DENÍK….

Toto je článek z deníku, který když jsem si přečetla mi trochu otevřel oči … tak třeba si ti,kteří ho budou číst taky něco uvědomí! … Jídlo není smysl mého života! Teď už to vím. Konečně jsem na to přišla. I když je pravdou, že pozdě… pozdě, ale přece-to je heslo kterému věřím a toleruju ho! A proč pozdě? – mám teď špatné zuby a celkově porouchaný metabolismus.. Dřív jsem si myslela, že nemůžu žít bez toho, aniž bych byla štíhlá jako proutek. A štíhlost pro mne znamenala nejíst nebo jídlo vyzvracet. Byla jsem tím tak posedlá až jsem se úplně uzavřela do sebe a nevnímala okolí. A to se stalo mým velkým PROBLÉMEM. Pak jsem vše z okolí vnímala jako útok na mne a každé: „Ty jsi přibrala!“ mě táhlo ke dnu. Jednou ale řekla má kamarádka: „Každý by měl ve svém životě dostat DRUHOU ŠANCI“ a já bych ji nechtěla promarnit. Teď už vím, že v tom nejsem sama a mé okolí mě podporuje a neútočí na mne. To, že jsem si tohle uvědomila a jakoby tím vystřízlivěla mi hodně pomáhá!!! Jsem unavená jako pes. Ale jdu spát s pocitem, že svůj život prožívám taková jaká jsem v tomhle okamžiku, ať se to každému líbí nebo ne! A ne jako dřív, když jsem si říkala : „Dnes byl poslední den kdy jsem jedla a zítra začnu nový život bez jídla, protože jen hubená můžu být šťastná.“ Život je založen na náhodách a z toho plyne, že si nebudu plánovat co jíst a co ne, protože nikdy nemůžu přesně vědět, co se stane… Ale vím, že JÍDLO NENÍ SMYSLEM MÉHO ŽIVOTA!… Doufám, že to někomu taky pomůže! Každý by se měl nad sebou občas zamyslet a uvědomit si, že život máme jenom jeden a že by ho měl prožívat naplno.- Jako by byl každý den ten poslední!!!!

Je to normalne??

Uz dlho si tu citam vsetky pribehy..Stale rozmyslam,ci mam s nimi nieco spolocne..podla mna nie,ale podla mnohych ano..no ale zacnem od zaciatku..teraz budem mat 17rokov…presne pred rokom,som mala asi 48/9kg a meriam 168cm..asi to bola normalna vaha,ale mne sa to nezdalo..celu dobu som bola spokojna,ale potom mi jeden spoluziak povedal,ze ci som nahodou nepribrala(zevraj to myslel zo srandy,ale ja som to brala absolutne vazne)..potom mi mama raz vecer povedala,ze by som po siestej nemala jest a prave vtedy som si uvedomila,ze na co som bola v lete a celu dobu hrda?ked som chodila v kratkych suknickach a myslela si,ze mam peknu postavu..blbost!!a tak som sa zacala obmedzovat v jedle..trvalo to asi tak dva mesiace,potom mi na to dosli rodicia,mala som asi 44kg..porozpravali sme sa,strasne som plakala,uvedomovala som si,ze to neni v poriadku,nenavidela som sa a stale som bola v tom,ze som tucna,ze mam tucne stehna a podobne..nemohla som sa ani do zrkladla pozret..pritom o chlapcov som fakt nikdy nudzu nemala,ale neverila som nikomu a nicomu..to doteraz..ale nejak som sa z toho dostala a moja vaha odvtedy bola okolo 46/7kg..a tak to islo az doteraz…asi pred mesiacom som skusila zvracat..neslo to a zda sa mi to blbe,tak som to uz ani potom neskusala…kazdy mi stale hovori aka som chuda a neviem co,ale ja tieto reci tak strasne nenavidim!!preco mi stale klamu??preco to stale hovoria???nenavidim sa,nejsom chuda,ani vychrtla a ani nic podobne co hovoria..od pondelka som nic nejdela,absolutne nic(dnes je sobota)..prvy den to bolo blbe,ale potom to islo..v noci som sa budila a rozmyslala nad tym,jak zase oklamem rodicov..dari sa mi to uuplne skvelo a uz mam 42kg..som stastna..teraz som vazne stastna..nikto to nechape..chcem mat 40kg a budem uuplne spokojna.. niekedy si uvedomujem,ze to asi neni v poriadku,ale potom mam zase pocit,ze ved je to uuplne v pohode,tak co..takto som vazne stastna,kym na mna nepridu stavy uzkosti,depresie..mam chlapca,velmi ho lubim a on mna tiez(aspon dufam:))..jeho mama mala anorexiu a on sa boji,ze do toho spadnem tiez..hmm,pochybujem… len by som rada vedela,co si o tom myslite..asi potrebujem poradit..dakujem…

