Archives

ahojky Začnu od začátku krůček po krůčku. Už od malička jsem byla pučmelík.Myslím, že to bylo tím, že jsem trávila hodně času u babičky. Ta mě cpala samýma dobrotama jako jsou její buchty, knedlíky, lívanečky a další mňamky. Zezačátku mi nevadilo, že jsem tlustá, jelikož jsem z toho neměla rozum. Ale kolem tý pátý třídy začaly ty náražky od spolužáků. Samozřejmě, že mi to bylo líto, ale neřešila jsem to. Na začátku devítky jsem si řekla a DOST, takhle už vypadat nechci. Začala jsem hubnout, šlo to úspěšně a zdravě. Ze svých 74 kilo jsem měla 64. Všichni říkali jak mi to sluší, jak jsem se změnila. Nikdy jsem nebyla zamilovaná, neměla žádný tajný lásky ani nic takovýho. Až jednou to přišlo, zbláznila jsem se do kluka o 10 roků staršího než jsem já. On si mě nikdy ani nevšiml. A proč by taky měl. Měl holku, která byla krásná,hubeňonká a v jeho věku. Bylo mi jasný, že mezi náma nikdy nic nebude, ale pořád sem si říkala, že možná jednou by se ten zázrak mohl stát. Pak sem ho dlouho neviděla a přešlo mě to. Během prázdnin se moje váha vrátila na 70kg. A byl tu prvák. Přišli problémy s učením, opět narážky od spolužáků na mou postavu,potkala jsem znovu JEHO s tou jeho milovanou kostřičkou. Blesklo mi hlavou, kdybych byla hubená jako ona, tak by si mě mohl všimnout a mohlo by se něco změnit.A tady přišlo to co nemělo. Do teď si přesně vzpomínám jak stojím v koupelně nad umyvadlem a říkám si tak to jednou zkusím jaký to je vyzvracet jídlo. Ten den jsem měla jenom melouna a nic víc. Strčila sem prsty do krku, nešlo to, dávila sem se a vyšlo to asi až na potřetí. Potom už stačilo jednou prsty strčit a šlo to. Druhý den si říkám, tak proč to neskusit znova, vždyť do nebylo tak hrozný. A jídlo šlo ven znovu. Říkala jsem si, já přece nejsem jako ty bulimičky, který se nacpou a pak všechno vyzvrací, to přece ne, já jím málo a pak zvracím tak to je přece něco jinýho. Pak sem si říkala, ale když už to zvracím tak proč se pořádně nenajíst a pak to vyzvracet. Vyjde to na stejno a alespoň se najím.Nejdřív sem si tím připadala hrozně zajímavá, ale pak se sama sobě hnusit. Bylo mně špatně jak sem přejedená a ten pocit, že ještě dnes to musím vyzvracet byl hroznej. Čekala jsem na každou volnou chvíli, kdy budu sama doma. Jen když šla mamka nakoupit, tak už sem letěla na záchod a šup s jídlem ven. Když naši byly doma, tak jsem si vzala do vany kýbl, pustila vodu ve vaně(aby nebylo slyšet jak zvracím) a pak když sem šla vylít kýbl do záchoda tak jsem jim řekla, že jdu vylít vodu,protože v koupelně bylo mokro tak sem setřela.Lhala jsem den co den, pokaždé se nějaká ta výmluva našla. Když to nešlo v koupelně, vzala sem velkou mísu k sobě do pokoje a našim řekla, že balím dárky ať tam nechodí.A znova sem zvracela.:-( Váha šla opět dolů a měla sem 60kg. No jo, ale holky v mým okolí mají kolem těch 53kg a to já chci taky. Ale mně už to