Přejídání…kolotoč

/0 Komentáře/v /přidal

Potřebovala bych pomoc od něhoho kdo tím prošel a úspěšně se z toho dostal…Je mi šestnáct,mam úžasnýho přítele a kamarády ale doma a ve škole není všechno vždycky jak bych chtěla.Mam štíhlou postavu a dkyž se držím jsem spokojena…víceméně.ale často dostanu uplně záchvat a přejím se tak že mam křeče v břiše.třeba přijdu domu ze školy,nemam co dělat tak snim dva štrůdly(cele).pak brečim,nenavidim se,nechci mezi lidi a v depresi jsem az do vecera…hrozne me pak vsehcno mrzi.ale uz to nejde vratit zpatky.nikdy sem nezvracela umyslne ale tohle je stejne hrozny.je mi smutno a nechce se mi to rikat blizkym aby si nemysleli ze sem magor.tatka me che dat k psychiatrovi protoze my reakce na ruzny neprijemny veci sou prehnany.netusi proc sem takovy,furt myslim na jidlo,neni to normalni….hrozne se bojim a chci prestat a zacit to delat jako normální lidi…chtela bych bejt ve vsem nejlepsi a vim ze to nejde.moje dve kamaradky a pritel to vedi ale jinak nikdo…mamka taky ale bere to na lehkou vahu.pomoc…nejste na tom nekdo podobne?

