Archives

Tak jak to se mnou vlastně začalo ? Pořádně ani nevím . Bylo to v srpnu tohoto roku na dovolené v Itálii.Samozřejmě jsme chodili k moři a když jsem byla v plavkách , všímala jsem si jak se na mě lidi dívají.Říkala jsem si , co asi na mě vidí , že bych byla tlustá ? A tak to začalo doopravdy.Ale hubnout jsem chtěla už dřív.Byla jsem na castingu u jedné modelingové agentury , splnila jsem všechny ty normy a za dva týdny mi přišel dopis , že se stávám modelkou.Přijeli jsme do agentury a tam mi předali moje mini vysvědčení z castingu.Osobnost , míry a chůze všechno za jedna , ale byly tam i holky co dostaly dvojky i trojky a tak jsem si řekla , že musím být ještě lepší.No a pak ta Itálie.V září jsem nastoupila do prvního ročníku na zdravku a tam se všechno změnilo.Ztratila jsem svoje kamarády ze základní školy a z toho jsem byla nešťastná nejvíc.Pak přišlo na řadu učení.Na základce jsem měla vždy vyznamenání a teď mi to učení vůbec nešlo.Začala jsem být z toho nešťastná a přestala jíst.Nejdříve jsem to zkoušela po malých dávkách , ale žádné účinky se nedostavily.Pak jsem se omezila jen ne večeři a to třeba ne půlku rohlíku , nebo na pomeranč.Za celý den jsem vypila jen půlku hrnečku s čajem.Začalo mi být špatně , měla jsem obrovské problémy s břichem – žaludkem.Pořád jsem s mamkou lítala po doktorech a nikdo nevěděl co mi je.Až moje dětská lékařka přišla nato , že prý sem nějaká hubená.A že si prý to máme vyřešit doma sami.Mezitím sem přestoupila na jinou školu , do jiného města.Obor Sociální péče je sice jednoduchý , ale nezapadla jsem do kolektivu.A bylo to ještě horší.Nebavilo mě tam chodit , protože se mi každý smál.Jsem malá , hubená , pořádně nenvyvynutá.Jednou jsem šla za záchodu s mojí jedinou kamarádkou , když se za mnou ozvalo : Ta vypadá , jak ze třetí třídy , co tady vlastně dělá ? , otočila jsem se a viděla jsem nějakého kluka jak se baví z holkama z mé třídy.Chtělo se mi brečet a tak jsem utekla ze školy.Pak jsem utíkala pravidelně , ale samozřejmě se na to přišlo.Táta mi nadával , co se to se mnou děje a tak podobně.Musela jsem znovu do školy a to pro mě bylo moc a moc těžké.Řekla jsem si , že když tam musím každý den přetrpět 6 hodin , že aspoň budu jiná.Vzpomněla jsem si na své problémy s jídlem , ale i to , že jsem pořádně nehubla.Tak sem poprvé zkusila zvracet , nejprve to nešlo , ale pak stačilo se jenom naklonit nad záchod a šlo to samo.Okamžitě se dostavily účinky.Měřím 162 cm , je mi 15 let a vážila jsem 50 kg.Po několikerém zvracení jsem zhubla na 45kg.Pak mě dokonce začala váha kolísat mezi 40 – 45 kg.Začali se na mě dívat lidi na ulici , v ,mažoretkách mi holky říkaly , že jsem nějaká hubená.V říjnu 02 mi začaly šíleně padat vlasy , lámat se nehty , bylo mi špatně , měla jsem šílené výkyvy nálad.Začali se na mě dívat v tělocviku ty největší krávy a ještě tlusťošky , byla jsem spokojená.Teď , na začátku prosince jsem navštívila divadlo.Všichni si mě prohlíželi , mamčiny znýmí jí říkal , že prý jsem nějaká hubená.Jednou jsem se z toho všeho zhroutila , nešla jsem do školy , nechtěla jsem jíst , bylo mi psychicky špatně.Naši mě dovlekli k psycholožce.Křičela na mě , co to prý jako dělám a tak podobně. A dala mi na vybranou . Buď přestanu blbnout a začnu chodit do školy , nebo mě pošle do Velké Býteše.Do Býteše , jsem nechtěla , veděla jsem to jak je to hrozný od mé bývalé spolužačky. A tak jsem si nevybrala nic.Vlastně vybrala.Navštívila jsem dětskou psychiatričku , která mi moc pomohla.