Archives

Zdám se vám na to mladá??????????????? Ne nejsem-tohle je teprv totiž začátek-pomaličku, ale jistě se do toho dostávám celou svou duší… [Další text nezveřejněn] …ZPRÁVA OD ADMINA: Milá Ivet, tvůj text nebyl do práběhů zařazený záměrně, tyto stránky jsou zaměřené na léčbu, ne propagaci anorexie. Tady tě za to, o co se snažíš, nikdo nepochválí, protože prostě hazarduješ se svým zdravím a riskuješ potíže, ze kterých se pak nemusíš dostat ven. Svou vědomou snahu stát se anorektičkou můžeš psát jinam, sem to nepatří.

V šestnácti letech jsem se, pro mě z teď nepochopitelných důvodů, rozhodla zhubnout! Měřila jsem 168cm a vážila 60kg. Začala jsem tedy hubnout! Někde v časopise jsem se dočetla, že je dobré počítat si kJ, tak jsem tedy začala! Kupovala jsem si racionální stravu, zeleninu, ovoce, přestala jsem chodit do školy na obědy a obědvat v neděli s našima. K tomu jsem i cvičila, ale zdálo se mi, že to vůbec nepomáhá a že mám strašné špeky. Pak jsem se dočetla o bulimičkách a místo toho, aby mě to odradilo mě to motivovala!? Jelikož jsem pořád jedla hodně (podle mě, ale mého okolí už jsem jedla málo) a mé kJ přesahovaly víc než stanovenou normu, začala jsem jídlo zvracet! Zprvu mi to připadalo nechutné, ale časem jsem si navykla! Nikdo o tom nevěděl! Ve škole, kdše jsem patřila mezi premianty, jsem jedla minimum, a když jsem došla domů, přežrala jsem se a následně zvracela! Změnila jsem se! Byla jsem podrážděná, k okolí zlá, zamračená, nešťastná, měla jsem deprese a pokaždé, když jsem se na sebe podívala do zrcadla, brečela jsem!Chtěla jsem se změnit, ale pořád jsem v sobě nenacházela sílu! Často mi byla zima (v létě jsem nosila rifle, sibiřky a svetr) a byla jsem unavená (raději než cokoli jsem spala, abych nemusela myslet na jídlo a na svou váhu)! Mé okolí si ztráty mé váhy všimlo, upozorňovali mě na to jak mohli, nutili mě jíst (na hádky u nedělního oběda jsem si zvykla)! Nakonec se všechno provalilo a já slíbila, že přestanu zvracet! Nepřestala jsem- zvracela jsem dál do koše, tak, aby o tom nikdo nevěděl! Ve svých sedmnácti jsem měla při výšce 170cm 50kg! Byla jsem štíhlá (jak jsem ze začátku chtěla), ale místo vytouženého štěstí jsem se chtěla párkrát i zabít (byla jsem na to ale dost slabá)! Hodně jsem si o poruchách příjmu potravy četla, až jsem nakonec našla jednu příručku od doktora Krcha, která mi z mé bulimie pomáhá! Když mi ještě moje gynekoložka řekla, že pokud nepřiberu nebudu moct mít děti, bylo to pro mě rozhodující! Řekla jsem si DOST! Chtěla jsem být jiná a taky jsem na tom začala pracovat! Podle jednotlivých kapitol postupuji skoro dva měsíce, během kterých jsem zvracela jen jednou, což je pro mě úspěch, a jsou znát změny- nejenom v mém chování (jsem šťastná, usměvavá, mám ze života radost), ale také v mých stravovacích návycích (chodím na obědy, snažím se jíst 5x denně a normálně)! Občas se sice najdou dny, kdy mám sto chutí jít zase zvracet, ale pak si uvědomím, co jsem za ty dva měsíce dokázala a řeknu si NE! JÁ CHCI BÝT NORMÁLNÍ!!! Nejde jenom o to si to říct, ale hlavně si tyto slova uvědomit! Doufám, že se mi podaří vydržet nezvracet a že se k tomu již nikdy nevrátím! Držte mi, prosím, všichni, kdo jste okusili peklo bulimie, i vy ostatní, palce! Lenka P.S: Pokud někdo má zájem, ráda se o své zlé i dobré zkušenosti podělím, pište na lenkasr@atlas.cz