Vlastně äni nevim proc…

/0 Komentáře/v /přidal

Vlastně äni nevim proc jsem se sem prihlasila…asi se potrebuju nekomu sverit…nebo spise vypovidat…vypsat…je mi teprve 15 let…ale v oblasti jidla anorexie bulimie a tak dale mam dlouholetou praxi…bohuzel…cim bych zacala…bylo mi 11 a ja prestoupila na umeleckou skolu…nadhera novy kamaradi, nove zkusenosti…odjakziva mam rada zmeny,a proto jsem take prestoupila, navic umeni me vzdycky lakalo, i kdyz v 6tride jsem opravdu jeste nevedela jak se zivotem nalozit…vlastne to nevim ani ted…ale k veci…nevim cim to zacalo…nejspise mou novou kamaradkou Marii..Marie byla krasna hubena holka oblibena a vzdy stredem pozornosti…staly se znas kamaradky ale ja byla vzdy jen takovy jeji…jak to napsat…ocasek…snad pochopite…nevim jak to zacalo, ale zacala jsem se uzavirat do sebe protoz evsichni si vsimali ¨Marie a ja byla jsen takova „nicka“…staval se ze me introvert a vlastne nevedomky jsem prestavala jist…nebyla jsem tlusta ale hubena take ne mela jsem zadek a zkratka se zacaly projevovat zenske rysy…merila jsem 165 cm a vazila 65 kilo ale byla jsem hodne svalnata takze jak rikam vsichni me brali akorat…neuvedomovala jsem si proc to delam ale prestavala jsem jist vlastne temer vse zacala jsem se nenavidet a vsechny moje problemy byly vycitany tem kejtam a vsemu tomu rosolu ktery na me vysel…utapel ajsem se v depresich…ale nevedela jsem ze zacinam byt nemocna…neuvedomovala jsem si ze jislo je takova moje droga nebo spise zavislost na kterou jsem schazovala vsechny moje problemy…za 3 mesice intenzivniho hubnuti a sportovani jsem se dostala na vahu 50 kil…byla jsem na sebe pysna ale zaroven jsem byla nestastna a citila se hrozne…pamatuju si vecer kdy jsem dva dny nic nejedla a ten vecer si doprala jablko byl to jaky si ritual…rozkrojila jsem ho na 4 dily a vychutnavala….byla to nejdelsi konzumace jablka za cely muj odsvadni zivot…zacaly mi vystupovat kosti me s eto libilo moc se mi to libilo a sichni kolem me zacali rikat at uz neblbnu ale ja mela klapky na usich…motala se mi hlava svaciny jsem davala psum nebo mi plesnively za skrinemi kam jsem je vecne hazela…byla mi zima hrozna zima…casem jsem zhubla na 45 kilo…byla ze me kostra a ja nebyla schopna vylest na palandu…vymlouvala jsem se na takove blbosti abych mohla spat dole na gauci…mama byla nestastna vsichni byli nestastni aja vlastne take jen sjem si to neuvedomovala adal hubla…vazil ajsem 44 kilo a moji nejlepsi kamaradku odvezli do nemcnice kde se mela lecit z mentalni anorexie byla o ¨rok starsi…jednou jsem za ni s mamou zasla…vazila 33 kilo…v tu chvily jsem nejak automaticky zacala jist…ja si vlastne cely ten asi pul rok co toto trvalo neuvedomovala ze jsem nemocna a neuvedomovala jsem si to ani kdyz jsem se z toho sama zacala dostavat diky me kamaradce…uvedomuju si to az ted…ze jsem byla nemocna…potom jsem ale nybla k zastaveni pribral ajsem na 65 kilo…tedy na moji puvodni vahu…z a2 mesice…nastaly opet deprese…a ve zkratce 3roky boj s bulimii…nyni mam novej problem…jemi patnact jak uz jsem uvedla a bojuj s obememi nemocemi tedy pres 4 roky…ted al evim ze ot neni v poradku jen nevim co s tim na jednu stranu chci byt hubena kostnata…a na druhou chci uz prestat nezabyvat se tim a normalne zacit jist…jsem rozpolcena osobnost…v zari jsem stoupla na vahu a rucicka ukazovala 67 kilo…v tu chvil yjsem se na sebe do zrcadla podivala opet tema ocima kterymi kdysy najednou jsem videla vsechen ten tuk ten rosol vse co tak hrozne nesnasim…marne jsem hledala ty vystupujici zebra a kosti…podle statistik jsem ale byla v norme…nic mene jsem opet zacala hubnout je to tri mesice co drzim dietu cvicim a i jinak hodne aktivne sportuju…opet jsme na nove skole…nevim jestli to stim opet souvisi a vlastne nevim jestli to s tim souviselo i kdysi…tezko rict…kazdopande dnes jsem se dostala na vahu 56 kil…tedy 11 kil minus od doby meho noveho zacatku…ma idealni vaha je 57 kilo…vim to ale nechci s tim prestat…chci aby BMI a vse ostatni vychazelo na podvahu…zbyva mi k tomu par kilo…vlastne 3-4 to mam za mesic…je ot muj spise psychickej cil….a ja se ho chci zbavit na druhou stranu nechci…kdo to zazil jiste me pochopi….je toho spousta co bych sem napsala…ale nebudu vyzirat pamet…je to jen takovy…vypsani se…doufam ze me nebudete odsuzovat a treba i napisete co si o tom myslite a jestil by se mi dalo nejak pomoci…sama na to nestacim…ted uz to vim…

