Samota

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj Holky, můj příběh je stejně smutný jako ten Váš. Nechce se mi psát jak to začalo, prostě to přišlo a zaskočilo mě to. Už v tom lítám od 16 let, teď je mi 24. Seznámila jsem se s jednou ženou, která je bulimička stejně jako já. Je odvážná a dává mi sílu. Není to jen v tom, že jí znám. Prožívám každodenní boj se samotou, dost hrozný a teď vím, že jí mohu alespoň zavolat. Všechno to chce odvahu. To je schopnost překonat strach chápete? Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem šílený slaboch a tak jsem si musela pořád něco dokazovat. Bulimie, to je jen nějaký mezistupeň, stejně tak dobře jsem mohla skončit jako alkoholička nebo brát drogy. Proč to píšu? Už jsem utahaná tím vším, společností, která na nikoho nebere ohled a to i když nikomu nepřekážíte, pouze existujete a to je smutné. Všude se mluví o pomoci.,“lidé jí mají plnou pusu“, ale když přijde na věc nikdo Vám nepomůže. Dokonce i já se občas otočím, když ke mě někdo přijde a chce peníze, ale já je nemám tak odmítnu. Stačí se rozhlédnout kolem, koho každý den potkáváme. Zamilované páry, spěchající lidičky s nákupními taškami, nervózní matky, a otcové ti jsou většinou v pozadí, děti a všelijaké žebráky. Je to takový frmol, že než se otočíte pomalu umíráte. My všechny stejně nemocné trpíme různými bolestmi, brečíme potají,nebo nebrečíme vůbec, neznáme se, nic neprožíváme a co nejvíc trápí mě? Prožitky, všeho bych se na světě vzdala, kdybych mohla něco prožít od srdce. Zamrzlo mi jak kámen, kdysi velkou bolestí. Teď je to nějaká bulimie, která se mi připletla do cesty, jenže já jí říkám jinak je to samota, není to nemoc je to mor. Vidíte stejně smutné jako ten Váš příběh.

Nechtela jsem byt hubena

/0 Komentáře/v /přidal

Chtela jsem najit ve svem rozborenem zivote nejakou jistotu, nejaky rad. Rok pred tim, nez jsem zacala mit tyhle problemy zacal slibne. Dostala jsem praci po ktere jsem touzila. Celkem mi to slo a desne me to bavilo. Chodila jsem se skvelym klukem a jediny muj problem byli rodice, kteri se nekde 100 km ode me desne hadali a byli nestastni. Pak se to ale stalo. Tata spachal sevrazdu. Vsechno se sesulo jako domecek z karet. Zarizovala jsem jeho dluhy, aby je nezdedila mama, pohreb (dokonce jsem mela skoro rok urnu doma ve skrini, protoze jsem nevedela jak koupit hrob), pokousela jsem se docilit toho, aby mama nebrala tolik antidepresiv a sestra taky. Moc se to nedarilo. Sestra matku nesnasela, vubec spolu nemohli mluvit a nejdrive jedna, pak druha se opravdu o sebevrazdu pokusila. O svou vysnenou praci jsem prisla a mesic byla doma. Musela jsem nekde najit smer, najit cil, najit rad. Kdyz nemam nad nicim kontrolu, tak si neco musim vytvorit. Jedla jsem jedno jidlo denne a cvicila jako blazen. Najednou to slo. Mela jsem cil. Ne zhubout, ale jit kazdy den cvicit a 2 hodiny funet na pasu a na nic jineho nemyslet. Po pul roce jsem mela o 10 kg min, udelala jsem konkurz do tanecniho divadla a az tam na parketu s ostatnima tanecnicema si zacala pripadat tlusta. Kdyz jsem prestala menstruovat, tak jsem pochopila, ze to zaslo moc daleko. Zlomilo se to do zachvatoveho prejidani, jen zvrcet jsem nemohla. Tenkrat me to stvalo, ale ted jsem rada. Ted mam obycejnou praci, stale stejneho pritele. Komunikativni sestru i matku a zase starou vahu 65 kg. Stastny konec? Pocit, ktery jsem driv neznala, panicka hruza z toho jak jsem tlusta zustala a ja nevim jak dal… Usla jsem prilis dlouhou cestu, vim jak je to riskantni, vim ze hubnout kdyz mam zdrvou vahu je holy nesmysl, ale ten pocit, jako bych mela na sobe 24 hodin male obleceni, jako by to telo, ktere me nosi bylo nekoho jineho, nekoho odporneho, to mi neda spat…

snad..

