Archives

Našel jsem tu články dvou Hanek z 31.1 jedna se svěřila svému příteli a jeho láska ji pomohla vyléčit,ta druhá Hanka je moje vlastně a bohužel bývalá přítelkyně kterou stále a bezmezně miluji,udělal bych pro ni cokoliv a taky tomu tak vždy bylo… Po skoro dvou rokách letos na nový rok,zhruba 2.hodiny něco jako v rámci novoročního přecevzení mě oznámila zcela rezolutně,že mě chce opustit…byla to pro mně bolestivá rána z čistého nebe,proti jejímu rozhodnutí jsem byl bezmocný a když se druhý den za pomocí rodíčů a kamarádky opravdu odstěhovala věděl jsem,že je to víc než zlé…Marně jsem se snažil vypátrat co a proč..jen mě všichni mlžili a ona ignorovala.. Až po měsíci se ozvala a s tím,že jsem zbabělec,že ji nechápu atd od té doby vím,že byla v léčebně.Ona si myslí,že je pro ni lepší kyž si bude žít svůj život beze mně a také si myslí,že její nemoc kterou si už vypěstovala 4.roky před tím než mě poznala nechápu a že se o ni nezajímám…opak byl pravdou a už jen to ,že sleduju i tyto stránky je toho důkazem. Její problém je ,že se chce hodně líbit a táhne ji to do kariéry v modelinku…je to krásná holka s nádhernou tváří i postavou…Já ji miluju a potřebuji bez ohledu na její fyzickou krásu…hodněkrát jsem jí říkal…Hani Tvá krása pro mě byla tak na první dva měsíce potom už je jen pro ostatní…jelikož já už ji miluju tak nějak vnitřně a kvůli zdrv.problémům jakýmkoliv bych se na ni jen o to víc upnul.. V únoru jsem ji navštívil viděli jsme se dvakrát,nechci tady propírat naše osobní věci,mohu akorát konstatovat,že s útržků reality si skládá svůj vlastní příběh,kterému pak navíc věří a tak ho také prezentuje svému okolí… Chtěl jsem tím sdělit těm co mají tuto nemoc a co mají přítele který je miluje(tak jak já Hanku a ona to dobře ví),řekněte mu to…i když to je těžké,láska hory přenáší a v dopise té druhé Hanky je to potvrzeno… Nevím co bude dál,Hanka už má léčení za sebou a věřím,že úspěšně…se mnou nadále nekomunikuje asi ji ted víc láká život beze mně a kariéra… Proti tomu jsem bezmocný…hrozne ji MILUJU A TRÁPÍM SE… Vám všem přeji at se co nejdřív dostanete ze svých problému..jen kvůli,kráse a NESMYSLNÉ touze se všem líbit se přece nestanete OTROKEM SAMI SEBE… hlavní je být zdravej,nemířit moc vysoko a UMĚT SE RADOVAT Z MALIČKOSTÍ…

Ahoj holky, předně bych chtěla poděkovat za tyhle stránky, objevila jsem je nedávno,taky už bylo na čase se po něčem takovém na netu poohlédnout a taky trochu doufám, že mi pomůžou zvítězit nad tou „mrchou“. Jak tak čtu ty příběhy, uplně žasnu, jak jsme si podobné a s každým přečteným řádkem jen souhlasně pokyvuju hlavou, dokonce už se dívám na ulici, ve vlaku zkrátka kdekoliv po holkách a přemýšlím, jestli třeba taky nejsou bulimičky, i když na to vůbec nevypadají a nejradši bych si s nima pokecala o svém problému. Ve svém okolí nikoho takového neznám, nikdo to o mně neví, v poslední době přemýšlím, zda se svěřit kamarádce, ale je mi to tak trapné a připadá mi to ponižující, že nemám tu sílu se ani nikomu svěřit.Mám strach, že bych se jí zhnusila, tak jako se hnusím sobě, když vidím tu pozvracenou ruku a WC…..fuj!!! Vše začalo docela nevinně, když mi bylo asi necelých 18 (teď je mi 24), od jakživa jsem byla baculka, mám to po