Archives

Můj rádoby problém trvá už velmi dlouho, tak od konce 8. třídy, dnes je mi 17 a vše to vrcholí. U mě snad ani moc nejde o nespokojenost s vlastní poslavou, i když ta samozřejmě je, ale hlavním problémem je rodina, tedy pokud se to tak dá nazvat. Nežiju ani s otcem ani s matkou, ale jsem u matky mého otce, nijak výrazně si nestěžuji. Ale v mých sladkých patnácti letech jsem se dopustila chyby, za níž ponesu následky. Rozhodovala jsem se, kam na střední školu, většina mi radila gymnázium, ale já chtěla něco více odbornějšího, tak nakonec u mě vyhrálo pedagogické lyceum, jenže to je v Praze, kde žije můj otec, takže jediná únosná možnost byla, se k němu přestěhovat… Tím jsem odstartovala nejtěžší kapitolu svého života. Domnívala jsem se, že to půjde, že si s tátou i nevlastní mámou budu poklidně rozumět, ale to byla taky chyba. Škola se dala zvládat bez potíží, ale doma to bylo úporný, nikdo si mě ani nevšimnul, nikdo se na nic nezeptal, nikdo nic netušil. Když už si mě všimli, tak jsme se jen hádali, nejhorší bylo, že mi nevěřili, přitom já lhát neumím, tedy až do této doby jsem neuměla. Nešlo to vydržet. Byla jsem až moc SAMA. Nikoho jsem tam neměla. Uzavřela jsem se do sebe, a nepustila k sobě nikoho. Po nocích jsem neustále brečela, byly to deprese, vše se na mě valilo ze všech stran, ale já si to odmítala připustit a celé ty dny si hrála a klamala všechny ty lhostejný lidičky kolem sebe. Ale uvnitř mě to bylo dost zlý. V prosinci jsem to vzdala, řekla jsem, že nemůžu dál a že se tedy vrátím zpět k babičce, táta to nesl divně, jinak to nazvat nejde, on se ve mně zklamal a já to cítila, říkal, že mám navíc… Začala jsem chodit na sociální školu, podivný název, ale je to hodně humanitní obor, učení NO PROBLEM, ale nezapadla jsem mezi lidi. Začínala jsem mít čím dál silnější pocity zbytečnosti. S jídlem jsem si hrála vždycky, právě od té 8. třídy vůbec nejím nic mastného nebo tučného, i masu se vyhýbám… Jenže teď to přešlo na jinou úroveň, nechci jíst, nejde to, protože táta musí vidět, že mám silnou vůli, že to dokážu. Letos v květnu jsem už ty deprese nezvládla a tak jsem to chtěla ukončit, spolykala jsem léky na spaní, to, že mě zachránili byla náhoda. Začali mě léčit z depresí, ale to šlo jen dočasně, protože uvnitř je stále ten smutek a samota a jakýsi pocit prázdnoty… Začala jsem hodně jídlo omezovat, nyní jsem na dvou rohlících denně, někdy ani to ne. Váhou jsem zatím v normě, 45kg při 158cm. Ale klesá to… Nechci dosáhnout té noblesní extrémní štíhlosti, chci jen být opět dítětem, kterého si někdo musí všimnout, vím, možná je to sobecké, asi to ani není rozumné, ale prostě je to také má poslední šance… Stále mám pocity, kdy chci tento svět opustit, navštívit nekonečné nebe, stát se lehčeji potěšena, ale kdo ví, kam toto zajde… Také jsem si vždy říkala, že něco jako deprese, úzkosti nebo snad poruchy s jídlem, to se mi stát rozhodně nemůže, ale vidíte, může. I mně i komukoli jinýmu, bohužel… A nejhorší je ten bláznivej, rádoby krásnej, kult vychrtlosti, vždyť je to horší a horší. Proč se má třeba dvanáctiletá holka starat o to, aby měla 29kg? To je ztráta dětství… A když člověk nejí, pořád je mu zima, cítí se dost bídně a chvílemi ho přepadne i hlad, ale pak to najednou nejde, ač třeba už chce dál jíst, tak SÁM to nedokáže, a v tom je záludnost této snad psycho-somaticko-sociální nemoci, brzy z ní bude nemoc civilizační a globální.

