Archives

Není to ani tak dávno, co jsem si říkala: Ty bulimičky a anoretičky jsou doopravdy sebevrazi! V tu chvíli, přesně před dvěma roky mě ani omylem nebo náhodou nenapadlo, že právě já, ta cílevědomá holka, házenkářka, premiantka třídy a poloviční redaktorka nejmenovaných listů, že zrovná já budu bulimička!!!!!! Pokud si dobře vzpomínám, začínalo léto 2002 a já jsem se svými 172cm vážila nějakých 80kg. Nenáviděla jsem se a připadala jsem si jako nejtlustší holka na světě. Často jsem slýchala i od svého táty, že bych měla zhubnout, ale s mírou, poněvadž hraju házenou a zase nemůžu být nějaký to tintítko. Jenže to mi taky dost lezlo na nervičky a pomalu ve mě začala vřít slabá sebenenávist. Právě kolem 10. července jsem se rozhodla poprvé, že nebudu definitivně jíst. Opravdu mi stačilo pouhé pití, čistá neperlivá voda. Jenže problém, večer jsem hlady nemohla ani usnout, žaludek mě PROSIL o kousíček čehokoliv, třeba i piškotek, ale slabostí jsem ani nemohla vstát! To léto jsme přestavovali náš dům, spíše přistavovali garáž a novou kůlnu pro nábytek. Druhý den jsem ze začátku zvládala v pořádku, ale probdělá noc mě donutila si jít lehnout a spala jsem tehdy až do večera. Mamka si asi po týdnu všimla mých opuchlých očí a varovala mě před následky všelijakých diet a různých přípravků, co slibují 10 kilo za 5 dní! Myslela jsem si své, ale hned první trénink po 14ti dnech mě dostal a začala jsem alespoň jedenkrát denně jíst po malinkatých dávkách, ale hlavně aby si mamka a táta ničeho nevšimli. Bylo to naposled, co jsem se rozhodla, že s tím vším skončím, když jsem si přečetla knížku od Lenky Lanczové- Střípky mých lásekl. V tu chvíli jsem se svými 70kg chtěla bojovat, ale do Vánoc jsem měla opět 74, následně 75 a po Silvestru 81 kg a 174cm. Neštvalo mě to, chtěla jsem být pořád veselá, ale touha po krásném těle modelky mě donutila nadměrně cvičit, ale též normálně jíst. V létě jsem opět vážila 70 kg. Má nejtěžší hodina a nejstrašnější chvíle života se přiblížili. Léto roku 2003 mě naučilo. Po návratu ze soustředění se svým týmem jsem opět nastoupila do našeho gymnázia a slyšela chvály od všech mých spolužaček, jak jsem teď hubená a že mi to moc sluší. Sama jsem však netušila, že opět vážím během dvou měsíců o 10 kilo víc, tedy 80 kg. Když jsem zjistila tento údaj, protočili se mi panenky a nenapadlo mě nic jiného, než si strčit prst do krku a oběd i se zákuskem vyzvracet. Nedokážu ani popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila, jak mi bylo dobře, ta lehkost a pocit, že vlastním tělo Naomi Cambel, prostě nádhera. Nechtěla jsem, abych opakovaně zvracela, tak jsem i občas oběd vynechala, třeba když jsem chtěla cvičit, nebo jít ven, prostě při různých situacích. V prosinci na Mikuláše jsem však začínala jíst stále více a více různé sladkosti, tudíž jsem více a více zvracela. Chtěla jsem se zabít, když jsem musela vyzvracet i štědrovečerní večeři. Samozřejmě o tom nikdo neměl ani potuchy, bylo to takové mé „malé“ tajemství. Během Vánoc jsem vyzvracela naprosto vše. Přejídala jsem se cukrovím a obědvala nepřekonatelné porce a vzápětí vše zvracela. Nevím, jak bych to popsala, ale o Silvestru, když jsme chtěli jet na zábavu našich kamarádů, se kterými chodíme často na různé pařby, nám to naši nepovolili, že prý je to moc daleko. Brečela jsem kvůli tomu celé 4 dny a noci probděla, ale můj kamarád Honza mě a mou sestru zachránil. Jel se tam se svou dívkou podívat kvůli svému bráškovi, který v oné skupině zpívá a hraje na klávesy. Cítila