Archives

Ahoj, jsem anorektička a už mě to začíná OPRAVDU ŠTVÁT!!!!Každý den si znova a znova opakuju: „Tak dost dneska už s tím výmyslem vážně musím přestat, začít se chovat normálně a užívat si mládí jako to dělá každý jiný mladý člověk!“. Bohužel mi do toho, ale pokaždé něco vleze, nebo lépe řečeno, můj mozek mi do toho vleze sám a jen zřídkakdy jsem schopná mu odporovat. Když o tom tak přemýšlím tak na jednu stranu je sice hezké, že jsem štíhlá a mám postavu jak modelka. Ale v poslední době mi spíš všichni říkají, že jsem totálně vychrtlá, a že už to není hezký! Bohužel je to pravda. Mají proč se posmívat, protože opravdu vypadám jak kulturistka z Dachau. Je mi totiž 14, jsem 170 cm vysoká a vážím 43 kilo. Vlasů tak mám polovinu. Je zázrak, že ještě nejsem totálně plešatá, vylejzaj mi kosti, tvoří se mi modřiny, kazí se mi zuby a asi tak 11x denně chodím na záchod, protože denně vypiju tak 5 litrů vody. Což o to, s tímhle vším žít, mě zas až tak moc nevadí. Vím že na světě jsou lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, a kteří DOOPRAVDY trpí. Jenže TO co mě opravdu vadí je, že můj čas plýtvám přemýšlením o nesmyslech, jako jsou kalorie a to jak vypadám. A pak už mi nezbývá vůbec žádný čas myslet racionálně a dělat něco užitečného. Na jedné straně mozku jsem to opravdu já, ale tu druhou stranu mi v poslední době okupuje nějaká nafoukaná nána, která do mě neustále dokola hučí, že když něco pořádnýho snim a nevyběhám tak, že se proměnim v špekatou obludu, které se všichni začnou vyhejbat a s kterou nikdo nebude chtít nic mít. A já se podle této fantasmagorie řídím!!! No nejsem, já to, ale pitomá? Když se nad tím vším tak zamyslim, tak musim uznat, že mám naprosto všechno, a že my vlastně vůbec nic nechybí. Mám bezvadnou rodinu, koníčky, jsem na dobré škole, mám spoustu kamarádů….co víc si ještě mohu přát, že? A já jsem tak sobecká a nevděčná, že si toho vůbec nevážim nebo sice vážim, ale moc málo a přitom ještě dělám rodičům takovíhle problémy!!!! To je hrůza, takhle už to přece dál nejde!!! Jsou lidé kteří z tohohle všeho nemají třeba vůbec nic a přitom si ještě s tím NIC pomáhajá mezi sebou. A já místo toho, abych se konečně zvedla z toho kanálu, kde mě ta potvora anorexie drží, a šla pro ty chudáky něco dělat, tak radši začnu kolem dokola poskakovat a cvičit, jak pošahaná a výsledek je, že bez večeře, celá vyčerpaná jdu spát. Mimo to, když jsem ve škole na obědě, tak všichni mezi sebou spokojeně tlachají, ale jen já mám plno práce s tím, abych z obalované ryby seškrábala všechnu strouhanku v které je pár kalorií a nějaké ty tuky! Místo toho abych šla s kamarády do kina nebo vyrazila někam ven, tak radši cvičim a dělám dřepy a kliky. Hrůza!!!!!Už mě to opravdu leze krkem. Jestli s tím urychleně nezačnu něco dělat, tak se opravdu bojím toho, co ze mě jednou vyroste! Já vím, že ted přede mnou teď stojí dvě cesty. Jedna vede zpět do světa, v kterém je jedinou důležitou věcí vzhled a na lidské hodnoty se podle mých předsudků proti lidem úplně kašle. Ale ta druhá vede ven, na opravdový svět, kde je světlo a radost, a kde se lidé snaží o to, aby nebyli pamatováni podle toho jak vypadají, ale aby si je ostatní zapamatovali podle toho jací byli a jsou uvnitř. Já nevim jak vy, ale