Ahoj všichni, objevila jsem existenci těchto stránek teprve před nedávnem a do teď už jsem stihla přečíst skoro vše, co je tu publikováno. Až dnes jsem našla odvahu se vám svěřit se svým příběhem. S kombinací anorexie – bulimie už žiju téměř dva roky. Všechno začalo tak, že jsem si vsugerovala myšlenku, že jsem příliš tlustá. Pravda je, že jsem měla a mám sedavé zaměstnání, sport jsem nikdy příliš v lásce neměla a tak kila pomalu přibývaly. Vždycky jsem si ráda kupovala hezké oblečení, ale s rostoucí váhou jsem musela stále obnovovat šatník a malé velikosti se posouvaly stále hlouběji do skříně. Pak jsem se jednoho dne rozhodla, že začnu žít zdravě. Začala jsem cvičit kalanetiku, přestala jsem jíst sladkosti a dávala jsem si miniaturní porce zeleniny, jogurtů nebo celozrnného pečiva. Skutečně jsem zhubla ze svých skoro 72 kil asi na 55. A byla jsem spokojená. Ale tělo mě zklamalo a začalo chtít pořád víc a víc jídla. Nakonec to vše skončilo záchvaty žravosti a návratem na původní váhu, plus ještě nějaké to kilo navíc. Z velikosti oblečení 36 se najednou stala velikost 42. Hrozně jsem se nenáviděla, hlavně svoje tělo, pořád jsem si říkala, jak jsem to mohla takhle zkazit. Potom přišel osudový okamžik. Seznámila jsem se se svým přítelem Honzou. Byl to člověk, který měl přímo bytostný odpor k tlustým lidem a já jsem kvůli němu začala zase hubnout. Drasticky jsem omezila veškeré jídlo, porce jsem zmenšila na úplné minimum a k tomu jsem plavala, běhala a denně jezdila hodinu na rotopedu. Znovu jsem se dostala asi na 54 kilo. Ale začaly první komplikace. Přestala jsem mít menstruaci, byla mi pořád zima. Všichni mi říkali, ať už neblbnu, že už jsem hubená dost, ale já chtěla pořád víc a víc. Ale tělo zradilo podruhé. Znovu jsem spadla do šíleného kolotoče přejídání. Ale měla jsem panickou hrůzu z toho, že přiberu, tak jsem začala zvracet a ve velkém zneužívat projímadla. Začala jsem trpět depresemi, a jediné na co jsem byla schopná myslet bylo jídlo a kalorie. Došla mi síla na cvičení, takže jsem znovu přibrala skoro na 73 kilo. Pak jsem pochopila, že mám problém a že už to sama nikdy nezvládnu. V práci jsem se za sebe hrozně styděla a tak jsem nejedla skoro nic a večer jsem pořádala doma mejdany s tunami jídla. Byly to věčné výlety mezi kuchyní a záchodovou mísou. Párkrát jsem si řekla DOST, vyhodila všechno jídlo do koše, a za pár hodin, už jsem ho tahala ven a nadávala si,jaký jsem odporný prase. Vy, kdo víte, o čem mluvím, víte, že kvůli jídlu je pak člověk schopen udělat ty největší hrůzy. Pamatuju si, jak jsem se jednou asi týden vůbec nemyla, protože jsem měla panickou hrůzu a odpor ke svému hnusnému, tlustému tělu. Letos na jaře jsem začala chodit na psychiatrii, protože deprese a bulimie už ovlivňovala celý můj život. Nezvládala jsem v práci, domácnost, hroutily se mi všechny vztahy. Jak by ne, když jsem každému jenom lhala, stále jsem se uzavírala do sebe, brečela. A začla jsem od začátku. Rozešla jsem se s Honzou. Bylo to kruté vystřízlivění z jednoho vztahu, kdy jsem pochopila, že ten člověk je schopen se mnou žít jedině za předpokladu, že budu veselá, usměvavá a hlavně ŠTÍHLÁ holka bez jakýchkoli problémů. Bez antidepresiv bych to tenkrát asi nezvládla. Řekla jsem si, že znovu zhubnu, ale tentokrát zdravě. Znovu jsem začala cvičit a ovládat se v jídle. A jak jsem na tom teď? Nevím jestli hůř nebo líp, asi pořád stejně. Vážím 49 kilo na 167 výšky. Musím brát dvakrát