dál nešlo. pořád těch 59-60 a dál se to nechtělo hýbat. Vydržela sem 3 dny jíst normálně(s mírou). Potom sem viděla plnou lednici a tu dokázala vybílit až do posledního kousku.Připadala jsem si jako bezedná nádoba do které se vejde všecko a zas tu byl ten pocit, že se můžu najíst a pak jenom všecko vyzvracet mi dělal dobře. Tohle všecko trvalo rok,cítila jsem se provinile že našim tak lžu, ale ono to ovládnout nešlo. O letních prázdninách jsem to omezila, zvracela jsem tak jednou za 14dní a už sem na tom nebyla tak závislá. Jenže nový školní rok začal a já sem v tom znova až po uši.Ráno si dám jedno jablko a pak až do odpoledne než přijdu ze školy to vydržím. A říkám si,tak holka a dneska to vydržíš a ovládneš se, ale ono ne. Opět vyprázdním lednici a čekám až naši půjdou spát, abych já se mohla zavřít do koupelny a všechno vyzvracet. Pořád mě bolí od toho zvracení v krku, jsem unavená,ospalá a dělám to furt dokola. Sem bulimička. Chci moc moc přestat,ale nejde mi to. Ted je deset večer a já slyším jak se u nás v ložnici zavřeli dveře. A já už musím jít abych mohla zase v koupelně všecko jídlo co jsem do sebe za celý odpoledne nacpala vyzvracet, uklidit všechny stopy, aby nikdo nic nepoznal a jít unavená a s pocitem viny spát. Tak se mějte lidičky a nevzdávejte to, já se taky budu snažit moc a moc přestat. A vím, že se mi to jednou podaří a držím vám palce at vám taky. Ahoj

Tak teď jsem to lidi vážně přehnala! Pávě jsem lhala jako nikdy předtím. Začalo to v předminulou sootu.Mamka mě vzala na pizzu!No a se stalo.Nejsem zviklá teď jíst takové velké porce.A tak se můj žaludek začal bouřit.Jen jsem přijela domů všechno to skončilo v …víte kde.Mamka to z chodby slyšela, a řekla že to mám z cesty autem a´t si du lehnout… No jo, ale mě to připadaloo jako dobrý nápad, jak se pod záštitou nemoci zbavit nepotřebného jídla. Zvracela jsem několikrát za den.Pak jsem přestala úrotože jsem měla jet k dědovi ale po návratu jsem začala znova.Mamka zase že to mám z cesty a že další den nepudu do školy.Tak to mi ještě scházelo! Ve škole mě nikdo nehlídá a můžu jíst kolik chci já, a porce tak málé jak se mi jen zamane. Dobře, ale pokračovala jsem, do téhle středy, pak mě mamka odtáhla k doktorovi.Naštěstí tu řádí nějaká podobná viroza kdy všichni ve městě mají horeky, průjmy a zvrací.Doktorovi bylo divný jen to že jenom zvracim ale to je jedno.Musela jsem ale do pátku zůstat doma a přestat zvracet jinak by mě doktor naprosto jistě poslal do špitálu!A tam bych byla na pokoji s několika lidma…a prst do krku bych si dát nemohla protože by se na to přišlo……… Mám teď hrozné výčitky svědomí! Dvoje…první že musím nechat jídlo v žaludku…ale ty druhý jsou ještě horší…že jsem lhala rodičům, a oni se mohli chudáci zbláznit strachy co semnou je….. Teď mě hrozně bolí břicho..mám v něm dnešní večeři! Ale že jsem zklamala rodiče je asi to nejsmutnější….

