NEMÁM ANOREXII!!! tag co mi je ?!

Ahojky holky x). Asi blbá otázka jak se máte… ? já jsem tady jenom proto, že mě sem dokopala moje kamarádka. Měla we škole přednášku o tomhle wšem a na férku mi řekla, že pochopila, že jsem w tom až po uši.. já jí newěřím! aé jsem tu, abych jí udělala radost.. já newím, aé přijde mi to jako strašná krawina, abych byla anorektička.. jo, líbí se mi to, aé nejsu nějak wyhublá… prostě je to tag, že přibližně od 13 let jsem začala hubnout, měla jsem 85kg we 13 letech, bylo to strašný a proto jsem s tím začala něco dělat… nějdříw tábor..pohyb..we 14 letech jsem začala zwracet..dostala jsem se do nemocnice, aé jelikož jsem jim odmítla říct, co se se mnou děje, na rewers mě poslali domů. už jsem se tam nidky neukázala…naši mě tam nedostali. na chwilku jsem s tím nějak přestala… chodila jsem s jedním klukem… láska až za hrob, byla jsem do něj totálně hotowá…on si nepřál ,abych hubla, aé já se sama sobě nelíbila… wydržela jsem za den nesníst nic, bo řeba jablko… za měsíc mi bude 16 let… plawu w otázce jídlo 2roky… ráno se wzbudím a říkám si, že snídat nebudu, sedím we škole , jím jablko a zjistím, že nemám hlad… su na obědě, koukám na to a řeknu si, nemám hlad… powrtám se w tom a odnesu to… přijedu domu, dám si müsli s mlékem a už se do mě nic newejde… jchodím ještě na breakdance… ono když tohle člowěk dělá dejmě tomu w kuse 3 měsíce, jako já teď…tag je to haluz… su unawená jako prase… x( mám měkké kosti, omdlíwám, točí se mi hlawa, mám nadýmání… jem i často špatně… x( teď tu sedím mám wedle sebe oběd, který tu wedle mě leží už 4 hodiny a já se ho ani nedotkla… nemyslím si, že su nemocná, já jen prostě nemám HLAD !!! Hnusí se mi wšechno jako maso, čokoláda, sušenky, bílé pečiwo a tag dále… jen zdrawá wýžiwa x) ednou bych chtěla být moc hubená a snad by se to dalo do léta zwládnout x) chtěla bych wážit tag 55kg x) měřím 173cm a nyní wážím 62kg. mám welké pozadí po mamce, aé prostě ho nechci ! míry mám 85-68-98 … aé nejwíc se mi líbí, jak mám widět žebra x) upa brutálně… pak taky miluju ,jak kouká pánew třeba z gatí a fajn je, dyž se předkloním amám widět páteř x) já jsem asi magor, aé nejsu nemocná… nejsem anorektička ! Já newím, co mám dělat…nechce se mi s tím přestat!!!! Aé jak to mám zamaskowat ? poraďte prosím !!!

Asi už jen kouzelná hůlka by mi pomohla zmizet ppp..