/0 Komentáře/v /přidal

tak si říkám, že možná, když se odvážím, alespoň anonymně přiznat, mohla bych konečně najít sílu.. je mi 26, začalo to nevinně – v 15 letech jsem si přečetla „odrazující“ článek a hop- nenapadlo mě nic horšího, než to zkusit… dnes už můžu říct jen to, že je to cesta do pekla. denně se s tím probouzím, usínám. nikdy jsem se nikomu neodhodlala svěřit, i když bych tak moc chtěla.. zvládla jsem i svatbu – a naštěstí dítě, ale o to víc se trápím. teď neubližuji jen sobě, stahuji tam své blízké. a to je nesnesitelný pocit.trvá to tak dlouho a nevidím konec, vlastně je to moje chyba, ale nenacházím sílu. potřebuji fungovat, aby nikdo nic nepoznal, na druhou stranu hrozně toužím po tom, odhodlat se, svěřit se těm, které miluji. jsou lidé, kteří vás mají rádi, a ti, kterym vadíte.. děsí mě, že nikdo z nich nechápe, čím neustále procházíte,neznají vás.. přestože bych si neměla stěžovat- způsobila jsem to sama sobě. a jsem v tom sama, to je to nejhorší. občas mě napadne, že umřít je to nejlepší, co bych mohla udělat, ale to nejde, je tu někdo, kdo mě potřebuje. tak moc toužím po štěstí, klidu.. sžírá mě hnusná bulimie, ubližuji všem, sebe nepočítám. určitě jsem zdaleka nenapsala vše, co mám na srdci, ale věřte, že se mi po strašně dlouhé době aspoň maličko ulevilo. možná mám ještě šanci, doufám, snad…

jen tak… o me bulimii

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, asi jako každá, která sem píše poprvé, nevím, přesně, jak mám začít… BULIMIE: hnus, zlá nejen noční můra, která ovládá můj život, voda, která ničí mou jiskru naděje na NORMÁLNÍ… všechno. 1)začátek Jsem jedna z těch, která kdysi vážila oněch známých 95-100kg a při každém shození 5-10kil začala „normálně“ jíst, čili více než hodně a vše plus hodně navíc bylo zpět. Ne, neviděla jsem ani Áčko, ani jsem nečetla článek v novinách, jaká je anorexie a bulimie svině, ale přišlo to tak nějak samo… A aaha! najednou to šlo! kilo, tři, pět… JO!!! nakonec 18, ale za jakou cenu? 2) otec první, kdo odhalil mou „dietu“ byl táta. na dovolené jen nás dvou (každoroční) vylezl z koupelny a než zhasnul světlo a zavelel ke spánku řekl: Míšo, ale máme problém s tím blitím. mně se zatmělo před očima a nevěděla jsem, co říct. Pak se rozpovídal o tom, že to dělal taky a jak bylo hrozný sníst 30 rohlíků a pak… no jo, já se jen zlehka pousmála a přestavila si tak děsně utopickou myšlenku, že JÁ bych někdy snad snědla naráz 30 rohlíků. bože, to se snad sranda… a teď? rok- co by ne… ale k tomu se dostanu… snad. přijeli jsme z dovolené a za 14 dní přišel znovu do mého pokoje (bohužel to bylo na toto téma naposled) a řekl přesně-cituji: SAKRA VYSER SE NA TO BLITÍ. TED SE TI TO ZDA JAKO DOBRY NA ZHUBNUTI, ALE BUDES V PRDELI, FAKT, VER MI! TO UZ ZA PAR MESICU NEUDRZIS V ZALUDKU NIC! NIC! jojo, kdyz zavrel, lehce jsem se zase usmala a v duchu ho poslala… vite kam. 3) prusvih nezacal, kdyz jsem zacala chodit do skoly, ten se priplazil pomalu a necekane. naladovost, no vsechny ty hnusny priznaky, ktery se tezko prekonavaji. ze skoly rychle do obchodu, z obchodu na vlak, z vlaku kamkoli (……) a pak domu. a doma znova. vsak to asi znate. achjo… 4)tak me napada… amm to tady vsechno rozepisovat, kdyz to vsechny zname? vsechny nas to ovlada a vsechny chceme skoncit, proc za nami neprisly ty, ktere na tom byly spatne, kdyz my jsme zacinaly a nedaly nam po hube? stejne by to nepomohlo, dokud si nanarazime drzku samy, tezko nekomu uverime… jako ja tenkrat tatovi. a co bych ted dala za to, kdybych mela onech 98 kilo a mohla si kazdy gram ke sve nynejsi vaze vydrit, vypotit, a ne vyzvracet. je to az prilis jednoduche. holky, my to zvladneme. snad, nekdy! M.

