Archives

Píšu sem už po druhé. Je to skvělé, napsat to co opravdu cítím, co si myslím a nemuset nikomu lhát, jak to dělám. Lžu a lžu…a to jenom kvůli té hnusné bulimii. V březnu jsem se mamce svěřila s tím, že trpím bulimií. Neřekla jsem jí to osobně, ale napsala do dopisu, protože jsem se za to tak styděla.Řekla mi, že to podvědomě tušila, byla z toho ale hodně smutná. Zašli jsme k mojí doktorce a ta nás poslala k psychiatrovi. Chodím k němu pravidelně každý měsíc. Samozřejmě mu ale lžu, říkám, že normálně jím a že jsem spokojená se svou váhou apod.Mamce taky lžu, že jsem v pohodě, ale je to právě naopak. Jsem v tom až po uši. Chci se uzdravit, ale zároveň nechi ani jíst, jenže mě jídlo tak přitahuje, zároveň však taky odpuzuje. Mám teď 52kg a říkám si , že zhubnu už jen na 50 a budu v pohodě, začnu normálně – ale zdravě jíst, a všechno bude fajn. Jenže to je můj problém, chci zhubnout, pořád chci hubnout i když tlustá-jak říkají ostatní-nejsem, já myslím, že jsem tlustá. Proto abych zhubla dokážu nejíst, ale taky se přejíst! Třeba včera jsem nejedl vůbec a dneska taky ne, piju jenom vodu a teď se mi klepou ruce a jsem slabá. Ale taky dokážu sníst celý balík špaget s kečupem,tabulku čokolády,500 gramový pytlík arašídů, 3 čokoládové tyčinky a celou sekanou a asi tak litr pití. Tohle pak skončí v záchodové míse. a já si říkám proč jsem to dělala, je mi ze mě špatně. V květnu, asi po dvou týdnech mého přiznání, jsem to už psychicky nevydržela a vzala si plno hrst prášků – chtěla jsem se zabít. Jenomže buď byly slabé nebo já nevím, ale prostě jsem po nich neumřela. Usínala jsem s vědomím, že za chvíli už budu mít od všeho pokoj.Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem se ráno probudila. Bylo mi blbě, celý svět jsem vnímala jako by zpod nějaké mlhy, třepala jsem se, byla jsem abnormálně slabá. Ve škole jsem nad poznámkami usínala, byla jsem jako omámená, doma mě pak chytli křeče. To vše jsem úspěšně před rodinou zamaskovala a nikdo se nedověděl, že jsem se pokusila o sebevraždu. Neví to nikdo, nikdo kromě vás. Cítím se dobře, když tady můžu naplno říct celou pravdu, báječně se mi ulevilo…ale stejně mám hlad, myslím na jídlo, ale nemůžu se najíst…bojím se, že přiberu…i z pitomého jogurtu!!! Víte co mi bulimie dala?…dala mi chvilkový pocit, že jsem krásná, který po chvíli pominul… a co mi vzala?… vzala mi kamarády, zdraví, důstojnost,sebevědomí,sebeovládání, čestnost…Je to odporná paní,která vás láká, ale nic dobrého nepřinese. Přestala jsem se stýkat s kamarády a teď, když chci konečně od té paní Bulimie utéct,nemám ke komu. Mám zničený žaludek, to co někdo stráví za 3 hodiny, to mi trvá celý den,zuby mám taky zničené od těch hnusných žaludečních šťáv…cítím se méněcenná, zdá se mi, že lidé na ulici na mě koukaj, jak jsem tlustá a smějou se. Někdy bych nejraději vážně umřela, trpím depresemi a často je mi do pláče, nemám se komu svěřit…Je to past tahle nemoc. Ale já doufám a pevně věřím, že se NĚKDY uzdravím, že ZASE budu ŠŤASTNÁ a usměvavá, ale hlavně ZDRAVÁ. Chtěla bych poděkovat tvůrcům této stránky, neboť mi poskytla alespoň chvilkovou úlevu ze své zpovědi. Děkuji…

