Archives

Už jako malá jsem byla oplácaná.Sestra,se kterou jsme se nenáviděly,mi s radostí dávala „roztomilé“ přezdívky-od vyžraného prasete až po tlustoprdku.Postupem času se moje problémy horšily-proti spolužákům jsem si připadala méněcenná,nenáviděla jsem sport a stále víc se uzavírala do sebe a problémy řešila tím,že jsem si dala něco „na zub“.Tak to šlo až do mých 17,kdy se ručička váhy nebezpečně pohybovala kolem 100..Byla jsem nešťastná a zamindrákovaná.Doma to taky moc neklapalo,zamilovala jsem se do někoho,kdo nebyl zrovna ideálem mojí mamky.Všechno šlo od desíti k pěti.Všechno se změnilo,když jsem šla do nemocnice na vyšetření štítné žlázy.Doktor mi řekl,ať se pokusím zhubnout.Chtěla jsem to pusti jedním uchem dovnitř a druhým ven,ale pak se ve mně něco zlomilo a já si řekla,že to přece musím dokázat.Za týden úplného haldovění jsem zhubla 5 kilo.Obrovská radost a pochvala doktora způsobila,že jsem takhle pokračovala dál.Kila šla dolů,ale já jsem jednoho dne selhala.Místo půlky jablka jsem snědla celý oběd a šla se poprvé vyzvracet.Připadalo mi to úžasné-můžu sníst,kolik chci a pak se toho tímhle jednoduchým způsobem zbavím.Od té doby jsem zvracela nesčetněkrát.Několikrát denně přejídání a následné zvracení.Takhle už to pokračuje 8 měsíců a občas to prokládám několikadenním totálním hladověním.O stavu vlasů,nehtů,pleti,ale hlavně duše,nemusím vám určitě nic říkat.Jsem na dně.Odmítám pomoc,myslím na sebevraždu a netuším,jak to všechno bude dál.Radost z toho,že za osm měsíců takového života jsem lehčí o 51 kilo je fuč a teď trávím čas jen s depresemi.Nic pro mě nemá cenu a jediné,na co můžu myslet,je jídlo.Nenávidím jej a zároveň bezmezně miluju.Přeju si,abych to dokázala zvládnout a zároveň nechci začít normálně jíst.Netuším,co bude dál…..

Píšeš:<p> Přiznávám je to trošku podivný, ale bohužel nejde si říct, je to blbost a vyhnat to z hlavy- věř mi, udělala bych to strašně ráda, kdyby to bylo tak jednoduchý!!! <p> Znamená to, že bys to udělala ráda pouze v případě, že by to bylo lehký? <p> Určitě ne. (prosím)<p> Takže fakt, že to není lehký neznamená, že nechceš. Jestliže chceš, tak se to povede, i když to bude těžký, ne? Jenom to bude dlouho trvat a bude to namáhavý. Což není až takovej průšvih. Řekni chlápkovi bez nohy, že mu naroste, akorát to bude dlouhý a namáhavý. Určitě z toho nebude skolenej. (Nota bene, když nemá tu nohu, tak je spíš bezkolennej) <p> V prvním svým psaní ses ptala, jestli máš problém. V tom druhým jsi říkala, že ten problém, co máš, nejde vyřešit jen tak, a že bys chtěla. Takže hurá!!!<p> Zjistila jsi, že máš problém, kterej chceš řešit a že to jde, ačkoli těžko. To jsou samý dobrý zprávy. Co s tím uděláš?<p> To se mi to hezky ptá, co?<p> To je tím, že moje problémy jsou jiný, ne tím, že by nebyly…<p>

no, tak jak to bylo…tento příběh není asi obvyklý pro dg. bulimie, ale ve výsledku naprosto totožný… kdysi v mých praštěných ulítlých čtrnácti letech,kdy jsem skoro ještě netušila, že kluci mají sprostě masíčko navíc a svět pro mě byl vymezen prostorem od dveří mého pokojíčka -kam mě drazí rodičové uklízeli po standartních domácích bitkách a hadkách, v lepším případě- až po školní lavice ,což bylo jediné místo mého utěku před domácím masem.Nebudu a nechci popisovat stav čtrnáctileté dívky ,která zjistila ,že její tolik milovaný tatínek je vlastné alkoholik a povaleč ,který se nezdráhá zmidlit svojí ženu za to ,že neefektivně myje nádobí a maminka ,která si