Asi nie

/0 Komentáře/v /přidal

Aahoj, ja ani neviem preco tu pisem, ked tu tak citam vase pribehy tak mi beha mraz po chrbte, a potom ked sa mam pozriet do zrkadla tak mi je zle. Podla mna nemam ani A a ani B, len takmer vobec nejem a len obcas to udrzim v sebe, ale nie je to take zle, len keby mi tak hrozne nebolo vnutri, keby som vedela, ze je tu niekto kto ma ma rad, mozno by sa tu oplatilo ostat, ale takto? V com je zmysel zivota? Ja som ziadny nenasla, uz asi rok a pol, a neviem ci ho chcem hladat dalej, nechcem spadnut do anorexie, ani do bulimie, chcem len odtialto odist, je mi tu samej smutno… A ked som vcera drzala na rukach krasne babatko a uvedomila si ze asi nikdy takto nebudem drzat svoje, lebo uz asi rok nemam kramy, asi som povedala stop, toto nema zmysel… Babenky, ja vam budem strasne drzat palce aby ste z tychto chorob vyviazli a uzili si zivot…

Už je pozdě?

/0 Komentáře/v /přidal

„Už je pozdě?“tuhle otázku jsem položila v poslední době několikrát. Jako zázrakem jsem se začala dostávat z bulimie.Ne, já se z ní dostala.Ze dne na den jsem přestala řešit co můžu a co ne.Jedla jsem kdy jsem chtěla, co jsem chtěla a bylo mi úžasně.Všechno se zdálo být perfektní. Vrátila se mi chuť k normálnímu životu.Vrátila se mi chuť k sexu:) Několik dní jsem přemýšlela a pak se rozhodla napsat bývalému příteli.Začalo mi docházet, jak moc ho miluju.Když jsem byla nemocná, tak sem to ale necítila.Pocity okolo jídla byly silnější…Proto jsem se s ním před čtvrt rokem rozešla. Neminul ale den,kdy bych na něj nemyslela.A těch probrečených nocí… A najednou to bylo tady.Jen ten čistý cit.Láska:) Byl to nádherný sen o budoucnosti bez bulimie, ale s ním. Jenže ten sen se už rozplývá. On byl první, koho jsem se ptala jestli:“Už je pozdě?“ Jsou to 4 dny.Tenkrát mi řekl, že si to musí srovnat. Tak čekám.Den ode dne je to horší.Kamarádky se už od začátku ptaly, jestli zvládnu, když řekne NE.Já byla přesvědčená, že to zvládnu.Teď už si tak jistá nejsem… Další věcí je, že moje tělo se nemůže vyrovnat s jakousi střevní infekcí.Nemůžu jíst normální jídla.Je mi ze všeho špatně.Mám buď průjem nebo zácpu.Ztrácí se i chuť k jídlu.Možná se to už nikdy nespraví.Ptám se:“Je už pozdě?“ Moje sny jsou v troskách.Sama si můžu za to, že už mě přítel nechce.Sama jsem si zničila žaludek, že už možná nikdy nebudu moct normálně jíst…!!! A stejně to tady stálo za to… I když teď budoucnost zatím nevidím, tak v ní věřím.Vím, že někde je. Ta nemoc mi už vzala moc.já už si nenechám ukrojit ani kousíček ze svého života. Přes všechny překážky budu dál bojovat a NIKDY se nevzdám…

