Archives

Myslím, že některá z vás ten film viděla…a když ne, tak na tom stejně nezáleží….byla tam totiž jedna hláška. A to: „Kdo uvidí kruh, zemře.“ Já bych si ji dovolila změnit na: „Kdo spadne do kruhu, zemře.“Nevím, kdy přesně se to stalo, možná včera, možná před týdnem, ale najednou jsem si něco uvědomila. Že od 17 (teď už je mi 21) jsem přestala žít. Tenkrát jsem se stala otrokem jídla. Přesněji řečeno mentální bulímie. Myslela jsem si, ostatně jako většina lidí co do toho spadnou, že tím že zhubnu se všechno změní, že budu lepší, krásnější, chytřejší, obdivovaná…jenže…teď, po čtyřech letech zjišťuju, jak krutě jsem se tehdy mýlila. Nejvíc ze všeho mě mrzí to, že všem neustále lžu. Možná vypadám v pohodě, ale tam uvnitř jsem rozervaná na kusy. Celý můj život je jedna velká přetvářka. Je mi to tak líto, už kvůli tomu že tím všem ubližuju, a ze všeho nejvíc ubližuju sama sobě. Celé ty roky jsem si to neuvědomovala, prostě to že jsem se najedla a zkončila nad záchodouvou mísou bylo pro mě naprosto normální…najednou mi to už tak nepřijde. Jenže se bojím, že už je pozdě. Jídlo je mým nepřítelem číslo jedna. Už prostě nedokážu normálně jíst. Jakmile jednou začnu, tak nedokážu zstavit. Tisíckrát jsem si říkala, že to bude jiné, ale ono není. Ptám se jen proč? Proč mě sakra napadlo to vůbec zkoušet? Proč jsme byla tak blbá a naivní. Proč s tím nedokážu přestat? Copak to nikdo nevidí? Ne, nikdo neví o večerech, kdy se schoulím do klubíčka a brečím sema nad sebou. Nikdo neví co prožívám, když se ohnu na záchodovou mísu, nebo potom. Ta směs úlevy, únavy, vyčerpání, hnusu a lítosti. Jenže teď se něco změnilo…stojím na křižovatce. Na křižovatce života. Záleží jen na mě, jak se rozhodnu. Buď půjdu po rovné široké pohodlné cestě, která vede do pekla…nebo spíš do kruhu…každopádně na jejím je smrt. Nebo se vydám tou zarostlou, posetou překážkami a nástrahami…ano, nikdo neví, jestli dorazím, jestli se mi něco nestane, jestli budu dost silná, abych vydržela, ale i přes to je na jejím konci pořád naděje. Co teď? Stačí si jen vybrat.

Tak jsem si tady přečetla pár článků a rozhodla se přispět i svým příběhem. Jsem bulimička. Dnes to bude (moment, musím to spočítat) již celých pět let, co jsem poprvé dostala nápad vyzvracet jídlo do záchodové mísy. Chodila jsem tehdy do druhého ročníku gymnázia, byla veselá, spokojená a optimistická holka, měla dost kamarádů, z nichž dva byli ti skuteční, které potkáte jen párkrát za život, zkrátka, nic mi nechybělo. Víte, já se po pravdě v těch situacích, které jsou popisovány jako spouštěcí momenty nemoci, moc nepoznávám. Rodiče se spolu nikdy nehádali, naopak, mají se po x letech strávených v manželství pořád moc rádi, radost pohledět. Nemůžu říct, že by mě jakkoli zanedbávali, svého otce nadevše miluji a mamku, tu taky miluju, i když tak nějak jinak. Taťka byl vždycky ten, se kterým byla legrace, koho jsem bezmezně obdivovala, mamka zase ta, která zakazovala, přikazovala, se kterou jsem měla v pubertě občas nějaké ty rozbroje. Ale nemyslím si, že bych byla nějaká výjimka. V pubertě se s rodiči někdy pohádá každý. Krom toho, já vím, že všechny ty její zákazy byly myšleny dobře, protože nás má se sestrou bezmezně ráda. To všechno vím. Tak proč našim už pět let tolik ubližuju, aniž by o tom (díkybohu) věděli? Už odmalička jsem byla nadějné dítko. Chytré, bystré, nosila jsem domů jedničky, chodila na nejlepší školy. Hrála jsem výborně na cello, pěkně zpívala, dalo by se říct, že na co jsem šáhla, to se mi většinou povedlo. Postupem času se to začalo horšit, což bylo dané i tím, že