Ahoj všichni. Za těch 10 let, co se plácám v anorexii a bulimii, bych si jen přála, aby se tvářím se stejným problémem podařilo začít se usmívat na život bez problémů s jídlem. Bohužel já mezi ně nepatřím, naopak, propadám se do čím dál větších propadlišt, že si občas řikám, stojí za to žít tohle peklo? Jeden psychiatr ale řekl, co když tohle je už ten život po smrti..?! Na první pohled bych se mohla zdát jako ideální – studuje VŠ, sama se uživí, bydlí s přítelem, který ji má rád, má přátele…možná je hubenější..možná má nevysvětlitelné propady nálad..nevysvětlitelné finanční výdaje..musí prý moc pracovat..občas prostě nefunguje a všechno hází do koše..dost času je velká neznámá, co vlastně kde dělá..pořád někam spěchá..má divný denní rytmus..občas hodně jí mezi kamarády a nepřibere ani deko, občas doma vůbec nejí, ale nehubne..sakra, to nikoho nezajímám, proč tak divně žiju, že si mě nikdo nevšimne a nevidí, jak se trápím??? Protože jsem prý odmalička chytrá, tak studuju náročnou školu. Mám zde nulový pocit seberealizace a jídlo je mi nejlepším kamarádem, abych si v té zkáze nepřipadala sama. V práci mě víc ocení, alespon něco..ale když pak ty peníze stejně projim, protože mj. jsem nervozní z toho, abych něco v práci nepokazila a dalo se to skloubit dohromady se školou, tak si řikám, líp pracovat a mít z čeho se přejídat nebo nepracovat a z nudy jíst hromady těstovin za pár korun? Rodiče považovali mé problémy s jídlem odjakživa za výmysl, takže od té doby, co s nimi nežiju, tak pro ně ppp přestaly existovat..pokud zrovna nepřijedu na návštěvu a protože jídlo je jediná doma volně dostupná věc, tak když je mi neustále opakováno, jak moc rodiče stojím, když mi dají pár korun na měsíc, tak aspon něco si vezmu! A pak to vyzvracím. Bydlím s přítelem. Jako člověk mi imponuje a i jako chlap mě přitahuje..akorát, že si vedle něho připadám občas hrozně sama. Má náročnou práci, takže moje vytížení škola s prací bez nějakých viditelných výsledků vedle něho vypadá dost uboze. Navíc se musím po večerech učit a pak kdy on má, tak zas já nemám čas na zábavu a říkám si, proč vlastně spolu jsme, když ho věčně posílám ven a sama pak doma v lítosti, že já mám jen učení a samé povinnosti a na nic, co bych se mohla těšit vyjma jídelních zpestření, se přejídám. Přítel má rád jídlo. Když jsem se mu snažila naznačit, že pro mě je to problém, řekl, at to tolik neřeším. Nevím, zda je opravdu takový Neználek ohledně ppp. Naznačovala jsem, že mám bulimii, ale stydím se, tak jsem to radši zametla pod anorexii a když doma něco zfutruju, tak to dokoupím a zamažu stopy..a je mi vždycky strašně smutno a líto, že se víc nezajímá, co se děje..občas si přeju, aby na to přišel a pořádně na mě došlápl..nebo to ví, ale protože má rád svůj klid, tak to nechce řešit, když ty problémy se času, kdy jsme spolu, jeho netýkají..pokud zrovna nemám výbuch lítosti ze všeho možného, co se ve skutečnosti jmenuje bulimie a lhostejnost okolí. Taky jsem asi závistivá, je mi líto, že o něho pečuje máma a stará se, zatímco mí rodiče se kolikrát ani neozvou, jak je týden dlouhý. V minulosti jsem se pokoušela hodněkrát u někoho léčit..jenže pak na mě přišla deprese a na další návštěvu psychiatra jsem se vykašlala, protože přece nic nemá cenu a ještě při tom dávat tolik peněz za psychoterapii. Pomohlo by mi, kdyby mě tam někdo doprovázel a dal mi najevo, že mu taky záleží, abych neměla poleptaný jícen, arytmie, bolavý ledviny, mirény, nebyla furt unavená a zoufalá. Ale komu říct? Kamarádky do toho tahat nechci, ppp jsou jako infekce, radši o tom s nikým nemluvím. Před přítelem bych se styděla být upřímná, jaká jsem troska. Přítel mi dost pomáhá, když se mnou jí a je se mnou..je jediná osoba, před kterou si pořád ještě zatím netroufnu dělat nějaké jídelní propady..jenže jsem jak loupežník a jak mám chvilku pro sebe, tak se jídla zbavím. A přítel se mnou zase až tak často není. Máme odlišný rytmus dne, takže vlastně jsem často sama a jím (přejídám) se sama. Bývám často kvůli němu i dýl večer vzhůru a druhý den jsem pak uplně mrtvá..a abych se aspon krátkodobě udržovala při vědomí, tak je to jen další impuls k přejedení. Ted mi napadlo, dopředu si naplánovat, co druhý den jíst. Jak mám hlad, tak v obchodě vždycky beru první, co mám ve zvyku..takhle bych věděla, že ne zase tu zakázanou koblihu, ale něco jiného..ale co vlastně? Mám tendence na jídle šetřit, ale pak stejně projím majlant, a není lepší zase zainvestovat do už dost velkého šatníku? Nevím, kdy si při přejezdech mezi školou a prací najít na oběd čas a kam zajít na jídlo, už pečivo a všelijaké šlichty nemůžu ani vidět, a co když přiberu? Jsem trapná, ale bojovat o to být lepší mi zase tak trapné nepřijde.. Vím o pár věcech, co mi pomáhají, hlavně pocit, že někomu na mě záleží a má smysl usilovat o normální život..jenže vadí mi neustále se někoho doprošovat o pozornost a zájem a podporu, vysvětlovat někomu, že jsem vlastně závislák na jídle bez vůle a pak se za to stydět a stahovat se do sebe a své samoty s bulimií..tak budu ráda, když mi někdo tady napíšete něco na povzbuzení, za co všechno lepšího lze vyměnit bulimii. Samotné mi to prostě nejde. Držím všem palce.