Prožívám své peklo, které se jmenuje bulimie.Už to trvá přes dva roky a já v tom stále lítám.Chci z toho ven, ale jde mi to těžko. Začalo to úplně nevinně, chtěla jsem prostě jenom trošku zhubnout a tak jsem začala cvičit.To mi bylo čtrnáct, o rok později jsem se dočetla v časopise o bulimii, o holce, která ji trpěla, ale místo aby mě tp odradilo, mi to přišlo jako skvělý nápad. Tehdy jsem vážila 55 kilo při výšce 165cm, což je tak akorát. Ale já chtěla míň, mým cílem bylo zhubnout na 50kg, začala jsem tedy občas, ne každý den, zvracet, ale to jsem dostala dolů s bídou 2 kila. O prázdninách jsem to vzala do svých rukou, začala jsem každý den běhat – ráno i večer, odpoledne jsem strávila na bazéně, kde jsem plavala sem a tam až jsem nemohla a na jedla jsem jenom večer a pak to vyzvracela. No ke konci prázdnin mi byl „odměnou“ můj krásně štíhlounký pas a 46 kilo. Připadala jsem si skvěle. Teď vím, že když jsem si začala něco s bulimií byla to ta největší chyba, co jsem udělala. Jídlo mi bylo odporné, ale rodina si všimla, že skoro nejím, a tak jsem tedy začala pravidelně jíst a s tím i zvracet.Potom jsem si na jídlo zvykla a dalo by se říct, že nyní je mojí vášní, utrácím za jídlo spoustu peněz, nakoupené jídlo sním a pak jej vyzvracím. Je mi ze mne samotné špatně. Každý den si říkám, že dnes je to naposledy, ale další den se probudím a vím, že to udělám znovu…znovu budu zvracet. To je mi pak do breku, protože vím, že je to jenom moje chyba, že teď žiju v takovém „hnusu“.Je to zvláštní, nesnáším jídlo a zároveň ho miluju. Já nesnáším ten pocit mít NĚCO v žaludku. I když sním jenom jedno zrnko hrášku, už se mi zdá, že jsem tlustá a řeknu si, že teď už je to jedno a najím se a pak to samozřejmě vyzvracím. To se děje každý den a já nevím jak z toho ven. Ničí mě to a já chci pryč, ale ztratila jsem cestu z tohoto nekonečného pekla. Snad nějakou náhodou někdy narazím na pěšinku, která by mě dovedla ke Zdraví.

Ahoj, už jsem si přečetla skoro všechny příběhy, co jsou zde napsané a myslím, že i já mám asi problém. Je mi 24let, měřím 169cm a vážím 65kg. Nemyslím si že bych měla anorexii nebo bulimii, ale určité problémy s jídlem asi mám. Jako většina lidí i já si připadám tlustá. Minulé léto se mi pomocí projímadel podařilo dostat váhu na 55kg, bylo to krásné období (nebyla jsem sice vychrtlá), ale všichni mi říkali jak jsem zhubla a jak mi to sluší. Ale pak jsem začala opět vís jíst a i když jsem používala projímadla, tak má váha šla opět nahoru, na nynějších 65kg. A já bych tolik, tak strašně moc chtěla být hubená. Projímadla užívám pravidelně každý den už 2roky. Ale teď poslední půlrok už mi vůbec nefungují, ba právě naopak. Trpím zácpou a cokoliv, třeba jen jablko mě hrozně nadýmá. Občas když se najím normálně (např. oběd s rodiči), tak vypadám jako bych byla těhotná. Jsem skleslá, nic mě nebaví a chce se mi jen a jen spát. Delší dobu přemýšlím o tom, že bych přestala na chvíli jíst, jen na malou chviličku, ale hrozně se bojím toho, že to nezvládnu a spadnu do bludného kolotoče zvaného anorexii. Vůli moc pevnou nemám. Ale co mám dělat, když se pak mám posatvit vedle holčiny, která má 40kg? TO pak vypadám opravdu hrozně. Proč? Tuhle otázku si kladu poslední dobou pořád? Proč mi ženy, musíme mít takovéhle problémy? Proč nás svět nebere takové jaké jsme nebo spíš jaké jsme byly. Hrozně mě ty 2 roky změnily, nejsem už ta veselá holka, jsem troska, která myslí jen a jen na to jak zhubnout. Copak tohle je život? Ráda bych šla do restaurace, normálně se najedla a nekladla si pořád otázku, od zítřka začnu držet dietu? Hrozně mě to ubíjí, bere mi to energii. Snad to někdy skončí a já se budu opět umět smát. Jestli někdo chtece, klidně mi napište, ráda si s vámi pohovořím. Můj e-mail: cts55@tiscali.cz Renata