Dlouho jsem přemýšlela, proč jsem s tím vším začala…Už ani nevím. Začalo to totiž hodně nenápadně. NIkdy jsem nebyla tlustá, vlastně ani oplácaná, prostě štíhlá holka, akorát s nevysportovanou postavou. Na základce v devítce jsem byla schopná sníst k snídani špagety, oběd v jídelně, jít si přidat, po cestě domů si s kámoškou koupit nějakou tu malou čokoládku a k večeři si dát tři chleby.To bylo ještě když jsme byli všichni spolu(já, máma, táta, celá velká rodina:-). Byla jsem spokojená, nic mě netrápilo. Ale jasně že jsem po tomhle stravování začala trochu nabírat, lehce jsem se zakulacovala, tak jako každá holka v pubertě. Kdyby tak můj strejda nezačal rejpat…Kdyby můj táta nezačal zvracet… A kdybych nenašla máminu fotku, kde byla jako kostra(nedávno jsem se jí na to ptala a řekla mi, že to bylo kvůli tomu, že byla na operaci-já si to nepamatuju, v té době mi byl jen rok-takže žádná anorexie, jak jsem si původně myslela). No ale zpět ke mně->po strejdovo poznámkách jsem nad tím začala uvažovat a řekla si, že má asi pravdu. Začala jsem chodit dvakrát týdně cvičit, hodně mě to chytlo. Omezovala jsem večeře(pro mě bylo utrpení dát si třeba jenom jeden chleba a ve škole k obědu jenom pět knedlíků místo osmi, byla jsem vážně jedlík:-). Ale dalo se to. Postupně jsem pak přestávala jíst ten chleba k večeři, jedla jsem jogurty… Ale pořád to na mě nebylo moc vidět a já to ani tak moc vlastně neřešila-kde jsou ty doby?!:-) Pak se naši rozvedli, já se s mámou přestěhovala a ona mě přestala s jídlem kontrolovat uplně. Cvičit jsem chodila čtyřikrát-pětkrát týdně, to abych byla co nejmín doma, nějak jsem se v novém bytě necítila, k večeři jsem začala jíst jogurty, od října si odhlásila obědy a místo teplého jídla jsem jedla celozrnné rohlíky. To pořád ještě šlo, ale to moje omezování(pak už mi to ani tak nepřišlo-spíš jsem si říkala, že jsem předtím byla nechutná) už začalo být vidět. Po čtyřech měsících si mě na cvičení odchytla jedna holka, která tam taky chodila pravidelně a říká mi, at už neblbnu, že jsem hodně zhubla a za chvíli to nebude pěkný. Myslela jsem, že se zbláznila, vždyt já přeci BYLA V PORADKU! Jak jsem si myslela. Měla jsem určenou neděli jako den, kdy si dám něco sladkého, snídala jsem pořád normálně(třeba i omeleta, buřtík, dortík-na co jsem měla chut, protože snídaně, ta se přece spálí ve škole:-). Za další měsíc jsem byla jak posedlá, šli jsme s kamarádem na snídani, já si dala čaj, on nějaké klobásky a nechápal, že si nechci ani kousnout. Kámoška začala mít řeči, ale spíš jen záviděla, protože ona sama se snažila shodit a nedařilo se jí to. Pak přišly prázdniny a dovolená právě s touhle kamarádkou. První čtyři dny jsem skoro nejedla, lidi ze zájezdu(měli jsme plnou penzi, všichni jsme se scházeli u snídaně, obědu, večeře:-) na mě i na kámošku koukali jak na exoty, když jsme se první dny vůbec na večeři neobjevily(kamarádka totiž taky nejedla, prý dieta). No ale pak nás to zlomilo a začaly jsme jíst, vyloženě jsme si jídlo užívaly, dovolená byla hned hezčí:-). A tam začalo to moje „normální jezení“-vlastně přežírání. Potom návrat domů, pokusy o hladovky, docela to v těch vedrech šlo, váha kolísala… Potom voda s tátou, tam jsem jedla jako šílená nebo nejedla naopak vůbec nic. Ale táta si asi řekl, že při hladovce pročištuju organismus nebo co:-), tak to