kolegyně anorektička

Jsem v tom až po uši a vím to. Nejsem asi dostatečně silná s tím bojovat. Asi tak v šestnácti jsem začala se svojí ségrou hubnout. Čekali nás taneční, byli jsme ve věku, kdy holky čekají na svého prince z pohádky. Úspěch se dostavil téměř okamžitě. stačilo deset měsíců zdravé výživy a deset kilo bylo dole…Jenže 70 kilo modelky nemají, nemyslíte????A tak to pokračovalo, sortiment zdravé výživy se neustále zužoval, až do něj patřilo jen asi padesát druhů potravin. To je sice hodně, pořád jsem jedla, ale psychicky jsem se soustředila jen na to, jak zhubnout co nejvíce. ¨Pomocníkem v hubnutí byl rotoped, nejdřív zacvičit a pak jíst. Ale nedá se říct, že by mě to nějak bavilo, byl to jen lék proti špatnému svědomí. No po třech letech jsem se držela na váze 56 kli při výšce 168 cm. Od své rodiny jsem slyšela, že jsem vychrtlá a je pravda, že mám tělesnou konstituci, kdy na mě kosti jen hráli. Pak jsem si našla přítele…Není to žádný krasavec, má pár kilo navíc, má ale charisma, má mě rád a jídlo se pro mě teď stalo něčím jiným než dříve…Rodiče mu naznačili, že mám nějaký problémy s psychikou, že se možná peru s anorexií. On mi tak nějak vysvětlil co a jak,že by se mnou jednou chtěl mít děti a ať si nezahrávám.Jeho otec měl rakovinu žaludku,dlouho s ní bojoval a podlehl. Já jsme si v té době uvědomila, že jídlo je věc nutná k přežití a začala jsem si ho znovu užívat. Jenže možná až moc…bydlím s přítelem a prostě teď mám zase problém opačný než před půl rokem. Moji psychiku ničí nedostatek sebevědomí z nadváhy, mám 72 kilo a cítím, že mám špíčků víc než dřív. Chtěla bych zhubnout a líbit se příteli jako dřív.Ale nevydržím to, každý den si říkám, že budu jíst zdravě,pravidelně…a vydržím to týden. Pak jsem třeba sama doma, cítím úzkost a zaháním jí jídlem, skoro až se bulimicky přejídám. No říkám si, že hlavní věc je, že nezvracím. Ale když to bude takhle pokračovat, nevím jak skončím. Poraďte mi, co mám dělat??? Peťulda