jsem uz jedna z vas

jsem rada ze jsem si v tramvaji vsimla letaku s internet poradnou,diky tomu jsem se dostala az na tyto stranky.Jsem zoufala a na dne,pred dvema roky jsem mela anorexii,pul roku jsem byla celkem v pohode a pred rokem me to opet zasahlo ale pro zmenu bulimie.Trapi me uz asi rok,stridave zvracim,cpu se jidlem,pak to ztela vyhanim projimadly a nakonec se nekde schoulim a rvu jak maly dite a slibuju si ze to bylo naposled!ale ta svine me stejne premuze a dalsi den takhle brecim znova.Donedavna o tom nikdo nevedel ale pred tydnem me mama vzala na odbery krve a na rozbor moci.Bylo jasny ze kdyz sem vecer mela projimadlo ze to tam bude a taky ze bylo.Mama se malem zhroutila ze uz sem vtom zase,hrozili mi psychiatrii ale nakonec sme se dohodly na spolecnych navstevach psychologa.Jeste sem tam nebyla mam tam jit za 14 dni,mam strach ale taky se tesim ze me konecne osvobodi.Na druhou stranu mi v hlave bijí slova váha ,dieta zdrava vyziva atd.Budu rada kdyz mi budete drzet palce a odhadlate se spolecne semnou ty svine zbavit!!!! Budu rada kdyz mi nekdo poradite nebo napisete vase zkusenosti BNekolova@seznam.cz Díky vsem Devilka………..

SNAD NEJSEM DIVNA.?

SNAD NEJSEM DIVNA.?CHCI JEN TROCHU OBDIVU A UZNANI. Vždycky jsem chtela byt hubena a asi tak pet let po tom touzim vic nez hodne.Ja si proste myslim, ze clovek musi mit budto hodne silne charisma, a nebo byt hubeny a hezky aby ho vsichni uznavali.Prave tohle sem chtela, abych mohla byt opravnene sebevedoma a necitila se jako neco min nez hezci a hubenejsi lidi. Mela jsem povest toho oskliveho kacatka.Byla jsem proste tlustsi nez ostani spoluzacky, talze na mem vzhledu ostatnim nezalezelo, byla jsem proste tlusta-odepsana, hotovo…Bylo mi 14, vyska 173, vaha 69.5. Mela jsem dobre kamaradky a ma´m je dodnes, ale ja touzila po uznani okoli. Tak se mi to povedlo zhubla jsem 9 kg a na chvili 10.Takze to bylo tak tech 61 a dokonce i 59. Najednou si ostatni zacali vsimat, ze nejsem oskliva.Rikali mi, jak mi to slusi a tak.Tak jsem si vybudovala novou image.Zhubla jsem naprosto prirozene, ale myslela jsem janom na to a zanedbavala sem skolu, takze vysvedceni bylo katasrofalni a taky jsem si nechala ujit kluka, co me mel rad. Jenze te vaha se mi nedari udrzet a navic ja chtela 55 kg, ted uz by mi stacilo 58.Ted mama tak 63, teda asi.Protože se bojim dneska zvazit, tolik jsem jedla.Sice mì ted maji vsichni za temer dokonalou, ale ja se boji, ze to skonci a musim zhubnout.Ted sem ve skatulce-hubena, ale na jek dlouho?Nachci byt jako driv.Zoufale se tomu branim.POMOC!!! Tak zkousii co se da.Vim, ze je to spatne, ale ja jsem silna osobnost, tak to snad zvladnu.Nejist se mi moc nedari, protoze to vecer porusim, coz je nejhorsi.Zvracet mi taky nejde…Prostì to nejde. Porad na to musim myslet.POrad myslim na jidlo,studuju pocet kalorii a tak.Zacalo to nevine, ted jsem uplne posedla.Vim to, ale prestanu az dosahnu 58 kg. Nekdy jsem zoufala a prejidam se, jindy nesnesu pohled do zrcadla. Snad si o me nemyslite, ze jsem divna.Mam ted 63 kg a 174 cm, chci 58 kg. Natalka