já už jsem se rozhodla. Já takhle dál žít nechci… Já už nechci dál zaujímat místo v lidských očích, ale já chci vlastnit místo v jejich srdci. Ti lidé, pro které stojí vzhled na prvním jsou podle mě….a stydím se, že jsem tyto lidi vůbec kdy poslouchala. Já sem zase napíšu, až budu hezká, jak uvnitř tak navenek a až konečně začnu opět uvažovat alespoň trochu racionálně. Stejně, až jednou budu stará a v županu a bavlněných ponožkách, u krbu, budu v klidu popíjet punč, a přitom vzpomínat na své mládí, tak nechci, aby jedinou mou vzpomínkou byl boj proti sobě samé! Tak Vám všem ostatním, které prožíváte to samé jako já přeji, ať se přes tuhle překážku dostanete a ať na druhé straně naleznete nový a mnohem hezčí život! A abych nezapomněla, tak samozřejmě Všem přeji Veselé Vánoce a Šťastný Nový rok!!!!! Tak zdar a já si jdu hned pro buchtu! Blbost, dám si dvě jsou přece Vánoce!!!!:-)))

Ahoj všichni, na tyto stránky chodím již pár let, ze začátku jako „deni“, nyní jako bublinka.d. Stejně staří „harcovníci“ si mne možná pamatují. Můj problém s ppp začal v ´mých 15ti.. Byla jsem vždy vycrtlé děcko a i v těch 15ti mi každý tu věc připomínal…A já se začala cítit hrozně, začala jsem se schválně přejídat,abych nabrala a nebyla tedy tak „ošklivá“… Moc to nešlo, pak alenajednou přišel zlom – začala jsem se samozřejmě v tomto věku vyvíjet a můj jídelníček dosáhl nejvyšších obratů – od rána do oběda nap.: 5ks bábovky, hrnek kakaa, 2 obložené chleby, buchta, čokoláda, další chleba, pak 3 suché knedlíky; oběd: 5 knedlíků,omáčka…po obědě asi do hodiny, další suché knedlíky a do večeře: asi 5 obložených chlebůnějaké ovoce, tak půlka bábovky s marmeládou a máslem…, nějaké ty cukrovinky, večer pak v podobném rytmu + ještě čipsy, litr až dva mléka a džusy… Nevěříte? Já když to teď píšu tak taky ne… A náhle do půl roku jsem měla o 8 kil nahoře…Pamatuji si další zlomový okamžik… Byla jsem tenkrát v prváku, s mojí tehdejší spolužačkou a nej kámoškou jsem šla na Václavák do C&A..stály jsme v kabince, zkoušely si kalhoty a zjistily, že „jsme nechutně oplácané a celulitidní..“ A že budeme hubnout…najela jsem na super zdravou výživu a skončila s bulimíí…kamarádka s anorexií, po dalším půl roce se nám role vyměnily a já se plácala v anorexii, kamarádka v bulimii. Zdálo se, po čase, že se vše uklidňuje a budeme v pořádku. Obě jsme si našly partnery..Ona se z toho vylízala, mě mělo čekat ještě dalších příšerných 9 let (doufám, že již ne víc..)Do půl roku (zajímavé…půl rok je pro mne asi nějaká magická doba) jsem i přes úžasného přítele začala opět upadat do anorexie, tentokrát jsem zhubla během 3 měsíců na 49,5 kila…měřím 168. To mi bylo 17.. Mé BMI bylo tenkrát na hranici anorektického. Cvičila jsem, zvracela jsem, nejedla jsem, lhala a podváděla, na škole jsem tenkrtá byla naprostá jednička (dodnes tam mám pověst nejlepší studentky z mnoha ročníků..že by známý perfekcionismus?)