Archives

Ahojky všechny smutný dušičky!!! Jmenuji se Lenča (psala jsem vám tu už dva své příběhy ? zvítězím? a Cítím, že pomalu prohrávám!!!) Je mi 15 let a s neustálýma dietama se potýkám skoro už rok.Možná si některá z vás řekne, rok, to nic není, ale pro mě je to zatím nejhorší rok a období mého života. Chodím na tyhle stránky docela dost pravidelně a co vidím?Každým dnem nás tu přibývá víc a víc.Co se to s náma jenom děje?Proč se všechny jenom neustále ženeme za trendem dokonalých modelek a krásně hubených, někdy až vyhublých, těl?Protože být hubená znamená krásná?Ne, krásná znamená určitě něco jiného.Vůbec to není o postavě.Je to o našich citech, vlastnostech, povaze, naší duševní, a ne fyzické kráse.Vím, že pro spoustu z vás je to úplně nepředstavitelné, ale nebojte se, nejste v tom samy.Píšu, že na postavě vůbec nezáleží, ale co je na tom všem nejhorší?Sama nedokážu svému tělu poručit.Nedokážu si prostě vsugerovat to, že jsem krásná taková, jaká jsem.Nejde to. I já se celou tu dobu potýkám s neustálýma dietama, při kterých vždycky zhubnu tak šest, sedm kilo, které ale vzápětí mám vždy zpět a jediné, co mi to dalo?Neustálé počítání kalorií, neustálé myšlenky na jídlo (ať už to jsou nějaké více kalorické potraviny ? čokolády, zmrzliny, brambůrky, nebo úplně obyčejné, pro normálního člověka lehce stravitelné, po kterých určitě tak závratně netloustne ? ovoce, zelenina, bílé pečivo, sýry, jogurty), za celý den nedokážu myslet na nic jiného než na jídlo a když už je tedy nejhůř, dostaví se do toho ještě obrovské deprese, které přecházejí v myšlenky, že na postavě mi určitě vůbec nezáleží a že po tomhle jídle určitě za jeden den neztloustnu, takže se zajdu kouknout do ledničky, nebo do špajzu.Ještě předtím si vždycky řeknu, že na postavě přece vůbec nezáleží a že opravdu mohu sníst to, na co mám chuť.Kdyžtak budu tlustá, no co, každej je přece nějakej.Řekla bych, že to není vůbec špatný.Nepovažuji to za přežírání, ale normální stravování to taky není.Většinou si dám nějaký jogurt ? Vitalinea, jiný prostě nesnesu, potom třeba nízkotučný tmavý chleba se sýrem ? samozřejmě musí být nízkotučný, po jiném bych přece strašně ztloustla, že?, myslím si.Vůbec se nepřežírám, i když bych občas měla chuť.Jsem ráda, že se takhle dokážu ovládat, ale potom zase nastoupí ty strašné výčitky, proč jsem jenom jedla ten chleba, když obsahuje tolik a tolik kalorii, atd? však to určitě dobře znáte, že?Ty neustále výčitky, co vám chtějí nadobro zničit život? Aby toho nebylo málo, střídá se u mě období, že dopoledne nic nejím, odpoledne si tedy vezmu ten jogurt Vitalinea, ale po páté už vůbec nemám hlad.Snědla jsem tedy jenom ten jogurt.Něco ve mně mi ale začíná říkat, že jsem toho dneska snědla fakt moc málo a že když nebudu mít dostatek jídla, budou mi padat vlasy, třepit se nehty, nebudu mít někdy vlastní děti, že možná umřu?ale zase se tu objeví jiný, děsivější hlásek, který ke mně promlouvá něco v tom smyslu, že dělám dobře, když jsem dneska toho snědla jenom tak málo, protože je to nejlepší způsob, jak zhubnout a nebudu si muset nic vyčítat?mám z toho všeho hrůzostrašný pocit.Většinou jdu do kuchyně, kde vidím, jak se můj vyhublej, pubertální a věčně nenažranej bratr něčím cpe ? jsou to brambůrky, tatranky, litry coca coly, smažené tousty?