Archives

Ve svých 12 letech jsem si připadala strašlivě tlustá.(a trochu „při těle“ jsem přeci jen byla) Začala jsem hladovět a za měsíc jsem zhubla 10kilo.(vypadala jsem jak kostlivec, ale to jsem si v tu dobu neuvědomovala; moje postava se mi naopak moc líbila) Mámě se to ale nezamlouvalo a tak začala dohlížet na to co jím. Nemohla jsem všechno to jídlo ani vidět.Jaké scény jsem dělala jen abych nemusela jíst oběd společně s nima. Nesnášela jsem se. Časem jsem si ale zvykla zase na normální jídlo. Jenomže s jídlem přibývala kila a já se opět pokoušela pár kilo shodit. Nešlo to . Neměla jsem vůli. Přišla jsem na to, že jídla se dá zbavovat zvracením. Zezačátku jsem zvracela jen když jsem vyjedla skoro celou ledničku a břicho jsem měla jako balón. Vůbec mi to nevadilo. Jedla jsem cokoli a na váze jsem skoro nepřibrala. Časem jsem to ale začala dělat po káždém , byť jem po malinkatém kousku jídla. Měla jsem hrozné deprese. Asi rok o tom nikdo nevěděl. Věci které jse mi honily hlavou byly stále jen o jídle a o mé „hnusně tlusté“ postavě. Nesnášela jsem jídlo, sebe i všechny lidi, kteří si toho nevšimli. Byli slepí? Když už se v mém pokojíku nedalo skoro ani dýchat – všude byly zbytky jídla a zvratky- hodně jsem přemýšlela – o sobě ! Naši už něco tušili, ALE nic s tím neudělali, nevím proč, asi se taky báli- stejně jako já. Sice mi něco řikali(mluvili , nic nepodnikli), ale se mnou to ani nehlo. …Bylo strašné odřeknout si po jídle návštěvu záchoda nebo nachystané misky. Hodně jsem bojovala.SAMA uplně sama!!! Byl to můj boj a já ho vyhrála – skoro!!! Trvalo to dlouho a ještě teď(tak jednou za čtvrt roku)když se dost přejím mám nutkavou touhu všechno to jídlo dostat ze sebe ven. Teď je mi 16 a už asi tak rok se držím. Smířila jsem s tím, že nemám dokonalou postavu. Každý ať mě má rád takovou jaká jsem – a né kvůli postavě , ale kvůli tomu jaká jsem vevnitř.Moje postava se mi nelíbí- nikdy bych nešla na koupák, ale už jsem si prostě nějak zvykla. 3 roky jsem se trápila a byla v začarovaném kole. mám (a vždy jsem měla) dost kamarádů, oni však nic nevěděli, vůbec je to ani nenapadlo. Navenek jsem byla fajn holka, ale v hlavě jsem měla hnusnýho bubáka jménem ANOREXIE a BULÍMIE. Nevím jestli to vůbec někomu z mé rodiny nebo přátel někdy řeknu. Celkem se za to stydím. Už se o tom ale nebojím mluvit, je to hnus. Chtěla bych nakonec jen říct, aby jste se , lidi, dívali více kolem sebe. Někde tam, jen malinký kousek od vás, je možná osůbka, která se trýzní, ubýjí a čeká na pomoc. Já vím, že jsem měla štěstí a dostala jsem se s toho úplně sama ( a věřte, že jsem na tom byla fakt hnusně), ale každý takový štěstí nemá!!! A třeba vy jim můžete pomoci. Stačí pořádně otevřít oči a hlavně srdce. Nechci tady ze sebe dělat chudinku. Jen jsem se chtěla někomu svěřit a konečně to ze sebe dostat. Je mi líp. Děkuju Všem kterých se to týká přeju moc moc moc štěstí. Držte se .

