Archives

Prázdno, to je to co poslední dobou pořád cítím. Nic mě nebaví nic se mi nechce dělat, jenom bych pořád myslela na jídlo a to jak se najím. Už to budou dva roky co jsem propadla bulimii a ne a ne se jí zbavit. Mám období, kdy se mě povede zvracet tak jednou týdně, ale potom se to zase zvrtne a já zvracím dvakrát denně. Přijde mě, že nad tím nemůžu zvítězit, na to jsu moc slabá. Rozhodla jsem se, že začnu víc jíst a chodit na obědy, kterým jsem se do teďka vyhývala. Ale nevím, jestli je to pro mě lepší, protože jakmile se najím, tak mám stále větší a větší hlad, místo, aby se utišil. U mě nejspíš v této době vyhrává žravost a já ji nedokážu ovlávat. Ted jsu v pohodě, ale když si vzpomenu na včerejšek, kdy jsem se zase nebyla schopná ovládnout a přestat jest i když jsem věděla, že už mám dost a jak to dopadne, je mě hrozně a bojím se toho, kdy na mě přijde další záchvat. V současné době se mě zdá nemožné nad tím zvítězit. Hodně sporutuju, dá se říct, že každy den něco dělám, ale mám pomocit, že už ani ten sport mě nebaví, vždyť já ho vlastně začala dělat jenom z toho důvodu, abych zhubla. Ted už ho dělám jenom ze zvyku, abych nebyla doma v blízkosti jídla, ale stejně mě to nepomáhá. Nejradši bych se někam ztratila a už nevylezla. O této nemoci jsem řekla svýmu klukovi, se kterým chodím terpve 3 měsíce, protože on bydlí sám, mám tam přístup k jídlu a záchodu. On říká, že mi chce pomoct, ale neví úplně jak, že by si mě musel uvázat na řetěz, někdy si říkám, že by to bylo nejlepší. Přemýšlela jsem o tom, jestli by nebylo lepší se sním rozejít, protože tahle nemoc bude podle mě ničit i jeho, jestli se s ní nevypořádám a tomu už přestávám věřit. No snad se mi to podaří dřív, než se stačím úplně odrovnat.

Zdravim vsechny.!! Tak jsem hledala ve vsech tech Vasich pribezich to co hledam uz 7 let.To je prave doba, kterou jsem prozvracela!! Trpim take bulimii, ale s vahou jsem na tom porad stejne.+-5 kilo. Nezvracim kazde jidlo, jen kdyz to opravdu prezenu. A kdyz to tak vezmu je to kazdy den 1x. Nechci si stezovat, ani vypravet, chci se neco dozvedet. Zajimalo by me z odborneho hlediska, jestli je 1x denne zvraceni nebezpecne, projevi se za par let neco?? Budu na tom hur, nez ta co nezvraci?? Jestli to nekdo vite napiste mi to, protoze ja se o sebe bojim, mam krasnou holcicku a chtela bych jeste dalsi deti, ale bojim se, ze je treba jednou opustim driv, nez za normalnihch okolnosti. Dekuji Vsem, asi s tim nikdy neprestanu…je to proste nemoc..Diky Jana

Je mi 25 let.Kdy to začlo?Myslím, že asi ve13.Vždycky mi chutnalo, ale prostě jsem snídala, obědvala, večeřela a jídlo jsem brala jako úplně normální věc.Až do doby než mi mámin přítel začal naznačovat, že bych se měla víc hejbat.Mamča byla vždycky hubeňour, ale dnes už vím, že je to proto, že ona máma a měla problém!No a tehdy začla být pro mě vzor a slova jejího přítele svatý.Stupňovalo se to jeho „jemnýma “ narážkama,kdykoli mě viděl jíst.Začla jsem si jídlo schovávat.Co bylo pak? Když mi bylo šestnáct, zkusila jsem na doskošce pervitin.A vida.Váha šla dolů.Nemusela jsem jíst, hubla před očima a doma mě chválili, jak mi to sluší.Byla to hrůza a já na tohle období, který trvalo 4 roky!!!!hrozně moc chci zapomenout.Byla jsem tak nešťastná.Pochopitelně, že když jsem byla čistá, přejídala jsem se, abych energii, který mýmu tělu chyběla doplnila.Strašně jsem si ubližovala, věděla jsem, že to je špatně, ale nevěděla jsem,jak z toho ven.Pak jsem odešla z domova.Na drogy se vykašlala, odmaturovala a odjela do anglie.Nové prostředí, stres a to všechno vedlo k tomu, že jsem nejlepší části dne trávila u bašty.Bylo toho spoustu, dělenou stravou ovšem! Jednou jsem se po nějaké hádce s domácí ze smutku naládovala veškerou čokoládou, která byla v domě.Co teď.Těch kil nahoře!Zkusila jsem zvracet. A bylo.Po půl roce jsem se vrátila, návrat domů nebyl žádnej med a moje bulímie nabírala obrátky.Nový přítel,problémy a jídlo mi pomohlo na chvíli zapomenout.Ale věděla jsem, že to nemůže jít do nekonečna.Tašky jídla, konzumace a šup na záchod.Desetkrát denně.I víc.Pomozte mi prosím.Vyhledala jsem psycholožku.Terapie trvala rok a půl.Zvracení jsem se naučila hodně ovládat, ale nedokázale jsem úplně přestat.Začla jsem cvičit, chodit občas s přáteli ven a tam jsem potkala svého současného manžela.Rozuměli jsme si, od začátku jsme spolu začli žít.Za moje tajemství jsem se ale příliš styděla.On však věděl, že není něco v pořádku.Jedla jsem před ním jak vrabčák, po cvičení mi bylo zle.A protože manžel posiloval a zdravé výživě věděl dost, začal mě učit jíst.Jako mimino.Chleba mi krájel na malé kousky abych neměla pocit, že toho jím moc, učil mě snídat, psal mi jídelníčky a vzal mě do fitka.Za tři měsíce se semnou děly zázraky.Začla jsem se sobě líbit, přestala zvracet, jedla štědře a pstava se krásně formovala.Měsíc za měsícem jsem nabírala sebevědomí, můj život se tolik změnil.Uvědomila jsem si ,jak moc mě jídlo ovlivňovalo můj život.Nikdy mu za tonepřistanu být vděčná.Teď po dvou letech, co jsme spolu jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství moc se těšíme.Váha jdenahoru, protože chutě se změnily a zdravá výživa je tatam.Manžel mi ale opakuje, že mi to sluší a že jsem jeho krásná maminka a tak bojuju se svými pocity a doufám, že až se miminko narodí, přestanu se opravdu zabývat tolik tím, jestli mám někde fadík nebo ne.Už několikrát jsem totiž v těhotenství zvracela.Vyvolala jsem si to.Vím proto, že nemám vyhráno.Je to ale boj, který vyhraju, čekám totiž miminko a nikdy mu neublížim.Tak jako mamčin přítel ublížil kdysi mě.Jsme holky, který se chtěj líbit aže se vždycky najde nějakej hlupák, který nám citlivejm ženskejm dokáže ublížit, aniž by si uvědomil jaký následky to bude mít.Já ale vím, že ten člověk má tak velký problémy sám se sebou, který mimochodem utápí v alkoholu, že nikdy nestálo za to se kvůli němu trápit.Nestojí za to , abysme kohokoli nechali, aby nám zničil život,holky.A věřte mi, ten nejlepší lék na všechno je přátelství a porozumění někoho blízkýho.To je totiž to, co někde chybělo,když to všechno začalo.Držím vám všem palce ať to zvládnete.Moc.Hlavně na to nebuďte samy.Určitě je v okolí někdo, kdo vás bude opravdu poslouchat. Andrea