říkám si, že on je v pohodě, tak proč bych nemohla být pro změnu já, a jsem ráda, že většinou nade mnou vyhraje onen hlásek, který mi radí, abych si šla ještě něco dát k snědku ? třeba si udělám zeleninový salát a jsem spokojená?tohle je ale jen výjimečně!!!A jsem za tyto dny moc a moc ráda.Děkuju sama sobě, že jsem pro sebe zase něco udělala, i když mě to stálo tolik úsilí a výčitek? A co mi to vzalo?Poslední dobou mě vůbec nebaví chodit s nikým ven, nerada si povídám s kamarádkami, na kluka, který mě miluje jsem odměřená, chovám se k němu ošklivě, s mámou si už tolik nerozumím, jako předtím, tátu, kterého mám z rodiny snad nejvíce ráda, občas začínám nenávidět za to, co udělal, či řekl, předtím jsem na něj nedala dopustit, všechno mu u mě procházelo, viděla jsem v něm takovýho dokonalého chlapa, ale co teď?Raději se mu vyhýbám, než abych s ním musela mluvit o tom, co jsem měla k obědu a tak?Hrozně mě to poslední dobou vyčerpává!!! U nás doma, ani kamarádky,nikdo to neví, bojím se jim to všechno říct, nehodlám riskovat to, že by to někdo zjistil, hrozně bych se za to styděla?a navíc by se to určitě rozneslo dál a mě by bylo opravdu dost trapně?mám totiž kamarádku ze třídy, jmenuje se Lucka, ještě než začala hubnout, měla 72 kilo a byla opravdu tak trochu při těle, nikomu ze třídy to nikdy nevadilo, byla to naše super kamarádka, tak jsme ji měly rády takovou, jaká byla, jenomže ona si prostě vzala do hlavy to, že musí zhubnout, asi tak jako já, tak pomalu ale jistě přestávala jíst, až za půl roku skončila na jednom jablku denně, to už ale vypadala teda opravdu hrozně?měla otřesných 38 kilo na svou výšku přes 170 cm, no prostě kost a kůže, dokázala zhubnout tak hrozně moc, že do teď prostě ani nevím, jak se jí to mohlo podařit, jak to musela před všema skrývat, že ji nikdo neposlal do nemocnice a hlavně to, jak mohla mít tak silnou vůli a vydržet to, ty příšerný diety?nikdy jsem neviděla nikoho tak hubenýho jako byla ona, ani jsem se na ní nemohla podívat, natož si na ní jenom sáhnout?hrozně jsem jí bála, abych jí třeba nějak neublížila, když byla tak křehoučká? tak tohle je můj odstrašující příklad, jak bych jednou mohla dopadnout? doufám, že se z toho Lucka už dostala?vypadá na to?už asi rok se její váha ustálila na 45 kg, už nepřibírá a snaží se normálně jíst, což jí doufám jde a myslím si, že je teď opravdu šťastná?nechci psát nic v tom smyslu, že jí anorexie pomohla, ale řekla bych, že teď toho všeho už opravdu nelituje?a taky kdybych začala hubnout a všude by se to rozneslo, začali by mi taky nadávat určitě jako Lucce, protože ta k tomu měla důvod, natož já?ještě navíc, když si sama o sobě myslím, že jsem prostě hubená?tak ne hubená, ale nejsem tlustá!!! Poslední dobou (třeba se mi budete smát, to je mi jedno) se mi ale začínají stávat dost divné věci!!!Začínám se bát!!!A to všeho, všech a všude!!!Tak například pár ukázek: Mamka stoji v koupelně, je tam potmě, nevidím ji, procházím okolo a ona najednou rozsvítí?tohle se mi už párkrát stalo?myslela jsem, ze snad umřu strachy, jak jsem se strašně lekla?ona se na mne podívá, začne se smát a říká, že mám asi černé svědomí? řeknu jí, že asi ano?