Bulimií trpím přes 2 roky.Je to dlouhý příběh,který sahá víc do minulosti,a tak to nebudu rozebírat.Jen se ptám:kdy to skončí?Už dále nechci aby mi omezovala život,aby mě obírala o peníze,síli…..o život a to doslova.Poslední dobou mě bolí už i ledviny a to dost.Několikrát jsem už málem umřela.Doktoři se divili,že vůbec žiju,chodili se na mě dívat jak na zvláštní exemplář z celé nemocnice.Kromě nízkých hodnot draslíku(kvůli tomu mám slabé srdce!) jsem měla velmi silnou alkalózu.Místo ph -2,5 až 2,5(kyselé)jsem měla….16!!!!!Síla.Já nemám klasickou bulimii,ale atypickou neboli spornou.Jiná je jen v tom,že jsem nezačala s dietama či anorexií.Prostě jsem jen své problémy řešila jídlem.Cpala jsem se až mě bylo zle a jednou jsem to jen zkusila vyzvrátit……………jen jednou………..před 25 měsíci………..ona mi zničila život.Udělala jsem kvůli ní věci,kt.bych jako zdravá nikdy neučinila.Ano jako zdravá,protože já jsem nemocná,vím to už dlouho,jen najít tu sílu ji zničit.Je jak mé druhé já,to zlé,tak strašně zlé…..byla jsem u několika psych.,v léčebně..,ale o tom to není, je to jen na vás.Čím dřív začnete bojovat,tím lépe.Opravdu.U mě to prasklo až skoro po roce,jenže to už jsem se v tom topila…!!!holky zachraňme se!!Večer usínám s tím,že dnes už to bylo naposledy nebo alespoň až za měsíc.Ráno už se přesvědčuju,později podlehnu………………..takhle už to dál nejde…….začínají tepla a ja cítim,že na tom zas nejsem dobře.Vedrem to srdce trpí ještě víc.Vím,že kdybych šla na krev,tak i přes to,že beru doplňky stravy(hl.draslík),tak by mě poslali na kapačky,protože já zas umírám……už ten pocit znám…..musím bojovat,mám hodně plánů,ale někdy se mi už ani nechce………………..

ahojky, už dlouho jsem vám nepsala. možná proto, že jsem byla celkem v pohodě. možná proto, že jsem si to jen myslela. NAjednou mě však už celý týden něco trápí. nevím co to je, no možná vím! a já to potřebuju ze sebe dostat, a vím,že vy jediní posloucháte a nic mi nevyčtete. proto děkuji! není toho mnoho co bych chtěla říct. vlastně už mi to vůbec nemyslí. Sedím tu u počítače a písmena na monitoru se mi spíjejí dohromady. hlava se mi motá dokola a dokolečka už několik dní, a zvedá se mi žaludek. spousta z vás tohle asi zná. ale já už nemůžu. včera ve škole jsme měli jednu dohinu relaxace, na tom nic není, ale když jsem ležela na břiše, zjistila jsem, že dokážu spočítat všechna svá žebra, že mě tlačí vlastní kosti, a i když při relaxaci má být člověk uvolněn, řekněte mi jak můžu být uvolněna, když musím myslet na to, kolik mám času. Zprvu jsem měla jen pocit že jsem anorektik, možná to ještě nebylo tak strašné. dnes už to můžu říct s plnou platností. doma stále nikdo nic neví, možná že nechtějí vědět! zná někdo z vás cestu ven? může mi někdo říct, jak se z toho dostat? já už vážně nemůžu, třeba právě teď se mi zase zvedá žaludek, a to nemá z čeho. POmozte mi někdo, prosím. byly chvíle, kdy jsem to chtěla skončit, ty tu opravdu byly. byla jsem v hlubokých depresích, a život pro mě neměl cenu. ale dnes, já chci žit, jenomže už nevím, nevím prostě jak. Můj den se skládá z poloviny stáním před zrcadlem, z poloviny výčitkami! vždycky jsem chtěla být štíhlá, ale teď už nechci, začínám se děsit pohledu na sebe sama! dokonce už sleduju i procensta tuku na jogurtech. Spadla jsem do toho, a nemůžu ven! V9m, že jedinou cestou je najít pomoc, ale toho já se bojím. nechci skončit v léčebně, ale také nechci nic říct doma, protože bych se jim potom nemohla podívat do očí. Nesnesla bych ty jejich pohledy při jídle, jestli toho dost a kolik sním. ale kudy tedy vede cesta ven! Poslední týden se mi zdá jeden sen. Vyložila jsem si jej, a co to znamená? čeká mě těžká nemoc, nebo dokonce smrt? Je to můj osud? vím, že mi nedokážete pomoci, ale ppomohli jste mi už touto možností to někomu říct, děkuju vám, a snad budu mít ještě možnost se někdy ozvat! papa Suezanka