Proč?

Jsem už rozumná a dospělá holka. byla jsem tlustá, protože jsme se před pár lety přestěhovali a já jsem to nějak nezvládla. pak jsem dost zhubla, ale stejně se mi občas stane, že se přejídám. Ani nevím proč. Mám super kluka, školu v pohodě, super rodinku. Vždycky mě hrozně potěší, když mi někdo říká, jak jsem hubená. Nikdy jsem nezvracela nebo tak, ale fakt nevím, proč to dělám. Snad to zase bude dobrý. nemám bulimii ani anorexii, ale stejně mi jídlo dělá docela problémy. jestli s tím někdo máte podobný zkušenosti, napiště prosím nikastankova@centrum.cz

O mentální anorexii

<p class=“MsoNormal“>     Přiznám se, že jsem dlouho přemýšlela,  komu tento článek věnovat- nejsem odborník, abych ho věnovala odborníkům, nejsem studovaný psycholog, abych ho věnovala nějakým psychologickým časopisům, ba dokonce nejsem ani mentální anorektička, vážící  40 kg/170 cm, abych ho dala do nějaké diskuze a netrpělivě čekala na to, až mi  jiná dívka (mající stejné problémy) napíše, že se musím léčit?..jsem obyčejná holka, která měla a stále má problémy vztahující se k sebelásce, radosti ze života a v neposlední řadě k jídlu. A proto jsem se rozhodla těchto pár řádků napsat především pro ty, které (kteří) mají stejné problémy.Tento článek se nemá ?tvářit? odborně (jak již jsem psala, nejsem žádný odborník v tomto oboru!)  a pokud tam zpočátku najdete informace, které jsou vám již známé, nezoufejte a čtěte dál, slibuji, že je vynahradí jiné, které budou možná jedna ?velká neznámá?!</p> <p class=“MsoNormal“>     Je to tedy speciálně pro ty, kteří už přečetli většinu knížek pojednávajících o poruchách příjmu potravy a v žádné z nich nenalezli, to co hledali?..</p> <p class=“MsoNormal“>      Jde o citaci z knížky? a já sama se přiznám, že když jsem to poprvé četla, tekly mi slzy, bránila jsem se tomu, ale někde v hloubce dušičky jsem věděla, že je to pravda?.</p> <p class=“MsoNormal“><i>?Při nechutenství vystupuji zvlášť zřetelně vtip i ironie, které obsahuje každá nemoc: někdo se zdráhá jist, protože nemá na nic chuť, a umírá, aniž by si uvědomil, že je nemocný!</i></p> <p class=“MsoNormal“><i>To je tedy gol!  </i></p> <p class=“MsoNormal“><i>Chorobná hubenost se vyskytuje skoro výlučně u pacientek. Pacientky, většinou v pubertě, upoutávají na sebe pozornost odmítáním jídla, což zdůvodňuji-zčásti vědomě, zčásti nevědomě-obavou z tloustnuti.</i></p> <p class=“MsoNormal“><i>Striktní odmítaní potravy se ovšem může zvrátit v opak: jsou-li sami a nikdo je nevidí, začnou pořádat neuvěřitelné množství jídel. V noci vyprazdňují ledničku a snědí všechno, na co přijdou. Nechtějí však potravu v sobe podržet a snaží se ji opět zvrátit. Vymýšlejí si všemožné triky, aby okolí neprohledlo jejich zvyky. Je opravdu těžké si udělat správný obrázek o tom, co postižené nechutenstvím opravdu jedí a co ne, kdy je jejich hlad nasycen, a kdy ne.