Je to čím dál tím horší

/0 Komentáře/v /přidal

Začalo to tak ve čtrnácti před čtyřmi lety.Jednoho dne jsem se zvážila a měla jsem 53 kg na 160 cm.Zhrozila jsem se, a tak jsem omezila sladkosti a brzy jsem zhubla na 50 kg.Chtěla jsem být ale ještě hubenější, proto jsem omezila jídlo ještě víc.A vida.Zabralo to.Jenže pak se stalo,že jsem toho prostě snědla víc.Měla jsem hrozné výčitky, ale přesto jsem si řekla,že už to nemá cenu, že od zítřka budu držet hladovku, a tak jsem se poprvé přežrala.Skutečně jsem pak téměř 14 dní nic nejedla a zhubla jsem na 42 kg.Jenže dlouho se to nedalo vydržet a tak jsem se střídavě přejídala a držela hladovky.Než jsem nastoupila na střední, měla jsem 48 kg.Tam to moje střídání žravosti s nejedením pokračovalo a také jsem si začala kupovat projímadla.Jenže jsem nehubla a pokud se mi to podařilo,tak jsem to zase rychle nabrala zpět.Začala jsem být depresivní, přestala jsem komunikovat s lidmi(tak je tomu do teď), nechodila jsem ven.Měla jsem strach chodit do školy, protože jsem měla a vlastně i stále mám pocit, jak na mě všichni hledí a říkají jak jsem tlustá.Sebevědomí na nule.Nakonec jsem se pokusila o sebevraždu.Dnes lituju toho,že nejsem mrtvá.Tím pokusem se věci trochu rozhýbaly, nicméně nikoho nenapadlo,že by za vším mohly být problémy s jídlem,jelikož moje váha dost skáče,ale nemám podváhu.Teď na tom nejsem o nic líp, spíš zase znovu upadám do deprese,pořád toužím po váze 40 kg a když mám sílu,tak se jí snažím dosáhnout a nejím.Celkově jsem na tom psychicky strašně špatně.Nemám téměř žádné kamarády,protože nikam nechodím.Stydím se za sebe a mám strach z lidí.Mám pocit naprostýho selhání, že jsem zklamala sama sebe,své nejbližší a nemám ani žádný výhled do budoucnosti,jelikož si nedokážu představit, že by člověk jako já (nevyrovnaný,depresivní,úzkostný a fobický)mohl někdy uspět a vést normální život).

Nechci aby mě ta bestie dostala:-(((

/0 Komentáře/v /přidal

Vždycky jsem byla štíhlá holka, která žádné jídlo neřešila a jedla jak chtěla. Při 158cm a váze50kg, jsem si myslela, že je vše v pořádku a já jsem hezká. Všem jsem se líbila a u kluků jsem byla zájmem. Když jsem začala chodit do 8. třídy, tak mi jen tak babička řekla, že jsem oplácaná. Vzala jsem si to hodně k srdci a řekla, že s tím musím něco udělat. Nechtěla jsem držet žádně diety, tak jsem jenom začala jíst zdravě, víc sportovat, vynechala jsem sladký a moc tučný jídla, jedla víc ovoce a zeleniny, nepila sladký nápoje a jedla do 18.hodiny. Zprvu idealní stravování a máma mě obdivovala, že to vydržím. Rok uběhl jak voda a já měla na začátku 9. třídy při 163cm, 40kg. Lezli mi kosti, všichni se o mě bali. Doktoři se vždycky zděsili, když uviděli moji váhu. Já na to nebrala ohled a dělala si co chci pořád dál. Mámě však došla trpělivost a řekla, že jestli do vánoc nepřiberu 5kg, tak mi zakáže lyžovat. Lyžování je moje největší vášěn, a tak jsem slíbila, že se o to pokusím. Jím pořád stejně, hodinu denně cvičím a nepřejídám se, jím 5krát denně a zdravě. Ted mám 42,5kg a jsem se sebou spokojená. Vím, že to není ideální a musím ještě přibrat. Snažím se a nenechám si úplně zkazit život. Jestli máte nějakou radu jak mi pomoct, budu jen ráda. VŠEM DRŽÍM PALEČKY, ABY SE JIM TAKY PODAŘILO VYHRÁT NAD ANOREXII.

nemůžu z toho ven:-(((….

