Mé problémy začaly kolem 17 let. Vždy jsem byla drobná a štíhlounká dívka, cvičila jsem gymnastiku do 15 let. Pak přišla puberta, lítání za klukama, sport šel stranou. Začala se mi tvarovat postava, vytáhla jsem na 162 cm a vážila 52 kg. Váha ideální, jenže problém byl v proporcích. Horní část těla mám štíhlou, nikdy jsem neměla bříško, vždy bylo ploché a vypracované, ale narostl mi zadeček a zesílila stehna. Stačilo pár poznámek a já se rozhodla, že to změním. Nebylo nic lehčího, než dieta, snížila jsem přísun kalorií o polovinu, tedy z 2500 jsem jedla denně 1200 ? 1300 kalorií, vše jsem si psala. Za prázdniny jsem zhubla na 42 kg. Jenže jsem strašný požitkář a miluju dobrá jídla, takže hladovění dlouho nevydrželo, také tělo si žádalo své. Nastoupila bulímie, která se střídala se dny hladovění. Tím, že jsem si psala kalorický příjem, jsem se hrozně deptala. Když jsem přesáhla 1300 kalorií, tak jsem spořádala vše, abych, když už půjdu zvracet, nešla zbytečně. Dělala jsem vše nemožné, co dělají bulimičky, cpala se projímadly, vysledovala, která jídla se nejlépe zvrací, naučila jsem se zvracet tak, že stačilo se jen naklonit nad mísu a vše ze mě vyjelo, nemusela jsem si dávat ani prsty do krku ani nic jiného, jen se ohnout. Ven šlo všechno, dokud jsem necítila hořké žaludeční šťávy. Stávala jsem se nervóznější a nesnesitelnější, utápěla se v depresích, každou chvíli lezla na váhu, zavírala se doma, nic mě nebavilo, na každého jsem se utrhovala, představa, že mám někam jet autobusem mě vždy odrovnala na celý den. Přerušila jsem školu. Pod 42 kg jsem se nikdy nedostala. Tuto hranici jsem držela rok. Pak jsem musela jít pracovat, co jiného se mnou, hrozně se mi příčilo, zvracet jinde než doma. Takže jsem v práci jedla málo, ale aspoň něco, doma jsem to pak doháněla. Nicméně snad díky tomu, jsem přibrala, dokonce na maximum 58 kg. Nervíky se obalily, stále jsem zvracela, ale už jsem byla schopná rozumně uvažovat a plánovat život, měla jsem chuť žít a dělat různé věci, mít zase koníčky a kamarády a radovat se z hezkého dne, najít si přítele, znovu studovat. Šla jsem znovu do školy v 19 letech jsem nastoupila do 1. ročníku SŠ. Naštěstí vypadám mladší, tak rozdíl znát nebyl a holky byly moc fajn. Jako kdybych chtěla dohnat ty dva ztracené roky, měla jsem najednou spousty zájmů a kamárádů a neměla na nic jiného čas, myslela jsem na nové lásky, takže mě jídlo nezajímalo. Zvracení se omezilo na doby, kdy jsem byla doma a neměla co dělat. Upravila jsem jídelníček, zhubla na 52kg, jedla normálně. Byla jsem v pohodě. Přesto mi trvala bulímie ještě 5 let. Dokázala jsem být měsíc v pohodě a pak jsem týden prozvracela. Začala jsem se aktivně věnovat aerobiku, odmaturovala se samými jedničkami, našla si dobrou práci, přítele, udělala řidičák. Vše bylo v pohodě, jen ty občasné záchvaty. Časem se mi začaly dělat rudé skvrnky, jako krupička, kolem očí, vždy po zvracení. Zmizely tak za dva až tři dny. Bylo to těžké, ale svěřila jsem se příteli. Řekla jsem mu vždy po mém záchvatu, byl smutnější než já. Nakonec jsem chodila zvracet spíše ze zvyku. Pak jsem se rozhodla, že budu trenérkou aerobiku. Je to moje vášeň, úplně mě pohltila. Nakonec jsem si řekla, že je úplně zbytečné chodit zvracet, prostě natáhnu trénink a je to. Dneska jsem již vyléčená, tréninky natahovat nemusím, jím vše, co mi chutná, ale upřednostňuji zdravou výživu, vážím stejně, jako před tím 52 kg, jen ty proporce vypadají jinak. Vše je pevnější, zadek a stehna štíhlejší. Když jsem měla o 10 kg méně, neměla jsem tak hezkou postavu, byla jsem hubená, ale to neznamená, že jsem byla pevná! Také jsem měla trochu celulitidu, kterou dnes nemám. Stálo mě to hodně sil, uvědomit si, že takhle člověk nemůže žít věčně, jednou to skončit muselo, jen jsem musela sama sebe přesvědčit, že jsou na světě důležitější věci a smysl samotného života je úplně někde jinde, než ve štíhlé postavě. Život se má prožít a člověk by měl za tu krátkou dobu vychutnat vše krásné, co mu nabízí. Neměl by živořit a vzdát se dobrovolně všeho skvělého. Když si napíši na jednu stranu + bulímie a na druhou stranu -, tak dnes už i to + přeřadím do sloupce -. Nebudu naříkat nad tím, co mi vzala, zase díky ní mám možná spousty dobrých věcí a poznání, které bych bez ní neměla. Možná bych si dnes nevážila tolik sama sebe, vždyť já jsem ten nejbližší člověk a mám se ráda, proč se ničit. Nebudu se tím trápit, dnes už si ani nedovedu vybavit ty pocity a to zoufalství, je to věc, na kterou chce člověk zapomenout. Vždy je šance něco změnit, jen se jí člověk musí chopit. Udělala jsem to a dnes mohu říci na 100%, že už nikdy více, dělala jsem to kvůli sobě, ne kvůli nějakým špatným životním zkušenostem, ale právě kvůli sobě už to dělat nebudu, na to se mám moc ráda. Vše ostatní se dá přežít, rodinné problémy, neúspěchy, vždyť co člověka nezabije, to jej posílí, tak proč si ubírat síly anorexií či bulimií.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.