pět let…

Chtěla bych vyměnit oči…chtěla bych se na sebe zase jednou dívat nekriticky a mít se ráda…ale nějak se mi to nedaří. Už je to pět let od doby, co jsem poprvé úmyslně vyzvracela jídlo. Děsí mě to, říkám si, jak moc moje tělo a duše trpí, ale neumím si pomoci…rok a půl jsem se léčila, pak jsem se vzdala a od té doby je to jen horší a horší…za poslední rok si nevzpomínám na jediný den, kdy bych nezvracela, ve škole, v práci, v restauraci, doma…někdy jednou, někdy i osmkrát za den…zvracím všechno, od čokolády, přes teplá jídla, ovoce a zeleninu až po slazený čaj…kalorie jsou totiž ve všem a ty já nechci mít v těle…nechci zhubnout, ale taky nechci přibrat…

Vlastně äni nevim proc…

Vlastně äni nevim proc jsem se sem prihlasila…asi se potrebuju nekomu sverit…nebo spise vypovidat…vypsat…je mi teprve 15 let…ale v oblasti jidla anorexie bulimie a tak dale mam dlouholetou praxi…bohuzel…cim bych zacala…bylo mi 11 a ja prestoupila na umeleckou skolu…nadhera novy kamaradi, nove zkusenosti…odjakziva mam rada zmeny,a proto jsem take prestoupila, navic umeni me vzdycky lakalo, i kdyz v 6tride jsem opravdu jeste nevedela jak se zivotem nalozit…vlastne to nevim ani ted…ale k veci…nevim cim to zacalo…nejspise mou novou kamaradkou Marii..Marie byla krasna hubena holka oblibena a vzdy stredem pozornosti…staly se znas kamaradky ale ja byla vzdy jen takovy jeji…jak to napsat…ocasek…snad pochopite…nevim jak to zacalo, ale zacala jsem se uzavirat do sebe protoz evsichni si vsimali ¨Marie a ja byla jsen takova „nicka“…staval se ze me introvert a vlastne nevedomky jsem prestavala jist…nebyla jsem tlusta ale hubena take ne mela jsem zadek a zkratka se zacaly projevovat zenske rysy…merila jsem 165 cm a vazila 65 kilo ale byla jsem hodne svalnata takze jak rikam vsichni me brali akorat…neuvedomovala jsem si proc to delam ale prestavala jsem jist vlastne temer vse zacala jsem se nenavidet a vsechny moje problemy byly vycitany tem kejtam a vsemu tomu rosolu ktery na me vysel…utapel ajsem se v depresich…ale nevedela jsem ze zacinam byt nemocna…neuvedomovala jsem si ze jislo je takova moje droga nebo spise zavislost na kterou jsem schazovala vsechny moje problemy…za 3 mesice intenzivniho hubnuti a sportovani jsem se dostala na vahu 50 kil…byla jsem na sebe pysna ale zaroven jsem byla nestastna a citila se hrozne…pamatuju si vecer kdy jsem dva dny nic nejedla a ten vecer si doprala jablko byl to jaky si ritual…rozkrojila jsem ho na 4 dily a vychutnavala….byla to nejdelsi konzumace jablka za cely muj odsvadni zivot…zacaly mi vystupovat kosti me s eto libilo moc se mi to libilo a sichni kolem me zacali rikat at uz neblbnu ale ja mela klapky na usich…motala se mi hlava svaciny jsem davala psum nebo mi plesnively za skrinemi kam jsem je vecne hazela…byla mi zima hrozna zima…casem jsem zhubla na 45 kilo…byla ze me kostra a ja nebyla schopna vylest na palandu…vymlouvala jsem se na takove blbosti abych mohla spat dole na gauci…mama byla nestastna vsichni byli nestastni aja vlastne take jen sjem si to neuvedomovala adal hubla…vazil ajsem 44 kilo a moji nejlepsi kamaradku odvezli do nemcnice kde se mela lecit z mentalni anorexie byla o ¨rok starsi…jednou jsem za ni s mamou zasla…vazila 33 kilo…v tu chvily jsem nejak automaticky zacala jist…ja si vlastne cely ten asi pul rok co toto trvalo neuvedomovala ze jsem nemocna a neuvedomovala jsem si to ani kdyz jsem se z toho sama zacala dostavat diky me kamaradce…uvedomuju si to az ted…ze jsem byla nemocna…potom jsem ale nybla k zastaveni pribral ajsem na 65 kilo…tedy na moji puvodni vahu…z a2 mesice…nastaly opet deprese…a ve zkratce 3roky boj s bulimii…nyni mam novej problem…jemi patnact jak uz jsem uvedla a bojuj s obememi nemocemi tedy pres 4 roky…ted al evim ze ot neni v poradku jen nevim co s tim na jednu stranu chci byt hubena kostnata…a na druhou chci uz prestat nezabyvat se tim a normalne zacit jist…jsem rozpolcena osobnost…v zari jsem stoupla na vahu a rucicka ukazovala 67 kilo…v tu chvil yjsem se na sebe do zrcadla podivala opet tema ocima kterymi kdysy najednou jsem videla vsechen ten tuk ten rosol vse co tak hrozne nesnasim…marne jsem hledala ty vystupujici zebra a kosti…podle statistik jsem ale byla v norme…nic mene jsem opet zacala hubnout je to tri mesice co drzim dietu cvicim a i jinak hodne aktivne sportuju…opet jsme na nove skole…nevim jestli to stim opet souvisi a vlastne nevim jestli to s tim souviselo i kdysi…tezko rict…kazdopande dnes jsem se dostala na vahu 56 kil…tedy 11 kil minus od doby meho noveho zacatku…ma idealni vaha je 57 kilo…vim to ale nechci s tim prestat…chci aby BMI a vse ostatni vychazelo na podvahu…zbyva mi k tomu par kilo…vlastne 3-4 to mam za mesic…je ot muj spise psychickej cil….a ja se ho chci zbavit na druhou stranu nechci…kdo to zazil jiste me pochopi….je toho spousta co bych sem napsala…ale nebudu vyzirat pamet…je to jen takovy…vypsani se…doufam ze me nebudete odsuzovat a treba i napisete co si o tom myslite a jestil by se mi dalo nejak pomoci…sama na to nestacim…ted uz to vim…

