Archives

Chci se podělit o svůj příběh. Začalo to někdy kolem mých 14 let, kdy jsem pomalu začala ubírat jídlo. Ve svých 15 jsem jedla jen jablka a jogurty, maximálně 2 jablka denně a 1 jogurt. Táta s mámou věděli, že něco není v pořádku, ale oni měli jiné starosti. Rozváděli se a ukrutně se hádali o majetek a dělili si děti. moje bude holka, tvůj bude kluk, ne děti půjdou ke mě…Bylo to děsný. S bráchou jsme poslouchali za dveřma a brečeli jsme. Já jsem si všimla, že mi hodně padají vlasy, lámou se nehty, oni vlastně ani nerostli. Motala se mi hlava a byla jsem děsně slabá. Nosila jsem velké oblečení, všechno na mě děsně viselo. já však netušila, že jsem hubená. Byla jsem na gynekologii, že rok a půl už nemám měsíčky ikdyž mi předtím chodili pravidelně. paní doktorka se mě zeptala kolik vážím, já odpověděla že asi 56. To jsem opravdu myslela vážně. já vůbec nevěděla, že nějaká mentální anorexie existuje a že můžu tak moc zhubnout. Já si neuvědomovala, že hubnu. Rodiče to nezajímalo. jednou jsem šla do knihovny a viděla jsem tam knihu s docela zajímavým názvem. Půjčila jsem si jí. Došla jsem na stránku kde se popisovala mentální anorexie a jaké má příznaky. Se všema jsem se ztotožnila. Tohle byl velký mezník v mém životě. Došla jsem za tátou a říkám, že jsem nemocná, že mám nemoc zvanou mentální anorexie a musím se jít léčit na psychiatrii. Táta tomu nechtěl moc věřit,ale domluvili jsme si návštěvu u praktického lékaře a že se uvidí. jenže ten den já se děsně naštvala na jídlo a ublížila jsem si. Zavolala jsem ihned mámu do práce, ta zavolala tátu a objevila jsem se hned v dětské psychiatrické léčebně. Byl to šok. Zvážili mě a když se mě ptali kolik mám, já neustále tvrdila že 56. Ale ono honem, já měla 34 kilo. Začala umělá výživa a já ji nechtěla přijímat. Ubližovala jsem si, lámala jsem si pravou ruku, řezala jsem se a tak se mentální anorexie přesunula v jinou nemoc. při propuštění, bylo to po třech měsících, jsem měla 48 kilo.Doma jsem se pokusila o sebevraždu a tak se proces opakoval. zhubla jsem, léčebna, propuštění…….kolotoč. Pak jsem dostala bulimii, ale nemohla jsem zvracet. nešlo mi to. přibrala jsem na 65 kilo. a skočila jsem z mostu. Dnes vím, že to nebylo proto, že jsem tlustá, ale kůli rodičům. Chtěla jsem, aby si mě trochu všimli. nevšímali si mě ani tak. Dnes je to tak 9 let, už rok jsem byla docela v pohodě, a vdala jsem se. Uzdravila jsem se. Te´d jsem začala chodit na vysokou školu, ale opět začali nějaké problémy. nevím přesně jaké. S trvalými následky v kolenou jsem začala chodit na ortopedii na injekce, hodně to bolí, mám strach, že neudělám zkoušky, vyhodili mě z práce. Už jsem si zase začala lámat ruce, pořezala jsem se a spálila jsem se schválně o žehličku. jen tak jsem ji prostě přiložila na ruku. Nevím co se to děje. Byla jsem už zdravá. Rodiče mají teď každký svého partnera, táta se znovu oženil, jsou perfektní, přesto si víc rozumím s rodiči mého manžela. Moc je trápím tím jak si ubližuju a nevím co s tím mám dělat, abych zase byla zdravá. jídlo je docela v pohodě, ikdyž skoro každý den se ptám manžela jestli nejsem tlustá. mám pocity výčitek, že jsem méněcenná, že jen ubližuju a myslím na to nejhorší, co se mi právě nepovedlo. Musím se udržet a tak hledám hodně činností, práce přes den, neustále něco dělám, abych nemyslela na blbosti. Snad se mi to povede a budu zase zdravá. já vám přeju aby vy všichni jste byly zdravé a všechno zvládali alespoň o trochu lépé než já. Ale i já to dokážu zvládnout, věřím si a za tím si jdu. hodně štěstí všem.

