Archives

Nevím,čím mám vlastně začít. Možná tím, že už dlouho a neustále myslím na to, že bych chtěla zhubnout. Takové myšlenky mě pronásledují i několikrát denně. Nikdo mi sice nikdy neříkal, že jsem tlustá, každý mě viděl jako štíhlou, ale když se na sebe podívám do zrcadla, tak bych řekla, že své tělo nenávidím. Své tělo si chodím prohlížet několikrát denně, já se nevážím, protože čísla mi nic neříkají, tím největším ukazatelem je pro mě zrcadlo. Dříve jsem jedla bílé maso, tmavé pečivo……. Jenže s mým tělem se nic nedělo. Nyní snídám 1-2 plátky rýžových chlebíčků (připomínají polystyrén) a 1kiwi, k obědu mám většinou talíř ze 3/4 naplněný zeleninou a k tomu trochu sojového masa nebo jiný produkt ze sóji a k večeři ovocný salát. Jenže se mi to zdá opět moc a chtěla bych svůj jídelníček více zredukovat. Cvičím 5x-6xtýdně a přesto si připadám jak největší tlusťoch na světě!!!!!! A teď napíšu něco, co se může zdát někomu naprosto vyšinuté. Stáhla jsem si z internetu pár fotek, kde jsou holky, kterým jsou vidět žebra a mají nádherně hubené ruce, jejich těla se mi zdají krásná, také bych tak chtěla vypadat, jsou mojí inspirací. Vím, že to zní šíleně. Můj známý mi řekl, že jsou mi také vidět žebra a přítel tvrdí, že jsem kost a kůže, jenže já jsem stále tlustá, vím to a jsem z toho nešťastná a trápím se, nedokážu myslet na nic jiného než na cvičení, na to jak se budu potit a budu z toho mít nádherný pocit. Jinak mám asi 162cm a naposledy když jsem se vážila, jsem měla kolem 46kg. Ještě jsem zapomněla na jednu věc, často jezdím na trenažéru, který máme doma. Ale těsně před cvičením se celá zabalím do igelitu a obléknu do trika a teplákovky a pak jezdím asi hodinu a pak ještě hodinu posiluji. Když člověk během cvičení hodně pije, špeky jdou lépe dolů. Já nevím, ale mně to přijde normální. Jedna věc mi ale vadí, v noci nemůžu vůbec spát a moje pleť je v katastrofálním stavu, nikdy předtím se mi tak neloupala. Chtěla bych vás jen někoho poprosit o názor. Díky

Ahoj! Bulímie mi zkazila život od základů, v jednom časopise jsem se dočetla o bulimii, ale v tom časopise mi to nepřipadalo tak strašné. Začala jsem s ní asi před rokem. Řekla jsem si, že až dosáhnu své vysněné postavy budu moci přestat, myslela jsem si, že mám dost silnou vůli, ale byl to veliký omyl. Před půl rokem jsem si začala uvědomovat, co jsem udělala za blbost. Myslela jsem si že se začínám léčit, ale bylo to tím že jsem si to vsugerovala. Nyní se můj stav zhoršuje, obléknu věci, které mi byly před dvěma lety malé. Napište prosím na loucacka@seznam.cz