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky,zdravím všechny holky co mají stejný problém jako já a svěřují se tady se svým příběhem….Rozhodla jsem se,že vám taky napíšu jak to je se mnou….U mě to začalo před dvěma lety bylo mi 14,,jako každá holka v období puberty není spokojená sama se sebou,,tak to jsem pocitovala i já..Nelíbila jsem se sama sobě..Chtěla jsem být jako ty krásné hubené holky..Myslela jsem si,že to je všechno co mi stačí ke štěstí..usilovně jsem se o to snažila….začalo to na podzim v roce 2005..Já jsem vždycky hodně sportovala,,hrála jsem závodně volejbal na základní škole a tak jsem měla celkem velký výdej..začala jsem tak,že jsem se omezovala ve sladkém,až jsem ho přestala jíst úplně..Postupem času mizely z mého jídelníčku skoro všechna má oblíbená jidla….já jsem toho snědla vždycky dost..A hlavně i sladkého..Než jsem začala blbnout měřila jsem 170 a váha abyla 58…asi po půl roce omezováni jsem měla 53 kilo..né ze by to šlo nějak poznat hodně,,ale mamka si všimla,že se se mnou něco děje..Že jsem i psychicky na tom hodně špatně..A všímala jsi ,že mám problémy s jídlem…Do té doby tuhle nemoc znala jen z vyprávění,,ale urcitě jí nikdy nenapadlo,že to potká mě..A hlavně já sama jsem si nedokázala přiznat to,,co se semnou děje…jak mamka se začala utvrzovat v tom ,že mám mentální anorexii..začaly mezi námi boje s jídlem..Mamka se snažila mě donutit jíst,,at hlavne dále nehubnu,,i když chtěla abych přibrala..Ale hlavne abych už dále nehubla..jenže muj organismus za tu dobu co jsem se omezovala,,byl nastartovany uz hubnout a i přesto že jsem pravidelně jedla doma s mamkou malé porce,,jsem zhubla na 47 kilo…bylo to hodně špatné,,zjistila jsem že nejsem štastná,,bylo všechno čím dál horší…má psychika byla na dně..a mamka s mnou..je to hrozné ,ale mě těšilo na světě v tu dobu jen to,že jsem hubená…a nejraději bych šla níž..ale to by samozřejmě bylo horší a horší..Nasledovaly boje,začala jsem chödit k psychiatričce a k psycholožce a postupně díky nim a hlavně kvůli mé maminky ,se můj stav začal zlepšovat..maminka u mě vždycky stála,,i když jsem se chovala hrozně ,,nenechala mě nikdy v tom samotnou a udělala pro mě nejvíc na světě co mohla….kdyby si ničeho nevšimla už nežiju,,anorexie by mě stáhla až na ůplné dno..od té doby uběhlo už pres rok a mezitím moje váha kolísala..ale měla jsem nejméně 53..tedka měřím 173 a vážím 54….a mám zase problémy nelíbím se sama sobe,,nanávidím své tělo,chtěla bych být hubenější..ale to asi nikdo nechápe kdo si tím neprojde..trápím rodiče,,hrozně mě to mrzí,,a sama si nedokážu pomoct…co mám deělat..napište prosím…

Co se to semnou děje?

/0 Komentáře/v /přidal

Není den, abych na netu nehledala veškeré údaje týkající se anorexie. Jsem totiž strašně zmatená. Všude čtu, že anorexie se projevuje tím, že dívky chtějí zhubnout a čím víc se jim to daří, tím více chtějí být hubené až jednoho krásného dne zjistí, že je něco špatně, ale oči je vidí neustále tlusté i přes to, že mají silnou podváhu. Já jsem nikdy neměla pocit, že jsem tlustá. Neumím si ani spočítat kalorie, protože jsem si je nikdy nehlídala. Vím o sobě, že jsem hodně hubená a chci přibrat. Měřím 170 cm a vážím 46 kg. Přesto podle mého psychiatra mám anorexii. Nevím proč, ale mám dny, kdy jím tak nějak normálně, ale pak mi něco řekne dost. Najednou mi je to jídlo odporné. Nemůžu jíst. Nevím proč. Jsem podrážděná, náladová, je mi do breku, aniž bych měla důvod. Vím, že uvnitř mě, mne táhne něco dolů. Něco mě užírá a trápí a já nevím proč. Vždy jsem byla společenská a ráda jsem se bavila. Dnes se cítím doma v bezpečí a mám strach někam jít. Cítím se jako šedesátiletá bába, unavená a bez života. Dost se do sebe uzavírám a to mne děsí. Někdy mám pocit, že ani nechci jinak žít. Něco mi říká nepřibírej, ale já vím že je to blbost a přibrat chci. Mám to v hlavě teoreticky jasně daný a nechci klesnout níž, ale praxe je trochu jiná. Jsem tak zmatená, protože nevím co se to děje. Myslíte, že mám opravdu anorexii a nebo prostě jen plaším, protože mne potkalo zrovna nějaké špatné období?

