p> Zdravím všechny, kdo se dívají na stránky s poruchami příjmu potravy. <p> Asi by bylo dobré, kdybych se na začátek malinko představila. Je zřejmě pochopitelné, že budu vystupovat pod „krycím“ jménem, což mi (alespoň doufám) odpustíte. <p> Takže: Budu si říkat Valentýnka. Je mi sladkých 20 let a už asi od osmé třídy se trápím s mentální anorexií. Zvláštní je to, že neustále držím diety (tedy jestli se tomu, že jím někdy 1 jídlo denně dá říci dieta), přestože podle mínění druhých jsem nikdy nebyla tlustá. <p> Ale abych začala od začátku. Pocházím z rodiny, kde se domnívám, že jsem hodně citově strádala. Měla jsem poněkud agresivního otce (který mě s oblibou mlátil) a v matce jsem se hodně zklamala. Nikdy jsem neměla žádnou oporu, v ničem si nevěřila, byla a doposud jsem hodně přecitlivělá. Rodiče mě v ničem nepodporovali, přestože jsem byla na hodně věcí nadaná. A tak ze mě vyrostla holka, která se ve všem podceňovala. Naši mě doma vždy hodně ztrapňovali. Mnohokrát jsem slyšela jak mám velký zadek, že bych se sebou měla něco dělat. Ale co? Při své výšce 1.66 jsem mívala kolem 54-56 kilo. Ale v prváku na střední škole jsem přibrala – 62 kilo. No, hrůza. Začala jsem držet nějaké dietky a má váha se střídala jednou 60 jednou 55. Ale to bylo pořád málo. 55 kilo? Připadala jsem si tak tlustá (tedy zejména v oblasti zadku a stehen). <p> A tak jsem s různými dietkami procházela celý druhák. Nevím, ani čím, že se to tak zvrhlo, ale ve třetáku jsem zhubla na nějakých 42 kilo. Ono se to možná nezdá být tak málo, ale na to, že jsem vždy sportovala a už i tak měla málo podkožního tuku to byla docela pálka. Ale já se viděla pořád téměř stejně – tlustý zadek, tlustá stehna. Jenomže při mé výborné ? dietce se objevily potíže. Nemohla jsem vůbec spát, byla jsem věčně unavená a o depresích bych mohla vydat knihu. Nemluvě o tom, že slovo menstruace bylo pro mě cizí. Začaly mi padat vlasy, lámaly se nehty, daleko nebývalo k omdlívání. Pořád mi byla zima, která přetrvává doteď.Mám ještě pokračovat? Stejně to všechny známe. <p> Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak nejrychleji zhubnout. Téměř všechny mé myšlenky se točily kolem toho, jak bych dosáhla mé vytoužené vychrtlosti – né štíhlosti, nýbrž vychrtlosti. A pak ještě nad tím, jak mě nikdo nemá rád (což samozřejmě nebyla pravda).Takže, pokud někdo má tytéž pocity, mohu Vás ujistit, že vždy se najde někdo na světě, kdo Vás bude mít rád. Hubnutí šlo pomalu. Jaktože jsem zhubla za měsíc pouze 2 kila, když jsem za den sotva něco snědla? A kolik hodin jsem věnovala cvičení – plavání, běh, posilování,…. A víte, co je zvláštní? Jak výborně umíme skrýt to, že jsme zhubly, Možná mi to ani nebudete věřit, ale naši si ničeho nevšimli. <p> Až minulý rok o prázdninách se stal zlom a já si uvědomila, že CHCI ŽÍT!!!!!!! Za pomoci mých skvělých přátel, kterým touto cestou děkuji, jsem začala bojovat se „skvělou kamarádkou“ – mentální anorexií – která mi tolik věcí v životě zkazila- společně s nimi. Nemůžu říci, že to zvládám. Lhala bych. Vím, že slovo snažím se, je rozdílné od toho, zda to jde. <p> Nyní (včera jsem se vážila) mám 53 kilo. Chci a moc si přeji, abych úzkost z domnělé tloušťky překonala a mohla žít jako ostatní. <p> Holky, moc Vám ze srdce přeji, aby jste to překonali. Vy to určitě zvládnete. Nenechte se odradit neúspěchy. Vždyť i cesta dlouhá tisíce mil musí začít jediným krůčkem. <p> A na závěr bych to ukončila mým oblíbeným citátem od H. Heineho: V nás samých svítí naše šťastná hvězda. <p> *** Valentýnka ***