Ahoj všichni. V pátek jsem zcela náhodně narazila na tyhle stránky a jsem za to moc ráda.. dost mě vyděsily některý příběhy, který jsem si tady přečetla, ale zase na druhou stranu jsem si řikala, že TAKHLE špatně na tom zase nejsem.. navíc jsem se taky zařekla, že odteď – po všech těch strašných vizích, který jsem si tady přečetla – už na zvracení kašlu, a začínám jíst normálně.. a jak myslíte, že to dopadlo?! Celej víkend jsem prožrala.. jen jsem se válela u televize a žrala a žrala a žrala. Sice jsem to v pátek i sobotu v sobě skoro násilím udržela.. ale v neděli.. no, asi to znáte samy – připadala jsem si jak chodící koule, takže jsem se ještě přikrmila a šlo to ven.. samozřejmě že NAPOSLEDY,že?!… takže ode dneška by ze mě měl být teoreticky novej člověk, kterej se bude stravovat normálně.. jsem vážně zvědavá, jak mi to dlouho vydrží. Holky, ale na něco jsem přišla – já žeru hlavně a především z nudy!! Když mám co dělat a nejsem zalezlá doma u televize, tak si na jídlo skoro ani nevzpomenu, ale jakmile dorazím z práce a svalím se k telce, tak to prostě nevydržím a už šmejdím v ledničce, co bych kde „ulovila“ a vítězně si to odnesla k sobě do pokoje k telce:( No, dneska jsem se rozhodla, že si od ségry půjčím rotoped a když už na tu televizi budu čučet, tak přitom aspoň budu šlapat na rotopedu.. a to mi neřikejte, že se budu ládovat i na tom rotopedu, ne?! :o) Horší ovšem bude, až z toho rotopedu slezu.. :/ .. no, uvidim, jestli někde v sobě vydoluju aspoň zbytečky silný vůle a vydržím se nepřežrat.. Ale proč sem vlastně píšu především – chtěla jsem se vás zeptat, jestli některá nemáte zkušenosti s tím, že by se bulimií zhoršilo nebo vytvořilo akné? Já jsem k němu vždycky měla sklony, ale teď od minulýho září je to fakt příšerný! Mám na ksichtě jeden hnusnej bolák vedle druhýho (a to si se zvracením „pohrávám“ už asi tak 5 let (je mi 23). Prostě ale teď od toho září je to neúnosný a mě by zajímalo, jestli to může mít nějakou souvislost s bulimií, respektive souvislost to jistě mít může, jen bych ráda, aby se mi ozval někdo, koho to taky potkalo a aby mi napsal něco o svých zkušenostech.. Díky.

Zítra, 6.8.2004, to budou přesně 2 roky ode dne, kdy jsem na těchto stránkách zveřejnila svůj příběh. Mám pocit, že bych měla zrekapitulovat těch 24 měsíců, přiznat si, co se mi za tu dobu povedlo a co ne. Jestli vás to zajímá, čtěte….. V únoru 2003 jsem ukončila po dohodě se svým psychoterapeutem terapii. Byla jsem v podstatě zdravá, stravovala jsem se pravidelně, jedla jsem vše, na co jsem měla chut (samozřejmě trochu s ohledem na moji pankreatickou dietu). Větší starosti než se sebou jsem ale měla se svým otcem, ktereho v letě 2002 začala z neznámých důvodů bolet záda. Během vyšetření mu našli vyhřezlou plotýnku a tak mu lekaři nasadili příslušne leky. Bohužel, jeho stav se nezlepšoval, až se jednoho listopadoveho rána nemohl zvednout z postele. Sám si z mobilu zavolal sanitku, která ho odvezla do nemocnice. Tam ho okamžitě museli operovat, protože měl nádor u míchy (dodnes si pamatuji, jak se mi tenkrát ulevilo, že už se ráno nemohl nasnídat, protože jinak by na operaci nemohl a nejspíš by ochrnul). A tak nastalo v jeho (i mem) životě období zákeřne nemoci zvane rakovina. Nebudu tady popisovat detaily, jen bych ráda zmínila, že můj otec o svůj život bojoval s nesmírnou energií a až s neuvěřitelným optimismem. Navzdory sve víře v uzdravení svůj boj 23.9.2003 prohrál. Přiznávám, když