**Jsem jedna z vás**

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím všechny čtenáře a čtenářky tohoto příběhu Jmenuji se Bára a je mi 16 let.Chodím do prvního ročníku na Gymnázium.Rozhodla jsem se,že sem zveřejním můj nynější pohled na svět a jak vše okolo sebe vnímám.Vždycky jsem byla pohodová holka co se usmívala na svět měla plno přátel a taky super rodinu!Řekla bych,že ve společnosti jsem oblíbenou osobou,která miluje lidský kontakt.Ve svých 13 letech vím,že jsem vážila 48 kg.A to jsem poprvé začala řešit svou váhu.Odjela jsem tenkrát na 14-ti denní tábor,kde jsem jedla minimálně..samozřejmě váha šla dolů a já byla spokojená.Ale nevydrželo mi to dlouho a opět jsem kilogramy nabrala.Zhruba před 5 měsíci jsem vážila 54kg při výšce 157cm.A v té době jsem si začala všímat poznámek ostatních na mou postavu..nejprve mi to říkala paní učitelka na biologii,která mi říkala že jsem oproti mé matce tlustá!na povrchu jsem nedala nic znát,ale ve skrytu duše mě to co říkala bolelo!Konečným slovem byla má o rok mladší spolužačka(řekla bych,že je teda při těla),která o mě prohlásila,jestli nejsem těhotná,že jsem nějak přibrala.A tím to vše začalo.Začala jsem radikálně hubnout a vše jsem chtěla omezit.Ted vážím 45kg při výšce 160cm..padají mi vlasy,mám nízký tlak,neustále je mi zima,mám horší výkony při sportu…ale hlavní je že jsem hubená!Když nad tím tak přemýšlím,tak jedna půlka mé hlawy je furt ta stará Bára,ale ta druhá je hlas anorexie co mě ničí svými pokyny.mrzí mě,že svou nemocí ovlivnuji mnoho lidí,kteří mě mají rádi.Mrzí mě,že všem svým chováním ubližuji..a tímto oznámením se chci všem veřejně omluvit,hlavně mé mamince,která se trápí asi ze všech nejvíc!Jinak bych chtěla poradit všem holčinám co nejsou spokojené se svou postavou:jestli budete chtít hubnout,zachovejte si prosím u toho i Váš rozum,já to neudělala a dopadla jsem tak,že dojíždím na psyhiatrii,rodiče mě neustále kontrolují,jestli jídlo neschovávám,na disco mě nepouštějí,abych tancováním nezhubla…atd..tohle byste chtěly??