jsem objevovala v období dospívání i jinou zábavu než učení a cvičení na cello. Nicméně nebylo tady vůbec nic, co by nasvědčovalo tomu, že bych neměla pokračovat v úspěšných šlépějích svých vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Na gymnáziu jsem už zdaleka nepatřila mezi premianty, ale i nadále jsem obstojně prospívala, aniž bych se musela nějak zvlášť učit. V té době (vidíte, teď si to uvědomuju) jsem se střetla s rodiči o něco víc, a to tehdy, když jsem přinesla na konci roku čtyřku z fyziky. Upřímně, musela to být pro naše (tedy spíš pro mamku) asi hrozná rána, když na ně z onoho úředního lejstra koukala znenadání místo jedniček a dvojek jedna velká, škodolibá stolička. Tehdy se to u nás propíralo snad celé prázdniny, ze začátku to bylo vážně peklo, mamka mi neustále předhazovala, ať odejdu ze školy, protože na to nemám, atd. Babička zase viděla příčinu mého neúspěchu v mé nejlepší kamarádce, která mne měla údajně „strhnout dolů“. Ale ta příčina, ta byla jen ve mně. V mé lenosti a neochotě učit se nazpaměť kvanta informací, když absolutně nevím, o co jde. Vždycky jsem měla tendence dělat si, co chci já a téměř vždy jsem těžce snášela jakákoli omezení. A ještě jednu věc jsem si uvědomila – naši asi vždycky chtěli, aby ze mně něco bylo, zvláště když věděli, že k tomu mám předpoklady. A jakmile něco neklapalo tak, jak by mělo, tak zasáhli…Nevím, ale to je asi normální, když nad tím tak uvažuju…Nebo ne? Ale vraťme se k mým potížím. V sedmé třídě jsem poprvé nabyla dojmu, že bych měla zhubnout. Nikdy jsem nehltala časopisy pro dívky, i když je fakt, že se mi asi jako každé holce v té době dostaly do rukou a já v nich koukala na ty krásná, štíhlá těla s dokonalou pletí, účesem… Teď se na to dívám samozřejmě zcela jinak, ale tehdy, tehdy jsem asi chtěla být jako ony. I když, těžko říct, jestli to byla právě média, co ve mně podnítilo snahu přiblížit se k dokonalosti. Zkrátka a dobře, v sedmé třídě jsem ve snaze shodit nějaká ta kila dolů přestala téměř jíst a začala každý den cvičit. Díky mamce to nedošlo až k samotné anorexii, ale náběh tam tehdy určitě byl. Dosáhla jsem štíhlé postavy (i když jsem se sebou stále nebyla spokojená) a zhruba tři roky bylo ticho po pěšině. Víceméně jsem se stravovala v rámci normálu. A pak to přišlo. Nevím, jak se ten nápad zrodil v mé hlavě, ale najednou tam byl. Ve druháku jsem přestala zvládat neustálé omezování spojené s udržením váhy a přibrala jsem. A to se mi nelíbilo. Tak se při jedné z mých slabých chvilek nejspíš stalo, že mne napadlo jídlo vyzvracet. Udělala jsem to a cítila se báječně. Když na to teď vzpomínám, připadala jsem si jako královna. Říkala jsem si, tak a teď jsem zcela nad věcí, objevila jsem způsob, jak se najíst a zároveň nepřibrat, a v duchu se šklebila ostatním holkám, že ony na to nepřišly a budou se dál mořit hlady. Nezvracela jsem tehdy nějak často, říkala jsem si, že to udržím na uzdě, zkrátka, že když zase někdy selžu a mé chutě přemohou vůli, tak vím, jak to celé snadno a rychle napravit. Jenže já jsem vždycky milovala dobré jídlo, a tak se mé záchvaty začaly opakovat v čím dál kratších intervalech… Mé okolí, rodiče, sestra ani kamarádi, na mně za celých těch pět let nic nezpozorovali. Což je jedině dobře, protože jsem se nikdy za nic tolik nestyděla, jako za tohle. Mnohdy jsem se snažila přestat, více či méně neúspěšně, jednou jsem dokonce vydržela nezvracet dva měsíce, ale pak, ani nevím proč, mě to zase zničehonic popadlo… Vlatně ani nevím, proč to pořád dělám. Vždycky jsem chtěla nějak vypadat, to ano, ale na druhou