Tak tohle je anorexie… Nedokážete si představit, jaké to je. Nedokážete. Možná si myslíte, že ano. Ale není to tak. pokud to neprožijete, tak nepochopíte. Nikdy. Snaha se oceňuje, samozřejmě? Pokud jste mezi těmi, co nechápou a neznají, měli byste být rádi. Měli byste být opravdu hodně šťastni, že neznáte ten pocit? ? ten pocit, když se vám svírá žaludek, jen když padne slovo o JÍDLE. Ještě horší je, když to jídlo vidíte nebo nejhůř – když ho máte požít. Ne, to nejde? To nemůžu – honí se vám pořád hlavou. A přitom na to hnusné jídlo celý den myslíte. Občas se vám o něm třeba zdá. Máte noční můry, budí vás to. Jste neustále nervózní. Proč? To nevíte. Ani nevíte, proč jídlo najednou nemáte rádi. Dřív jste ho třeba i milovali, byli jste velcí gurmáni? A najednou jako by vám přeskočilo. Nejíte. Nesnášíte jídlo. Nesnášíte lidi, kteří o něm mluví. Nesnášíte pohled na lidi, kteří právě jí. A pokračuje to dál. Začínáte nenávidět sebe. Jste hnusní, tlustí, oškliví, méněcenní. Musíte se trestat. Různými způsoby – nejíte, mluvíte o sobě hrubě, nesnášíte zrcadlo a pohled do něj, protože ta postava, kterou odráží jste vy. Jste tlustí. A nemáte se rádi. Jídla se straníte, jak se dá. Nesnídáte. Nevečeříte. Neobědváte. Veškeré chutě si zakazujete. Za každým soustem vidíte jen miliony kalorií, které ještě více zohyzdí vaše, už takhle dost jídlem poškozené tělo. Prvně vysadíte jen ty nezdravá jídla – sladkosti, veškeré dobroty pro zpestření chuti. Pak ze svého života pomalu odhrnujete i ostatní jídlo. Neradi se před někým svlékáte. Chodíte pokud možno v dlouhých rukávech, kalhotách? Začíná vám být zima. Padají vám vlasy, lámou se vám nehty? Jste stále unaveni, že už v úterý padáte na hubu. Skolí vás každá maličkost. Zužuje vás neustálá nervozita z banálních věcí. Začínáte být velice podrážděni. Trápí vás nestabilní nálada. Jednou je vám krásně, podruhé myslíte na to, že na světě nemáte co dělat a ta myšlenka vám najednou utkví v mysli. Myslíte na to stále častěji. Vždyť ano – vaše jediná možnost je sebevražda!!! Ano! to je ono! Tady na světě vám nikdo nerozumí. Jste tlustí. Hnusní. Neschopní. Když se vám podaří nemyslet na to, že na tomhle světě pro vás není místo, žijete dál stejným způsobem. Postupem času vám dojde, že k tomu, abyste mohli existovat něco jíst přeci jen musíte. Také cítíte obrovský nátlak okolí. Máte pocit, že vás neustále někdo pozoruje. Že všichni o tom, co se vám honí hlavou ví. Všichni lidé kolem vás se normálně stravují a nevědomky od vás považují to samé. Později vás do jídla začínají nutit a vy v tom vidíte obrovskou křivdu a máte na ně hrozivý vztek. Hádáte se, křičíte, pláčete. Uzavíráte se stále víc a víc do sebe. Nechcete k sobě nikoho pustit. V každé nabídce o pomoc vidíte výzvu k souboji. Víte, že musíte jíst. Jíte tedy jen tehdy, když jste viděni. Musí vás alespoň jeden vám blízký člověk vidět, aby to řekl dalším a podezření, že vy nejíte se vytratilo. Pečlivě a s láskou připravované svačiny buďto rozdáváte nebo vyhazujete – jak se to zrovna hodí. Lžete, jak můžete. Jen aby si někdo nemyslel, že jste nemocní!!! O jídle mluvíte čím dál tím víc. Jen aby nebylo žádné podezření. Jste zesláblí, bez nálady, plačtiví, hádaví? každou chvilku je ve vás jiná osobnost. Kila jdou dolů a vy máte šílenou radost, jste šťastní a chcete víc! Ještě víc! Neustále se někoho ptáte, jak se mu líbí vaše postava. Chcete být stále chváleni, za to, že jste tak krásně štíhlí (přitom je to pro vás ale stejně hrozná tloušťka). Jste schopní zastavit i neznámého na ulici a zeptat se, zda si myslí, že jste tlustí? Pokud si někdo vašeho nenormálního chování přeci jen všimne (dříve a nebo později se tak stane) a začne vám promlouvat do duše, pořád si nedokážete připustit, že onen člověk mluví pravdu. Řeči typu „Musíš jíst. Neblázni a jez.“ nebo podstrkování čerstvých buchet pod nos vás vytáčí. Cítíte strašnou zlobu vůči těm dobrým duším, které se vám vlastně snaží zachránit život. „Ne. Ne. Já NEJSEM nemocná!!!!!“ říkáte si? Jenže pak vám dojde, že jste. Dokážete to přiznat, ale pomoct si nedokážete. Nedokážete najednou začít normálně jíst, jako kdysi. Víte, že to není normální? Ale stále se nenávidíte. Nenávidíte svoje břicho, svá stehna, svůj zadek, své tlusté tváře? Stále častěji vyslýcháte kázání vašich blízkých, kteří se vám usilovně snaží pomoct. Přiznáváte se? Ale přestat s tím vlastně nechcete? Víte proč??? Protože jste tlustí?

Preco? To je tazka otazka, ale odpoved je este tazsia.. Preco sa citim tak sama? Preco mi je zle? Preco mi nic nevychadza? Preco….. Preco…. Otazok preco je vela a ja som na ziadnu nenasla odpoved, az na jednu a ta je Preco mam zit? a nasla som odpoved pre nic, nemusim, bude mi lepsie niekde inde na druhom svete. Len nechapem PRECO to prvykrat nevyslo, preco???? Vsetky co sa toto pytate skuste najst odpovede aj za mna…

NIKDY SEM NEBYLA žADNEJ HUBENOUR.odmala sem jezdila k babičce ktera výborně vařila,a pořád mě něčím vykrmovala.když mi bylo 12,stoupla sem na váhu a při 170cm sem vážila 68kg.tehdy sem si s toho nic nedělala,protože sem poměrně dost sportovala tak ty 4kg které sem za prázdniny přibrala byly do vánoc dole.peklo začalo v unoru.Vážně sem onemocněla a téměř 2 měsíce sem musela ležet.Jedla sem uplně normálně,ale tím že sem nesportovala sem přibrala na 77,5kg.V tom okamžiku se všechno zlomilo a já se rozhodla,téměř jíst.Za měsíc sem zhubla na 68kg a hrozně sem chtěla hubnout dál.Jela sem na tábor do řecka.tam sem začala normálně jíst a přibrala2kg.ted sem se rozhola zhubnout,ale ted už zdravě………………..