neřešil… A při návratu domů jsem prostě pořád jedla a jedla, nešlo to zastavit, měla jsem pořád dost času, žádný stresy, nudu jsem zaháněla vařením, pečením a následním zkonzumováním všeho:-). Pořád se střídalo nejezení-žraní, pak projímadla. No a začala škola a já se snažila najet na svůj „starý režim“. Nevím, jestli jste četli moje jídelníčky, vím, že mi tu holky hodně „nadávají“, ale snažte se mě pochopit. Já se prostě cítím hrozně, když se mi nafoukne břicho, zadek, stehna, dokonce i tváře mi pak připadají větší! Zatím se mi ale to „najíždění“ moc nedaří, vždycky o víkendu zase ujedu, dokonce jsem ted i dvakrát zvracela, to mi bylo hrozně zle a už to vážně nikdy nechci udělat. Bulimie mi připadá nechutná, jako kdybych se neovládala! A to já nechci, chci mít všechno pod kontrolou! Chci mít pod kontrolou jídlo! Snad se mi to podaří… Bud se změní něco v mojí hlavě a přestane mi tam našeptávačka anorexie tvrdit, že jsem tlustá jako prasátko a nebo zhubnu a uvidím… Třeba budu konečně spokojená…A já chci být spokojená. Už se vidím, vypadám jako éterická víla, když si sednu, stehna se nerozplácnou, žádné zatahování břicha, netřeba nosit stále podprsenku…:-) Nechci nikoho před PPP varovat, každý si zvolí, jak žít. Ale myslím, že kdybych tenkrát hubnou nezačala, mohla jsem být spokojenější… Ted už je ale pozdě, už budu spokojenější jenom hubeňoučká… Jujda, to jsem se rozepsala:-). No pokud jste došli až sem, tak přeju krásný zbytek dne:-)!

Ahoj všichni co trpíte PPP, nebo s ní máte cokoliv společného. Psala jsem sem už několik článků, přesněji dva, takže to teď shrnu v bodech. Měřím 164cm, vážím 57kg a je mi 13let. To je asi tak podstatné. Dřív jsem chtěla zhubnout na 40kg, později na 47, teď by mi stačilo 50… Samozřejmě mě všichni podporují a snaží se mi pomoct. Tedy všichni co píšou do komentáře, doma ani ve škole nemají ponětí. Jo, ještě jsem ani neřekla co mi je… Já osobně myslím že nic moc zvláštního, ale človíčkové odtud se shodli že jsem bulimička a brzy bych mohla mít vše – přejídací záchvaty, případně začít „anorektičit“ Zvracím co nejčastěji to jde, tedy když jsem doma sama. Předtím se nacpu, většinou to je tak jedno normální jídlo + třeba kompot. Vždy mám pocit že praskám ve švech atd… Několikaminutový pobyt nad záchodovou mísou mě však tohoto pocitu zbaví a ani to neni tak hrozné jak si většina myslí. Hrozné jsou až následky. Ani nevím proč, myslím že za půl roku jsem si už mohla zvyknout, mám od pláče rozmazné oční linky a po tvářích se mi se slzami míchá řasenka. Pořád brečím, nechápu proč. Dneska jsem byla na preventivní prohlídce. Myslela jsem si, že to bude bez kazu a to doslova. ALE ta „kráva“ mi jich našla 3! Praj jsou maličký ale tu stříbrnou hmotu mi tam narvala stejnak. A to je problém… Vím že se sem nehodí, ale potřebuju vaši pomoc!!! Celkem mam pusu už 5x „záplatovanou“ a hrozně se za to stydim. Rodiče mi slíbili předělání plomb na bílou barvu, ale tento zákrok stojí 1500korun!!! Takže až někdy po novém roce! Ale co do té doby??!! Teď jsem si uvědomila, možná za to může zvracení. Přecijenom si po tom né vždy vyčistim zuby, občas si jenom pusu vypláchnu… Fůj, napsaný to zní ještě hůř než v mojí hlavě… A tak se chci zeptat: Když se s někým líbáte, vadí vám jeho plomby??? Víte, ony nejsou zas až na těch nejhorřích místech, ale stydím se usmát… A tím bulimii jenom podporuju, za chvíli se už nebudu ani smát chtít! Odsoudíte někoho kvůli počtu plomb? Prosím pište, vím že to nesouvisí s tématem PPP, ale píše to ASI bulimička…