jsem se skvěle, když nás tam naši pustili. Měla jsem sice špatné svědomí, protože jsem snědla asi půlku plechu žloutkového cukroví, ale nevadilo mi to, protože jsem věděla, že uvidím svého miláčka Davida, který v oné skupině též zpívá( má nádherný hlas) a hraje na elektrickou kytaru. Škoda jen, že jsme v jedenáct musely odjet, protože naši nás chtěli mít na půlnoc doma. Byla jsem beznadějně do Davida zamilovaná, ale cítila jsem se skvěle a našim jsem vše, co jsem jim neodpustila, odpustila. Po půlnočním přípitku byly naši natolik opilí, že šli spát a já se sestrou jsme si udělali houbu( víno s kolou). Měla jsem jí asi půl litru a k tomu neuvěřitelné množství cukroví, chlebíčků, uzeného, jednohubek, brambůrků, zákusků atd. Moje břicho připomínalo škopík těhotné maminky ve stém měsíci. Šla jsem na záchod, ale stačilo se mi sehnout pro spadlou ponožku a vše jsem vyzvracela během 15 minut do vany. Nemusela jsem si dávat ani prst do krku, stačilo se mi opřít o břicho a šlo to samo. Sestře jsem se omluvila na nevolnost z houby a pak jsme šli spát. Tím dnem jsem si podepsala ortel. Od té doby jsem v sobě nenechala ani jediné jídlo, pití, PRÁŠEK. Nemohla jsem se napít, když jsem nemohla zvracet a to mě přinášelo potíže. Jednou večer, když už všichni spali jsem se hrozně moc přejedla chlebů s máslem a Junior salámem. Šla jsem ještě k sobě do pokoje, nevím proč, posadila jsem se na postel a najednou se ve mě vše zvrátilo. Rychle jsem si vzala do ruky umělou mísu vedle sebe, kterou jsem tam měla od večeře a vše do ní v sedě vyzvracela. Pak už jsem zvracela pravidelně do svých misek pod postelí a vždy večer, když všichni spali, jse šla vylít do záchodu, umýt a zase přichystat na další den. Teď si asi myslíte, že jsem nechutná a možná i prase, ale v tu dobu mě nic netížilo. Samozřejmě nastaly i první problémy. Ztráta menstruace, špatné výsledky ve sportu, časté nemoce, únava, stres a čím dál větší nenávist. Dokázala jsem už zvracet i při sprchování ve vaně, nezabránila mi ani sádra na ruce, noze, prostě nebylo a dosud není nic, co by mě zachránilo. Teď mám před druhými přijímacími zkouškami a jsem vystresovaná, nezvládám učení, sotva ve škole držím oči, abych neusnula, jsem protivná, ale tlustá. Každý mi říká, že bych už mohla být pomalu modelka, jak jsem zhubla, ale já si připadám jak nemožně tlustá holka, prostě METRÁČEK!!!!!! Nedávno jsem začla chodit s Romanem, je bezvadný kluk, ale bulímie je mezi námi zábranou. Nemůžu kvůli tomu kolikrát ani ven, prostě musím jít zvracet a ani mu nedokážu říct, proč, jak těžký mám problém. Zkoušela jsem přestat, ale ono to nejde. Nemůžu sníst pomalu ani jablko, aniž bych ho nevyzvracela a nejhorší je, že mi v životě NIKDY neudělají radost MOJE VLASTNÍ DĚTI!!!!!! Holky, i kdybyste měli vážit víc než celej tenhle svět, neblbněte a myslete na to, jak dobrá, nebo snad ještě výborná je vaše vůle, cílevědomost a psychika. Nedělám si srandu, ale až poprvé dáte prsty do krku, budete mít odřené ruce od zvracení a budete se uzavírat sami do sebe, nechodit ven a nenávidět se, pak už bude pozdě. Já se chci vyléčit, už kvůli Romanovi, ale mám strach to komukoliv říct, aby mě nešoupli někam do psychiatrický léčebny a neudělali ze mě blázna. HOLKY, VAŽTE SI TOHO JAKÝ JSTE A NECHTĚJTE, ABY VÁM LEZLI ŽEBRA, KYČLE, LOPATKY A VYPADALI JSTE JAK KOSTRY. JÁ SE STÁLE NESNÁŠÍM A VĚŘTE MI, ŽE JEŠTĚ ZHUBNU, AČ MÁM 176 CM A 65KG!!!!!! Držím vám všem všechny svoje palečky a pokud vás můžu poprosit, tak vy je na oplátku držte mně!!!!!!