že to bude tím?a už si mě vůbec nevšímá? Nebo jdu například do školy?okolo mne spousta lidi?uvažuji prostě nad tím, co by se stalo, kdyby mi někdo z nich chtěl něco udělat?co by mi asi tak udělal?znásilnil by mne, okradl by mne, anebo že by mne dokonce chtěl i zabít? Nesnáším lidi, co jdou za mnou a na který já nevidím, vím, že se smějí?nemůžu si pomoci, ale prostě si myslím, že to je o mne a nemám ani odvahu se podívat, kdo to asi je a který kravině se zase smějí?moc se bojím?a vůbec nevím, čeho? Nastupuji do tramvaje, většina lidi se totiž vždycky dívá na toho, kdo nastupuje a kdo vystupuje?ty lidi koukají na mne a já koukám na ty lidi?zvláštní pocit?nevím, co si mám vůbec o tom všem myslet?Možná si říkáš, jak je to úplně běžný, že se ti to stává taky, ale pro mě je všechno opravdu jako peklo!!! Jdu po ulici a prostě vidím, jak se za mnou spousta lidi třeba i otočí?vůbec nevím proč?.třeba se mi to jenom zdá, a nebo si to jenom představuji?nevím, jestli je to realita, nebo ne?řekla bych spíš, že jsou to nějaký moje nesprávně vsugerovaný myšlenky? Jsem doma sama, všichni v práci, nebo ve škole?najednou zvoní telefon?říkám si, kdo to může asi být?v jedenáct dopoledne?opatrně ten telefon zvednu?třeba to může být zloděj a zkouší, jestli je někdo doma?tohle se mimochodem stalo jedné naší známé. Naštěstí je to jenom máma a ptá se, jak se mi daří?pohoda?ale strach jsem prostě měla?nikdy předtím se mi to nestávalo, tak nechápu, co se to se mnou děje? Za chvíli další telefon, myslím, že je to máma, ale když ten telefon zase opatrně zvednu, někdo se tam ozve, něco krátkého tam uslyším, ale okamžitě to ten dotyčný či dotyčná položí?telefon je hluchý?ne že by se ozvalo, že je obsazeno, telefon vydává divné zvuky?neuběhne ani minuta a je tu další telefon?bojím se to vzít, ale on pořád zvoní a zvoní, tak to zvednu, nic neříkám, jenom poslouchám?ozve se tam ten stejný šramot a něco zase něco krátkého ke mne někdo promlouvá? s leknutím to položím?telefon je nějakej divnej, říkám si?položím to a ono mi to volá znovu a znovu, dokud to nevezmu a pokaždé se tam ozve to stejné?počítám to?zvedla jsem ten telefon snad dvacetkrát do půl hodiny, ještě mne napadlo, že by si ze mne mohl brácha udělat srandu, ale ne, ten je ve škole, mají vyučovací hodinu a mobil si nechal doma?kdo by to mohl jenom být???Abych vypojila telefon, to mě v tom zmatku vůbec nenapadne. Začínám se docela bát, pořád slyším, jak někdo jezdí výtahem a šlape a utíká rychle po schodech?sice mi bude zanedlouho šestnáct, ale co udělám?než stačím zamknout všechny zámky, co máme ? a že jich je, někdo zvoní?jsem mrtvá strachy?podívám se kukátkem, ale je tam jenom tma?zvednu domovní telefon a tam nikoho neslyším?tak se tedy rozhodnu zamknout všechny ty zámky a pomalu začínám plakat, protože se neuvěřitelně třesu, jak se bojím?zvoní telefon?ne, já ho nezvednu a tak mě napadne, že už konečně vypojím ten zatracený telefon?skvělý, nikdo nevolá?na mobilu mám vibračku?hrozně se leknu, když mi zavrní v kapse u županu?volá mi táta?předstírám, že se nic neděje a ptá se, proč jsem vypojila telefon?Dělám, že o ničem takovým nevím?a jdu se jakoby podívat, co s ním je?zapnu ho zpátky?ptám se, proč ho to zajímá?a on mi povídá ? můj kamarád, mi chce poslat fax, jenomže já jsem si zapomněl doma přepnout telefon, takže ti asi porad vyzvání, že?Já myslel, že ti to dojde podle zvuku a že ten telefon přepneš?