denně antidepresiva, večer zase prášky na spaní, protože bez nich neusnu. Je mi pořád zima, i teď, když je venku skoro 23 stupňů tu sedím nabalená a stejně se třesu jako ratlík. Po celém těle se mi dělají modřiny, hlavně na nohou, padají mi vlasy.Cvičím každý den tak hodinu a půl a když náhodou už nemám sílu, tak trpím výčitkami svědomí. A je pravda, že síly mám pořád míň a míň. Na doporučení psychiatra jsem momentálně ve zdravotní neschopnosti a možná mě čeká léčebna. Zmáhá mě stálá únava, přes den jsem schopná spát třeba šest hodin. Ale víte co? Přes tohle všechno… já to nevzdám. Nikdy!!! Teď se snažím udržet si svůj vlastní režim jídla, protože to co mi radí doktoři nebo to co jsem si přečetla v knížkách je pro mě zatím nepředstavitelné. Snažím se prostě jíst a říkám si, že každá energie, byť i z jablka nebo z jogurtu je dobrá. Ráda bych zase žila normálně, ale vím, že cesta k téhle vysněné metě bude ještě dlouhá. Ale věřím si, pro mě je nejdůležitější, že jsem se rozhodla, že CHCI něco s tímhle problémem s touhle nemocí něco udělat. Začala jsem chodit se svým nynějším přítelem, který mi pomáhá, jak jen to jde, i když si myslím, že možná ještě nepochopil, o jak velkou hrozbu se jedná. Jednou mi doktorka řekla, že při svém nynějším jídelním režimu budu žít maximálně tak pět let a pak končím. Ale já chci žít, miluju život a tak budu bojovat! Ráda bych touhle cestou poděkovala všem, kteří mě drží nad vodou a kteří se mnou zůstali, ať mi bylo jakkoli zle. Díky Stando, mami, bráškové, Irenko. Díky vám ještě žiju a nezabalila jsem to, i když už jsem párkrát stála v kuchyni s hrstí prášků. A díky vám všem, kteří jste dočetli až sem. Moc vám všem držím palce, věřím, že to zvládnem! A co na závěr? Možná jednu moudrost od klasika: W.Shakespeare, Sonet 146 Ubohá duše, v hříšném vězíš těle, tělesné pudy se v něm vzpurně sváří, proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele, tvůj zevnějšek však nádherou jen září? K čemu ten lesk, když zajde v krátké době? Proč pouhá schránka má tě tolik stát? Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě? Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát? Hleď z nouze těla udělat svou ctnost, co jemu schází, v tom zkus najít lék, pozemskou bídu vyměň za věčnost, bohatá uvnitř, chudá navenek. Ze Smrti žij, co ze života žije, Smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje. Dagmar, 26 let.

Je mi 28 a jsem zdesena tim,co vsechno jsem se ted docetla.Myslela jsem,ze tou nemoci trpim sama.10let jsem se v tom placala sama.Ani nevim,jak jsem do toho spadla.Chtela jsem jen dokazat vsem kolem,ze nejsem k nicemu a zhubnu.Mela jsem uspech, merila jsem 162cm a vazila 62kg a po 2mesicich jsem zhubla na 54kg.Najednou jsem byla stejne obletovana jako moje sestra a rekla jsem si,ze jeste 1-2kg a dost.Ze zacatku jsem dodrzovala delenou stravu,ale po par mesicich jsem si rekla,ze nemusim veceret…snidat…Najednou jsem se zacala starat jen sama o sebe a zapominala jsem na ostatni.Pak jsem dostala dobrou radu jak hubnout-zvracet-pry to jde rychleji.Tak jsem to jen zkusila a znicila jsem si 10let.Vse co jsem zazila se neda ani napsat do jednoho dopisu,ale diky memu manzelovi jsem zvitezila,dodufam,ze navzdy.Ted mam jeste jedno prani,mit dite-nikdy jsem neverila tem recem,ze nejist znamena moznost nemit dite.Jen bych chtela dodat,ze tuto hnusnou nemoc nepreju ani me nejhnusnejsi kamaradce.A je vubec nefer,ze neco takoveho vubec existuje.