ahojky, chci poděkovat, už několikrát jsem sem psala, tehdy i když nervičkama někdě… stále v pohodě. Dnes… nervičky se klidní a tělo nechce poslouchat! Tím, že jsem napsala na tuto stránku jsem poznala pár suprových lidiček. Zejména chci poděkovat RObertovi K. který se mi snaží pomoct. asi mi nikdo nepomůže, protože já sama v podstatě nechci. ne, chci, ale nejde to. mám pocit jakoby… stojím na břehu vody. kolem stéká po kamenech průzračná voda, tak ladně se ten vodopád snáší! Na nebi se to hemží ptactvem a po trávě se ženou skupinky pracovitých mravenečků. Krásná představa, snad takový byl můj život (obrazně řečeno) dřív. dnes? Otevírám oči. ale už nestojím na břehu. stojím na vysokém srázu, z nějž se nezadržitelnou rychlostí derou proudy vody. Kameny se mi postupně zařezávají do nouhou. Bolí to. Ptáci kteřá kroužili kolem slunce padají mrtvi k zemi. a těm mravenečkům bych tak ráda řekla, ať zpomalí. Já taky celý život spěchám, a k čemu. Ti ptáci, to jsou mí přátelé. Pomalu se vytrácí. a vodopád?…. vy víte o čem mluvím… papa

Ahojky Lidičky,nevím,čím to je,že jsem se až po velmi dlouhé době rozhodla otevřít svůj ,,starý“ příběh,a tak vás seznámit s problémy,z kterých jsem se nedokázala vyhrabat! Začalo to už od dětství.Miminko jsem byla malinká kulička,což se se mnou táhlo až do puberty!Naše rodina si jídla váží a je to pro ně slast,kterou si dopřávají ve chvílích a pocitech stresu a radosti,tím se snaží ukojit své problémy či zdary.Tak to od dětství přenášeli i na nás-děti.Nevzpouzela jsem se,ba naopak-vypěstovala jsem si závislost na jídle,ale…Všeho moc škodí a mně učinilo nejvíce škody na mém těle.Před čtyřmi roky jsem se rozhodla zkusit držet dietu.Byla to má první zkušenost s omezením jídla,ale musím říct,že nebyla zkušeností poslední!Vytvořila jsem si svůj plán jídla a sportovních aktivit,které jsem se snažila dodržovat a plnit.Šlo to těžce,začátek se neobešel bez malinkatých zhřešení,ale to s odstupem času zmizelo.Ráno malá hrst corn flakes,za dvě hodiny rajče,poté suché špagety,za dvě hodiny banán a naposledy v 17.hod. jablko.Tak jsem to vydržela něco málo přes měsíc a 6.kilo bylo pryč.Hodně jsem sportovala,přesněji řečeno do vyčerpání všech mých sil!Jako první si mé změny vzhledu všimli rodiče,kteří se o mně začali bát…Pokusili se mi pomáhat,ale váha 46 kg nešla nahoru,a to i přesto,že jsem se i o půlnoci cpala vším možným.Ale nic!Vynechávala mi menstruace,žluté zabarvení kůže,stále zima,padání vlasů…Byla jsem rozpolcená osoba-jedna polovina byla šťastná,že začala být obdiována,ale druhá polovina tiše záviděla každičké sousto potravy,kterou si každý okolo mě dopřával,byla jsem psychicky na dně.Měla jsem hubenou postavu,ale já sama jsem si tak stále nepřipadala!S postupem času jsem začala sama jíst.Uklidňovali mě druzí lidé,kteří mi stále chválili mou postavu.Jejich lichocení mi dopomohlo k tomu,abych se příliš nevěnovala každodennímu vážení a ručička váhy se začala pohybovat směrem doprava-56 kg.Cože,to má být má váha???!Styděla jsem se za sebe,nenáviděla jsem se,ale jídlo jsem si nedokázala odpustit a začala to řešit přejídáním a následně vyvrácením.S anorexií jsem skoncovala,ale s bulimií jsem si začala před čtyřmi roky a nemohu dnes říci,že jsem na ni zapomněla-je všude se mnou,ale-trpím za ni!Bolesti břicha,nadýmání…Auuu!Přichází léto,mám 58kg – 160 cm.Chci dosáhnout toho,abych měla svých 50kg.Vím,že se poslední dobou říká,že míry nejsou to nejdůležitější,ale pro mě bohužel ano.Vím,že když omezím jídlo a zhubnu,tak budu život opravdu žít.Já chci žít,nechci přežívat!Chtěla bych,musím a já chci!Nemohu se rozloučit větou typu-Holky,neblbněte,nobody´s perfect=nikdo není dokonalý!Nemohu,protože na to nemám oprávnění,zatím ne!Budu ráda,když se mi kterákoliv z vás ozve a svěří se mi se svými problémy,a zároveň se pokusí vyslechnout ty mé,předem děkuji! mahtob@centrum.cz

Tak moc se nenávidím! Vrátila se mi bulímie, nevím ani, jak se mi to mohlo stát!Byla jsem tak už dlouho čistá a teď jsem v tom znova. Nenávidím své tělo, svojí postavu, povahu nenávidím se prostě celá!Stratila jsem smysl života, připadám si to zbytečná! Můj otec mi vždycky říkal, že budu nula, že ze mě nic nebude! Měl pravdu! Vyučila jsem se v oboru, který mě nebaví, ale protože moje rodina potřebuje peníze, musím pracovat.Je to těžké, každý den bojuji s depersemi, úzkostmi, beru antidepresiva,ale mám pocit, že jsem na tom pořád stejně! Nenávidím celý svět! Nejraději bych to všechno skončila, ale nemám odvahu to skončit! Snad se mi to jednou podaří! Odpusť te!