Archives

je to asi týden, co jsem si uvědomila, že není něco v pořádku. nejhorší je, že se to bojím říct někomu kolem. Bojím se říct, že mám bulimii! chodím do druhého ročníku střední školy! Patřím k takovejm těm premiantům, který vždy všechno ví a dokáže poradit. nikdo si proto neuvědomuje, že i já bych mohla potřebovat pomoc. Vlastně ani nevím, co a jak napsat. jak ráda, bych byla zase normální, ale NEJDE TO! na jídlo se nemůžu ani podívat. Začala jsem brát prášky na hubnutí, přestože meřím 178 cm, a vážím 54 kg. Mě to ale pořád přijde moc a nemůžu si pomoct! už se na jídlo nemůžu ani podívat, zvedá se mi žaludek jen když na něj pomyslím. nemůžu dál! jestli chcete, tak mi napište na suezanka@centrum.cz budu jen ráda! papa a držte se, protože spadnout do toho je, jako spadnout do propasti. a není cesty ven!

Ahoj holky! Po přečtení příběhů, na této stránce sem se rozhodla, že zveřejním taky svůj příběh!Nezvracím dlouho, jenom asi půl roku.Začalo to tím, že jsem šla do prváku a kolem sebe jsem viděla pořád jenom chudý holky.Mezi něma jsem si opravdu začala uvědomovat, že jsem strašně tlustá.(161/57)Všude jsem viděla jenom svoje špeky, ve všem sem si připadala nemožně…A jednou mi moje mamka řekla:,,Z toho trička ti nějak leze špek…..“A to pro mě byla zlomová chvíle.Rozhodla jsem se, že začnu držet dietu.Po 14 dnech snažení, ale ani jednom zhublým kilu jsem se strašně přejedla a pak stoupla na váhu a tam bylo najednou o kilo víc.Přepadl mě strašný pocit a protože sem byla sama doma, nenapadlo mě nic jinýho, než jít zvracet.Když jsem to ze sebe všechno vyhodila, cítila jsem se perfektně.Prázdná, ale přesto jsme toho tolik snědla a tak si pochutnala….A kilo bylo pryč……No a tak sem s tím začala pokaždé.Z prvu jsem toho moc nesnědla, a co snědla, to vyhodila ven, ale teď to přerostlo do takové míry, že se nehorázně láduju, apotom to všechno nehorázně zvracím.Už v sobě nedokážu nic udržet, protože když něco s ním, hned potom cítím, jak mi rostou špeky, a dělá se mi ze sebe špatně, ale když to jídlo vidím před sebou, tak to prostě musím sníst….Řekla jsem to svým nejlepším kamarádkám, a před pár dny i svému nejlepšímu kamarádovi….ale nechci je tím zatěžovat, oni mi nedokáží pomoct.Musím to nějak zvládnout sama, ale jak???Mám strach z toho, že už nikdy nepřestanu, že mi vypoví funkci moje orgány, že ZEMŘU……….nevím jak dál………Jen bych chtěla říct těm, kteří si tohle čtou, a přemýšlí o nějaké hloupé dietě, protože jsou nespokojený se svou váhou, nedělejte to, buďte rádi, že jste zdraví a v pořádku…..kdybych si mohla vybrat, raděj budu tlustá, než jenom přijít domů a připravovat si hory jídla s vědomím, že ho stejně vyzvracím……HOLKY, JÁ SE NENÁVIDÍM!Co bych dala za to být zase ta v pohodě veselá holka, která má ze života radost.Jo, zhubla jsem,ale pořád je to málo(161/51) na to abych byla spokojená!!!!Zvracím několikrát denně, přetvařuju se, jako že jsme strašně veselá, ale uvnitř sebe se mi chce strašně brečet a cítím se sama a tlustá….vidím se dokonce tlustší než před tím…..nevím co se sebou mám dělat………..

Ahoj všichni! Když jsem si dneska četla Vaše příběhy, úplně jsem se vylekala, že se jejich počet neustále zvyšuje, jejich opravdu hodně a mě z toho bolí u srdce. Je zvláštní, že většinou dívky, které trpí PPP, jsou úplně normální holky, tedy chci říci, že mají úplně normální postavu, maximálně 2-3kg navíc.Přemýšlí, často o tom, jak tomu zabránit, tedy jak této nemoci předcházet! Myslím si, že by už na zkladní škole, měli učitelé s dětmi o této nemoci mluvit, také si myslím že by nebylo na obtíž, kdyby do škol chodili lékaři( odborníci, kteří se touto problamatikou zabívají) a také některé dívky, které si touto nemocí prošli!Myslím, že se o tom málo mluví, av poslední době, se hranice věku této nemoci neustále sńižuje. Pamatuji si, že když jsem byla na střední škole, poprvé jsem zažila o této nemoci přednášku,nikdy předtím jsem o této nemoci neslyšela! A přesto jsem touto poruchou onemocněla. Není to nemoc těla ale duše a to je mnohem horší! Abych se Vám přiznala, PPP jsem trpěla 5 let, vzpomínám si, že jsem procházela peklem! Nemohla jsem se dlouho zbavit pocitu, že jsem tlustá a někdy se přiznávám, že ten pocit mě ještě někdy ovládá!Také jsem se nemohla zbavit hlasu, který mě neustále rozkazoval, že nesmím jíst! Teď v současné době procházím těžkým obdobím,přiznám se Vám, stratila jsem chuť žít, stratila jsem víru v Boha. A teď přede mnou stojí důležité rozhodnutí! Přijmeš Boha- budeš žít, pokud ne zemřeš!!!!