Ahoj Holčiny, bylo mi v srpnu 15 let. Už skoro dva roky kazdy den zvracim. Ptam se sama sebe zda to ještě zvladam. Do poloviny srpna, kdy sem měla dostat menstruaci jsem byla v pohodě. Ale nedostala jsem to. Řekla jsem si, že se mi to zkrátka zpozdilo.Ale nedostala jsem ji ani v pulce září, ani na konci září. Nejsem nijak vyhublá. Mám akorát hubenou postavu. Byly dvě možnosti- buď jsem v tom, nebo je to tim, že sem zhubla. Ani nevíte,jak sem se bála že jsem těhotná. Nejsem. Dnes jsem si dělala test. Naštěstí nejsem. Ale nedostala sem to. Dodávám že měřim 161cm a vážim 48. chci zůstat takhle hubená, a nechci zvracet. NEPOTŘEBUJU UŽ HUBNOUT VÍC, JEN TO UDRŽET BEZ ZVRACENI. Držim všem co bojují s anorexii či bulimii palečky,aby to zvladli a kdybyste mi nekdo chtel odepsat piste na fialka.js@seznam.cz

Je to něco přes tři roky, kdy jsem si přála být hubená, na nic jiného jsem nemyslela a žila jsem jen pro to jedno jediné – pro krásnou štíhlou postavu. Ani nevím, jak to všechno začalo. Připadá mi to jako včera a zároveň je to celým mým životem. Když si představím, že za celé měsíce, roky jsem se pořádně nenajedla a nebo, když jsem jedla, tak jsem se strašně stáhla do sebe, měla jsem výčitky, brečela, křičela jsem, nechtěla jsem nikoho vidět, nechtěla jsem nic dělat. Bylo mi všechno jedno. Jako kdyby mi chtělo to jídlo ublížit a já jsem nevěděla, jak tomu mám zabránit. Nemám ráda ten hrozný pocit, když se najím, jako kdybych selhala, něco udělala špatně. V tuhle chvíli bych si přála, aby mě někdo objal, vzal do náručí a řekl, že to bude dobrý, že se nemusím bát. Ale to se nikdy nestalo, místo náruče jsem se dočkala jenom toho, že přišly výčitky a bezmoc, bezmoc – to je to nejhorší, co může člověk zažít. Ale ona je se mnou pořád, nechce odejít a říká mi – zase si to nedokázala, zklamala jsi, jsi slabá, nic nedokážeš. A já jenom doufám, že je to zlý sen a někdy se z něho probudím. Ale zatím je ten sen pořád ve mně. Když se dívám na lidi, kteří něco jí, tak já nevim……. nemám to ráda, někdy se mi z toho dělá špatně… Skoro nikdy nejím před ostatními, nevím proč, ale prostě to nejde, jako kdybych neměla vůbec hlad. Někdy mi připadá, že ani nežiju, chodím a zdá se mi, že nemám nohy, dívám se všude kolem, ale moje oči nic nevidí, potkávám lidi, ale oni mě ne. Jenom cítím ten hrozný chlad, on je všude. Je pořád se mnou…… Co je skutečnost a co je jenom sen?? Možná, že bych ještě psala dál, ale teď už by to byla jenom slova, věty bez konce, která nemají ani začátek..