..Nakonec jsem se s pomocí mámy a tehdejšího partnera z toho dostala – alespoň jsem si to myslela…3 a půl roku jsem byla v pohodě…Tedy, všichni jsme si to mysleli…VČETNĚ MĚ, že ano… Sice jsem se hlídala, dietařila, přejídala, když jsem dosáhla 59kil zhrouceně jsem držela dietu, dokud jsem nedosáhla 56…Pak jsem si mohla dovolit přejíst se, cvičila jsem o 106 a stala se na 4 roky přísnou vegetariánkou a zastácem zdravé stravy, asi necelý rok jsem byla i vegankou. ALe samozřejmě,že jsem k jídlu dle sebe měla naprosto zdravý vztah… Asi v čerstvých 21letech na mně opět přišly těžké deprese…nebyla jsem schopna skoro ani vstát z postele a jít na wc… V té době jsem vážila něco přes 60…na ten věk a výšku ideální váha (to jsem si samozřejmě nemyslela).Dostala jsem anntidepresiva, po kterých jsem měla zpočátku silné nevolnosti…a skoro 3 dny jsem nepozřela ani lžičku jogurtu…Pamatuju si,jak ležím v posteli, pohladím se po propadlém břiše, zjistím, jak je to zas nádherný pocit, stoupnu na váhu,zjistím úbytek a vyrazím ven s pocitem,jak jsem hned krásnější a že když se mi to hubnutí takhle samo nabídlo…tak to dotáhnu,ne? To byl asi konec července, v září jsem šla do školy a spolužačky málem omdlely a ptaly se mne,zda jsem stonala…Měla jsem hbytě v zásobě 10 různých věrohodných výmluv,kterým samozřejmě věřily. Nadávaly jsme společně na doktory, jak mi dávají léky, po kterých je mi špatně a jak se trápím,že hubnu.. Za ten měsíc jsem zhubla 8 kilo…za další měsíc asi 3-4…Dosáhla jsem váhy kolem 50.. Bylo mi zle, bolely mne svaly, přestávala jsem dobře vidět, měla až děsivé výadky paměti, sociální fóbii, deprese, sebevražedné myšlenky, pocity zmatenosti – vybavuji si okamžik – trvalo to asi pár vteřin – jdu před naším barákem po křižovatce domů a najednou zpanikařím a projede mi hlavou: „Kde to jsem,co tu dělám?!“ a pak si vše uvědomím a vyděšená z toho zážitku zalezu domů a jdu s pláčem do postele.. Hrůza! Polykám prášky na hubnutí na kila, beru projímadla a zvracím i 8x denně… Chodím pravidelně na Karlák nechat si měřit tuk…mám větší a větší radost,když mě varují,že mám velkou podváhu a s tímhle procentem přestanu menstruovat… „Pchá, kdyby věděli, že už místo pravidelného cyklu pčišla jed jedna šmouha a nic…“ Myslela jsem si trochu vyděšeně,ale zároveň vítězně – znamenalo to totiž, že se mi hubnout daří. V té době si půjčuji z knihovny kvanta knih o anorexii a kochám se,že jsem dle knížek „příkladnou anorektičkou! – ž na tu blbou váhu,ale to se „spraví“, kilča jsou stále dolů,ne??? Jednou jsem ale zašla do Studia zdraví,kde mi nabídli brigádu a poradenství ohledně správné výživy, tak jsem se rozhodla dát se do kupy, začala jsem tam dělat a zároveň chodit s jedním kolegou. Začali jsme spolu do měsíce bydlet. To už jsem měla krásných asi 58kilo..nabila jsem to velkým přejídáním…tělo mělo po tom hladovění asi chuť to dohnat.. Ale přítel se vybarvil…začalo psychické domácí násilí..během měsíce jsem v tom opět lítala, plácala se v těžkých depresích,sebevražedných úmyslech a sebepoškozování..Zhubla jsem na necelých padesát, bylo mi zle, kolabovala jsem, padaly mi vlasy a díky nové známosti jsem od toho násilníka odešla. Přítelkyni po mě už byl.. Já to naštěstí stihla ukončit dřív..Od té doby…jsou to už 3 roky, jsem neměla období, kdybych byla alespoň jakžtakž v pořádku…má váha se pohybovala od 62 na necelých 46 kil během 3 měsíců, to jsem skončila již v nemocnici…Na Karláku jsem byla na lůžku 8 týdnů a pak na stacíku měsíc…To bylo tento rok..Bezmála ale má váha kolísá během 1-2 měsíců +- 5 kilo. Aktuálně mám 58,ale před 2 dny to bylo 60,5 a před tím 56…Opět