Netrpím anorexií ani bulimií, ale přesto se mě to týká. Moje nejlepší kamarádka trpí anorexií přes dva roky. Dva roky se snažím přivést ji k myšlence, že je nemocná, že je něco v nepořádku. Marně. Nikdy jsem neztratila víru, že se zase vrátí do života, do normálního života, kde musí existovat i jídlo. Ale stále více lidí mě varuje, odrazuje, opouští, odepisuje spolu s ní. Jo, asi jsem se hodně změnila, ptám se sama sebe, kdo by se vlastně nezměnil, ale byla bych ráda, kdyby konečně někdo pochopil, že se na ni prostě nedokážu vykašlat. Ani pořádně nechápu, jak to může někdo po mně může chtít. Copak vážně není jiná možnost než totální selhání organismu, váha 30 kg a odvoz na metabolickou jednotku? Tohle nemůže být pravda. Její touha zemřít narůstá, od života nechce vůbec nic, snad jen aby našla odvahu to tady skončit. Proč to tady píšu? No snad proto, že to čte spousta holek, co mají anorexii, těm bych chtěla říct, že být přítelem anorektika není jednoduchý, neodhánějte nás, opřete se o nás a bojujte. A možná to taky čte pár lidí, jejichž blízcí anorexií nebo bulimií trpí. Těm bych chtěla popřát moře trpelivosti, víry a tolerance. Neopouštějte je, oni za svou nemoc nemohou, aspoň myslím…

Ahojky Rio. <p> Jsem moc ráda, že jsi tak super. Sama moc dobře vím, jak je těžké s anorektičkou vyjít. Sama jí jsem a uvědomuji si, jak musí být pro lidi těžké sledovat, jak jim jejich milovaný člověk mizí před očima a to svou „vlastní“ vinou. Ale nenech se odradit. Přestože Ti to tvá přítelkyně nedává najevo, zřejmě jsi člověk, který ji drží nad vodou. Věř, mi. <p> Také vím, že spoustu lidí od sebe odháním a to proto, neboť je nechci otravovat se svými problémy. Ale od čeho tedy ti přátelé jsou? Jsou tu přeci od toho, aby nás pohladili po vlasech, když budeme mít pocit, že se nám hroutí svět,nebo ne? <p> Vím, že to bude pro Tebe velice těžké to nevzdát, a chápu, že už od toho budeš mít chuť utéct, i to je přirozené. Vím, že často už nebudeš moci unést to, jak chřadne. Ale zkus to. <p> Budu Ti držet pěstičky (a hlavně tvojí kamarádce). <p> Kdybys někdy něco potřebovala, tak napiš, já bych se ozvala. <p> <p> Hodně sil !!!!!!!!!! <p> <p> *** Valentýnka ***

Ahoj, <p> pravdepodobne me vsichni uz znate. Ano, ja jsem ta, ktera bojuje, plna optimismu a odhodlani. Bojuji jiz 7. den a optimismus me neopustil, ikdyz vcera jsem trosku sklouzla, ale vysvetlim. <p> Byla jsem si zacvicit v posilovne a byla tam holka, ktera mela snad 30 kg. Mela na sobe jen tilko a byla hrozne shrbena, protoze byla hodne hubena a sly ji videt jen kosti. Pravdepodobne na sebe byla pysna (podle obleceni) a ke vsemu stravila 1 hodinu na bezicim pase a pak jeste 