úlevou padám na gauč a začnu znova plakat, jak jsem mohla být tak pitomá a bát se obyčejného telefonu, kterej nebyl přeplej na fax?jsem fakt pitomá, jak malý dítě, říkám si v duchu? všechno tohle se mi opravdu stalo, když jsem byla tento rok v únoru nemocná? Například ve středu, když jsem šla na rovnátka, vyšla jsem ze dveří a slyším výtah a taky slyším, jak někdo zavírá prudce dveře a utíká rychle pryč, je mi to divný, protože si myslím, že lidi jsou ve škole, nebo v práci?jsem cela vystrašená?že by zase ten zloděj?a já jsem tady a bůh ví, co mi bude asi chtít udělat, když mne uvidí?a jsem tu sama?nikdo mi nepomůže?opatrně se odhodlám přivolat si výtah?dobrý, nikdo v něm není, sjedu dolu a vycházím ze dveří?všechno je v pohodě a co vidím? Našeho souseda, jak utíká rychle pryč – na autobus ? asi zaspal?úplně jsem si oddechla?jsem venku?okolo mne spousta lidi..říkám si, že kdyby mi chtěl někdo něco udělat, určitě mne ti ostatní zachrání?dobrý a jdu dál? Takže poslední dobou fakt moc nerada vycházím ven?z oněch dvou důvodů!!! Nebo jsem doma?máme třeba volno?mám nahlas puštěný rádio?slyším, jak někdo zvoní, jak někdo klepe, nebo že zvoní telefon, slyším, jak někdo přichází domu, myslím si, že se mne někdo na něco ptá a já na to normálně odpovídám?a co je na tom nejhorší? Jsem doma sama, nikdo tu se mnou není, kdo by si měl se mnou povídat, nikdo neklepe, nikdo nezvoní, ani telefon, nikdo nepřichází?všechno jsem si to v mý hlavě jen vymyslela? jak se mi to jenom mohlo stát? A nejhorší opravdu co se mi snad kdy zdálo, bylo tohle: Přesně jsi už ani nepamatuju, co to bylo za den, myslím, že středa, ale vím, že tu noc jsem se probudila nad ránem, celá zpocená a vyklepaná strachy z toho, co se mi zdálo?Moc přesně si to nepamatuju, ale vím, že jsem byla v nějaké jiné době, nebylo to určitě 21.století a akorát jsem stála před popravištěm a taky tam, kde pálili čarodějnice?byla jsem tam sama, vypadala jsem naprosto jinak a pořád jsem se dívala směrem tam, kde upalovali ty lidi, nebo čarodějnice.Lidi okolo prostě jenom ječeli, ať toho strašného člověka hned upálí, že si nezaslouží žít za to, co udělal?Tu osobu jsem ještě v životě nikdy neviděla!!!Ta spoutaná osoba tam vešla a tvářila se děsně, protože ji chtěli asi upálit!!!Když už ji tedy přivazovali ke kůlu, najednou jsem začala strašně brečet a řvát:,,Tati, tati, co ti jenom chtějí udělat, vždyť ty za nic nemůžeš, tak jim to už konečně řekni, že jsi nic neudělal!? Ti lidé se po mě začali ohlížet a poté začali ještě více řvát, že nic jiného si nezaslouží?Najednou ona osoba promluvila a řekla:,,Nejsem tvůj táta a nikdy jsem nebyl, jsem totiž Karel Kryl!? ? připadalo mi to docela dost divný, Karel Kryl, no co to je za blbost a nějak jsem si uvědomila, že se mi to jenom zdá, a tak jsem se raději probudila?byla jsem z toho v šoku a vůbec jsem nevěděla, co si