Archives

Ahoj,ze začátku chci říct,že tyto stránky čtu už delší dobu a všem vám držím palce. se svým vzhledem a hlavně váhou jsem měla a vlastně pořád mám,problémy už od dětství.Vždycky jsem byla baculka,už od 1. třídy se mi děcka posmívali a nadávali mi do tlustoprdek atd.,ale to mi ještě tak nevadilo.Myslela jsem si že všecko je vlastně jenom sranda,ale v duchu jsem se nenáviděla.Až do svých 12 let jsem s tím nic nedělala.Jenže to bylo na začátku puberty a já se začala pořádně zakulacovat.kynuly mi boky a zadek a břicho….nesnášela jsem se a nemohla se podívat do zrcadla.Ještě k tomu si mojeho přírustku na váze všimli i spolužáci a začali se mi posmívat a nadávat mi ještě víc než předtím.Musela jsem i přejít na novou školu.Bylo to před prázdninami a já si řekla dost!!!!už nechci být tlustá,vždyt můžu být hubená stejně jako ostatní a rozhodla se že do nové školy nastoupím jako úplně nový člověk,že shodím aspon 10 kilo!!!Neměla jsem to dělat,ted už to vím,byla sem blbá,neměla jsem se nechat ovlivnovat spolužákama,ale už je pozdě….Zkrátka,záte to asi všichni kdo si tím prošli,začala jsem omezovat ze začátku jen sladkosti,to pro mě bylo hodně těžký,protože čokoládou,zmrzlinou,bonbonama…. jsem si obalovala nervy a vždycky když sem přišla domů vyžrala jsem půl špajzu….Ale řikala sem si že to musím vydržet.TOHLE SI NIKDY NEŘÍKEJTE!nESTOJÍ TO ZA TO!Postupně jsem omezoval i hlavní jídla a ne¨jedla už skoro nic.Ze začátku jsem na sebe byla pyšná,všichni mě chválili jak mi to ted sluší a já byla štastná.Alespon na venek jsem tak působila.Všichni viděli jen můj vzhled ale na druhou stranu jsem denně hodiny cvičila a ze všech stran na mě útočil hlad.Snažila jsem se honevnímat,ale přitom jsem myslela celý den jen na to čím bych se nacpala.Ale ovládala jsem to,jenže mamce se to už přestalo líbit,zvlášt když sem se zhoršila ve škole,najednou byli všichni proti mě a říkali mi at už začnu zase jíst…že už jsem zhubla dost,jenže ono to nešlo…nešlo vrátit čas zpátky,já se pořád viděla v zrcadle tlustá jako bečka.Došlo to tak daleko že jsem omdlela ve škole a mamka mi hrozila že mě odveze do blázince.To mě vzpamatovalo a já začala trochu jíst.Snažím se jíst alespon 3krát deně v malých porcích a snažím se dívat se na sebe trochu jinak a dochází mi,že svět se netočí jenom kolem vzhedu a váhy,ale záleží hlavně na tom,co v nás je a jak vyzařujeme na okolí.Všichni mi moc pomáhají ve škole i doma,ale vím žedo toho můžu kdykoli zase spadnout,stačí pár poznámek blbých děcek a jak to může skončit……Proto vás prosím,nikomu nenadávejte,ani když má pár kilo navíc,třeba za to nemůže a v jádru je to fajn člověk,mějte se hezky a DRŽTE SE ZE VŠECH SIL!!!!!!

Čau holky,tak si tady pročítam vaše příběhy a uvědomuju si,že bych s tímhle způsobem života měla přestat..ale já CHCI zhubnout.Už jako malá sem byla buřtík.Taky mi to kažej připomínal-doma,ve škole..když mi bylo asi 12 rozhodla sem se,že zhubnu.To sem třeba dva dny nejedla,ale pak jsem to už nevydržela a začla se zase cpát..V létě jsem se styděla vylézt ven v tričku,všechny moje špeky na břiše dost vynikly.Já jsem nikdy nebyla tlustá v obličeji,mam i malej zadek,štíhlý nohy,ale břicho..samej tuk,když se na sebe podívam do zrcadla v plavkách,rozbrečim se jak malý děcko.Chci zhubnout,chci mít pěkný,vypracovaný bříško s minimem tuku.Ještě o prázdninách sem vážila 60kg,řekla sem si,že zhubnu těch 8kg.Tak jsem nasadila přísnou dietu,jedla jen ovoce a zeleninu.Za týden sem shodila asi 3 kg,super,ale já chtěla aby to šlo rychleji,přestala jsem jíst.Za 14 dnů sem měla už jenom 50kg.Začla sem zase trošku jíst a to zas jen ovoce a zeleninu.Byla jsem totiž strašně zesláblá,na všchechny protivná,nedokázala se soustředit..Najednou jsem byla šťastná,byla jsem hubená a líbila se sama sobě.Pořád jsem se kontrolovala v zrcadle,vážila..za chvilku jsem si na svojí novou postavu zvykla a začla se zase přejídat.Před měsícem váha ukazovala 61kg!Měla jsem z toho pořádnou depku a nenapadlo mě nic lepšího,než vybílit lednici a jít to vyzvracet.Ze začátku to nešlo,zvracela sem i půl hodiny..Tak tohle dělam měsíc,někdy i 5x denně a váha ukazuje 57kg:-(Myslela jsem,že to pujde rychleji,takže zase nasazuju hladovku.Jídlo vždycky jenom rozžvejkam,a pak vyplivnu.To mi stačí.Já vim,že se tímhle ničim,ale nechci se už utápět v depresích,že sem ta tlustá,co si nemůže vzít pěkný oblečení,aby se jí všichni nevysmáli.Víte, já se nedokážu mít ráda taková jaká jsem-tlustá.Asi mi z toho vážně hrabe,ale spokojená budu jenom hubená!

