Archives

Další v řadě . . . ??? Jak to tady tak čtu, je mi vás na jednu stranu líto a na druhou stranu jsem strašně ráda, že v tom nejsem sama . . . Jedla jsem normálně, sportovala, stravu jsem nijak zvlášť neřešila . . . Pak jsem se však začala zajímat o výživu a rozhodla jsem se zhubnout . . . Saláty, zelenina, bílé odtučněné jogurty, tvarohy, kuřecí na vodě,… znáte to. Zhubla jsem na pro mě krásnou váhu, poprvé se cítila opravdu dobře a nestyděla jsem se za své tělo . . . Neměla jsem ovšem půl roku menstruaci a mé výkony v atletice byly . . . slušně řečeno katastrofální!!! Po příjezdu domů, z atletického soustředění, kde jsem zhubla a zformovala si tělo tak, jak jsem si vždycky přála, se mi dostala do ruky knížka od Tabithie Humm (či jak se to píše) s názvem Dieta X. Paní „lékařka“ tam psala, že jíst cukry je, zjednodušeně řečeno super a v podstatě to nejlepší, co pro svoje tělo můžeme udělat . . . a tím to taky začalo. Nevím proč, nevím jak, ale začala jsem se nekontrolovatelně přecpávat a následně svůj pocit viny kompenzovat opakovaným zvracením . . . Vždycky jsem si říkala: Další den už to bude v pohodě, začnu znova . . . a ono prd, dala jsem si kousek nečeho „zakázaného“ a pak už jsem si řikala, že když už to stejně budu muset vyzvracet, tak je přece „škoda“ nedat si ještě něco sladkého, tučného . . . nemůžu s tim přestat, pokaždý, když vidim cokoliv k jídlu musim to prostě sníst. Opět jsem všechno nabrala nazpátek, ba ještě i víc a jelikož kvůli škole už nestíhám tréninky, kynu kynu a kynu. Mám úžasnýho, hodnýho přítele, ale pokaždý, když na mě sáhne, decentně a „zcela nenápadně“ mu ruku posunuji někam jinam – pryč . . . doufala jsem, že budu schopna sebe, své tělo a ten pitomej problém se stravováním zvládnout, nějak ukočírovat, ale schopna bohužel nejsem :,((( Největší vtip na tom všem je, že všechna rizika, trvalé zdravotní následky a vůbec fakt, že to co dělám je minimálně: ŠPATNÉ, znám a vím. A ještě vtipnější shledávám to, že chci být v budoucnu výživový specialista a nejsem schopna zvládnout ani tak jednoduchého, zoufalého 17 letého „pacienta“, jako jsem já . . . Budu ráda za jakoukoliv radu, zkušenost . . . cokoliv. Pomoc, prosím . . .

Už jsem tu přečetla hafec Vašich příběhů, spousta z nich daleko závažnější, než je ten můj…původně jsem ho sem psát nechtěla, ale nakonec jsem si to rozmyslela a taky se s Vámi podělím o svoji zkušenost s ppp. Takže začalo to asi ve druháku na gymplu, táhlo mi na 17. Upozorňuji, že jsem vůbec, ale vůbec nebyla tlustá a ani oplácaná…při 166cm jsem měla 49kg!!! a už tento údaj sám o sobě vypadá, jako by patřil anorektičce…omyl, já tehdy jedla vše na co měla chuť, kdykoli a v jakémkoli množství, milovala jsem sladké a nejvíc čokoládu:) Sport? Ten jsem znala leda z 2 hodin týdně tělesné výchovy ve škole a nikdy mi neimponoval. Ve druháku, tuším že někdy v únoru 2003 mi ale najednou bez okolků „hráblo“ a já začala mít pocit, že jsem hrozně tlustá (pitomost) a ten okamžik dodneška proklínám. Začalo to asi jako u většiny z Vás – nejdřív že budu jíst zdravě, žádný sladký, postupně jsem zmenšovala porce, obědy jsem si zásadně „jedla“ ve svém pokoji a vyhazovala je do připravených pytlíků