mám o tom všem myslet?až na druhý den ve škole?měli jsme první hodinu češtinu a nějak jsme navázali na úmrtí slavných spisovatelů, učitelka se zmínila, že včera dávali dokument o výročí úmrtí jednoho významného skladatele, ale nemohla si vzpomenout, kdo to byl a mě tak v duchu napadlo, že by to mohl být ten nevyjasněný Karel Kryl, o kterým se mi zdálo, ale nechtěla jsem nic říkat a raději jsem si to nechala pro sebe, ještě bych ze sebe určitě udělala trapku, když v tom se ozval můj spolužák a říká:,, To byl přece Karel Kryl, ještě jsem se včera na to večer díval v televizi!? a naše učitelka mu to jedině potvrdila.Já jsem na ně koukala jak vyoraná myš a hrozně jsem se něčeho lekla?co měl ten sen znamenat?A proč se to zdálo zrovna mě?Tohle si prostě do teď nedokážu vysvětlit a doufám, že se mi už nebude zdát nějakej takovej sen, asi bych se z toho všeho už zbláznila!!! Nevíte někdo, co by to všechno mohlo znamenat?Mohlo by to mít něco společného s mými sklony k anorexii?Prosím poraďte!!! Jinak závěrem, v počítači mám fotky modelek ? anorektiček, každý den se na ně dívám a říkám si, že takhle přece nikdy nechci dopadnout?na požádání vám je ráda zašlu mailem?a uvidíte něco, nad čím vám možná i vyhrknou slzičky?tohle že jsou ta dokonalá těla, po kterých kluci tak bezmezně šílí?Ne, kluci nehodnotí holky podle toho, jakou mají postavu, mají je rády takové, jaké jsou.A pokud by s vámi chtěl být kluk jenom pod podmínkou, že zhubnete, nebo proto, že jste hubené, vykašlete se na něj.Vždyť jaké by to bylo strávit celý život s někým, kdo by vás pořád jenom kritizoval, neměl rád takovou, jaká jste, pořád by proti vám jen něco měl, atd.???Věřte, že na světě určitě existují chlapi, kterým se budete líbit, tak to nevzdávejte a hlavně si nenechte zkazit život myšlenkou, že za každou cenu musíte být hubené, aby jste se tomu vašemu líbily.To vůbec není pravda. Každá postava,osoba je originál.Chcete snad být nějakou méněcennou kopií?Kopírovat těla nějakých modelek a nebýt sama sebou?Já tedy rozhodně ně.Možná si říkáte, že tady píšu jen tak do větru a že sama se tím neřídím, ale já se snažím, snažím se nad tím vším zvítězit!!!A tímto způsobem bych vám i já ráda chtěla pomoci.A co mě udržuje při této myšlence?Například to, že bych už nikdy nemusela mít vlastní děti.A ty já rozhodně chci. Minimálně dvě ? a tohle je takovej můj malý důvod.Taky bych nikdy nechtěla na psychiatrii a do nemocnice, to raději budu mít nějaké to kilo navíc, než aby tam na mě všichni koukali jako na nějakýho blázna?Tak co je lepší ? být hubená a mít nadosmrti zdravotní a psychické problémy, nebo být takové, jaké jste a užívat si života, i kdyby jste měla nějaké to kilo navíc??? A teď pro ty lidičky, který si chtěli můj příběh dočíst až do konce: Budu moc ráda, když se mi kdokoliv z vás ozve!!!Uvítala bych jakoukoliv pomoc!!! Ráda se s vámi podělím o své zážitky a zkušenosti!!! Děkuji za všechno a taky bych ráda poděkovala těm, které mi celou dobu pomáhají a kterým za to jsem moc, moc vděčná ? Linda, Ivetka H., Maruška K., Maruška J., Radka M., Suezanka, Helenka ze Slovenska, atd?moc vám všem děkuju a nikdy na to, jak mi pomáháte, nezapomenu!!! P.S.Reklama na ADIDAS ? věřit, že nemožné neexistuje!!! Věřit, že my nad tím vším nakonec jednou zvítězíme!!! A mimochodem ? nenávidím reklamu na Vitalineu ? bojíte se o svou štíhlou linii? Jak kdyby na vaší postavě záleželo?záleží na vás, ne na štíhlé postavě!!! Můj mailik – lenino@centrum.cz