mamce, samozřejmě mi to bylo od malička dáváno najevo, ale nikdy jsem se s tím nijak zvlášť netrápila, vychutnávala jsem si jídlo, jedla vcelku v pohodě. Když jsem nastoupila na střední, tak najednou tu byla mnohem větší motivace pro udržení postavy, holky byly vychrtlé, kluci po nich jeli, no zkrátka to znáte. Tehdy akorát Lenka Kořínková vydala svou knížku diet a já se v ní našla, strava mi vyhovovala,já měla pevnou vůli, ani za Boha bych si nevzala rohlík se salámem, zmiňuju to záměrně, protože teď je má vůle nulová. Cvičila jsem aerobik, zhubla z 58 kg na 53, při výšce 164 cm žádná vychrtlost, ale já byla spokojená, obdivovaná, no pak mi to ještě pár měsíců vydrželo a před 4.ročníkem už jsem vážila 60 kg, tehdy se akorát začínalo o A a B hodně mluvit a kámoška přišla s nápadem to jen tak zkusit vyzvracet, vlastně ze zvědavosti, jak to ty holky můžou dělat a že jim to tak jde, nikdy v životě by mě nenapadlo, že se mi to jednou stane osudným, dřív by mě nedonutil ani heverem, strčit si prst do krku, jaké bylo mé překvapení, že to tak snadno jde. Tehdy jsem ale ještě nezvracela tak často, jen občas, ve škole jsem jedla normálně, na obědy jsem sice nechodila, ale po cestě ze školy nakoupila sladkosti (těm neodolám) a doma už to jelo. Pak jsem odjela jako au-pair do Německa, věděla jsem, že to v novém prostředí nebude snadné, asi měsíc jsem se držela, ale pak jsem si ten způsob našla, k tomu všemu nejvíc přitížil fakt, že jsem tam vůbec nikoho neměla, všechny holky tam už měly své kamarádky a nějak si nechtěly připustit nikoho nového, nikam jsem nechodila, víkendy trávila doma u TV, téměř celé kapesné vždy padlo jen za výborné čokolády a sušenky…Váha se ale samozřejmě moc nehla, vždy to bylo +-4kg, pak jsem od rodiny odešla a žila nějakou dobu se známými, bohužel neměla práci ani ji nemohla sehnat,takže jsem jen seděla doma a kynula a zajídala nepovedené milostné vztahy a můj ztroskotaný život, vždyť jsem přece nic nedokázala, nemůžu si najít práci, jsem tu zbytečně, tak jsem se rozhodla odjet domů, mamka se zhrozila, když mě viděla, přijela jsem s 67 kg, no během měsíce se mi podařilo díky bulimii shodit na 63 a už jsem byla spokojenější. Tehdy mi to připadalo uplně super, nemusím si nic odříkat, můžu se nacpat jak chci, pak to vyhodím, zabiju 2 mouchy jednou ranou, ukojím své chutě a přitom nepřiberu, skvělé….tehdy jsem nepozorovala žádné zdravotní problémy až teď, čtu si ty důsledky a zase jen souhlasně pokyvuju hlavou, zkažené zuby, samá plomba, problémy s dýcháním, únava, častá bolest hlavy, žaludku, knedlík v krku, oteklé slzavé oči, vlasy mi naštěstí vydržely krásné. Teď po novém roce jsem se rozhodla radikálně zakročit, no vydržela jsem týden a teď jsem to korunovala krutým víkendem, v sobotu 3x, v neděli 2x,od té doby jsem „čistá“,ale na jak dlouho, do večera, do zítřka, do víkendu????