Ahoj holky, moc bych potřebovala poradit, asi jako každá, která píše tyto články. Už dlouho, asi tak 12 let, si říkám, že něco není v pořádku. Nesnášela jsem svoje tělo už na základní škole. Byla jsem největší, měla jsem kulatý obličej a sestra mi s oblibou říkala Bořivoji, což ve mě vyvolávalo představu tlusťocha. Vždy jsem si přála být maličká, křehoučká holčička, kterou každý polituje. Na místo toho mi všichni říkali: „Ty nejsi tlustá, jsi MOHUTNÁ“ Dodnes tento výraz nenávidím, stejně jako spoustu dalších, např. velká, silná, krev a mlíko atd. Jen pro představu, je mi 26 let, měřím 179, vážím momentálně 72kg a neustále hubnu na 64kg. Naposled jsem tolik vážila v srpnu. Pořád toužím vážit pod 60, alespon jedno kilíčko. Nejen že se nelíbím sama sobě, ale vždy když zhubnu, všichni mě chválí, oči na mě můžou nechat, ale jen co přiberu, začnou mi to připomínat. Je mi trapně, protože si myslím, že všichni vědí jak se neovládám v jídle a nechutně se přežírám. Občas (docela často)mě to přepadne i v práci a to se všichni diví, co jsem schopná sežrat, dělají si ze mě potom legraci. Já potom hladovím dva dny abych nepřibrala moc a aby si toho nikdo nevšiml. Jen co trochu zhubnu, znova se přejídám, ale tak nechutně že nemůžu ani dejchat, je mi strašně zle, jsem nafouklá, mám větry atd. Ráno jsem potom neskutečně opuchlá, nevyspalá a vůbec se nemůžu probrat k životu. Pořád si říkám, že bulimička nejsem, protože nezvracím, ale nějak ujetá budu. Upřímně, ráda bych to všechno svinstvo vyzvrátila, jenže mi to nejde, jen se vžycky dávím. Mám dokonce dva šatníky. Velikost 36/38 když zhubnu a 42 pro období žraní. Myslím pořád na to co budu jíst, nebo co si uvařím a do toho se bojím že přiberu a někdo mi to nedejbože připomene. Tajím to i před přítelem, jsme spolu 6 let, ale on má často noční a to jsou ty osudové večery ….. Dokonce se těším že nebude doma a já se budu moc zřídit, když nejdu druhý den do práce, tak povolím uzdu na maximum a to se z toho potom dostávám celý následující den. Potom přijde období hubnutí a to jsem jako blázen. Denne chodím běhat, plavat a do posilovny, skoro nejím, nebo jen zdravě. Přesně znám všechny diety, koktejly, prášky a přípravky na hubnutí. Zajímám se o bylinky, zdravou stravu, takže vím co je správné, ale nejde mi to udržet dlouho, vžycky sklouznu zpět. Já prostě toužím obléknout velikost 34 a chci od každého slyšet „ty jsi zhubla, viď?“ Všude kolem sebe vidím, jak se hubené holky líbí, můžou nosit ty nejmodernější věci a všichni je obdivují a ochraňují jako křehké a zranitelné bytosti. Zatím co mě říkají SLONICE a myslí si že mi to nijak nevadí, protože se tomu před nima směju. Jestli máte některá podobný problém, napište mi prosím!!! katvit@seznam.cz