své problémy s manželem-mým otcem-řeší tím ,že se schovává v ukrytu svého zaměstnání-od 6.00 do 21.00,takže na svou dcerku,která stejně stojí na straně toho tyrana,prostě nemá čas.Nakonec jsem si alespon prosadila jako zajmovou činnost atletiku , v které jsem vynikala ,a která se stala zástěrkou pro mojí nepřítomnost doma.Má komunikace s rodiči byla minimální,týkala se nejnutnějších denních potřeb.Tyto potřeby se po čase zredukovali pouze na SRAVU.V té době jsem si začala utvářet pohled na svět,jako každý v tomto věku,a jedním životním rozhodnutím pro mě byl přechod na vegetariánství,což otec naprosto nerespektoval ba naopak uvědomil si,že je to jedno z mých slabých míst a začal mě přes jidlo doslova(z mého pohledu) tyranizovat.Nutil mě jíst různé pokrmy z masa,v množství příliš velkém,co do kvality pro mě nepoživatelné…Uběhl nějaký čas a já to nechtěla snášet chtěla jsem si sama rozhodovat jako snad každy „normální“človíček ,co budu jíst a v jakém množství.Můj zájem o osamostatnění, o vlastní rozhodování se samozdřejmě upnul na oblast, která byla nejvíce omezována na příjem potravy.<p> Myslím ,že v hodině biologie jsme si zrovna vykládali o trávicí soustavě,ke které patří tzv. dávicí reflex, takže myšlenka byla na světě.<p> Když jsem přišla domů opět to vřelo.Otec mi opět nacpal talíř přetékající masem,mastnotou a ted už mi vadilo skoro všechno jídlo,které se ocitlo v otcově jídelníčku ,i když to byl květák s jogurtem.Naši se začli hádat a vyhrožovat,při takových hádkách jsem vždycky dostala záchvat histerického pláče skoro jsem se dusila,dostala jsem vztek na ně ,na sebe ,na život…Pamatuji si ,že jsem nechtěla žít,ale nešlo nic udělat nechtěla jsem nikomu než sobě ublížit a myšlenka ,že člověk nemůže svobodně rozhodnout ani o své smrti mě strašně deptala…prudkém pláči jsem si lžičkou zajela do krku,ale nic ,nezvracela jsem,nešlo to…rodiče na sebe stále křičeli ve vedlejším pokoji,viděla jsem je přes prosklené dveře.Napila jem se a zkusila to prstem ,bylo to lepší-tak to bylo poprvé ,kdy jsem zvracela.Tuto činnost jsem pak asi rok a půl provozovala každodenně-Přišla jsem domů,snědla co mi dali a vyzvracela,snědla ,vyzvracela…Efekt byl takový ,že jsem nejen svým způsobem rozhodovala o tom ,co chci jíst,a tím jsem mohla rozhodovat o sobě samé, ale navíc jsem zhubla o dvanáct kilo-na 49 kg,což teprve tehdy pro mě mělo význam, co se týče nějaké sexuální přitažlivosti.Do té doby jsem neměla zájem o kluky ani o to ,co je in ,o to jak se dobře chovat, jak dobře vypadat ,a tak.Teprve ,když jsem zhubla nějaký to kilo začala jsem si uvědomovat,že se líbim ,a že se mi líbí…a to jenom utvrdilo proč pokračovat ve zvracení a kontrolování toho,co sním.K tomu jsem každý den absolvovala tvrdé atletické tréningy.Můj jídelníček ke konci mé zvracecí dráhy vypadal asi takhle:2 jablka , a 1 jogurt denně a spouuusty tekutin-to jsem z 40% zase vyzvracela.<p> Nakonec jsem po roztržce s otcem- který jednoho ošklivého dne uviděl nebo spíš zaslechl jak zvracím a vtrh do mého pokojíčku, sprostě mi vynadal a zbil-dobrovolně a docela ráda šla k doktorce ,která ihned mým rodičům doporučila hospitalizaci na psychiatrické klinice…tam jsem strávila něco přes dva měsíce nejteplejšího léta ,který jsem kdy zažila.V nemocnici jsem zhubla na 46 kilo a žila jsem od víkendu k víkendu, které jsem mohla trávit doma ,pokud jsem ovšem spolupracovala,což byl docela těžký výběr ,něvač domů se mi zrovna nechtělo a jiná motivace se mi nenabýzela…vztahy v rodině se i přes snahu psychologů nijak nezlepšily.Po propuštění jsem s otcem až do nedávna nepromluvila ani slovo.Váhu jsem si udržovala několik let na 50 kg při výšce 166.