…Nejhorší na tom je, že u nás se hodně a dobře vaří, hlavně o víkendu, to jsou samé buchty a bohužel si nedovedu vzít jeden kousek, ale půl plechu, navíc mě deptají ty řeči o dietách, u nás doma se snad ani nic jiného neřeší, furt jen nějaké diety a jídlo, jídlo, jídlo, mamka se mě už ve středu ptá, co budeme v neděli vařit, zkrátka už nesnesu žádné řeči o jídle. Mamka se potýká s dietami celý život,ale přitom tak skvěle pořád vyvařuje a furt mi vyčítá, že toho hodně sním, nechápe kam to nacpu, ale už neví, že to vzápětí vyhodím…nevím, myslím, kdyby věděla o mém problému s jídlem, tak ani tak vyvařovat nebude a o tom jídle taky nebude pořád tak diskutovat…Jenže si nedovedu představit to ponížení, kdybych se jí měla přiznat, že mám PROBLÉM, vím, že je to slabost a já se za své slabosti stydím. Kluka taky momentálně nemám a když mi některý náznakem nadhodí, že jsem taková „udělaná“, snažím se tvářit, jakože jsem nad věcí a spokojená a komu to vadí, ať si najde vychrtlinu,ale uvnitř mě to samozřejmě žere, okolí umí být hodně sprosté, ani si to ti lidi a kluci neuvědomují, kolik holek kvůli nim takhle blbě skončí…. Byla bych strašně ráda, kdyby se mi aspoň některá z vás ozvala ať v tom nejsem sama, nemám opravdu nikoho, s kým bych to mohla řešit, přeju nám vše hodně sil v tomto boji, já se snažím si to každý den uvědomovat, že chci žít a být zdravá a mít krásné zuby a krásnou pleť, asi bych se zbláznila, kdyby mi vypadaly všechny zuby, je to hnus….a to lano nad tou propastí tak strašně tenké…….. Mějte se moc fajn a napište mi na yren24@seznam.cz

Začalo to před dvěma roky, blížilo se léto, tak jsem chtěla být štíhlá do plavek, prostě jsem se chtěla líbit jako každá holka. Měla jsem 62 kg. Přestala jsem jíst vedlejší jídla a hlavní jídla jsem jedla v malých dávkách. Po 3 nedělích jsem měla 58 kg. Všichni mi říkali jak mi to sluší a hrozně mi to lichotilo. Ale v hlavě mi přecvaklo a myslela jsem si když budu jíst jako předtím tak naberu deko, to jsem nechtěla. Na konci prázdnin jsme měla 53 kg. V září v prváku jsem musela chodit na různý vyšetření, který byly tragický. Hrozně snížený tlak, nízký tep atd. Matka mě přinutila že musím jezdit na psichiatrii. Stejnak jsem pořád hubla. Až mi řekli že mi hrozí hospitalizace, tak se najednou přibírala. Potom jsem bydlela na 3 měsíce u táty. Tam jsem vážila 67 kg. Začala jsem chodit s mým klukem, s kterým jsme už 8 měsíců. Potom jsem se vrátila k mamě, a v druháku to začalo na novo. Prostě mi zase přecvaklo na jinéj kanál, začal jsem zase hubnout. Teď mám 55 kg, už nechci hubnout, ale taky nabrat. Ale vím když si vezmu něco sladkýho tak zase naberu deko. Ani už nemám hlad . To je asi špatný. Co mám dělat, máma mě chce nechat hospitalozovat. to ¨já asi nepřežije. Myslí si že tím co dělám chci někoho trápit, to ale není pravda. Důvod je že nenávidím svoje tělo, prostě se sama sobě nelíbím.

Ahojky, jmenuji se Lucka a bez obalu se přiznávám, že to se mnou jde z kopce. Mám 18 a od 15 zvracím, napřed to byl jen „dobrý“způsob jak zhubnout. Ted jsem na dně. Za tu dobu, tedy 3 roky, jsem nezvracela asi 10-14 dní. Nedávám to. Zkouším přestat, ale nejde to. Pořád říkam, že půjdu k psychologovi a jsem členkou Anabell, ale pochopitelně stále zůstává jen u řečí. Nenávidím SVOU bulimií, ale přece jen je moje, že. Chápete mě, co tím chci říct. Nenávidím ji, ale to ONA mě přece nikdy neopustí a je pořád se mnou, u mě a ve mně. Nenávidím sebe, že ji nedokážu nenávidět. Nevím, co mám dělat. Myslím na sebevraždu a začala jsem brát drogy, možná i kvůli NI, aby neměla takovou přesilu. Nevím, nevím, nevím.