MŮJ BOJ Z ANOREXIÍ

Můj příběh začal tím,že jsem se v 18 letech rozhodla zhubnout.Vážila jsem tehdy 120kg měřila 178cm,tlustoška.Pod lékařským dozorem ,ale i bezva nehladovějící dietou jsem zhubla na 80 kg za 4 měsíce.Lékař mi zkontroloval můj zdravotní stav,naučil mě jak se pomalu vrátit k normální stravě abych neměla jojo efekt.Supr dařilo se.Vdala jsemse porodila prvního syna zůstala na váze 80 kg,pak jsem po roce otěhotněla podruhé a nastalten osudný zlom.Panický strach,že naberu zpět na 120 kg,jedla jsem vše zdravé aby děcko ve mě se dobře vyvíjelo ale již jsem v ěhotenství já soně zhubla v nohou.Přibrala jsem sice 9 kg ,ale syn měl 4,40 takže jsem po porodu měla již váhu 77kg.Dlouho jsem jej kojila,témě rok tudíž jsem zůstávala na pestré stravě ale ne přibírající.Potom jsem začala jíst stále mín a mín a radovala se z každého kila dolů.Ne nemohu napsat,že by mi jídli bylo odporné,nebo neměla chut,ale pohled na fotku kde mám 120 kg mě dostal,že jsem jídoo dsrtčila.Jedla jsem denně ale tak minimální porce,že jsem se dostala až k váze 46 kg.Tehdy bych to o osobě nenapsala,ale vychrtlá,katechická,s vypadávajícími vlasy,bez menstruace.Ovšem můj mozek byl silnější,zrcadlomi říkalo jsi tlustá nejez,docházela jsem na psychiatrii a články o zemřelé ženě na anorexii jsem nebrala vážně.Pak jsem ale podvou letech se rozhodla,že tedy nastopím ustavní léčbu ovšem s tím jak všechny přelstím i v nemocnici.Podařilo se a po4 měs.léčbě mě propustili domů se tejnou váhou s tím že umírám nebo skončím na vozíku.Ovšem tato zkutečnost ta už mě dostala obzvlášt když jsem si došla do školky pro mé synky,ti pro mě byli vším.A tak jsem se rozhodla začít bojovat.Bohužel ale velkýubytek váhy na mě zanechal zdracvotní potíže.Ano díky anorexii,jsem v invalidním důchodu,nyní je mi 47 let z Anorerie jsem sice vyléčena,ale následky nesud odnes.Odcházejí mi orgány,tudíž podstupuji mnoho operací abych vůbec žila.Ano žiji ale jak ,unavená vyčerpaná,kluci jsou velcí,manžl se se mnou rozvedl,nakonec jse sama kluci již ají své domovy,štastná alespon za život v bolestech,které jsou důsledkem anorexie,na životním minimu,díky inv.důchodu.,bojíc se jak dlouhototo vydržím,Ačkoliv jsem 10 kilo nabrala,tělo už se nesrovná s tak velkou újmou,prosím všechny,kteří mají sklon k hubnutí,nedělějjte to vím o čem píši a co prožívám,nepřeji to nikomu,pokud vás přepadne touha hubnout přečtěte si můj příspěpevěk třeba 100 krát aby vás to odrdilo popřípadně se na mě * * * P.S. Administrátor: Nezveřejňujeme emailové adresy, k případnému kontaktu můžete využít diskusi, díky za pochopení.