zvracím, projímadluju…beru prášky na hubnutí, koupila jsem si Vibratone a nadávám si za to…protože už nechci,ale opět jsem již ve fázi, kdy si nemohu pomoct…Je to závislost…tělo si zvykne na jinou chemii, co vzniká při zvracení a hladovění a je to,jak když jste na drogách… A je mi najednou jedno, že jsem přišla o 2/3 vlasů, mám arytmii, že jsem bolestmi kostí nemohla některé dny chodit a musela odplazit i do kuchyně,abych si nějakým způsobem mohla něco podat, chytlai mne křeče, že jsem se nemohla ani plazit..telefon na druhé straně bytu a já se zoufalým pláčem, vychrtlá, třesoucí se, v křečích a s bolestmi vzlykám, jak jsem tehdy byla pitomá, kdby mne tak teď viděli ti, co mě mají za tu hvězdu, co vše zvládá a je ve všem pomalu nejlepší…jak tu trpí a je k smíchu,no..spíš k politování…bleje do hrnců v pokoji,aby ji neslyšeli na záchodě…Pořezané ruce od čepelek, narvaná projímadly, nenávidí vše a všechny z prostého zpufalství, bez zájmu o vše, jen o kosti a kosti a kosti…Mno…krása… Nic z toho,ale nikdo nevidí, když do toho padá, ani já tenkrát v 15ti… Už to bude 10 let….doufám, že to konečně brzy skončí,ale záleží jen na mě… Tohle tu píšu hlavně pro ty, co se do toho teď řítí a třebaje může alespoň malinko vyděsit to peklo,co mohou projít…Začne to jednou dietou a pak? Hrozí Vám sonda,metabolka, plazíte se, protože nemůžete chodit, tak tak dobíháte na wc…protože jste snědli půl balíku projímadla…a brečíte v křečích na záchodech, v posteli i tajně při sexu, protože Vás to už buď nebere, nebo se za sebe štíte tak, že si to ani nemůžete užít a doufáte,že třeba dnes večer umřete… A to prosím jen proto,že jste se rozhodli být perfektní a zhubnout těch blbejch 5 kilo… Přeji tu vše mnoho sil, úspěchů a zdraví… Vykašlete se na to, nestojí to za to ;o) Posílám všem pusu a držte se! Stojíte za to!!!! Deni

Začal školní rok, a já od začátku školního roku pořád držím nějaké diety. Měřím 161cm a vážím tedy vážila 50kg. Ty diety byli dosti přísné. Zhubla jsem vždycky na 47kg a pak jsem to už nevydržela, začala jsem hodně jíst. Bylo to pořád dokola, měla jsem deprese, sotva příjdu ze školy hned se rozbrečím, když držím nějakou dietu, jsem slabá, nervózní, na nohy se nemůžu skoro ani postavit, motá se mi hlava atd… Ale najednou!!! Jak jsem přišla ze školní jídelny, měla jsem hlad. Nechtěla jsem si nic vzít, až pak jsem si uvědomila že jsem blbá. Šla jsem si vzít krajíc chleba, namazala jsem si ho, pak další krajíc, a další…snědla jsem celkem 8krajíců chleba a nakonec jsem si uvědomila co dělám, rozbrečela jsem se. Někdy jsem šla na záchod abych to všechno vyzvracela, ovšem že to nešlo. Tak se to točilo pořád dokola. Ale pak jsem zkoušela 5krát denně jíst. Za několik dnů jsem se přejídala a přejídala. Stoupnu si na váhu a vidím jen jak váha stoupá. 51kg, 52, 53kg. Tedka se sama učím jíst malé porce aby jem si zvykla, nepřejídat se. Jednou jsem tu četla příběh, od jedné holky která popisuje něco podobnýho, až nakonec zhubla strašně hodně. Jednou jsme v rodinné výchově probírali o ppp. Pořád jsem se jenom já hlásila. Až jsem se tam málem rozbrečela. Kamarádka se mě pak ptala jak to všechno vím. Třeba že se ničí sklovina zubů když se zvrací. A nakonec mi řekla že to beztak dělám sama. Protože ví, jak se přežírám.

