Archives

Ahoj všichni, když jsem zjistila existenci této stránky, bylo mi jasné, že nemůžu jinak, než alespoň nahlédnout. Že na mě ale vaše vyznání a volání o pomoc tak mocně zapůsobí, to jsem nečekala. Cítit zase ten vnitřní neklid a třas, takové to bezprostřední neštěstí, když víte, že ale vůbec nevíte, jak si sama se sebou poradit, jak se zařadit do zdravé společnosti, to všechno se člověku může v jediné vteřině vrátit, když si to prožil a když je tak vnímavý na bolest nejen svou, ale i druhých. Proto jsem se rozhodla vám všem napsat, pokud by to mělo alespoň jedné z vás pomoct, splní to účel. A nebudu nikomu nic nalhávat, i pro mě je tento způsob komunikace dobrou terapií, jak vytrvat na cestě, po které jsem se dala. Je mi 27 let a i já mám za sebou trápení z bulimií. Když jsem se dostala z nejhoršího, nazvala jsem si toto období jako ?to nejhorší, co jsem si kdy sama sobě mohla provést? a slíbila jsem si, že tam ? na to dno sebenenávisti a sebeubližování ? se už nikdy nevrátím. Není to vůbec jednoduché, sem tam se objevilo i malé uklouznutí, ale touha po tom být v pořádku zůstává stále silnější a já doufám, že to budu zvládat i nadále. Také samozřejmě cítím, že se nikdy tento strašák z mého života úplně neztratí, že tohle je prostě běh na doživotní trati. Stále se snažím hlídat si váhu a přirozeně mi záleží na tom, abych aspoň v rámci možností (která z nás má totiž vůbec reálnou šanci vypadat jako současné modelky? Vždyť jen minimum z nás k tomu má fyzické předpoklady.) byla se svou postavou spokojená, vždyť to je snad přirozená ženská touha, ale ?? už snad lépe vím, jakou cenu za to hodlám zaplatit. Diety či snad dokonce hladovění nepřicházejí v úvahu, protože sebemenší odklon od vypěstovaného stravovacího režimu spustí zdravotní problémy, které jsem si svým předchozím přístupem k jídlu způsobila. Jsem přesvědčená, že jsem si opravdu většinu zdravotních problémů se zažíváním nastartovala právě bulimií (nemoci trávicího systémů děděné v naší rodině tady asi také mají svůj podíl), takže se denně potýkám s menšími či většími obtížemi, které mi tak stále a stále připomínají minulost. Přestože občas cítím strach, co mi budoucnost může přinést a hlavně se bojím toho, jak dokážu ze svých dětí vychovat zdravé jedince nezatížené matčiným pochybením, přesto věřím, že každá ?ý z vás/nás to může zvládnout. Je to těžké, ale jde to. Zkuste si alespoň na vteřinu připustit, že se z toho bludného kruhu dokážete vymotat a to třeba bude ten první krok. Snad, doufám. Co jsem prožívala já nebude nikterak zásadně odlišné od těch hrůz, které popisujete ve svých vlastních příbězích. Ač se to zdá neuvěřitelné, první pocit méněcennosti a vlastní tloušťky jsem zažila již v mateřské školce. Problémy pak přišly s pubertou, nesnášela jsem věty typu: jsi tak fajn holka, hezká, chytrá, jen bys mohla trochu zhubnout. Ale proč? Já vím, že jsem tehdy byla trochu oplácanější, ale byly zapotřebí takové proslovy? Nahlodá to možná sebevědomí i bouřlivého extroverta, což potom do sebe uzavřeného introverta se sklonem k pesimismu jako jsem byla já. Když jsi k tomu všemu ještě maximalista, který chce cokoliv dotáhnout do dokonalosti, nechceš už pak být jen nejlepší ve škole či v práci, být hodná bezproblémová dcera, ? ale mít i dokonalou postavu a ?. už se vezeš. Tvoje představy jsou pokřivené, nikdy nemůžeš dosáhnout svých nemožných cílů, zdravé stravování či sport, prostě nic nezafunguje, protože to prostě reálně nejde, až jednoho dne strčíš prsty do krku. Nastartuješ koloběh přejídání a zvracení, najednou v sobě nesneseš sebemenší sousto jídla, budeš mít pocit, že jídlo je něco, co ve svém těle prostě nemůžeš mít, nechceš, nenávidíš to a zároveň budeš sama nad sebou zhnusená, budeš si připadat jako nechutné čuně a budeš se třást, aby tě u toho nikdo neviděl a zároveň nic nebudeš chtít víc, než aby ti z toho někdo