Mile ctenarky, je tu muj pribeh,ktery zacina v mych 13 letech.Ted je mi 16 a ja si konecne priznala,ze jsem nemocna. Poprve jsem zacala zvracet,kdyz moje maminka mela tezkou autonehodu.Byla na umreni a ja byla ve velkem stresu.Bylo mi pouhych 13!Byla jsem zrovna v te dobe v ozdravovne a jela jsem do Nemecka(tam moje mamka zije a ja ted take) za ni do nemocnice.Byl to strasny pohled a velky sok!Kdyz jsem se vratila zpet do meho byvaleho bydliste,ma nejlepsi kamaradka se na me vykaslala kvuli jine holce a ja zustala uplne sama.Uz drive se mi smali,ze jsem tlusta a ona pak take.Chtela jsem jim dokazat,ze dokazu byt take krasne stihla.Zacala jsem zvracet pravidelne.Pak se to nacas uklidinilo,ja jela s myma kamaradkama na tabor,kde byla i moje byvala nej kamaradka.Zacali jsme se spolu opet bavit.I pres to jsem ale nechtela na tom tabore jist,kdyz uz do me neco vedouci dostali,okamzite jsem sla na zachod zvracet.Meli jsme tam hodne pohybu a kdyz jsem se vratila,vazila jsem 54kg.Ve skole to bylo podezrele jedne nasi pi. ucitelce a dokonce se me i ptala,jak to ze jsem tak moc zhubla.Odsekla jsem ji,ze jsme meli hodne pohybu na tabore.Poverila jednu spoluzacku,at hlida,kdo casto chodi na zachod,ze jsou obcas pozvracene.Ano,samozrejme ode me.Kdyz jsem se to dozvedela,dostala jsem strach,aby na me neprisli a tak jsem ve skole radeji nic nejedla.Doma to ma macecha,ktera me psychicky i fyzicky tyrala vedela a pres to nic nedelala.Jen rekla,at si po sobe radne uklizim zachod.Muj tata se o me take nezajimal.Poznala jsem mou velkou prvni lasku.Nevedela jsem,co je vlastne zac.Podvadel me,lhal mi.Myslela jsem si,ze kdyz budu krasne hubena,zmeni se.Vedel o mem problemu a chtel,abych jedla.Kdyz jsem byla s nim,trochu se to zlepsilo.V cervenci tohoto roku jsem se odstehovala do Nemecka.Byl tu se mnou na prazdniny a ja doufala,ze nam to vydrzi.Hned co odjel,prestala jsem jist uplne!Nezajimal se,co delam,proste o nic.Kdyz jsem se s nim pred mesicem rozesla,byla jsem na dne.Bylo to prave kvuli memu problemu,protoze me vytacelo,ze se nezajima.Nevedel o tom nic,az pred dvema dny mu to rekl jedne muj kamarad.Okamzite se ozval,ze me miluje,ze zadnou do ted nemel a nema.Dnes jsem se od jeho nej kamarada dozvedela,ze lze uplne ve vsem!Spal s nejakou fetackou atd.Jsem opet uplne na dne a vse,co jsem si za ten mesic dokazala vybudovat,co se tyce jidla,je v trapu.Moje mamca si totiz zacala vsimat,ze nejak moc rychle hubnu.Priznala jsem ji konecne barvu a ona do me cpe alespon dve lzice polevky,nebo neceho podobneho denne.Obe vime,ze bez odborne pomoci to nedokazeme.Ted ale nemuzu na leceni,musim udelat zkousky.Mozna v lednu,nebo pozdeji preci jen navstivim psychologa.Nevim,co chci.Jist,ci nejist?Citila jsem se tak krasne,kdyz jsem vedela,ze v sobe nic nemam.Kazdy den se pozoruji v zrcadle,jak mi jdou krasne videt zebirka.Vim,ze to je boj do konce zivota.Je mi 16 let a lituji dne,kdy to vse zacalo.Porad mam touhu byt krasne stihla jako modelka,ikdyz vim,ze tento zpusob hubnuti neni spravny.Je to boj psychiky a pokud nekoho nenavstivim,nikdy to nezvladnu.Doufam,ze vas muj clanek inspiroval a budu stastna za kazdy vas nazor ci postreh. Preji vsem,aby tuto cestu zvladli.