</i></p> <p class=“MsoNormal“><i>Když ale jedí, dávají  přednost věcem, které si označeni ?potrava? sotva zaslouží: citronům, zeleným jablkům, kyselým salátům, tedy výlučně věcem s nízkou výživnou a kalorickou hodnotou. Navíc tyto pacientky užívají  projímadla, aby to málo nebo nic, které do sebe dostanou, rychle a jistě zase vyšlo ven. Maji také velkou potřebu pohybu. Podnikají dlouhé procházky, aby se zbavily sádla, které nikdy nenabraly, a to je při jejich velmi oslabeném stavu na pováženou. Nápadný je také přehnány altruismus těchto pacientek, vrcholící často tím, že s velkou láskou a péčí vaří jiným. Vařit pro jiné, obsluhovat je a pozorovat při jídle-to jim nepůsobí žádnou potíž, pokud také nemusí zasednout ke stolu. Jinak mají velký sklon k pobývaní v samotě a rady se stahuji zpět. Chorobně hubnoucí pacientky nemívají menstruaci, nebo je pro ne tato funkce spojena s různými potížemi.</i></p> <p class=“MsoNormal“><i>     Shrneme-li tyto příznaky, vidíme značné vystupňovaní asketického ideálů.V pozadí se skrývá starý konflikt mezi duchem a hmotou, mezi nahoře a dole, mezi čistotou a pudy.Potravou se živí tělo i svět forem. Ne postižených nechutenstvím znamená ne i tělesnosti a všem požadavkům z těla vycházejícím. Jejich pravý ideál sahá daleko za oblast jídla: cílem je čistota a zduchovnění. Chtějí se zbavit všeho těžkého a tělesného. Chtějí uniknout sexualitě a pudovosti. Cílem je sexuální cudnost a bezpohlavnost. K tomu musí zůstat,co nejštíhlejší,aby se jim nevytvořily žádné obliny vyznačující ženu. <b>Tyto dívky se ženami stát nechtějí!!!</b></i></p> <p class=“MsoNormal“><i>Mají strach nejen před oblými, ženskými formami, ale i tlusté břicho jim připomíná možnost otěhotnění. Odpor proti vlastní ženskosti a sexualitě se projevuje absencí pravidelné menstruace. Nejvyšším ideálem je odmaterializování. Pryč se vší , co  prozrazuje nízkou tělesnost!</i></p> <p class=“MsoNormal“><i>     Ideál askeze je hlediskem, z něhož pacientky nepohlížejí na své nechutenství jako na nemoc a nemají proto pochopení pro žádná terapeutická opatření, mající posloužit tělu. Vyhýbají se umělé výživě na klinice, vymýšlejí stále rafinovanější triky, jak se nenápadně zbavit každého jídla. Odmítají každou pomoc a zarytě sledují svůj ideál:zduchovněním se zbavit všech tělesných projevů. Smrt nepociťují jako ohrožení, protože to, co u nich vyvolává strach, je životaschopnost. Bojí se všeho, co je kulaté, amorfní, ženské, úrodné, pudové a sexuální, bojí se blízkosti a horka. Z tohoto důvodu také nejídají společně. Sedět v kruhu a společně jíst, to je prastarý rituál všech kultur, při němž se rodí lidská blízkost a vřelost. Jenže právě tato blízkost vyvolává u našich pacientek strach.