pomohl. Možná je ti tak, že nechceš žít, že už máš i jasno v tom, jaký způsob sebevraždy bys zvolila, prostě jedna velká hrůza. Nenávidíš nejen sebe, ale máš problémy i ve vztazích k druhým , milostný život, přátelství či snad rodina ? nějak to asi všechno přestalo fungovat, že je to tak? Říkáš si, jak je možné, že si toho nikdo nevšiml? Protože nikoho nezajímám? To už na mě nikomu nezáleží? Pak už jsem byla tak rozbolavělá duševně i fyzicky, že jsem si byla jistá, že sama to nemám šanci zvládnout. Začala jsem chodit k psycholožce. S každou další návštěvou mi ty rozhovory už nepřipadaly tak strašné, dokonce jsem se i snad těšila. Už jen dokázat o tom mluvit dá pořádnou práci, stydíš se, říkáš si, proč je na tebe ten doktor tak ?tvrdej?, štve tě, proces léčby se ti nelíbí. Říkala jsem si, proč se mám naučit znovu jíst, když je mi stejně špatně – když jím nebo nejím, když zvracím nebo nezvracím, je to stejné. Snažila jsem se všem věřit, že se to zlepší. Vždyť jsem se právě učila něco, co je pro druhé samozřejmostí, tělo musí dostat čas k tomu, aby se vše znovu naučilo, nejen tvá mysl, ale i celé tělo prochází očistou. Jak krásně mi pak bylo, když jsem pocítila první a pak další kručení v žaludku. Nebylo mi špatně, nebyla jsem přejedená, měla jsem zdravou chuť k jídlu a jedla jsem ráda. Dva roky jsem se trápila sama, pár měsíců se z toho za pomoci lékaře dostávala a pak pokračovala sama. Tak za 3 roky jsem měla pocit, že jsem to překonala. I když jsem od té doby udělala občas krůček zpátky, vždycky jsem to znásobila usilovnou cestou dopředu. Ráda bych vám aspoň něco málo poradila: – Nebojujte s tím sami, v každém případě vyhledejte lékařskou pomoc. Psycholog opravdu ví, co potřebujete, lépe než kdokoliv jiný. Případně vám doporučí návštěvu jiných specialistů, pokud vás trápí další zdravotní potíže. – Když to řeknete rodičům, kamarádce, manželovi ?., získáte (snad) podporu a pomoc nejbližších. Občas vás třeba bude štvát, že vás moc hlídají (ten pocit se může objevit) , ale časem to oceníte, budete totiž nad svým jednáním více uvažovat. Komu to řeknete, si určitě pečlivě uvážíte, a já vám budu přát, ať je vaše volba správná, neboť nesprávná může přinést velké zklamání. Já sama to jako prvnímu řekla teď už exmanželovi, jehož reakce se nedá zapomenout ? nevěřil mi, nehodlal se o tom se mnou bavit, ?. Nemůžu říct, že jen toto byl důvod našeho rozvodu, byl to prostě jeden z posledních impulsů, který mě přesvědčil, že naše manželství nemá smysl. – Nikdy si nemyslete, že někdo může předvídat nebo stoprocentně pochopit vaše pocity, to nejde, vždyť ani vy sami často sama sobě nerozumíte. Ušetříte si tím mnohá zklamání. – Vracejte se na tyto stránky, pište, komunikujte, čtěte odborné knížky, chtějte vědět o své nemoci co nejvíce, lépe pak všechno pochopíte. Já vám mohu doporučit knihu Bulimie ? Jak bojovat s přejídáním / František David Krch. – Vytvořte si lístky, na které si budete zapisovat každý den : čas každého jídla, jeho druh a množství, stejně tak u pití, a sem také patří poznámkdy o každém zvracení a důvod, proč jste šli zvracet. Časem zjistíte, že než si něco zapsat, raději si tu sušenku nedáte, vždyť stejně nemáte hlad, ????????. Opravdu to funguje, já sama si tím prošla. – A naposledy: Opravdu se chtějte z toho vymanit, není vám v té ulitě dobře, to nejste vy. Udělejte krok tím správným směrem, vydržte, bojujte, výsledek za to stojí. Jednou pak budete moci říct něco takového, co můžu teď říct já: Jsem v pořádku a jsem šťastná. Velký dík za to pak také patří mému druhému manželovi, který do mého života vnesl řád a naučil mě opravdu milovat nejen druhé, ale hlavně samu sebe. S ním jsem navíc dosáhla i té pomyslné dokonalosti, neboť v jeho zamilovaných očí nemám chyb. Hodně štěstí. Kamila P.S. doufám, že jsem vás tou obsáhlostí neodradila, ale tohle prostě nejde stručně a jasně, že?