Co se to semnou děje?

Není den, abych na netu nehledala veškeré údaje týkající se anorexie. Jsem totiž strašně zmatená. Všude čtu, že anorexie se projevuje tím, že dívky chtějí zhubnout a čím víc se jim to daří, tím více chtějí být hubené až jednoho krásného dne zjistí, že je něco špatně, ale oči je vidí neustále tlusté i přes to, že mají silnou podváhu. Já jsem nikdy neměla pocit, že jsem tlustá. Neumím si ani spočítat kalorie, protože jsem si je nikdy nehlídala. Vím o sobě, že jsem hodně hubená a chci přibrat. Měřím 170 cm a vážím 46 kg. Přesto podle mého psychiatra mám anorexii. Nevím proč, ale mám dny, kdy jím tak nějak normálně, ale pak mi něco řekne dost. Najednou mi je to jídlo odporné. Nemůžu jíst. Nevím proč. Jsem podrážděná, náladová, je mi do breku, aniž bych měla důvod. Vím, že uvnitř mě, mne táhne něco dolů. Něco mě užírá a trápí a já nevím proč. Vždy jsem byla společenská a ráda jsem se bavila. Dnes se cítím doma v bezpečí a mám strach někam jít. Cítím se jako šedesátiletá bába, unavená a bez života. Dost se do sebe uzavírám a to mne děsí. Někdy mám pocit, že ani nechci jinak žít. Něco mi říká nepřibírej, ale já vím že je to blbost a přibrat chci. Mám to v hlavě teoreticky jasně daný a nechci klesnout níž, ale praxe je trochu jiná. Jsem tak zmatená, protože nevím co se to děje. Myslíte, že mám opravdu anorexii a nebo prostě jen plaším, protože mne potkalo zrovna nějaké špatné období?