Uvědomění aneb nostalgie čtyř let

/0 Komentáře/v /přidal

Je opět churavý podzim. To neskutečné množstvé vzpomínek, co ve mně toto sychravé období probouzí. Je v mé mysli něco tak silně otištěno, jako jsou vzpomínky na ten loňský, předloňský… na kterýkoliv podzim? A co je to vlastně za vzpomínky, ptám se. Ty nehezké, špinavé, nebo ty bezbřeze krásné, čarovné, drásavé vzpomínky? Musí mezi tím být rozdíl? Nemůže se obojí snoubit dohromady. Snoubí se. Snoubí se tak, až to mnohdy nahání děsivou hrůzu. Je podzim. A ten podzim, co byl před čtyřmi lety, se mi stal v jistém směru osudným. Fatálním. Byl počátkem všech změn, ale také všech strastí… Poté, co jsem se zde mnohokrát rozplývala v poetických úvahách bych ráda opět zabrousila k číslům. To víte, výročí je vždycky o číslech. Tak tedy, je to už přesně čtyři roky. Ne přesně na den, nebo možná ano, nevím, proč jsem si tehdy někam na okraj papíru nezaznamenala to číslo… to číslo, kdy vše začalo být jiné… a je dodnes. Jestli je jiné, a způsobuje mi to větší štěstí, to lze jen těžko posoudit, jelikož člověk (bohužel/bohudík?) nežije dva paralelní životy. Ráda bych občas nahlédla na sebe jako na tu, která se v ten den před čtyřmi roky rozhodla ten prst do krku prostě nestrčit. Avšak dodneška mě ta myšlenka na onen „čin“ něčím fascinuje. Vidím za tím jakousi cestu, zvláštní, trnitou… zvláštní. Možná se mi to zdá tolik fascinující a mystické, oněvadž je to prakticky jediná věc, co mě spojuje se mnou jakožto mladou, trošku naivní holkou. V ten den, co jsem to poprvé udělala, jsem dospěla. Míra uvědomění si sebe přerostla únosnou mez a já nevěděla jak jinak, než z toho vycouvat. Uniknout. Běžen, a už se nezastavit, pádit, před sebou, před dospělostí… a právě takhle jsem jí vletěla přímo do náruče. Mohla jsem si užít třeba jen rok omámený naivitou a línou nevědomostí, ale té už jsem měla dost, nebylo nač čekat a čeho si užívat. Já toužila po uvědomění. A tak ho mám. Čím dál tím víc. A je to kruté, lítostivé… ale čím dál tím víc bezbolestné… jako když někoho bičují, po sto ranách už o sobě neví… přesně tak je to se mnou. Možná už si ani neuvědomuji to, co je podstatné pro určitý návrat – ne návrat k sobě před, ale ke zdravému myšlení, které jsem ztratila někde cestou. Ale co to povídám. Zdravý rozum mám. Mám, mám ho možná snad i přebytek, a proto se snažím dělat věci bláznivé, šílené, neobvyklé… ale ne klasicky, ale opět – neobvykle. Možná je to mírně infantilní, chovat se takto zbaběle, ale není to doprčic jen zvyk? Odporný zvyk, který by mohli pochopit kuřáci a všichni „závisláci“? Bezesporu ano. Je děsivé pozorovat sebe pod vlivem drogy. Ač v její netradiční, možná i oficiálně neuznávané formě. Ale dorga to je hrozná, svíravá… a tolik návyková… Už neumím psát. Dříve ze mě padala poezie, dnes jsem jen žebrák, válící se na betonu, skuhrající a škemrající potupně po inspiraci, vhodných slovech, poetických obratech, krásné mysli… vše jsem ztratila, ne kvůli Ní, ale snaze se z ní nezbláznit…

Taky, taky . . .