Prominte mi. Prominte mi za to co jsem napsala nedávno teď jsem ráda, že jste to neuveřejnili. Je mi do breku kvůli té holce, která mi řekla, že jsem kráva. Když jsem tosem psala předtim, měla jsem blbou náladu.Mě je to fakt moc líto, ale já už nevim, co mám dělat. Vy nechápete, jak je těžký jíst před někym, kdo ji má…Je mi také hrozně líto, že si myslíte, že ji propaguji. Já NECHCIIIIIIIIIIIIIII, aby ji měl někdo jiný. ta holka mi maximálně napsala, že jsem KRÁVA, ale nezeptala se, jak jsem se kní dostala. Já jsem byla úplně normální stejný člověk jako vy snažila jsem se mermomocně jí pomoci se z toho dostat a skončila jsem takhle. Je ze mě troska. Budoucí troska a nikoho to určitě nebude štvát…Myslela jsem si naivně, že mi někdo pomůže se z toho dostat. Místo toho mi tady nadávají. Já vím, že ten program, co tu je na internetu, za to nemůže-za ty nadávky, ale strašně mě to mrzí. Ale asi mi to pomohlo. Stává se ze mě jiný člověk i když cesta k NORMALNOSTI bude velice těžká.Ten kdo si to tu bude číst by mi stejně nepomohl. Mám pocit čím dál tím větší že anorexií se nic nevyřeší ani problémy doma.Já vám tady nebudu řikat, aby ste si nezahrávali s ohněm, protože by to stejně nemělo cenu-znám to z vlastní zkušenosti. Jenom byste si měli uvědomit, že sou tu i jiní a ne jen my, vy, všichni prostě. O našem státě se všeobecně říká , že jsme sobečtí a neohleduplní k ostatním. možná to má něco do sebe…Prosím, jen už mi tu m¨nikdo nenadávejte to už bych asi nepřežila. Teď mám velkou vůli se z toho snad dostat-nevím…Já bych chtěla jen pomoct. Nadávek mám dost doma-ne kvůli tomu že nejim. to je něco jinýho.Máma má prostě raději sestru a ne mě já jen můžu tiše závidět… tak papa

Je mi 17 a ani nevím, proč jsem se rozhodla na tyhle stránky napsat, ale stalo se… Chtěla bych sníst všechno, na co mám chuť, chtěla bych být hodně hubená, přála bych si nemít žádné starosti… tak tohle byla slova, která jsem si říkala někdy před 3 měsíci,kdy jsem jedla ještě úplně normálně, ale pak se to všechno změnilo a už to nebyly prázdná slova. Teď když sním jednu housku a jablko za den, tak potom mám strašné výčitky svědomí, ale abych si strčila prsty do krku a jídlo vyzvracela, tak na to sílu nemám…. Jídlo, jídlo, jídlo….nikdy jsem si nemyslela, že tohle slovo budu tak moc nenávidět. Nesnáším ten pocit, když se najím. Nenávidím to!!! Nenávidím lidi, kteří si myslí, že jsem hubená. Proč to říkají, proč mi lžou? Mně nic není, jsem v pohodě!! Hraju basket a poslední dobou ani nemůžu chodit na tréninky, jsem potom strašně unavená a už po půl hodině nemůžu. Co se to najednou stalo? Vždyť mně nic není, nejsem nemocná a nikdy do toho nespadnu. Jsem ráda, že teď vážím něco málo přes 49 kilo při výšce 174 cm, ale chtěla bych ještě víc zhubnout. Každý den cvičím, hraju basket nebo běhám, ale mně se zdá, že to moc nepomáhá…… Poslední dobou se taky s nikým nechci moc bavit, změnila jsem se, nejradši bych byla úplně sama. Nevím, co mám dělat, bojím se co přijde dál…