Nechci aby mě ta bestie dostala:-(((

Vždycky jsem byla štíhlá holka, která žádné jídlo neřešila a jedla jak chtěla. Při 158cm a váze50kg, jsem si myslela, že je vše v pořádku a já jsem hezká. Všem jsem se líbila a u kluků jsem byla zájmem. Když jsem začala chodit do 8. třídy, tak mi jen tak babička řekla, že jsem oplácaná. Vzala jsem si to hodně k srdci a řekla, že s tím musím něco udělat. Nechtěla jsem držet žádně diety, tak jsem jenom začala jíst zdravě, víc sportovat, vynechala jsem sladký a moc tučný jídla, jedla víc ovoce a zeleniny, nepila sladký nápoje a jedla do 18.hodiny. Zprvu idealní stravování a máma mě obdivovala, že to vydržím. Rok uběhl jak voda a já měla na začátku 9. třídy při 163cm, 40kg. Lezli mi kosti, všichni se o mě bali. Doktoři se vždycky zděsili, když uviděli moji váhu. Já na to nebrala ohled a dělala si co chci pořád dál. Mámě však došla trpělivost a řekla, že jestli do vánoc nepřiberu 5kg, tak mi zakáže lyžovat. Lyžování je moje největší vášěn, a tak jsem slíbila, že se o to pokusím. Jím pořád stejně, hodinu denně cvičím a nepřejídám se, jím 5krát denně a zdravě. Ted mám 42,5kg a jsem se sebou spokojená. Vím, že to není ideální a musím ještě přibrat. Snažím se a nenechám si úplně zkazit život. Jestli máte nějakou radu jak mi pomoct, budu jen ráda. VŠEM DRŽÍM PALEČKY, ABY SE JIM TAKY PODAŘILO VYHRÁT NAD ANOREXII.

Přejídání…kolotoč

Potřebovala bych pomoc od něhoho kdo tím prošel a úspěšně se z toho dostal…Je mi šestnáct,mam úžasnýho přítele a kamarády ale doma a ve škole není všechno vždycky jak bych chtěla.Mam štíhlou postavu a dkyž se držím jsem spokojena…víceméně.ale často dostanu uplně záchvat a přejím se tak že mam křeče v břiše.třeba přijdu domu ze školy,nemam co dělat tak snim dva štrůdly(cele).pak brečim,nenavidim se,nechci mezi lidi a v depresi jsem az do vecera…hrozne me pak vsehcno mrzi.ale uz to nejde vratit zpatky.nikdy sem nezvracela umyslne ale tohle je stejne hrozny.je mi smutno a nechce se mi to rikat blizkym aby si nemysleli ze sem magor.tatka me che dat k psychiatrovi protoze my reakce na ruzny neprijemny veci sou prehnany.netusi proc sem takovy,furt myslim na jidlo,neni to normalni….hrozne se bojim a chci prestat a zacit to delat jako normální lidi…chtela bych bejt ve vsem nejlepsi a vim ze to nejde.moje dve kamaradky a pritel to vedi ale jinak nikdo…mamka taky ale bere to na lehkou vahu.pomoc…nejste na tom nekdo podobne?

Je to jako bludny kruh…

Ahoj… Vlastne ani nevim, kde mam zacit. Jeste pred rokem jsem pri sve vysce 161 mela 43 kilo. Nehubla jsem, ale proste jsem takto vypadala bez jakekoli namahy. Jedla jsem normalne. Ale pak jsem zacala brat hormonalni antikoncepci, protoze jsem nemela temer vubec menstruaci. Kdyz jsem ji zacala brat, pribrala jsem a menstruace se upravila. Jenomze ted uz mam 50 kilo, vidim se jako velryba. Jim mene nez predtim, cvicim, ale proste kila nejdou dolu, prala bych si mit zase svych 45 nebo 43 kilo. Zkousela jsem vsechno. Ja vim, neni to ani anorexie ani bulimie, problem je v me hlave. Ale ja nesnasim sve telo. Uz nevim, co mam delat. Cely den myslim na to, abych nesnedla moc jidla. Zkousela jsem prestat jist. Prisla na to mamka a ted me dost hlida. Kdyz uz neco jim, mam hruzu, ze ze me bude uplny tak. Proste cvicim, jim mene, ale nenavidim se za to, ze vubec jim, zase ale vim, ze se nechci dostat do pekla jmenem mentalni anorexie nebo bulimie. Vlastne asi ani necekam, ze mi nekdo poradi… Jen jsem to ze sebe potrebovala vypsat. Proste se v tom porad motam, abych nepribrala, ale shodila alespon 5 kilo, snazim se, nedari se a nenavidim se za to…