poslední týden dost o všem přemýšlím a musím říct, že je mi hrozně. Je mi hrozně z toho, když se podívám do zrcadla, je mi zle z toho když jím. Kdykoliv, když jsem držela dietu, tak to bylo v pohodě, když jsem zhubla, tak jsem byla ráda, když ne tak mi to nijak zvlášť nevadilo. Ale teď? Teď je vše jinak. Od té doby, co jsem od loňska zhubla 10 kg a pak během chvilky jsem je nabrala zpátky, tak se ve mě asi něco zlomilo. Nevím, co a proč, ale vím, že jsem už jiná. Bolí mě pohled do zrcadla, nemůžu se na sebe ani podívat, abych si neřekla, jsi hnusný tlustý prase. Jen žeřeš, podívej se na sebe, jak vypadáš. A co já na to? NEJÍM!!!!!!Nemůžu, prostě to nejde. Když se najím, tak je mi ze sebe špatně (ne snad ani od žaludku, jako spíš psychicky), cítím se hrozně. Když nejím, tak je vše OK. Nic mě netrápí a já vím, že budu za chvíli hubená, hubená jako kost. Budu se všem líbit a hlavně budu šťastná. Já vím, že mi asi nevěříte, ale já budu opravdu šťastná. Kouknu se do zrcadla a uvidím tam jinou osobu, krásnou štíhlou. Už se nebudu muset halit do tlustých svetrů a volných kalhot (abych schovala špeky), budu moct nosit sukně a přilíhavý trička. A to pak budu šťastná. Budu se moct konečně usmívat. Budu v pohodě. Chce to jen vydržet. Teď, každou vteřinu svého života myslím jen na jediné, jak co nejrychleji zhubnout. Jsem proto ochotná udělat vše. Já vím, že je to vše psychického rázu (dětství a život), ale je to prostě ve mě. Občas si připadám jako ve vězení. V tom nejhorším vězení jako existuje. Jsem uvězněná ve vlastním hnusném těle a trpím. Trpím strašně moc, N E N A V I D Í M S E!!!!!Je to ten nejhorší pocit, jaký lze zažít. Nemůžu se na sebe ani podívat, každou chvíli stojím na váze. Ach jo, kdyby to tak šlo jako v Arabele. Jen bych otočila prstenem a byla bych šťastná. Za tyhle stránky jsem moc vděčná jejím zakladatelům. Můžu se tu vyzpovídat a vím, že mě nikdo kritizovat. NIKDO. A také těmto stránkám vděčím za kamarádku. Poznala jsem tu strašně moc fajn kamarádku. Jsem ráda, že jsme se poznali, je strašně moc hodná a je to ten nejbáječnější člověk, jakého lze poznat. Děkuju ti Mariko, za vše. Mám tě moc ráda. Teď ještě trochu k mému problému. Můj asi největší problém bude v tom, že se nemám ráda. Já to vím, ale nemůžu s tím nic dělat, i když jsem se moc snažila. Slíbila jsem to i Marice, že se zkusím naučit mít se ráda. Ale jsem slaboch, nejde to. Nejde. Ten pocit, když stojím nahá před zrcadlem se ani nedá popsat. Opravdu je mi ze sebe samé zle. 2 roky jsem užívala projímadla a zhubla jsem. Pak už psychicky skoro na dně sil, jsem poznala Mariku. S ní mi bylo hned líp, slíbila jsem jí, že budu jíst normálně, že se budu mít ráda, ale vážně to nejde. Mrzí mě to. Mám sny, ve kterých jsem krásná a štíhlá a já věřím tomu, že do vánoc se mi tento sen (alepoň co se týká štíhlosti splní). Musí. Teď opět užívám projímadla a čípky. Jsem v tom opět znova, jen s tím rozdílem, že předtím jsem u toho jedla, teď už se snažím