Zdravím Vás všechny, kdo navštěvujete tyto stránky. Možná si někdo pamatujete na mé bouřlivé příspěvky v pokecu, ale spíš už nevíte, kdo jsem. Nevadí. Jmenuju se Caroline a ppp trpím od 14 let. Teď je mi 22. Mám za sebou celkem půl roku hospitalizací a několik nedodělaných škol, které jsem zkusila, pak přestala jíst, zhroutila se a šla jsem svou starou známou trasou: JIPka, Psychiatrie, propuštění, bulimie, anorexie…..a zas naJIP atd. Teď se něco změnilo. Studuju vyšší odbornou zdravotní školu. Kvůli mé nemoci jsem byla na pohovoru s třídní a ředitelkou. Třídní mi řekla, že kvůli tomu, že mám anorexii, udělá všechno proto, aby mě ze školy dostala pryš. Podala jsem píšemnou stížnost na ředitelství, načež si mě ředitelka zavolala a řekla mi totéž, co třídní. strašně mě to ublížilo, týden jsem se klepala strachem a nervozitou, nejedla, občas jo, ale pak jsem zvracela. Hned následující týden na praxi se mi začal dusit 140kilový pacient ve stavu poruchy vědomí – nehybný. Chtěla jsem mu poskytnout první pomoc – zvednout ho a bušit do zad…nemohla jsem s ním ani hnout. Tak jsem ho aspoň otočila na bok, aby se mu dýchací cesty uvolnily. hurá, povedlo se. Ale stalo se i něco jiného. Uvědomila jsem si totiž, že opravdu nemůžu být zároveň anorektička, i zdravotní sestra…. Od dalšího dne jsem začala jíst. Ztratila jsem moc. Ztratila jsem svou jedinou jistotu – hubenost a hubnutí. Najednou nemám nic. Obrečela jsem to. často to oplakávám i teď, když se mi nafoukne bříško, které nebylo zvyklé jíst. Brečím, když se cítím bezmocná. Už nemám zbraň, která mě proti všemu chránila. Cokoli se dělo, cokoli mi nešlo, všechno mi to bylo jedno, protože jsem měla to svoje „bohatstvíčko“ – hubnutí a trčící kolsti. Teď – zrovně teď nemám nic. ale jsem teprve na začátku. Chce to jen vydržet. Stejně jsem si malou náhražku našla i teď: je to přepínání se až do padnutí. Neustále se učím. Jednička mi nestačí, pokud nemám plný počet bodů. Nedovëdu si říct: „dnes jse se učila už 4 hodiny, dám si pauzu“. nemůžu si dát pauzu, protože ji nedokážu prožít. Pořád mě to nutí se učit. I z postele při usínání jsem několikrát vstávala s tím, že se ještě „chviličku“ budu učit. (teď to problém už není, na usnutí používám psychowalkmana) A když jsem vyčerpaná, začne se na mě sypat vše negativní: „nestíhám!“ „měla jsem udělat víc!“ „neměla jsem se nechat strhnout dějem filmu, měla jsem se učit!“ „ježiši, usnula jsem. Mami! jak jsi mě mohla nechat spát? proč jsi mě neprobudila?“ Máma: vždyť jsi přetažená, byla jsem ráda, že spíš. já: „ne, ne ne!!! já se chtěla učit!“… Takto teď vypadá můj život. ale chci pokračovat v jídle. Moc to bolí, ale ještě to snad chvíli vydržím. snad si zvyknu. Snad se mi časem uzdraví i střeva zničená projímadly. Kéž by. Toto utrpení plynoucí ze změny se nedá vydržet dlouho…aspoň u mě ne… ALE: důležitá informace na konec: JDE TO. A JDE TO I KDYŽ VŮBEC NECHCEME, KDYŽ O PPP NECHCEME PŘIJÍT, KDYŽ PPP JE JEDINÁ STAROST ALI I RADOST V NAŠEM ŽIVOTĚ. …A moc věřím tomu, že čím normálnější pro mě bude jíst, tím víc budu vnímat svět okolo mě. Napíšu vám, jak pokračuju. ale to až za čas. všem vám držím palce….Musíme to zvládnot!!!