a pokud jsem to už nemohla vydržet a „přecpala“ jsem se (nemyslím tím, že bych vyjedla celou spíž, ale třeba jen jsem snědla rohlík), uchýlila jsem se i ke zvracení, naštěstí mi to přišlo tak odporný, že jsem to praktikovala opravdu zřídka. A na rotopedu jsem doma jezdila denně jak šílená. Samozřejmě si toho všimla rodina, babička brečela, vždycky jsem byla její milovaná vnučka, která snědla vše co babi napekla a uvařila, podstrkovala mi vždycky nějakou sladkost a já byla spokojená. Najednou ze mě byla uzavřená holka, naštvaná na celej svět kolem sebe, měla jsem vztek, že mě všichni nutí do jídla a hlídají mě jako hlídací psi. I ve škole už na mě všichni divně koukali, padaly mi vlasy, byla mi pořád zima a psychika na bodu mrazu… Moje nejnižší váha tehdy byla asi 43 kg, tudíž jsem celkem zhubla jen 6 kilo, jenže už samotná moje přirozená váha byla dosti nízká, takže to takhle dopadlo. Naši mi vyhrožovali, že mě vezmou k doktorce (obvodní), nakonec i přes mé protesty mě tam mamka dotáhla, ale doktorka mě jen zvážila, změřila a pak řekla, že bych měla víc jíst a ještě mě poslala na krevní testy. Byla jsem ráda, že mi nevyhrožovala léčebnou nebo tak nějak. A jak se tak říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, v krevních testech mi přišli na šíííleně vysoký cholesterol. Rodiče si mysleli, že to mám následkem nejezení, po čase se ukázalo, že to tak mám geneticky od narození, ale nikdy žádnýho doktora nenapadlo dělat testy na cholesterol u hubenýho dítěte, takže už celoživotně na to budu brát prášky. Jenže to jsem tehdy ještě netušila, a tím cholesterolem jsem se zalekla a začala zase jíst. Jenže jsem už neznala míru, jedla jsem daleko víc než před hubnutím, až jsem se dostala na váhu 56kg. Leckdo by si řekl, ideální váha na 167cm výšky, jenže mně hubnutím zmizela velká část svalové hmoty a místo toho nastoupil tuk, celulitida děs a kondičkou jsem na tom nebyla nejlíp. Navíc díky cholesterolu jsem musela a musím držet dietu s minimálním množstvým živočiš. tuků, což jsem v podstatě uvítala řekla jsem si, že aspoň něco zhubnu…jenže ouha, ačkoli jsem pak jedla a jím dietně, váha se dolů nehla a já měla stále těch 56 kg a to jsem nejedla sladké kromě ovoce, ovocné jogurty výhradně se sladidly apod. Takhle to bylo ještě zhruba před 9ti měsíci. V současné době studuji VŠ a před těmi 9ti měsíci jsem se doslova zbláznila do návštěvy fitness centra, cvičením a úpravou jídelníčku jsem se dopracovala na váhu +/- 51kg, jím hodněkrát denně (jak já říkám, jím 1x denně, ale celodenně:)), sportuji 3-4x týdně, hodně se mi zpevnila postava a lehce pracuji na nabrání svalové hmoty, postupně zvyšuju i kalorický příjem. Takže by se mohlo zdát, že vše dobře dopadlo, jenže stejně někdy ve mě ten červík zahlodá, pořád mám tendenci koukat na energetické tabulky u potravin a závidět bezstarostné ládování se sladkostmi u ostatních lidí. Taky se bojím, že až jednou nějak radikálně budu muset omezit cvičení, že zase naberu, i když si možná říkáte „no bóže, co je to mít 56 kilo?“, ale mně to zkrátka nevyhovuje. Bohužel se s tím asi budu muset smířit, že už nikdy nebudu stejná jako před 17. narozeninama a pořád bude ve mě ten hnusnej strašák ppp.