</i></p> <p class=“MsoNormal“><i>     Tento strach pochází ze stínu těchto pacientek, tedy z oblasti, kde na svou realizaci lačně čekají všechna témata odsunutá z vědomého života. Pacientky trpí nenasytným hladem po živém, které se však ze strachu, aby jim nepřerostlo přes hlavu, snaží symptomatickým chováním vykořenit. Čas od času je však nenasytný hlad a žravost přemohou, a tak dochází k onomu tajnému obžerství. Cítí však vinu a snaží se svůj ?poklesek? napravit vydávením toho, co spolykaly. A tak tyto nemocné nemohou najít střet ve svém konfliktu mezi lačností a askezí, mezi hladem a odříkáním,mezi egocentrismem a altruismem. <b>Za altruistickým jednáním vždycky objevíme silně přehnanou egocentričnost, při styku s našima pacientkami rovněž patrnou. Ty tajně touží po pozornosti a dosahují svého cíle oklikou přes nemoc.</b> Odmítáním jídla získávají náhle netušenou moc nad ostatními lidmi, kteří mají zoufalý strach a věří, že je musí přinutit k přijímání potravy a přežití. Tímto trikem dokáží už malé děti držet v šachu svou rodinu.</i></p> <p class=“MsoNormal“><i>     Pacientkám nepomůžeme nucenou výživou, nýbrž jen tím, že dokážeme, <b>aby byly samy k sobě poctivé. Pacientka v sobě musí odkrýt a akceptovat lačnost, nenasytný hlad po lásce a sexu, svou egocentričnost a ženskost s veškerou pudovostí a tělesností.</b> Musí pochopit, že pozemské oblasti nepřekoná jejich potíráním a potlačováním, nýbrž jen tím, že <b>je prožije, a tím integruje, promění</b>. V tomto smyslu si mohou všichni lidé z nechutenství odvodit poučení. Nejen pubertální dívky tendují k tomu, že se snaží s pomocí vznešeně se tvářící filozofie potlačit strach, který probouzejí požadavky jejich tělesnosti, aby mohli vézt čistý a produševnělý život. Snadno při tom přehlédnou, že <b>askeze většinou vrhá stín- a ten se jmenuje žádostivost.</b></i></p> <p class=“MsoNormal“><b><i>                                                                               </i></b></p> <p class=“MsoNormal“><b><i>                                                               </i></b><i>T. Dethlefsen, R. Dahle-Nemoc jako cesta</i></p> <p class=“MsoNormal“><i> </i></p> <p class=“MsoNormal“>Tak to bylo tedy pár řádek!:-)</p> <p class=“MsoNormal“>     Na závěr bych se ještě ráda s vámi podělila o mojí včerejší zkušenost:</p> <p class=“MsoNormal“>Měla jsem možnost absolvovat masáž celého těla, dopropovázenou relaxační hudbou  a vůní růže (z aromatického přístupu je růže rostlinou ženství,mateřství, sexuality a  používá při pomocné  léčbě mentální anorexie). Byla to pro mě chvíle, kdy jsem plně uvědomovala své tělo, lásku k němu a vděčnost za to, že si můžu něco tak pěkného dopřát. A z toho plyne i moje poslední věta : <b>Je velice důležité být sama k sobě upřímná a naučit se mít ráda!</b></p>

