Obézní anorektička
Tímto, dost podivným názvem, bych chtěla začít můj příběh. Možná se divíte, proč jsem svůj příběh počala zrovna tímto titulem, ale brzy pochopíte. Je mi 18 let a vážím 65 kg při výšce 160 cm. Už Vás zamrazilo? Mě mrazí pokaždé, když tohleto někomu sděluji. Ale k věci. Před dvěmi lety jsem vážila 110 kilogramů, byla jsem monstrum, monstrum, které se dokázalo smát každé hlouposti a dovedlo vytvářet úsměv na tvářích lidí, kteří to potřebovali. Rčením tohoto monstra bylo: Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo! V okamžiku, kdy jsem se objevila v obchodě s oblečením, každá prodavačka zaujala podivný výraz, kterým mi chtěla dát najevo, že oblečení na slony nevedou. Přišla jsem domů a na zdraví dotyčné prodavačky, jsem spořádala, bez výčitek, i čtyři rohlíky se salámem. V této době jsem při sebemenším pohybu pociťovala, jak se mě tečou proudy potu. Mé lékařce se to nelíbilo a poslala mě k odborníkovi ať se mnou něco dělá. Taky dělal. Zjistili mi sníženou funkci štítné žlázy, ale co bylo pro mě v té době dosti kuriózní, bylo to, že mi vypočetli nadváhu půl metráku. Pousmála jsem se. Teď pláču. Poslali mě do lázní. Shodila jsem tam za 6 týdnů 13 kilo, můj druhý pobyt mě zbavil dalších 10 a třetí byl velmi osudný. Zhubla jsem 11 kilo. Toho času jsem vážila asi 79, po příjezdu domů. Za měsíc poté jsem měla dole už dalších 11. Či ? li během deseti týdnů dohromady 22 kilo. Způsob, kterým jsem tohoto činu dosáhla, nebyl pozoruhodný, ale velmi podivný. Po třech až čtyřech dnech naprostého hladovění, jsem se najedla a pak cvičila předklony nad záchodovou mísou. Kila šla dolů, ale nejenom kila! Také má nálada, nálada mých přátel, mé rodiny, ale také množství mých přátel. Jídlo bylo pro mě vším. V době, kdy jsem do sebe soukala co se kolem mě nacházelo, děkovala jsem bohu, že něco tak senzačního, jako je jídlo, existuje. Až jsem byla najezená, přišly výčitky. Výčitky, tak hrozné, že se mé svědomí leklo a hnalo mě na záchod. Zanedlouho mi to přestávalo stačit a na řadu přišla projímadla, diuretika a hormony štítné žlázy. Ta největší svinstva, která člověk do sebe může nasoukat. Však touha zhubnout byla mnohem větší než vlastní zdraví. Skončila jsem na metabolické jednotce intenzivní péče, upoutaná na lůžku, napojena na monitory, zacévkována a prolévána litry infúzních roztoků. Má diagnóza byla jasná. Totální metabolický rozvrat, v důsledku zvracení a zneužívání farmak, která tomu hodně pomohla. Byla jsem v totální acidóze, což znamená překyselení organismu. Další den strávený na metabolce, byl možná poučující, ale ne až tak, jak bych si přála. Mé tělo bylo celé v křeči, nemohla jsem mluvit, tekl ze mě studený pot, srdeční akce mi vystoupala na 175 za minutu ( norma je tak kolem 80 za minutu ), krevní tlak na 160/60. Ten večer jsem prosila Boha ať mi vše odpustí a zachrání mě. Nikdy jsem nezažila hroznější pocit. Pálilo mě na hrudi a já jsem nebyla schopna zazvonit na sestřičku, aby mi pomohla. Díky pípajícím monitorům, se však brzy objevila a já děkovala všem svatým. Viděla co se děje a zavolala lékaře. Asi po dvou hodinách se mi ulevilo. Samozřejmě díky rychlé péči lékaře a sestřiček. Den po tom jsem celý prospala. Co se ale nestalo. Navštívila mě psychiatrička zdejší nemocnice a netrvalo dlouho a já se octla v psychiatrické léčebně v Opavě. Velmi doporučuji Všem těm, kteří touží poznat paranoidní schizofrenii nebo jen pocit totální beznaděje. A nebo pokud se chcete ocitnout zavřená v pokoji se třemi blouznícími spolupacienty. Kdybyste náhodou hledali kliku u dveří v domnění, že utečete, neztrácejte čas. Kliku na žádných dveřích nenajdete. Já po tom netoužila, ale dělala jsem nevědomky vše, co k tomu vedlo. Vzpomínka na noc, strávenou na přijímací stanici číslo 5 mi zůstane do smrti. Následující den mě přeložili na jiné oddělení. To už bylo díkybohu o milimetřík radostnější. Nepřeji žádné z Vás zažít to, co jsem zažila já. Primářka mi na začátku týdne řekla, že pokud budu spolupracovat, tak mohu být do týdne doma. Ten týden jsem sama sebe nepoznávala. Jedla jsem co mi dali, smála se a přes den byla naprosto v pohodě. Každý večer byl, ale pravým opakem dne. Svou tvář jsem klopila do polštáře a své srdce utápěla v slaných slzách. Paní primářka dodržela slovo a přesně za týden mě propustila. Všem jsem tvrdila, že tato zkušenost mi stačí na celý život, ale nikdo ani netuší, že všechno pokračuje dál. Ani já sama tomu nevěřím a je mi z toho do pláče, ale jsem v tom až po uši. Nedokážu se z toho nekonečného kruhu dostat, ale stále doufám, že dostanu. Možná se Vám zdá tenhle ten příběh vymyšlený, nenutím Vás ani ho číst, ale věřte mi prosím, že bych byla nejšťastnější člověk na světě, kdyby vymyšlený byl! Proto Vás všechny moc prosím, pokud máte jen jediný příznak anorexie či bulimie, vyhledejte odbornou pomoc. Nezůstávejte v tom sami! Pište o tom, mluvte o tom, hledejte si informace, ale hlavně to netutlejte. Ubližujete si sami sobě. Začala jsem tento příběh vesele a končím smutně, protože i já sama končím svůj život smutně a začala tak vesele! Nemusíte se za to stydět. Určitě Vám pomohou kamarádi, známí či rodina, ale v první řadě si musíte pomoci Vy sami, a to tím, že narovnáte pokřivený obraz ve Vašem zrcadle. Mám kolem sebe spoustu kamarádů, přátel, známých i třídní profesorku, kteří mi chtějí pomoci, ale moc dobře vím, že dokud se nepřijmu taková, jaká jsem, nepomůže mi ani svěcená voda. Přesto všechno jim chci touto cestou moc poděkovat, protože nebýt jich, tak už tady dávno nejsem. Drží mě nad vodou. Nevím, jaké vztahy máte se svými vyučujícími, ale nestyďte si dojít pro radu. Já si pro ni došla ke Své třídní a ta mi zatím pomáhá ze všech nejvíce. Držím pěsti.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.