Můj příběh… Kdybych se měla dostat až na začátek, musím někam na základní školu. Podotýkám, že dnes je mi přes 25 let. Tehdy jsem nebyla rozhodně modelka, lišila jsem se vzhledem, náplní volného času, prostě jsem byla jiná. No a dostávala jsem to pěkně naservírováno. Tehdy se ještě nemluvilo o šikaně. Šikana neexistovala. Jo, jo, pěkná blbost. Já jsem si jí prošla a říkám upřimně, že mě to ovlivnilo na celý život. Zejména co se týká vztahu k vrstevníkům. Pak následovala střední škola – babinec. No a já si pomalu „léčila rány“. Pak vysoká. Do toho občasné narážky na moji postavu od blízkých:“nemůžeš jezdit na koni, žádný by tě neunesl“, „jsi moc velká“, … Sebevědomí na bodu mrazu a ne a ne stoupnout.Následoval odjezd do zahraničí – pár takových příběhů jsem tady četla. A tam jsem si řekla, že všem tedy ukážu. Rodina tam nebyla nic moc, ale já se začala soustředit na jídlo a sport. Takže jsem po třech měsících přijela minimálně o 15 kg lehčí. Tehdy se mě doma všichni lekli. Za další 3 měsíce pobytu jsem shodila ještě nějaké to kilo a vrátila se vychrtlá kostra. Každý den běhání, cvičení, plavání – dohromady minimálně 4 hodiny intenzivního pohybu spolu se stravou na úrovni jedné mrkve k večeři udělaly své. Ztráta menstruace, problémy s klouby, se zády, se vším. Po návratu jsem se doslova vrhla na lednici a špajz. Měsíce jsem jedla a jedla a výsledkem bylo ještě nějaké to kilo navíc oproti původnímu. Myslela jsem, že je vše v pohodě. Taky jsem se začala trochu poohlížet po nějakém „človíčkovi“. No a tam to byl druhý kámen úrazu. Párkrát neúspěšné „rande na slepo“ a já byla přesvědčená, že je to všechno moje vina. Jsem tlustá, hnusná. Tak jsem do toho spadla. Tedy ne do anorexie, jako tehdy, ale do bulimie. Najíst se a pak… všechno ven a cvičit. Obrovské výčitky svědomí z jídla. Zvracení, projímadla… pořád dokola. Začarovaný kruh. Plácám se v tom už 3. rok. Všichni říkají, jak mi to teď sluší, jak jsem štíhlá, občas se nějaký kluk otočí… hrozně, opravdu hrozně mě to trápí. Když večer usínám, říkám si, že od zítřka už ne!!! Nejde to. Uvažovala jsem, prakticky stále uvažuji o pomoci psychologa, ale mám strach, že by se to moje rodina dozvěděla. Neví to nikdo. Rodina, přítel, kamarádi, známí. Nikdo. Nechci, aby to věděli, stydím se, mám strach, že by mě prostě zavrhli. A tak hledám pomoc, kde se dá. Jsem ráda, že existují tyhle stránky a doufám, že se tady najde někdo, s kým si budu moci prostě jen psát. Třeba to pomůže. Doufám…