Řekla mi , že jsem vážně nemocná a , že bych se měla jít léčit.Když jsem jí , ale řekla , že do Býteše nechci , vyhověla mi.Zavolala na Kliniku Psychiatrie v Brně – Bohunicích.A hned druhý den jsem tedy jela.Když jsem vešla ne oddělení , věděla jsem že se mi to tady bude líbit.Léčili se tu děti s různými nemocemi a já jsem se stala jednou z nich.Byli jsme jedna velká parta , všichni jsme si rozuměli , nikdo se nikomu nesmál.Nejmladší holčičce bylo 8 let , nejstaršímu klukovi 17.Jsou tu skvělé paní doktorky a hodné sestřičky.Teď jsem momentálně přes Vánoce doma , ale 6 ledna se znovu vracím do Brna a musím říct , že se tam moc těším.Většina dětí se již se mnou nevrátí , ale přijdou jiní , noví. A tedy všem , kteří se máte jít léčit zkuste to v Brně.Přivítá Vás krásné oddělení , zrekonstruované pod patronací ARCHA CHANTAL.Všude krásně vymalované , jako byste byli na lodi.<p> www.archa-chantal.cz/prace/plnou_parou_vpred.html www.fnbrno.cz <p> Gabriela , 15 let

Nechci Ti do ničeho šťourat, jen bych chtěl pár věcí podotknout. <br> Jsem na Tvý straně. Buď tam taky, je pro to spousta důvodů: <p> 1) Jsi zklamaná a smutná duše a proto máš právo bejt přecitlivělá. Všichni jsme někdy dostali přes kušnu a bylo nám smutno. A měli jsme právo na to, abychom to dali najevo. To, že člověka nějaká nespravedlnost (a to dokonce i proti němu samému) rozhořčí, je správně. Bylo by divný, kdyby nás měla křivda nechat v klidu, ne? <p> 2) Jak moc perfektní jsou Tvoji kritici? Já jen, že s křivákem bych se neradil o tom, co je morální. Z čeho vyplývá jejich autorita? <p> 3) Jestli se Tvůj přítel rozčiluje, že usneš, když s Tebou chce spát, mám pro něj radu: Ať s Tebou spí, až spolu budete chtít spát oba (v civilizovaných zemích se to tak dělá). <p> Navíc: když s Tebou chce spát, ať spí taky, ne? (vtip) <p> 4) Něco o mým manželství: Má žena vypadá úplně jinak, než jsem si představoval „PRINCEZNU“. Miluju ji už 11 let, z toho 5 jsme spolu chodili a 6 jsme manželé. Líbí se mi. Je KRÁLOVNA.<p> Jel jsem jednou tramvají. Sedí tam taková ošklivá babi. Tak si říkám, co když má žena bude po 30 letech vypadat takhle. No, a ta babi se mi začala líbit. Fakt byla hezká. Nelíbí se mi krásný lidi. Mám rád hezký. A to je v duši a ne v metabolismu. Ten Tvůj taky asi není horolezec, a zdá se mi, že to, co Ti na něm vadí, není změna vizáže. Začla jsi s ním chodit, přestože je prcek. (Moje žena je taky vyšší, než já -to jenom aby se Prcek nezlobil, já jsem taky prcek) Problémy hledej jinde. <p> 5) Jestli ses někdy najedla ze smutku a měla jsi potěšení z toho jídla, tak jako co? Bylo by lepší něco rozmlátit? (Někdy mám pocit, že kušnu příslušného hejhuly, ale to sem asi nepatří..) <p> 6) Jako malej harant jsem si nechal nabulíkovat, že jsem lempl na ruce, a až po svatbě jsem zjistil, že umím spravit vodu, elektriku …. Normálně jsem byl vydřenej, když jsem zjistil, že ten člobrda neměl pravdu. Fakt jsem mu to věřil. Není dobrý se nechat bulíkovat. Moh jsem bejt instalatér, a všichni by mě měli rádi. Takhle jsem musel jít na vysokou… <p> 7) Píšeš: „Nevím jak mu to říct, nevím, jak s tím skončit.“ Jestli si o sobě myslíš, že za moc nestojíš, promysli si tohle : <p> Kdyby Ti ten Tvůj řekl, že vyhazuje večeře, dala bys mu kopačky? Že ne? Bojíš se, že Tě ten Tvůj nechá? Že jo? Tak sis právě dokázala, že jsi lepší, než on. A z toho, že na Tebe dělal tak dlouho oči, usuzuju, že by na Tebe klidně dělal oči i někdo jinej. <p> Jestli mu to povíš, a on Tě nenechá, ale pochopí tím Tvou zmiňovanou únavu, tak je to fajn a máš slušnou šanci. <p> A teď hypoteticky: (nelekej se, teď to přijde) Dejme tomu, že by Tě chtěl nechat. (Hu, ta hrůza…) Přišla bys o někoho, komu se bojíš svěřit, kdo (a teď Tvá vlastní slova): „pořád mu něco vadí. Křičí na mě kvůli každý kravině. Na všechny dokola se směje a mně odsekává. Rozčiluje se, že pokaždý usnu, když se mnou chce spát.