i nejíst. Bože, ať už jsou ty špeky pryč. Jediné na co poslední týden myslím, je to, proč nenávidím své tělo. Proč zrovna já? A nic mě nenapadá, snad jen to, že kdybych nežrala, tak bych byla štíhlá. Vím, že je to v psychice, ale já se nechci a nepotřebuju léčit. Až zhubnu, tak budu šťastná a to mi bude stačit. Vím, co si o mě asi myslíte. Znám vaše příběhy, a právě proto sem píšu. Jsme na tom všichni stejně, touha zhubnout, nás sem všechny dovedla. Je to tak? Vím, že je nás určitě víc, ne jen já. Také se vám hnusí vlastní tělo? Také je vám špatně když se kouknete do zrcadla? Nenávidíte se? Je to cesta. Ale každá cesta má svůj cíl – svůj konec. Ten můj konec = štěstí = štíhlost. Mariko, ještě jednou ti děkuju za to že můžu být tvojí kamarádkou. Kdybyste chtěli, klidně mi napiště. Budu ráda, když si o tom budu moct promluvit s někým, kdo tím prochází také. cts55@tiscali.cz

Už jako malinká jsem chodila do gymnastiky a jako osmiletá jsem se dala na balet. Vlastně mámka mě tam dala. Právě od ní neustále slýchávala, že ze mě něco bude, že jednou na mě bude moct být pyšná, pokud budu neustále cvičit. Když jsem teda jako už osmiletá slečna přešla na balet nemyslela jsem na nic jiného, než abych mamku nezklamala a abych vážila jako správná baletka- jako pírko. trenér byl spokojený, mamka byla spokojená a já jsem ani netušila, o co všechno přicházím. O zmrzlině jsem jenom slýchávala a o pořádným dětství taky. Ve dvanácti jsem už jezdila po světě s svým osobním trenérem a kondiční trenérkou, která mě každý den (!) vážila. Během týdne, co jsme byli na soustředění v Brně jsem přibrala kilo. Když mě pak moje k. trenérka vážila, zeptala se mě, jestli si připadám špekatá. Řekla jsem, že ne a ona mi řekla, že pokud přiberu ještě kilo a přitom nevyrostu alespoň o centimetr, tak že s představením, na které jsme trénovaly půl roku nemám počítat. Hodně mě to vzalo a rozhodla jsem se, že zhubnu pro jistotu 2 kila. Zvládla jsem to, protože jsem omezila i zeleninový večeře a obědy. Představení vyšlo na jedničku, ale cítila jsem se čím dál slabší, ale o to šťastnější, že už vím, jak na to… už jsem věděla, jak se zbavit váhy a zároveň „řešit“ svoje problémy. Přestala jsem jíst, hlad mi dělal strašně dobře, ten pocit že trpím, aby se ve mně mamka nezklamala za to stál… Ve čtrnácti jsem měřila 164 a vážila 39 kilo. Skončila jsem v nemocnici a později tam i bojovala o život. Vyhrála jsem, ale nikdy nebudu moct mít děti a mám taky spoustu jiných problémů. Z léčebny jsem přijela před měsícem s 47 kily a s zcela novým plánem- žít. Slibuju, že se budu radovat z maličkostí, že půjdu se spolužačkama na zmrzku, a že sport pro mě bude radostí, kterou si můžu dopřát. A to je můj vlastní sen, ať se to lidem nebo mé mamce líbí nebo ne. Za ten měsíc mi stihla hodněkrát říct, že jsem ji zklamala, že do mě investovala a nic z toho nemá. Slíbila jsem, že jednou ji všechny ty peníze vrátím… zaplatím ji hodiny baletu, ať si taky může splnit svůj sen.