Je mi 29 let a také bych ráda přispěla svou „troškou do mlýna“. I když si velice dobře uvědomuji, jak rozsáhlý je můj problém, s anorexií více či méně úspěšně bojuji už 7 let. Na první pohled by asi nikdo neřekl, že je se mnou něco v nepořádku, protože jsem po babičce zdědila poměrně robustní kostru, a díky tomu má vychrtlost není zřejmě až tak alarmující. Troufla bych si tvrdit, že jsem nikdy nedošla až do stadia, kdy by mne začaly sužovat zdravotní potíže- buď mám příliš tuhý kořínek, anebo jsem se vždy zastavila těsně před. Jak to začalo? Asi na základní škole, no a pak na střední. Jako dítě jsem byla léčena pro jaterní onemocnění, a proto jsem celou školní docházku doháněla určitou motorickou neohrabanost. Sport mě bavil, ale bohužel mi příliš nešel. Navíc jsme měli vždy z tělocviku chlapy, kteří trénovali atletiku nebo míčové hry a toho, kdo nepodával výkony, prostě zesměšňovali. Byla jsem premiantka třídy, ale nikdo se mnou dvakrát nekamarádil, protože jsem si nikdy neoblíbila ani popíjení ve společnosti spolužáků, ani kouření, diskotéky mi připadaly úděsně pitomé. Prostě jsem přeskočila jedno období. Rodiče se nebránili, zřejmě jim mé chování nepřipadalo zvláštní. Mému sebevědomí nijak neprospěl ani fakt, že mi všichni stále připomínali, že bych mohla něco shodit… V 18ti jsem odešla na intr a zamilovala se do kluka, který (sám značně zakomplexovaný) mi sdělil, že jsem sice sympatická, ale že jsem příliš „při těle“. Dlužno podotknout, že studoval konzervatoř (balet). Místo co bych se tomu zasmála, samozřejmě jsem se zatvrdila a začala „na sobě pracovat“- podrobný popis zřejmě nemusím uvádět, protože to, holky, jistě dobře znáte. Byly doby, kdy jsem zcela bez problémů spotřebovala lahvičku Guttalaxu za tři dny. Sice jsem se cítila příšerně, ale byla jsem konečně IN (180 cm, 60 kg). Tou dobou jsem už pracovala jako rehabilitační sestra a znovu se zamilovala.I tentokrátjsem si vybrala s vkusem sobě vlastním. Dnes se sama sebe ptám, jak jsem mohla být tak tupá. Dotyčný měl mimo mne ještě 2-3 poměry, což mě vyburcovalo jedině k tomu, že jsem se sužovala ještě víc, poněvadž mi připadalo, že jsem pro něj zřejmě málo atraktivní- tj. nedostatečně hubená. Odmítala jsem pochopit, že při své stavbě kostry skutečně nemohu být jako ona stvoření ze stránek módních časopisů. Když jsem si šla koupit oblečení, rozčilovalo mě, že do nohavice kalhot vsoukám tak ruku, avšak rozhodně ne nohu. Nemohu říct, že bych se denně vážila, pouze jsem dodržovala soubor velmi tvrdých dietních opatření (neselhala jsem, mám bohužel velmi pevnou vůli), no a když se mi přece jen zdálo, že jsem nebezpečně „tlustá“, nastoupil kamarád Guttalax… Výsledkem čehož bylo, že jsem vypadala jako opice, byla jsem roztěkaná, nervozní, věčně unavená… NAŠTĚSTÍ se mi podařilo najít muže, který pro mě už 2 roky dělá první poslední. Nenadává mi jako ostatní, že když nebudu jíst, tak…, a já kupodivu jím- plus mínus. Rodiče samozřejmě nejsou z tohoto vztahu nadšeni (partner je o 25 let starší), ale já tvrdím, že mě nemohlo nic lepšího potkat. K mému naprostému úžasu mě má rád takovou, jaká jsem, a předkládá mi nutnost přiměřeného stravování tak nenásilnou formou, že jsem schopna když nic, tak alespoň zcela vynechávat ze svého života laxativa a jíst to, co tělo potřebuje. Čímž vůbec nechci říct, že by můj jídelníček byl normální. Velice přepečlivě si vybírám, co pozřu, a mohu říct, že občas trpím i pocity provinilosti (to když sním o víkendu normální oběd). Přes týden se pak značně omezuji. Abych si vzala sladkosti nebo bílé pečivo, to nepřipadá v úvahu. Asi mě čeká ještě hodně dlouhá cesta… Pokud- a toho se obávám, mne to nebude provázet celý život. Svou váhu si nyní udržuji na 65ti kg, což není moc, protože i tak jsem dle mínění okolí až příliš hubená. Nyní jsem, dá se říci, spokojená, z nejhoršího jsem venku, ale vím, že ta potvůrka v mozku dřímá- a není problém ji kdykoli probudit- když už se tam jednou zahnízdila. Pak jde zřejmě hlavně o to, aby se ti to celé nevymklo z rukou. Pokud to dokážeš držet pod kontrolou, bravo! Nakonec ještě něco- současný trend v módě- vychrtlé modelky v časopisech, které často připomínají spíše kluky než ženy, až nezdravá pozornost, která je v naší společnosti věnovaná fyzickému vzhledu, dietám apod., samozřejmost, s jakou známé osobnosti prezentují své nesmyslné návody na hubnutí, celý ten zpropadený kult štíhlosti je skutečně zhoubný. Mělo by se s tím něco dělat, než bude pozdě, fakt.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.