Dlouho jsem se rozhodovala jestli mám jsem napsat, protože tyhle stránky navštěvuji dost často tak nevím jestli můj problém jet tak hrozný jako ty které tu stojí. Zhubnout jsem se snažila asi 3 roky a neúspěšně. Před třemi lety jsem si uvědomila že jsem jaksi objemnější a k tomu mnohem menší jak mé kolegyně. Vadily mi na sobě asi nejvíce prsa (po mamce), všemožně jsem se je snažila schovávat, nosila vytahaná trička a mikiny. Jakákoliv zmínka o mých prsou mě dováděla ke hroznému vzteku. A taky jsem měla hrozné špeky na břiše a ten zadek? škoda mluvit ! Říkala jsem si že s tím musím něco udělat, protože se ze mě stávala ušlápnutá puťka ve vytahaném svetru. Já jsem naopak velmi energická, ambiciózní, vůdčí, společenská a jsem ráda středem pozornosti. Ale tyhle všechny moje vlastnosti ve mně utlačovalo moje tělo. Prostě jsem se nemohla projevovat jako JÁ, bála jsem se že jakmile na sebe upozorním, lidi hned začnou koukat na moje prsa a špeky a řeknou si ?Pane Bože ta ale vypadá příšerně. Že se vůbec nestydí vyjít mezi lidy.? V srpnu tohoto roku jsem vážila 55 kg a měřím 158 cm. Za 14 dní jsem zhubla 5 kg. Je to asi tím že jsem byla na brigádě kde jsem hodně makala od 6 do 12 hodin. Za tu dobu jsem jedla jen jedno jablko nebo nektarinku. A když jsem přišla domu tak jsem si dala normálně oběd. Taky jsem doma cvičila a denně běhala. Byla jsem hrozně šťastná za těch 5 kg, které jsem shodila. Cítila jsem se hrozně moc dobře, tak lehčeji a zase jsem byla ta sebevědomá a společenská holka. I když mi prsa vůbec nezmizela doufala jsem že v říjnu už budu mít místo trojek vysněné jedničky. Ale ouha, jak začala škola na běh a jiné cvičení nezbýval čas a navíc obědy ve škole, ty jsem jeden čas vůbec nejedla a ve škole nesvačila, takže jsem byla celý den o hladu ale vydržela jsem to říkala jsem si jak jsou všichni tak nedokonalý že si musí stále něco v kantýně kupovat a následně pojídat. Jenže když člověk celý dně hladový a pak přijde domů, kde má v lednici dobroučké smetanové jogurty a ve špajzu slaďoučkou čokoládku. Jen těžko se odolává. Tak jen co jsem přišla že školy tak jsem se napucla k prasknutí až mi bylo blbě. Uvažovala jsem taky o tom to vyzvracet, alte na to se mám moc ráda, nedovedla bych si strčit prst do krku? Teď je den před Vánocemi a já v 11 hodin večer pojídám cukroví vážím úděsných 57 kg ! ! ! O prsou ani nemluvím, mám už snad čtyřky ! ! ! Jestli mi jen někdo bude chtít napsat tak budu velmi ráda. anitsedom@seznam.cz