Ahoj…už jako mladá pubertačka jsem začla blbnout s jidlem a přejidaním, zvracením, projímadly.Tak do 16let mito vydrželo zvracet atd. určite to tady všichni znate. Ted jemi 18 a dělam to samý, ale plně sito uvědomuji, už seto nedá zastavit…..Od rana nic nejim jen piju a pak ze školy přijdu domu a začne ten hrozny kolotoč přejidani a zvracení, zvracím každý den, jeto moje droga…jako když nekdo nedokaze vydrzet bez fetu TAK ja nedokazu vydrzet bez toho aby jsem se nesla vyzvracet!! Zamykam pred sebou kuchyn jen abych se nesla najist, ale pokazdy ji odemknu a prejim se tak ze bych snad i praskla!!..Ale touha po krase a dokonalosti mi nedovoluje v sobe nechat kousek jidla…tak jdu a vyzvracim vse do posledniho sousta…pak tam sedim a brecim, jemi tezko, jemi uzko…padaj mi vlasy jsem nervozni, unavena, malatna, bez energie, podlamuji semi nohy, spatne spim, sex me nebavi, zapominam slova, jmena lidi, spatne vidim KURVIM si zivot….pritel vse vi, ale nekdy me netoleruje….mam stavy kdy se snim rozchazim a jemi to jedno a druhy den brecim co jsem to za kravu!! projimadla mi nepomahaj musim si davat trojitou davku. Bez projimadla si uz nedojdu na zachod…….nechtej mije uz ani prodavat……CHODIM k psychiatrovy, a v pondeli se mam rozhodnout a rict mu jestli s tim chci prestat, ale ja citim ze NECHCI….mili.evicek@atlas.cz natohle mi muzete napsat kdyby ste si chteli popovidat (omlouvam se za chyby) jinak ahoj

Co se to deje?? kde se tohle vsechno vzalo… Procitam si vaše příběhy a jsem zděšena, jak se sou identicke s tim mym. jak jsme si nezavisle na sobe vytvorily stejný slovnik s vyrazi „zakazane“…ale to je ted v podstate jedno… desi me jak tu vsechny vypravite muj pribeh…presne popisujete kolotoc, ktery zazivam…stejne zacatky, stejny prubeh…stejna beznadej… neustale pocity viny..kdyz jite i nejite… prisla sem na to ze sem bulimicka…bylo to strasne zjisteni, nebot v dobe kdy sem se vsim zacala jsem o tehle NEMOCI nevedela vubec nic… me dokonce prekvapilo, ze je neco spatneho na tom jidlo vyzvracet…myslela sem si ze sem prisla na zavratnou metodu, jak jist to co mate radi a pritom nepribrat a vazne sem se divila proc to tak nedela kazdy…S usmevem sem stala nad toaletni misou a ujistovala se nad genialitou sveho vynalezu (zda se vam to smesne? me vcelku dost)To mi bylo tak 13… a to sem to jeste vubec nehrotila…proste sem to parkrat udelala… Po devitce jsem si rekla, ze zacnu jist zdrave a vytvorim si nejake stravovaci navyky… jenze zdrave vyzive sem tak nejak tenkrat jeste vubec nerozumnela a tak pro jistotu nejedla radsi nic…a to mi poprve odesla menstruace…doktorka rekla ze je to z hubnuti…to sem samozrejme nechtela riskovat a tak sem se opet na rok vratila k bramburkam, cokoladam, salamum…dvoum hlavnim jidlum za den…ale zpetne si uvedomuju, ze to bylo nejstastnejsi obdobi meho zivota…Nebot sem si „tloustku“ mohla omluvit ztratou menstruace… Jenze to sem dlouho nevydrzela a zase si naordinovala dietu… Kazdy den jsem se presvedcovala, ze jidlo je jen hmota, ktera me udrzuje pri zivote…a ze ho nepotrebuju… Z 65 sem spadla na 54, ale fakt celkem behem strasne kratke doby… okoli si pochopitelne vsimlo… a nasledovalo takove to typicke opojeni a eufoie z nove postavy..atd. ted si presne nevzpomenu, kde to zacalo, ale najednou jakoby mi uplne hrablo (mimochodem chtela bych podekovat doktorce Katerine ze „ste to co jite“) nakup v ochode mi trval tak dve hodiny nez sem prepocitala vsechny KJ a Kcal… porad sem cvicila a cvicila… a nosila si do skoly ty priserny kasicky…Po 17 hodine nejedla..pila jen vodu s citronem…no proste vsechno co si prectete v „chytrych“ knizakch ci clancich…ale jeste to bylo dobry celkem sem se vtom vyzivala..nejvic me bavilo komentovat jidla ostatnich…jak sou tucne, kolik maji kalorii a blabla a proc by je tedy ten dotycny nemel jist..naliskat si… Jo v posledni fazi mi delalo potize napit se ochucene mineralky ci vzit si zvykacku…vazne!! takovy