já nevím kam se obrátit mám 123 kg

/0 Komentáře/v /přidal

mám asi všechny příznaky bulímie a občas to střídám s nejezením, pak mám hlad bojuju se svým svědomím a vůli a pak nekontrolovatelně žeru, nezvracím, protože nemám jak, ale taky jsem to dělala – pokud to bylo v koupelně, tak jsem zapla sprchu nebo naplno vodu do umyvadla, aby nebylo slyšet jak se dávím, pak jsem si pečlivě vypláchla pusu, utřela uslzený oči a snažila se moc nepoptahovat nudle a vrátila se do obýváku za manželem jako by nic a za chvíli to nutkání se najíst začlo znovu, jenže teď v současném bydlení nemám tolik soukromí, takže se jenom cpu a cpu s občasnými záchvaty absolutního půstu …pohybuju na sinusoidě…hubnu (třeba 40 kilo vloni) a pak zase tloustnu – zpátky a ještě víc a děsí mě, že se pohybuju v tak extrémních číslech, všude se akorát dočtu že bych měla zhubnout, jinak umřu, ale to je všechno…..já totiž zhubnu, ale psychicky jsem na tom strašně a čekám, kdy zase nastane nějaký problém nebo nějaký spouštěcí mechanismus a já zase začnu žrát bez ohledu na tušené následky… a je mi ze sebe hrozně, jsem uzavřená před celým světem, protože se za sebe stydím, že jsem to nezvládla a zase ztloustla a přitom to nenávidím, a teď začínám na sobě pozorovat (ve vzácných chvílích, když seberu odvahu se na sebe podívat sdo zrcadla) že mi začínají VISET špeky, třeba ta spodní pneumatika na břiše a jsem celkové odporná, přetejkám z každý židle, v autě se mi blbě řadí jednička a dvojka..a tak to by bylo pořád dokola….ach jo, je to bludný kruh, a já se točím pořád v kruhu. Nemůžu jíst 5x denně a málo, ne to není správné dietní chování, nežrat, tohle na mě platí a pak když to poruším, tak mávnu rukou a nažeru se, protože si říkám, že už je to stejně jedno…a takhle to je stále dokola, protože to nezvládám a já nevím proč, když vím, že takhle je to špatně

Pro lásku až k bulimií

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím Vás všechny moje kamarádky. Je mi 23 let a bulimie mě trápi už 4 rokem. Dostala jsem se do toho díky časopisům, modelingu a také mé lásce. Insirovala mě reportáž z jednoho časopisu, hned jse mi to zalíbilo a chtěla jsem to skusit.Teď toho moc lituji a vyčítam si toho, že jsem k tomu článku nebyla zodpovědnější. Našla jsem si lásku mého života. Chodíme spolu už několik let.To že mám bulimií mu tajím. Jendou jsem se mu svěřila a poté mě skoro opustil. Bohužel to tajím, musím tajit doposud. Nedokážu bez něj žít. Můj přitel touž mít vedle sebe štíhlou a krásnou dívku, bohužel mě takle nevidí. Všichny mi říkaji abych přibrala, že jsem normální a mám skvělou postavu, ale proč to on Nevidí ????? A tak se projevila moje bulimie. Hubnu jenom pro něj, chci být pro něj štíhla a zasloužit si jeho lásku, ale za jakou cenu? Už nevím co chci. Měla jsem období, kdy ¨jsem zvracela něklikrát denně zasebou až do vyerpání… nedokážu z toho vyjít ven. Chodila jsem na terapie, ale nic mi to nepomohlo. Ničí mi to srdce když mi několikrat za den, řekně že jsem tlusta, vidí na mně jen špeky a já se proto nesnášim. Nemám se ráda a proto se přejídam.. Nemohu jíst víc než on..Co je to za život. Bojuji s jídlem kvůli němu, jen kvůli tomu aby si mě všiml a ocenil, jen kvůli tomu aby mě miloval a pohladil a trochu ocenil. Vím, že bych ten vstah měla ukončit, ale já to nedokážu. Jsme na něj závisla (bohužel) Moc jsi přeju se z toho dostat a to samé přeju Vám. Věřím, že spíš nebo později každá znás se vyléči a najde tu pravou životní sílu, motivaci, chuť a lásku do života. Mějte se moc krásne… Rolnička