30 minut na stepperu. Celou dobu jsem se na ni divala (znate to). Tak jsem ji zavidela. Zase me to nejak chytlo. Zavidela ji a pak hrozne nenavidela, protoze jsem na sebe byla tak pysna, tak vyrovnana a nepremyslela nad svou vahou. Takze jsem se doma „trosku“ prejedla. Teda dost, ale pro me to byla troska, protoze ja kdyz mam tu svoji krizi, tak dokazu spotrebovat i 10x vice. Snedla jsem asi 3 hrnky plne orechu a musli, pul kelimku syru cottage, 5 obrovskych lzic arasidoveho masla, jogurt a vypila hodne mleka. Porad jsem na ni myslela, ale pak se ve mne ozvalo to moje BOJUJICI JA. „Prestan, zvladnes to. Zastav se a bez delat neco jineho, nepremyslej nad tim“. Protoze ja nejsem typ bulimicky, ktera zvraci (vzdycky to kompenzuji naslednymi hladovkami a projimadly), tak jak se rozjedu, tak skoncim az kdyz uz neni co jist nebo kdyz uz je mi hrozne moc blbe, tezce se mi dycha, boli me hlava atd. <p> Prestala jsem. Byl to pro me velky uspech. Ikdyz jsem uz byla dost plna, tak jsem se sla projit, potom do skoly a pak jsem uz nejedla. Tedn den jsem mela snidani, obed a pak me PREJEZENI – posledni sousto v 16.00. A vite co jsem si rikala? Vzpominala jsem na dobu, kdy jsem byla zdrava. Kdy jsme treba doma se sestrou snedly cokoladu nebo chipsy, kdyz jsem na snidani kolikrat snedla i 4 rohliky, na obed i 5 knedliku a nikdy se necitila spatne. proste jsem se citila plna, delala si srandu, ze vypadam jak tehotna a nikdy nemela blby pocit. Proste nekdy byly dny, kdy se jedlo vic a clovek pak byl plny a treba pak jedl mene vecer, ale ne protoze predtim jedl vic, ale protoze byl proste plny. Vzpominala jsem na to a byl to hezky pocit. <p> Rekla jsem si, ze proste to byl takovy den. Zvladla jsem to. Necitila jsem se potom provinile, mela z toho dne radost. Zasla jsem si do knihovny a myslela na neco jineho. Ted uz ten vcerejsek neberu jako PREJEZENI SE, ale jako ty dalsi dny, kdyz jsem byla treba jeste na zakladce. Vzpomente si na to. Bylo to tak fajn. Na to jak jsme doma pekly a ja ujidala testo nebo pak snedla i pul babovky, protoze byla cerstva a vonava. <p> Takze vidite, bojuji i prohravam. Teda ja to jako prohru neberu. Dneska jsem normalne snidala, mela svacinu a doufam, ze to zvladnu. <p> Tak BOJUJTE taky a nevystraste se, kdyz to nepujde primo perfektne. Vsichni vime, ze je to tezky boj a my se musime naucit prijimat ty nase male „prohry“, protoze to ani prohry nejsou. Lidi ji normalne a taky se nekdy preji. Pak se akorat citi plni. <p> Zvladneme to, musime se s tim naucit jist. Nesmime zit jez ze salatu a pocitat kazdou kalorii. Ja chci jednou jit do restaurace a nedivat se na dietni veci, ale treba si dat bez vycitek vepro knedlo nebo pohar, doma pri oslave si dat zakusek, … Chci zit normalni zivot a verte, lidi netouzi po tom byt porad s nekym, kdo chroupa salat. Musime se naucit byt stastne a ne se soustredit na vahu. <p> Mimochodem v patek se zase vazim, tak vas budu informovat. Uspesne se mi dari vazit 1x tydne a ne 10x za den. <p> Tak pa pa, hodne sily a VYTRVEJTE. Protoze prekazky jsou k tomu, aby byly prekonany. <p> Hodne stesti <p> Sara