Dneska to bylo opravdu naposledy, ale opravdu. Bulimii trpim skoro pet let. Nechce se mi detailne popisouvat, jak to vsechno zacalo. Ono to je dost podobne jako u ostatnich holek, co sem psaly. Nespokojenost s postavou, s chlapama, se sebou a tak. I prubeh me bulimie byl podobny – jako houpacka. Nekdy jsem zvracela hodne, jindy malo, nekdy jsem byla pri tele, jindy vyhubla. Ted jsem tak akorat, ale stejne se sebou nejsem spokojena. S bulimii jsem se odhodlala skoncit. Hlavne kvuli sobe, chci byt klidna, vyrovnana a zdrava. Taky kvuli priteli. On sice nic nevi, ale citim, ze bulimie zpozadi nas vztah ovlivnuje. Mrzi mne, ze mu o tom nedokazu rict, treba by mi pomohl, ale ja to proste nezvladnu. Koupila jsem si knizku, kde je popsan tritydenni lecebny plan, pustim se do nej. Potrebovala bych podporu nekoho, kdo se taky odhodlal lecit nebo nekoho, kdo se uz vylecil. Prosim napiste, moc by mi to pomohlo. Jsem na vsechno sama – moc bych se sice chtela nekomu sverit, kamaradce, memu priteli, ale bojim se. Dekuju erikakyb@seznam.cz

Ahoj človíčci. Je to zoufalý, hrozně zoufalý…ale musím to napsat sem, protože se stydím za všechno, co se mi stalo a moje okolí by to asi příliš nepřijalo. Každý mě má za hysterku, za holku, která všechno přehání, dramatizuje. No, vždycky jsem byla trošku moc citlivá, ale teď jsem pořád nahromadě. Dlouho jsem si nedokázala spojit svoje problémy s tím, že jsem vlastně pořád nemocná. Ale nevím, co se mnou vlastně je. Není to anorexie, není to bulímie…Jsem prostě nešťastná a řešení hledám podvědomě v jídle. Už od malička jsem byla baculatá. Pak jsem byla vyloženě tlustá, ale ve 12 letech jsem začala tancovat hip hop, hrát basketbal a taky…držet dietu. byla jsem poprvé opravdu štíhlá! Jenomže to netrvalo dlouho. Kila šla po skončení diety nahoru a čím víc, tím víc jsem se cpala s tím, že od zítra už nebudu NIC jíst, dokud nebudu hubená. Pak jsem přibrala hodně, ale neřešila jsem to. Měla jsem jiné zájmy než svou postavu. Tancovat jsem přestala, tak jsem hezkou postavu nepotřebovala. Pak jsem si ale řekla dost, když už jsem nedopnula poslední kalhoty a začala jsem cvičit. Dietu jsem ani moc nedržela, ale cvičila jsem. Za nějakou dobu jsem opravdu trochu zhubla a zpevnila si postavu. Začalo se mi to líbit.A tak jsem omezila jídlo večer. Potom jsem byla 3 týdny nemocná a bylo mi vážně zle. 3 kila zmizely a já byla v sedmém nebi. Nemyslela jsem na nic jiného, než na kalorie, na to, co budu a nebudu jíst a jak to utajím před rodinou… Za několik měsíců jsem zhubla o 21 kilo.To mi bylo 16. Měřila jsem 160 cm a vážila 44 kilo. Nezdá se to tak hrozný, ale moje tělo to snášelo hrozně. A moje duše ještě hůř. V té době jsem poznala kluka, který se tvářil, že mě miluje, ale měl sám dost starostí se sebou a mě chtěl jen jako útěchu po nevydařeným vztahu. Já jsem ale byla ještě dítě a spousta věcí mi nedošla. Když jsem se mu svěřila se svým problémem, lekl se a opustil mě. A svedl celou vinu na mě. Na MĚ!!! Bylo mi strašně, byla jsem sama a k mé anorexii přibylo i občasné přejedení se ze zoufalství, co bude dál. Nikdy jsem se nenaučila zvracet, i když jsem chtěla. A to mě deprimovalo ještě víc, protože jsem se nemohla „bránit“ jídlu a smutku…Kila se mi vracela a všichni si mysleli, že jsem se uzdravila. Dodnes si to všichni myslí. Ale já nejsem zdravá! Já nejsem šťastná! A teď jsem zamilovaná do kluka, který o mě nestojí. Tvrdí, že mě má rád jako kamarádku, ale …to je složitý. Když jsem mu řekla, že ho miluju, zbaběle od toho utekl. Horší je, že je v mé třídě a denně se vidíme. On stále chce svou bývalou přítelkyni, která je v té samé třídě, takže se musím dívat i na to, jak se snaží získat ji zpět. A já? Mám pocit, že se mi hroutí celý svět.Já jsem tomu klukovi věřila a hrozně bych mu chtěla znovu běřit, ale…teď mám před maturitou a snažím se myslet na učení. Je to složitá situace. Nebaví mě přetvařovat se, nebaví mě dělat, že se mě to netýká. A taky bych s ním chtěla mluvit a říct mu, kaj se cítím, jak mi svým chováním ublížil a jestli si stále říká můj kamarád, tak by mě měl vyslechnout! Jak už tu někdo napsal…já nechci přežívat, já chci ŽÍT!!!