jsem ho viděla naposledy, při návštěvě v nemocnici 2 dny před jeho smrtí (právě v den mých 28.narozenin), tušila jsem, že už ho živeho neuvidím. Měl takový skelný pohled, který se díval skrze mne a ne na mne, byl podstatně unavenější než dřív a už nemluvil tak optimisticky… Myslím si, že cítil, že umírá, protože sve přítelkyni, která ho viděla jako poslední živeho, řekl na rozloučenou:“Sbohem“ – slovo, ktere ho ona ani nikdo jiný nikdy neslyšel vyslovit. Smrt blízkeho člověka je vždy šok, smrt meho otce pro mne zpočátku znamenala konec světa. Na jednu stranu mi bylo hrozně líto, že zemřel, na druhou stranu jsem z lekařských prognoz věděla, že by časem s největší pravděpodobností ochrnul na dolní končetiny, což by pro tak aktivního člověka jakým on byl byla tragedie. A přiznám se, že dodnes nevím, jak bych se s tím vyrovnala já sama (a tež ostatní – jeho přítelkyně, naše rodina…). Hodně mi pomohla účast na říjnovem psychoterapeutickem výcviku (vstoupila jsem do něj v červnu 2003),protože jsem se alespon trochu mohla z nejhorších pocitů vypovídat a vyplakat. Museli jsme s bratrem vystěhovat otcův byt, kde já jsem žila od svých 14ti let, protože byl ve vlastnictví města. Bylo to dost psychicky i fyzicky náročne. A aby toho nebylo málo, pokusili se měsíc před Vánocemi náš byt vykrást zloději, vtrhli až do meho pokoje, kde jsem spala. Naštěstí se asi lekli a utekli, aniž by stačili něco vzít nebo mi ublížit. Jsem přesvědčená, že Vánoce 2003 mohu prohlásit za ty nejsmutnější v mem životě. V lednu 2004 jsem se konečně zcela definitivně přestěhovala do sveho noveho bytu. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykla na nove prostředí a na fakt, že žiji sama (to už jsem si v minulosti sice vyzkoušela, ale nedopadlo to příliš dobře). V únoru jsem absolvovala další část výcviku, v te době už naplno fungovala svepomocná skupina pro klienty s PPP, kterou jsem založila 1.9. 2003. A v červnu 2004 jsem úspěšně zakončila 1.rok výcviku, za což jsem velmi ráda a doufám, že ho dokončím celý. A moje plány do budoucna? V září odletám na 14 dní k moři, na ostrov Fuerteventura a těším se doslova jako malá holka, protože jsem u moře nebyla už 6 let! No, a příští rok v březnu odletam do Irska na jazykový kurz … Chci se pokusit dostat na Trinity College v Dublinu a vystudovat psychologii. Pokud se mi to podaří, budu asi ten nejštastnšjší člověk na světě, obzvlášt, jestli se mi podaří i usadit se v Irsku natrvalo – tím by se mi splnil můj životní sen, který mám od svých 18ti let, kdy jsem tam byla poprve. Proč vám to všechno píši? Protože bych se s vámi tímto ráda rozloučila. Přečetla jsem si hodně vašich osudů, prožívala jsem s vámi váš každodenní boj o nezvracení, případně o alespon pár soust nějakeho jídla. Snažila jsem se vám v rámci svých možností pomáhat a jsem si vědoma toho, že jsem některým z vás svým přístupem ublížila a některe jsem popudila. Doufám, že některým jsem i pomohla… Vše jsem dělala s nejlepším svědomím a pevně doufám, že to bylo z mých příspěvků znát. Nebudu už chodit na tyto stránky, ale ráda s vámi, v případě potřeby, zůstanu v kontaktu přes můj e-mail: ilaurinova@seznam.cz Ráda bych poděkovala p.Kulhánkovi, že se o tyto stránky stará, i když občas dochází k drobným technickým problemům. A na závěr opět citát: „Pro toho, kdo doufá, každý cíl skrývá slibný začátek, po každem západu slunce následuje jasne svítání a každá tma se rozplývá v nekonečnem světle.“ (Peter Friebe)