“ Tedy, pokud je takovej, tak jestli Tě nechá, tak máš docela slušnou šanci, že budeš míň nervózní a že najdeš někoho lepšího. <p> Hlavně ať si nikoho potom nehledá on. Protože tak, jak ho popisuješ (a to jsi do něj zabouchnutá), tak by z něj dostal bulimii i vrtulník. <p> 8) Ty si nadáváš? Já bych tedy nadával tý nemoci, když už někomu. Do tohodle kola Tě dostal nějakej pubertální eroplán, tj z toho se obviňovat nemůžeš. Nervózní jsi z tý nemoci, tedy furt nevidím za co si chceš nadávat. Vynadej puberťákovi a bulimii. A jestli jsi sama sobě protivná .. no, já jsem taky vo sobě VĚDĚL, že jsem nešika. Nebyl jsem… <p> Mám pocit, že rozumně uvažující člověk bude na Tvý straně. Mám pocit, že Ti někdo párkrát lhal, a Ty to vodnášíš za něj. To je nespravedlnost, a to mě, jak uvedeno výše, dost pobuřuje. <p> 9) Nevím, jestli Ti já něco můžu radit. Chceš bejt normální. Mám za to, že kdokoli jinej na Tvým místě (kdyby zažil, co Ty) by na tom byl velmi pravděpodobně stejně jako Ty. Tedy, dle mého, jsi normální. Takže taky víš, že nechceš bulimii. <p> Takže co radit? Co bych udělal, kdybych byl normální já?Odstranil bych to, co mě shazuje do bulimie a začal si držet to, co by mi mohla vzít. Není to nic než nemoc, jako třeba spalničky. A moc je víc než nemoc. Pomoc je taky víc než nemoc. <p> Ale poněvadž jsem študoval řeči, a ne bulimii, tak Ti doporučuju zeptat se nějakýho Dr Voštěpa. (Kdybys chtěla angličtinu, tak se zeptej mě) <p> 10) Bacha na mě, mám spousty keců a banální rady. (fakt je, že mi ty banálnosti zatím vždycky zafungovaly – s botama k ševci, s penězma do banky a s nemocema k doktoru… ) <p> BUBák

Nemocnice na Karlově mi pomohla. Dala mi jistý směr, o to těžší je, ho dodržovat, myslím, že lidé, kteří tam byli pochopí. Doma, je to horší. Tady tápu. Stálé překrmování od ostatních, kteří to se mnou myslí dobře, mi vadí. Nese to sebou totiž konflikty, nechtěné konflikty. Uvědomuju si, že čím méně Tvých blízských o tomhle problému ví, tím je to lepší. Nestarají se, a ty máš čas, starat se sama o sebe. Jsem bulimička. To je můj názor. Všem přeju hodně štěstí při zdolávání svého já.

No, tak holt zas něco pronesu: Danes,<p> Fakt nevím, jestli máš psychickou poruchu (nejsem na to študovanej)<p> Jen mě napadlo:<p> Píšeš o touze hubnout, která nezávisí na váze, kterou máš. Touha HUBNOUT, to znamená touha po procesu a ne po výsledku. Je to to, co chceš?<p> Mňága zpívá, že „cesta může být cíl“.<p> To ale znamená jít a nikdy nepřijít.<p> Hledání pravdy nemůže bejt cíl, to by znamenalo, že bychom ji více či méně vědomě museli opustit, když k ní třeba dorazíme, jenom, abychom ji mohli dál hledat.<p> Když víš, že hubnout víc ti nepomůže, zkus, jestli ti nepomůže třeba něco jinýho. Ten pocit radosti, nebo spokojenosti se sebou přeci nevyplývá z toho, v jakým těle bydlím, ale KDO tam bydlí. <p> Možná jsi se sebou nespokojená. To může mít důvod. Třeba ti nesedí ta SŠ či co. Nebo něco jinýho. Je dobře vědět, jestli to, co tě neuspokojuje je podstatný a důležitý. Jestli jo, tak to napravuj tam, kde je potřeba. Nejde nahradit jedno druhým. Pokud ti ve skutečnosti vadí, že si třeba, já nevím, nerozumíš se ségrou, nebudeš spokojená ani kdybys byla hubená jako tuberkulózní žebřík. Bude ti fajn, až si porozumíš se ségrou.<p> Jen tak mimochodem, je dobrej pocit ze štíhlýho těla něco jinýho, než dobrej pocit ze zdravýho těla? Nebo dobrej pocit z kamarádství, bruslení, kocoura ….? Hele, nechci dělat kázání, jsou to jenom nápady. Jestli jsou ti k ničemu, tak jako bych nic neřek’ BUBák<p>