Bylo nebylo , před patnáci lety se narodilo zdrávé , pěkně roztomilé miminko . Dali mu jméno Martinka . A to byl asi začátek všeho 🙂 . Martinka rostla a byla spokojené dítě , s chutí do života , s úsměvem na tváři , samozřejmě i s dobrým apetitem . No proč ne .Nikdy neměla problémy s postavou , byla vždycky vyšší než ostatní , babičky říkaly , že bude „šacovat letadla“ . A ta holčička rostla , rostla až z ní vyrostla „mladá slečna“ . Měla 175 cm , 59kg ,chuť do života , spoustu přátel , pořád se smála , vymýšlela bláznivé věci a spolu s kamarády je ráda realizovala . Taková byla dřív . Přišlo ale období , kdy si začala uvědomovat , že je jiná než ostatní – velká , taková jakoby neforemná , zkrátka tlustá !! Začala o tom přemýšlet den co den , na očích měla pořád svoje „křehké“ mrňavé kamarádky . Bylo jí teprv okolo 14ti a už začala s dietami .. Ale neúspěšně . Nedařilo se jí odolávat vůním maminčiných buchet a babiččiných povidlovým rohlíčků .. Začala se přirozeně „žensky“ obalovat .. Juj a přišla doba , kdy nedokázala mluvit o ničem jiném , než jak je tlustá , co všechno zase snědla , proč nemůže do plavek , jakou drží zase dietu … A už neměla 59kilo , ale 63 !! Proboha , je to přes šedesát , panebože , jsem obrovský 60ti kilový kus hmoty , říkala si pořád dokola . Byla jak hladová po různých článcích o dietách , o tom všem . Posilovala ,ale podle jejích očí to nemělo výsledek … Byla nešťastná . Ne , nešťastná , byla nespokojená . Neměla sama ráda sama sebe a tudíž nemohla mít ráda ani ostatní . Jednoho dne , se naše zakomplexovaná Martinka vracela od zubaře s verdiktem , že bude její pusu po celý rok zdobit plechová ozdoba – ano ,bude mít rovnátka !! Je tlustá , ošklivá a ještě bude mít rovnátka !! No to už na ni bylo vážně moc a řekla si , že když už hnusná , tak aspoň hubená !! A to za každou cenu !! Chtěla všem dokázat , že na to má . A taky začala . Od příštího rána nepozřela maso , bílé pečivo , sladkosti , prostě všechno . Časem zmizelo i černé pečivo a nebylo samo .. Dostala se až tam , že praktocky nejedla nic jiného než obilí , ovoce a bílé nízkotučné jogurty .. No , možná trochu víc , ale každopádně ne o moc . Takhle si žila skoro půl roku a kila šla dolů . Ale neztrácela se jen kila , ale i chuť do života , kamarádi , protože přece nepůjde s kámoškama na pohár nebo na něco tak zakázaného jako je mléčný koktejl !! Pokud to mám zkrátit , pomalu ale jistě se z ní stávala troska bez života . Nikdo se o její anorexii ale nezajímal , teda ona si to myslela .. Maminka měla strach , snažila se jí donutit jíst něco víc . Ale nedokázala o tom asi správně mluvit a tak si naše Martina myslela , že o tom nikdo neví . Ale ani ona sama zpočátku nevěděla čím trpí .. Nepřipouštěla si to . Jednoho dne , jí maminka ráno zavolala z práce , že se má zastavit u své dětské doktorky . Nechápala proč . Asi nějaké odběry pomyslela si . Ale chaby lávky . Hned jak vešla , poslala jí sestřička na váhu . Chvilka napětí 53 . Fajn , to číslo Martina znala . Kontrolovala ho desetkrát denně . Byla nešťastná z toho , že už nejde dolů . Paní doktorka po ní jkao u výslechu chtěla jídelníčky několik dní dozadu . Znala je nazpaměť. Jak by taky ne,že . Na dvou jogurtech toho člověk moc nezapomene .. Ale , zas tak strašné to nebylo . Po týdnu přišly výsledky z vyšetření štítné žlázy . POslali jí do nemocnice . Výsledky byly všeříkající … Měla anorexii , teď už písemně potvrzenou . Ale sama tomu nechtěla veřit . Vždyť přece jí dost , necvičí do úmoru . No , možná to bylo tím , že prostě nemohla .. I spousta holek na tomhle chatu ji upozorňovala , ře MÁ anorexii , ale ne , nedala si říct . V nemocnici jí zkoumali jako nějakou vystavovanou opici . Dávali jí tam normální jídlo , nebyla na tom tak zle , aby musela jíst sondou . Ale i jejich jídlo odmítala a jedla si dál svoje ovoce . Po týdnu jí pustili domů , nemá to prý cenu . Na anorexii nejsou specializovaní a štítnou žlázu dali víceméně dohromady . Moment , zapomněla jsem říct , že MArtina odcházela z nemocnice se 49kily .. Bylo dohodnuto , že bude ambulantně dojíždět k psychiatričce , ta jí ale moc nepomáhá , nechápe ji . Jen jí předepsala prášky . MArtina si ale v nemocnici oblíbila jednu paní doktorku , mladou , studentku psycholigie . Skamarádila se s ní , brala jí jako kamarádku , měla jí ráda . Ještě má . Jejich vztah totiž nezkončil MArtininým propuštěním , jezdí za ní na popovídání dál . A jednoho takového dne , kdy za ní MArtina zase jela , aby se svěřila , co se za ten týden kdy se neviděly , stalo nového jí došla jedna věc :“MÁ TO CENU??“ Má cenu riskovat že nikdy nebude mít děti , umře ve dvaceti , bude ošklivá , svraštělá , fuj .. Tohle chce ?? NE !!!!!! Chce být přece zdravá , krásná , zase se smát , lízat s kamarády zmrzku , TOHLE CHCE !!!!! A tak už to velmi zkrátím . Martina už asi dva týdny bojuje o lepší život . Pár pokusů předtím , to se nepočítá , nikdy nezabrala pořádně a vždycky se vrátila ke své „jistotě“ . Ale teď ne !! TEĎ NE !! Teď to dotáhne do konce !! A proto vzkazuje svojí anorexii :“TŘES SE !!!!!!! “ Tak … to byl „Můj příběh“ jsem to totiž já , ta MarTINA , která ten boj o lepší život chce vyhrát a které je teď tak dobře , že se až diví , myslí si , že už je anorexie snad pryč , ale ne , ta mrcha se tak rychle nevzdá .. Všem vám chci říct , že to opravdu nestojí za to , že si žádná z vás nezaslouží to trápení a věčný pláč nad každým soustem , jako jsem dřív plakala já , všem vám chci zkrátka popřát strašně moc štěstí , protože , veřte , já vím jaký to je !! DRŽÍM VÁM PALEČKY !!!!!! Tinka

Ahoj Holky, případně kluci! Asi před 3/4 rokem jsem byla na běžným vyšetření.Doktor mi řekl, že jsem naprosto zdravá a že můžu být ráda.Jenže před půl rokem jsem potkala jednu skvělou kámošku.Bulímii……po 1/2 roce zvracení a přejídání, kolísání váhy a několika drsných depresích jsem ve škole zkolabovalo.Stalo se to asi před týdnem.Hned druhý den jsem šla k lékaři, který mi udělal krevní testy.Včera jsem se dozvěděla, že už nejsem ta zdravá pohodová holka.Mám cukrovku(nikdo u nás v rodině ji nemá…)a nefungují mi játra, tak jak by měly.Mamka i doktoři netuší, proč, nechápou to….oni totiž neví, co se mi děje.Já teď nevím, co mám dělat.Celej půl rok, jsem si říkala, že si všechno potřebuji uvědomit sama..to se stalo už dávno..pak jsem se vymlouvala, že potřebuji motivaci….myslím, že tohle motivace je.Pokud si nechci píchat inzulín a jíst deset tisíc léků denně, musím přestat.A to už pro mě důvod je………