Ahoj holky, je mi 25 a nemám „klasickou“ bulimii, „jen“ tu nezvracivou:-( Zní to líp, než poruchy příjmu potravy. Moje matka byla alkoholička a otec schizofrenik, takže došlo i na občasné urážky týkající se vzhledu. I když si logicky zdůvodním, že za to mohla nemoc a nebylo to míněno „osobně“, začala jsem si to připouštět a víc jíst. Až jsem dospěla k „pěkně“ zaoblené postavě:-(. X-krát jsem zkušela s ní něco dělat, ale jediné, co mi zabíralo je jíst jen dopoledne. Zhubla jsem na 62 kg při výšce 168 cm a bylo to úžasné. Sice jsem skoro nejedla, ale všichni si i doma všimli, jak je to úžasné. Když jsem začala brát antikoncepci, začala jsem přibírat a v důledku toho i víc jíst a od té doby se v tom motám:-( Rozhodně nejsem ten případ, kde by BMI říkalo – stop, ani deko dolů, klidně bych mohla shodit 15 kilo a bylo by to v pohodě. Jenže nemám pevnou vůli, jak mi říkají doma. Pořád mám na talíři, kdo si mě vezme, když nebudu dokonalá, štíhlá atd. (o mé povaze nemluvě;-)), takže mě tyto dobře míněné rady vždycky vyhodí z rovnováhy a říkám si: když už, tak už. Přejím se a přemýšlím o tom, že bych měla jít zvracet. Někdy dojdu i na záchod, ale nějak nejsem na zvracení uzpůsobená… Je mi špatně a v tom se trochu ráchám – dobře ti tak, jako bys to nevěděla atd. Pak začnu žít zdravě – snídat, svačit, obědvat… cvičit. A postupně najedu i na večeře…Jenže jakmile si dám ke snídani koláč nebo jednou vynechám cvičení, mám pocit, že už to nemá cenu, že začnu někdy jindy … Dokonce jsem si už koupila i knížku dr. Krcha, ale nejsem schopná pochopit, že když budu jíst 6x denně (3 krajíce chleba s něčím k večeři), budu mít „normální“ váhu a neztloustnu ještě víc… Jakmile sním dva průsvitné krajíčky, mám pocit, že dva tři další už nehrají roli. A samozřejmě musím dojíst tu čokoládu, aby mě nelákala, až budu žít zdravě:-( Ráda bych řekla, že alespon v práci to zvládám, ale není to tak. I u normální snídaně slyším neustále připomínky – co máš, kolik toho máš a to já bych nemohla, protože bych přibrala atd. Chci to zkusit ode dneška znovu, tak mi držte palce:-)))

Ahojky, dnes jsem objevil tyto stránky a po přečtení Vašich dopisů (hlavně od Iva) bych vám chtěl povědět svůj příběh. Před 14 dny se se mnou z ničeho nic rozešla holka, kterou jsem bezmezně miloval. Byla to pro mě obrovská rána a nechápal jsem proč. Byli jsme spolu 5 a půl roku, půl roku jsme spolu bydleli u a plánovali společnou budoucnost. Nechápal jsem proč to udělala, nikdy jsem na ní nebyl zlý a udělal jsem pro ní vše co jsem jí viděl na očích. Jediné co mi řekla je že není štastná a má osobní problémy. Nejdříve jsem v tom hledal něco jiného, ale ted mi to pomalu začíná docházet. Nikdy nemohla být štastná, měla bulimii. Sama mi řekla před půl rokem, že má problémy s jídlem a že občas zvrací. Chtěl jsem jí pomoct, ale nechtěla se o tom bavit. Myslel jsem si že tím že se ke mě přestěhovala bude všechno v pořádku a že to nějak zvládneme. Ted už vím co znamenaly její deprese, časté změny nálad atd…(koupil jsem si knihu o Bulimii), ani v nejmenším jsem netušil jak hrozné musí být žít s touto nemocí. Od jejího bratra jsem se dozvěděl že bulimii má už 4,5 roku a její rodina to ví, já to nevěděl a ted už vím že jsem to podcenil. Mrzí mě že jsem nic neudělal, čekala že jí pomůžu a já jsem jí zklamal. Vyčítám si že jsem na to nepřišel dřív a nikdy si neodpustim, že sem jí v tom nechal samotnou. Je pro mě ten nejdůležitější člověk na světě a miluju jí tak jako nikoho jinýho. Vám všem přeji aby jste se co nejdřív dostali ze svých problémů.Vždy se najde někdo kdo Vás rád vyslechne a pomůže Vám.