Já a bulimie!Nikdy!

Nedokážu přesně ani určit počátky.Snad jsem to nevnímala jako nějaký závažný problém,tak ale asi začíná každý.Myslím,že v těhle případech onemocnění je moc důležité si uvědomit v jaké míře se nachází náš stupeň přecitlivělosti na naše okolí.Ti naprostí ignoranti a silné osobnosti mají asi jen min.zkušenosti v téhle problematice.A ti více citlivější,jako já,spadají do rizikovější skupiny. Mamina mi již v dětství dávala dosti najevo,že nejspíš nebudu mít šanci,se svou hloupostí,dát světu najevo,že tu jsem.Byla jsem málo chytrá,aktivní,necitelná,líná,žila jsem jen pro své věci….atd.Někdy jsem pochybovala,jestli mě vůbec zná,ale nikdy jsem neprotestovala vůči jejím názorům nahlas.Později se ukázalo,že nejsem vůbec špatná na jazyky,že dokážu naslouchat lidem,pomáhat,účastnit se,dozvídala jsem se od okolí,že to co mám doma není v normálu,takovej malej teror.A tak jsem se rozhodla konečně vzepřít,zabalit si a postavit se na vlastní nohy. Jenže i přes mou úspěšnost uživit se,studovat a tak nějak mít vztah, ve mě neustále vězí ta veliká chuť se zavděčit.Jako bych si z té doby dětství odnesla syndrom méněcennosti.A k tomu samozřejmě patří i tzv.určitý ideál krásy.Vždycky jsem aktivně provozovala kondiční sporty,nikdy žádný problém s postavou,ale… Nyní jsem s perfektním chlápkem,máme super syna,nemusím se o nic starat,peníze nejsou problém,osobní vztah není problém,až moc veliký klid a mír.Nemusím se honit,mám spoustu času,až se nudím.Najednou je ten můj rušný život pryč a já nemusím nikomu nic dokazovat,že jsem opravdu dobrý člověk.Snažím se najít si něco co budu ovládat jen já,co budu mít pod kontrolou jen já.Pátek se sešel s pátkem a už jsou to čtyři roky,co se tajím s bulimií.Mám vše promyšlené,všechny ty triky a pravidla,až hnusně promyšlené,abych si dokázala,že je tu něco jen kvůli mě a jen já se s tím poperu,nebo ono se mnou.Bulimie se stala takovým postraním rituálem JEN mého života,tajemstvím,které si hlídám.Něco přísně tajného.Je to jako bych se ve svých záchvatech vracela zpět někam do dospívání,kdy se dělají totální hlouposti,které je lepší nezveřejňovat,jako bych si musela dokazovat,že nejsem ta hloupá holka vlastní mamky,že to zvládnu.Je to brutalita,kam je člověk schopen zajít a jak moc věci promýšlí a plánuje,kdyby se takhle zabýval vším,mohly bychom být opravdu na vysoké úrovni. Schrnuji za sebe,že nyní nejsem posedlá postavou,jsem schopna se normálně najíst,žít,radovat se ale potřebuju něco jen pro sebe.Jen mám strach,že nenaleznu náhradu za tuhle závislost. Ze srdce přeji všem těm,kteří propadli,aby se nevzdali,já to nevzdávám,protože jsou tu vedle mě lidé,které miluji a nechci zklamat,i když nejsem schopna se jim svěřit teď,s hrdostí se svěřím,až se z toho vymotám.A já se vymotám!

Pro mamku……

Tenhle příběh nebude vylíčení mých pocitů…..to už jsem udělala několikrát a k ničemu mě to nedovedlo.Bude to spíš dopis pro moji maminku, jelikož já už vážně nevím, jak bych jí to měla říct.Takže mami, říkám ti to to teď……mám bulimii!Už je to rok, a jediný o co tě žádám je, aby si se na mě nezlobila.Potřebuji jenom tvoji pomoc!Potřebuji, aby si to všechno pochopila.Potřebuji, aby si mě podržela, ale hlavně pohlídala,a bych už to nikdy neudělala.Snažím se ti to říct už asi měsíc, ale nikdy jsem to nedokázala.Pokaždé jsem se nadechla a řekla něco úplně jinýho, ale teď už vážně musím.Nechci aby o tom věděl ještě někdo jiný, jelikož se za sebe hrozně stydím.Chci jenom, aby si mi pomohla!Prosím!Chci se jenom vyléčit!A vím, že to dokážu, jen mi musíš pomoci…………………Eva