/0 Komentáře/v /přidal

Další v řadě . . . ??? Jak to tady tak čtu, je mi vás na jednu stranu líto a na druhou stranu jsem strašně ráda, že v tom nejsem sama . . . Jedla jsem normálně, sportovala, stravu jsem nijak zvlášť neřešila . . . Pak jsem se však začala zajímat o výživu a rozhodla jsem se zhubnout . . . Saláty, zelenina, bílé odtučněné jogurty, tvarohy, kuřecí na vodě,… znáte to. Zhubla jsem na pro mě krásnou váhu, poprvé se cítila opravdu dobře a nestyděla jsem se za své tělo . . . Neměla jsem ovšem půl roku menstruaci a mé výkony v atletice byly . . . slušně řečeno katastrofální!!! Po příjezdu domů, z atletického soustředění, kde jsem zhubla a zformovala si tělo tak, jak jsem si vždycky přála, se mi dostala do ruky knížka od Tabithie Humm (či jak se to píše) s názvem Dieta X. Paní „lékařka“ tam psala, že jíst cukry je, zjednodušeně řečeno super a v podstatě to nejlepší, co pro svoje tělo můžeme udělat . . . a tím to taky začalo. Nevím proč, nevím jak, ale začala jsem se nekontrolovatelně přecpávat a následně svůj pocit viny kompenzovat opakovaným zvracením . . . Vždycky jsem si říkala: Další den už to bude v pohodě, začnu znova . . . a ono prd, dala jsem si kousek nečeho „zakázaného“ a pak už jsem si řikala, že když už to stejně budu muset vyzvracet, tak je přece „škoda“ nedat si ještě něco sladkého, tučného . . . nemůžu s tim přestat, pokaždý, když vidim cokoliv k jídlu musim to prostě sníst. Opět jsem všechno nabrala nazpátek, ba ještě i víc a jelikož kvůli škole už nestíhám tréninky, kynu kynu a kynu. Mám úžasnýho, hodnýho přítele, ale pokaždý, když na mě sáhne, decentně a „zcela nenápadně“ mu ruku posunuji někam jinam – pryč . . . doufala jsem, že budu schopna sebe, své tělo a ten pitomej problém se stravováním zvládnout, nějak ukočírovat, ale schopna bohužel nejsem :,((( Největší vtip na tom všem je, že všechna rizika, trvalé zdravotní následky a vůbec fakt, že to co dělám je minimálně: ŠPATNÉ, znám a vím. A ještě vtipnější shledávám to, že chci být v budoucnu výživový specialista a nejsem schopna zvládnout ani tak jednoduchého, zoufalého 17 letého „pacienta“, jako jsem já . . . Budu ráda za jakoukoliv radu, zkušenost . . . cokoliv. Pomoc, prosím . . .

zvládla jsem to!

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím Vás, Už jsem sem kdysy psala…to jsem na tom byla dost špatně..musím říct,že to byl hrozný článek.. Píšu se zase, po hodně dlouhé době, chtěla jsem Vám říct jak jsem to všechno krásně zvládla… Měla jsem anorexii to už je asi rok zpátky,nejedla jsem,přehnaně cvičila, někdy i zvracela…když se ohlížím zpátky říkám si:“Proč jsem si tak kur*ila život?!“hubla jsem kvůli jedné své kamarádce…kterou po roce už nevidím tak jak jsem ji viděla….vždy byla hrozně pěkná, štíhlá,blond… tět je sice taky hezká ale rozhodně ne tak jak kdysy..není to tak ani vzhledem, ale spíš tím že už se nepřátelíme..už ji nevidím tak jako před rokem.. Nevím,jestli jsem se jí chtěla nějak zvlášť zalíbit..jako že budu jako ona nebo tak…fakt nevím..ale byla to rozhodně hloupost..tet bych rozhodně nechtěla být taková ta kopije blond dilinky:D:D fakt ne! žiju teť úplně jinak…mám nejlepší kamarádku,které chci moc poděkovat :-), chodím s klukem kterého miluju,a on mě:-*,jsem oblíbená…mám se dobře..a jím..ne moc..ale jím..zdravě,5 porcí denně,někdy i čokoládu..musím se přiznat že stále kouřím..vím není to zdravé ale dává mi to takoví pocit volnosti…který mi dávali ty diety.. Holky…neblbněte prosím.. Někdy to všechno vypadá nevlídně život a ostatní…ale nechcete přece umřít ne?,zničit si zdraví,ztratit přátele,rodinu.. tyhle PPP jsou svině..trvá dlouho se s toho destat..mě to trvalo rok..ale rozhodně život má cenu!!