Ahoj holky, tak jsem se rozhodla, že vám sem budu pravidelně psát a že se budu s vámi dělit o dojmy a pocity z léčby na mentální bulimii. Už jste tady mohly přečíst dva moje příběhy, když si je teď čtu s malým odstupem, tak si říkám, že si můžu teď začít pomalu říkat, že z tý hrůzy konečně vyskočím. S tím, že udělám radikální řez ve svém životě jsem se dostavila do terapeutické skupiny na Karlák. Pro nemocné se to tam koná každou druhou středu v měsíci. Nevím teď přesně to datum, ale myslím že to bylo kolem 6.11, nějak tak. Dne 3.11. jsem se rozhodla, že musím udělat tlustou čarou, za toutu mou 3 letou nechutnou minulostí. Musím říct, že poslechnout si na Karláku všechny ty příběhy pro mě bylo ohromně motivující a všem bych to doporučovala. Od tohoto dne jsem se držela do 12.11. , kdy jsem bohužel zase zvracela. Tak strašně jsem si nadávala, byla jsem úplně hotová, jak strašně jsem slabá. Ale od té doby jsem se prostě zařekla. Budu jíst, jím nízkotučné jogurty, rýži, musli tyčinky, atd. abych neměla výčitky a když mě to chytne, tak mám po ruce ovoco a to mě vždycky zachrání. Začínám se cítit silná, a silná je to nejdůležitější, mít pevnou vůli. Teď si říkám, že klidně 2 kila přiberu, než se mi nastartuje metabolismus, než abych byla oteklá, stejně ne štíhlá a totálně psychicky na dně!! A teď světe div se, co jím a nezvracím, tak hubnu, to je paradox!! Takže holky, všechny to můžem dokázat!! Poproste rodinu o pomoc, strašně moc to pomůže, pokud máte přítele, řekněte mu to, pokud vás má rád, tak to pochopí a pomůže vám, to teď mluvím z vlastní zkušenosti!! Držte se , ja se budu taky držet. Napište mi, když si budete chtít popovídat, nebo poradit, myslím, že už poradit dokážu. Nechte mi na vás kontakt a já se určitě ozvu!! Takže hlavně sílu holky a pa, zase se ozvu

Ahojte Vlastne ani neviem preco pisem. V poslednom case mam asi obdobie volania o pomoc. Neviem, aky to bude mat zmysel, ale ak chcete, citajte. Pred nejakym casom som zazila par nepeknych veci a dost stresujucich. No, zvladla som to vsetko pomerne dobre a hlavne len naoko. Realita je ina. Uz druhy rok mavam bulimicke zachvaty, trochu anorexia a tak podobne. Ved to vsetky pozname. Skusala som psychologa, ale ten sa na mna vykaslal. Proste mu za tu namahu nestojim. Objavila som vela sposobov, ako si naozaj ublizit. Nejest, jest privela, jest a vracat, pit, pit a vracat. Ale zda sa, ze je to malo. Zacala som robit aj ine veci. Nicenie si povesti, striedanie chlapov(z nejakeho zvlastneho dvovodu ma miluju a pripadam im sexy),lamat im srdcia, zradzat priatelov. Ale to je vsetko malo. Prisli spendliky, ihli, noze. Lieky, trava. Vsetko je na nic. Som voci tomu bezmocna. Nechcem byt na tomto svete, ale nechcem sklamat rodicov. Kazdy si mysli, ze vziat si zivot je sebecke. Ale mne to pripada ako zachrana. Ako sa mam vyrovnat so svetom, ked mu nerozumiem? Ked uz nikomu na nikom nezalezi? Ked ludia maju privela svojich problemov na to, aby sa zaoberali niekym inym? Nedokazem si poradit. Preco zijete vy? Preco sa menite? Preco rano vstanete a idete do prace? Nerozumiem tomu. Vy ano?