Chtěla jsem šok, psala jsem, že bych chtěla aby mi zemřel někdo blízký. Abych nejedla, ztratila chuť k jídlu… Stalo se. A ani nikdo umírat nemusel. Tedy vlastně ne viditelně. Ve skutečnosti jsem umřela já, část ve mě. Nevím která část to byla, nevím ani proč… Možná je těch šoků na mě teď nějak moc. Byly tu vždycky, ale teprve teď je vnímám, jako bych předtím byla slepá a teď jsem otevřela oči… Proč mi (můj) kluk neodepsal na dopis? Třeba mu nedošel? Neměl čas? Stydí se? Bla bla bla… Jenom ho ospravedlňuju, to vše jsou jenom přání. Otevřít oč! Baf! A je tu odpověď? Proč neodepsal? A proč by měl?! Nic pro něj nejsem, taková tlustá tuctová holka, vždy´T takovejch může mít kolik chce… Táta mě nemá rád… Že by se rozhodl právě teď? Ne!!! A to je to nejhorší, už dřív jsem slýchala že by chtěl hubenou tenistku. A to tlustý prasátko co se mu narodilo? To že je jeho dcera? Jo, bohužel. Jeho dcera, co tak nikdy nebral. A jak ji bral? Jako přítěž! Myslí si, že jsem bez citu! To že zavřu dveře svýho pokoje a brečim už neslyej, nemůžou… Zapnu nahlas hudbu, žádný slaďáky, pěkně ROCK. Co si potom myslej? „Ani ji to nemrzí!“ Hloupost! Brečim každej den, ať už kvůli televizi, písničce, starým vzpomínkám. Dokonce i teď se mi chce brečet! Proč? protože jsem blbá a tlustá kevšemu! Že prej maj kluci rádi silnější holky! Pch… a co z toho? Nic! Protože tlustá sice jsem, ale ne holka, kráva!!! Nikdo mě nemá rád, nezasloužim si to! Tak proč tady vzdychám? Kdybych byla co k čemu, vzchopim se a někoho si najdu, ale takhle? Nic! protože ten koho chci neodepisuje… Neobviňujme ho, nemůže za to, tu tlustou prostě nehce! Tak a co si myslíte vy? Chudák holka? Má těžkej život? Ne! Nic takovýho, tahle holka má co chce (kromě sedacího pytle a trička za 1000korun), ona je nevděčná. Nebo to neni tak? Opravdu mi chybí jen ten pytel a triko? A co láska? Aˇˇt už rodičovská, nebo klučičí? Ano, dokonale se rozhodlo, nebude ani jedna z nich! Každýho odrazí nejen vzhledem, ale taky tím co dělá. Když se nikdo nedívá, skloní se nad záchodovou mísou! Ble! Ale už je konec, končim! Nejim, pak nebudu muset zvracet! Jo, chytrý rozhodnutí, že nejim?! Ale nevim jestli mam silnou vůli, snad jo, snad vydržim! Třeba zhubnu, vlastně proto to dělám! Že jsem nemocná, že mam bulimii, tedy že to asi všichni řikaj! Zmatenej dopis, co říkáte? Zmatená holka však nic jinýho nedokáže nepsat! Nenávidim se, to je tak poseldní k čemu se zmůže… Lucka, ta co všechno vzdala…

Zase jsem to udělala – totálně se přejedla a šla zvracet. Tentokrát jsem to vážně přehnala, protože mám poškrábaný krk, dokonce jsem zvracela krev. Myslíte si ale, že mě to odradí? Pokaždé si říkám teď je to naposled, ušetřím peníze, budu zdravá a spokojená, ale nedokážu to. Kolikrát to nezvládnu ještě ten den. Jsem odporná, hnusná, hlavně že hubená. Všichni mě chválí, jakou mám postavu, ale já si říkám, hlavně nehubněte, buďte tací, jací jste, hlavně zdraví!!!! Když to zvládám, tak místo, abych byla šťastná, tak mám depresi, cítím se nafouklá a plná. Proč jsem s tím začala a proč to stále dělám? Je tisíc důvodů proč. Problémy doma – naši se rozvedli, mamka se s novým otcem často hádá, neustále brečí, že jí nebaví život, že chce umřít, ségra má problémy s drogama, brácha taky a já bulimie. To jsme rodinka, co? Každý řeší problémy svým způsobem. Budou Vánoce a všichni máme strach, jak to bude probíhat. Samé hádky? Je to smutné, když nikdo nechce být kvůli jednomu člověku doma a tím člověkem je otec. Může za všechny rozpory u nás doma, myslím si, že hodně zavinil to, že každý máme svou závislost, kterou se pokoušíme zapomenout na to, co se doma děje. Je to tyran, který nás všechny psychicky ničí. Vím, že jsem odbočila od tématu, ale začala jsem s bulimií, protože jsem ze sebe chtěla dostat něco, co jsem nedokázala říct nahlas a teď už se toho nedokážu zbavit a nejhorší na tom je, že si bez toho nedovedu představit život. Když mě něco naštve, sním tabulku čokolády, spoustu sladkého pečiva a pokračuji, dokud nejsem k prasknutí a pak se vyzvracím a je mi dobře. Vím, že je to smutné, ale co se týče psychiky, tak je mi dobře. Pak samozřejmě přijdou výčitky, co jsem to zase udělala, kolik peněz mě to stálo apod. Holky, poraďte mi, co mám dělat, jsem bezradná, chci se z toho dostat, ale zároveň nechci….