Vím, že mám problém

/0 Komentáře/v /přidal

Víte, často na tyhle stránky zavítám. Čtu si to, říkám si, jak je to hrozný,že tímhle můžou nějaké holky trpět a sama? Sama v tom asi taky pěkně lítám. Bylo mi 15, kámoška řekla -dáme si hranolky a pak, jdeme to vyzvracet. Bože, to nešlo. Pak to přišlo samo, nějak jsem začala pravidelně. A dneska? Je mi 23, když si dám normální jídlo, tak mě děsně bolí žaludek, pořád je mi zima, pořád se mi motá hlava a krká všechno na horu. Ale je mi dobře. Říkám si, mě se to stát nemůže, aby se to vymklo. Ale ničí to moje manželství. Jo,ale pak mám ještě někoho. Někoho, kvůli komu bych se uzdravila, ale nemám sílu. Tu chuť a odhodlání. Připadá mi, že vše zkazím, že jsem tak zbytečná, tak odporná. Tak ráda bych usnula a už se nevzbudila. Když se mě někdo zeptá,co je mé největší přání, já odpovím – umřít. A je to pravda. Máme jet příští týden na dovču – Macocha, Český ráj atd. Přemýšlím, že by mi třeba podjela noha. Ale… určitě zas budu zbabělá a budu tu každého otravovat. Proč jsem se narodila, proč? I moje máma říkala, že kdyby věděla, co bude mít za parchanta, že mě hned zabila.Tak proč si mě nechávala? Proto, aby mě celý život třískala a ponižovala?Nevím,asi je to ve mě.Teda ne asi, určitě. Teď jsem potkala nejúžasnějšího kluka,jaký může být. Pomáhá mi, ale je synem nejvyššího u nás. Tak koukám, že mi není souzeno být šťastná. Jsem tu omylem,ale musím být.A tak se aspoň modlím, aby mi při tom zvracení něco prasklo a já už nebyla. A všichni budou konečně šťastní.

Začnu od začátku

/0 Komentáře/v /přidal

Tak začnu od začátku.Nevím jestli trpím mentální anorexií nebo jsem prostě jen posedlá hubnutím. Pravdou však je,že mám pocit,že z toho pomalu blbnu. Začlo to tím,že mi loni v létě kamarádka řekla,že vypadám jak prase.Měla jsem 65kg/171cm. Nikdy předtím mě to nenapadlo,ale ted když mě na to upozornila, rozhodla jsem se s tim něco dělat. Tak jsem se do toho pustila.Rozhodla jsem se jíst dělenou stravu.Tímhle způsobem jsem zhubla 10 kg.Ted mám 53kg a cítím se ještě hůř než když jsem začala.Nosim stále mikyny a volná trička,abych se nemusela dívat na to svoje břicho, několikrát denně se vážim, zrcadlo nenávidim. Všechno mě dokáže ted rozhodit.Nemám nikoho komu bych tohle všechno svěřila,protože se bojim,že by na mě pak každej dohlížel, jestli jim.Já se bojim sama sebe. Bojim se toho,že udělám nějakou kravinu, bojim se toho,že do toho spadnu a budu ošklivá, budou mi padat vlasy, lámat nehty… Tak moc jsem si přála být „krásnou“, že z toho přicházim o rozum… Nemám přátelé, pořád sedím doma. Nenávidim když se musim oblíct a zase se všem ukazovat.I když vim,že na mě nikdo neni zvědavej,tak stejně… Já budu moc ráda,když se mi někdo ozvete na meil.. gery_@centrum.cz