Chci být hezčí=stávám se ošklivější

Svůj příběh už jsem psala, takže co chci teď je menší pomoc. Zhubla jsem 10kg, rychle, a teď 5kg zas nabrala. Balancuji nahoru-dolu a už to tak ani nevnímám. Problém je jinatší. Stále si říkám „Vždyť to pořád není tak hrozný, abych měla problémy, vše je pod kontrolou…“ Chyba. V mym hubnutí nepřevládala touha „Chci se líbit okolí“ ale spíš cosi nespecifického, taková vnitřní touha si ublížit. Ne že bych si o 10kg hubenější nepřipadala líp, ke všemu i když jsem předtím nijak obézní nebyla. Avšak teď se sama sobě spíš hnusím: 1) V chuchvalcích mi vypadávají vlasy. Je to tragické množství. Ještě měsíc a budu potřebovat paruku. 2) Občas se mi klepou ruce a je mi zima (především po projímadlech a zvracení, což není časté) 3) Už od června nemám jinak pravidelnou menstruaci. Je to pohodlné, avšak zastrašující. 4) Buď nejím, nebo se přežírám. Z obojího mne bolí břicho. 5) Po každém kJ mi naskočí beďar. Nemohu si pomoct, ale najím se a osypu se. Aby to nebylo tak strašidelné:sebevražedné deprese se pomalu přestávají vyskytovat. Prosím poraďte, co mám proti těmto příznakům dělat (Jen ne: JEZ „NORMÁLNĚ“, prosím, na to bych přišla i sama) Hlavně co stěmi vlasy. Změnila jsem oblečení, chodím prý jak „pytel“. Což mi nevadí, ale především se mi scvrkly prsa. Pořád si říkám „není to ještě pořád tak hrozný“ ale asi za chvíli bude jestli nad těma příznakama nevyhraju

milý deníčku aneb anorexie za dveřmi

Tyto stránky jsem našla úplnou náhodou a stejně jako si své zážitky zapisuji do svého notýsky, využívám možnosti napsat takto svůj příběh. Vše začalo naprosto nevině. Ještě na začátku tohoto roku jsem byla narosto normální holka, která měla pár kilo navíc. Bylo mi sladkých patnáct let a při mé výšce 172 cm jsem vážila přibližně mezi 64 až 65 kilogrami. Nebyla jsem na to pyšná, ale žila jsem si spokojeně, až do doby kdy jsem poznala jeho. Začali jsme spolu chodit ještě před Vánoci. Jmanoval se Kuba, byl sice o kapánek mladší, ale mě to nevadilo. Byli jsme spolu šťstní, než jsem ho začala poznávat. Nebyl zrovna nejhubenější, za to po mě chtěl dokonalost a tak to začalo. Nikdy mi neřekl přímo do očí „seš tlustá“ ba naopak. Potom však přišli narážky na mou figuru, to jsem již psychicky nevydržela a začala „blbnout“. Když jsem shodila prvních pár kilo, byla jsem na sebe pyšná. Obědy jsem mívala ve škole a nechodila na ně a doma to bylo v pohodě, protože si nikdo moc nevšímal, že nejím. A tak jsem blbla a hubla až jsem se dostala na 55 kilo. Začala jsem být podrážděná a na Kubu často vyjížděla, až to skončil. V tu chvíly jsem si chtěla vzít život, ale vemte si taky život tupou žiletkou. Začali prázdniny a já odjela na tábor dělat praktikantku. První dny jsem nejedla, pak se to ale zvrtlo a já se začala přejídat. Tak to šlo až do začátku srpna, kdy jsem odjela do Prahy na brigádu. V Praze to bylo jako aprílové počasí, jednou jsem jedla po druhé ne. Když jsem se vrtátila začali se o mě doma starat, abych jedla. Tak jsem jedla a jedla, až jsem se dostala na váhu 65 kilo. Našla jsem si nového přítele, ale protože je ženatý a má rodinu vidíme se zřítka, také proto, že od sebe bydlíme 150 kilometrů. Vše jsem mu řekla, ze začátku se snažil mi pomoc a docela se mu to dařilo. Teď se to však opět zvrtlo a já v tom zase lítám. Přítele se mi pár dní neozval a já to řeším nejezením. Navíc se k sobě postavou moc nehodíme. On je hubený jako proutek, kdyžto já, škoda mluvit. A tak zase od pondělí blbnu. Obědy jím z donucení a co nejmenší porce, které poté zvracím, jinak nejím vůbec. Z 65 kilo jsem spadla na 60 a má váha stále klesá. Dokonce dopnu své krásné bílé kalhoty, které jsem si sotva navlékla. A tak v tom pokračuji dál a dál…..