Žaludek mám však zničený na celý život, ani dnes po pěti letech neudržím vetší množství potravy v žaludku.Dalším defektem ,který sužuje můj život dodnes je vypadávání vlasů-s tím jsem se ještě nevypořádala, snad jednou.Musím říct ,že můžu děkovat ,nevim komu,že to dopadlo jen takhle. V nemocnici jsem však získala mnoho neopakovatelných zkušeností jednak jsem se seznámila s mnoha lidni trpících různými neurozami,psychozami,atd.-manio deprase, anorexie ,bulimie,psychozy vyvolané toxickýma látkama, různé až směšné fobie,mánie…dost to ovlivnilo mé myšlení ,chování…<p> Jednu věc,ale musím všem připomenout ,je to něco co si uvědomí každý ,který se octne za plotem: nikdy nevíte co se ve vás skrývá,jaký blázen ,šílenec nebo neurotik.Může to potkat káždého z nás tlustého ,malého,slepého,geniálního,černého, stačí se blbě narodit ,stačí si jednou šlehnout, mýt blbýho kámoše, trochu se přepít ,stačí narazit na nějakýho úchyla ,který vas znásilní, jen tak málo stačí.<p> Příběh ma happyend:I přes veškeré vady mého otce a veškerou ambivalenci našeho vztahu jsem zjistila že ,nedokážu zapomenout na radostné chvilky mého dětství ,kdy si se mnou hrál, chodily jsme na ryby , na houby ,kdy jsme se spolu smály.Prostě se musí on i já,mamka smířit s tím ,že prostě se mu to nepovedlo,nezvládl to být otcem a manželem,to se prostě stane.Dokonce jsem mu moc podobná v některých věcech, patřím k němu, je to můj táta.

Do Zimy 2002 sem žila spokojeně a štastně…připomínky na můj vzhled (170/60kg)mě ale mrzely ,nejvíc od bráchy…zatim sem si z toho nic nedělala,poznala sem krásnyho kluka kvůli kterýmu moje hubnutí začalo..Začala sem jíst 3xdenně lehčí věci. Ráno třeba lupínky+trochu mléka nebo jogurt nízkoenergickej(224 KJ) k obědu suchá rejže, těstoviny,rybí salát v jogurtu, nebo suchej černej chleba se zeleninou, večer zelenina,ovoce nebo suchary a to do pěti hodin ze začátku to bylo děsně těžký..Rodiče mi nadávali okolí říkalo jak sem hezky zhubla ,chtěla sem víc!!Jela sem s Kamarádkou na dovolenou kde sme si vařili samy,její rodiče sem nějak oklamávala i když jim asi bylo divný proč nejim…za tejden sem tam zhubla 3nebo 4 kg, a v létě sem kvůli mýmu vysněnýmu klukovi važila 50 kg..Když sem přijela brácha na mě jenom koukal a říkal že sem vychrtlá…Na koupališti se na mě lidi divně koukali… a když sme třeba tak leželi..jeden říká,,panebože to si fakt tak hubená ?“ říkala sem mu že ještě chci zhubnout ale všichni se sborem ozvali že sem blázen…a můj idol mi nadával co blbnu a tak. Brácha si s nim a ostatními kamarády o mě povídali i na diskotékách.Byla sem úplně skoro plochá, a 4 měsíce mi stávkovali měsíčky.Přesto sem v Itálii i u nás měla spoustu kluků. Na dovolený s rodičema sem ztloustla na 54 kg…pak už to šlo nahoru..zakazovala sem si jídlo ale něco bylo silnější přecpávala sem se úplně úděsně a zvracela,mamka to poznala a pořád mi s tátou domlouvali a vyhrožovali že pojedu do nemocnice.Přibrala sem i přes každodenní časté zvracení na 60 kg,tu váhu sem udžela i přes Vánoce do roku 2003.Před chvílí sem byla zvracet a toho kluka sem stejně nedostala protože sem prej mladá..je mi totiž 14.Začalo to kvůli klukovi a teď začínám hubnot znova kvůli klukům a kvůli koním aby nemuseli tahat takovej náklad…sem nechutně tlustá! držte mi palce