prisernosti.. a tohle asi bylo to obdobi hladoveni…trvalo dlouho celkem…a konecne se dostavam do blizke minulosti az soucasnosti…zacala sem mit strasne chute na „zakazana“ jidla (paradoxne sem brigadnicila v cukrarne..heheee)…do te doby sem zakusky nesnasela…fakt mi normalne nikdy (ani v detstvi)nechutanaly a tak sem je ani nepotrebovala jist..ale pak proste jak sem vedela ze tohle „nesmim“ tak sem na ne mela desnou chut… a tak to bylo se spoustou jidel, ktere me drive neoslovovaly…najednou jsem je musela ochutnat…nikdy sem jidlo neresila tak jak v te dobe a ted…jojo nasledovalo pochopitelene prejidani…bozeee nocni nalety na lednici..k tem sem taky driv nikdy nemela sklony… asi to mnohe znate…takze oslnovat tim, ze jsem byla schopna snist kastrol gulase, dva sladke smetanove jogurty, tri BILE rohliky se salamem, hermelinem tavenym uzenym syrem…mraky susenek..jednen cely polarkovy dort a navrch cokoladovou tycinku..neni na miste zee…nastesti takovy obsah lednicky jsme meli jen jednou za 14 dni, kdyz prijel na navstevu bratr…ale kupodivu jsem se dokazala prejist i tema zdravejma blafama, kdyz sem chtela…co nasledovalo je jasne…zvraceni zvraceni zavraceni.. „uz jsem dneska jednou zvracela?? dobre tak at to stoji zato tak se prejim znova“ a zase zvraceni… dostala sem se do takoveho stadia ze sem zvracela trikrat dene…vetsinou kdyz nikdo nebyl doma, a kdyz byl tak do sacku nebo pri pustene sprse do umyvadla… vnoci sem nespala…menstruace davno zase pryc a do toho porad strasna zimaaaa…nehlede na to, ze prisli strasny depky, uzkosti a standardne nutkave mysleni na jidlo, emocionalni hlad…potreba se neustale vazit….atd atd…diagnoza jasna…a tady sem prisla na to ze sem bulimicka…taky sem to vycetla stejne jak ty zasady o hubnuti, ale tady sem si taky mohla precist par realnych pribehu a identifikovat to co mi je… fakt sok!!! Kupodivu se tak nejak porad snazim byt ta vesela bezstarostna holka co nic nehroti neresi… navic mi k tomu pomaha, ze mam spoustu pratel, uzasnych, bajecnych… skvelou rodinu… dobry znamky…ja nevim ikdyz si to tak pekne umim vyjmenovat a u vedomuju si ze mi nic nechybi sem porad tak strasne nestastna..casto dokonce myvam zachvaty breku v nevhodnych situacich..vsechno mi pripada tak neuveritelne zbytecny cely to nase byti tady….a nejhorsi je ze mi prijde ze neni cesty ven… Tak holkyyy pomozme si!!! sak musi byt tolik skvelejch veci na tom svete co se da delat!!Clovek neni prece robot, kterej se da naprogramovat tak, aby fungoval dokonale…rekl si tohle muzu tohle nesmim…musime si najit jinej cil nez dokonalou postavu.. treba jit zachranovat ricni delfiny do Amazonskeho pralesu (fakt tam zijou)…jojo snad i ja tomu jednou vsemu uvěřím

To nejlepší shrnutí mého života mě napadá vždy,když jsem psychicky na dně.to dokážu psát a psát hodiny,přemýšlet a ….plakat. Píšu sem už potřetí,vždy nějak jinak ale v podstatě stejně.Od mala jsem byla vcelku pohodové dítě,ale nikdy jsem si moc navěřila.Dodnes jsem spíše melancholik a mám jen hrstku kamarádů kterým opravdu věřím.Vždy jsem obdivovala úspěšné a krásné ženy,zejména modelky.Zoufale jsem se jim snažila podobat ač jsem k tomu nikdy neměla fyzické předpoklady.Nikdy jsem se nesmířila se svým tělem,jen 2 roky,ty krásné 2 roky,kdy se mi konečně podařilo zhubnout na vysněnou váhu-to mi bylo 16.To už vzal ale čas.Vše vystřídalo záchvatovité přejídání.Hrozně jsem ztloustla a moje sebevědomí kleslo pod bod mrazu.Po záchvatu je mi mizerně,říkám si proč,proč se to muselo stát.proč jsem se tehdy pokoušela hubnout a odstartovala tím nevědomky ten šílený kolotoč diet a přejídání.Jen se bojím o mou malou sestřičku,je jí 12 a já jen doufám,že nebude mít stejný osud jako její starší sestra.Protože být otrokem jídla je peklo.A já se z něj nemohu vymanit.Svírá mě.Je to úzkost,strach a velká deprese.Nejistota-co bude zítra?Budu někdy normální?A kdy se už budu upřímně smát?Protože zatím spíš jen pláču…………