stranu, inteligence a životní moudrost pro mě byla vždy přednější. Víte, já nechci vypadat jako ty holky z časopisů nebo z televize, zvlášť, když vím, že ony tak ve skutečnosti vůbec nevypadají, natož abych chtěla být jako ony, mít (mnohdy) stejně ubohé názory a žít život, který ony vedou… Asi to dělám z určité setrvačnosti, z toho, že mám nesmírně ráda jídlo a také z toho, že se tam někde uvnitř nejspíš nemám ani trochu ráda, a tak si ubližuju… Teď už třetí DEN nezvracím a i to je pro mě výkon. Víte, kolikrát se dívám na toho malého, nevinného tvora, šklebícího se na mě z fotek mého dětství s takovým nevinným a dobrým výrazem ve tváři a říkam si, jak je to jen možné, že se z té malé, hodné Elišky mohla stát taková zrůda, co denně zvrací jídlo do záchodu… Přitom by člověk řekl, že v dvaadvaceti má už dost rozumu na to, aby přestal vyvádět takové pitomosti. Ne tak asi já. Aby toho nebylo málo, přidaly se mi k mé nemoci i deprese, a to docela silné, takže jsem jeden čas mohla jen stěží fungovat. Ve zkouškovém to není žádno bájo, řeknu Vám. Tak teď beru nějakou dobu antidepresiva. Vezmu si je vždycky ráno, aby ve mně zůstaly a večer se většinou přejím. Jenže mám takový pocit, že nikdy nezaberou tak, jak bych si představovala, tzn., aby mě jednou úplně zbavily těch černýh myšlenek, co mě občas napadají. Jestli chcete co vědět, žiletku jsem nikdy u zápěstí nedržela. Nikdy jsem seberaždu reálně neplánovala, i když mě to, samozřejmě, mnohokrát napadlo. Jenže na to, abych to skutečně udělala, jsem asi přeci jen moc rozumná. I v tom největším pekle (a věřte mi, že to jednou peklo bylo), bych to neudělala, protože by to byl podle mě jen ubohý projev té největší zbabělosti a lenivosti. Lenivosti konečně s tím začít něco dělat. Protože já s tím můžu něco dělat. Je to tak snadné – přestat a zbavit se naráz všeho, co mě doposud tolik trápí a brání normálně žít – zbavit se neustálých výčitek z toho, jak jsem odporně sobecká, jak ubližuju svému okolí (i když nic netuší), jak ubližuju svému tělu… Je to tak lehké a neskutečně těžké zároveň. Obdivuju lidi přede mnou, kteří s tím dokázali skončit a jednoho dne si řekli tak dost. Pevně věřím, že u mne tomu bude zrovna tak. Třeba už to tam bylo před dvěma dny a já teď vydržím normálně jíst až do konce života… Najdu si přítele, protože jsem za celý život měla stěží jednoho (i když to není ani tak důsledek mé nemoci, ale spíš mé náročnosti a vybíravosti) začnu se věnovat tomu, co mě baví, budu zase ta veselá holka, co nikdy nezkazí žádnou srandu (i když mnozí mí kamarádi mne za ni paradoxně neustále mají) a za pár let nebudu ani vědět, co je to slovo deprese. No řekněte – nestojí mi to za to?

Chodim sem uz tyden.ale jenom si tu ctu vase clanky a ted sem se rozhodla ,e taky jednim prispeji.Dneska se citim opravdu slaba a tezjo se mi pise. Je mi 15 let teda jeste ne ,ale za chvili bude merim 160cm a vazim 49kg.Mam bulimii nikdy sem si to nepripustila,ale ted je to opravdu hrozny.Posledni mesic vsechno co snim vyzvracim kolikrat sem si rekla ze toho necham normalne se najim.ale pak se prezeru,abych to pak mohla zase vyzvracet.Porad lzu,kdyz se me mama zapta jestli sem zvracela tak ji reknu ze ne ze se mozna linda(pes)ukrkla a vymyslim si ruzny kraviny,hlavne,aby neprisla na to, ze sem nemocna,ale na druhou stranu bych ji to tak chtela rict,aby mi pomohla.Moje vaha je asi normalni asi nejsem nijak tlusta,ale ani nijak hubena. Nikdy jsem nebyla hubeny dite jednim casem sem vazila 63kg kolikrat sem slysela jak mi nekdo rekl ze jsem tlusta a mel narazky nikdy mi to nevadilo,ale pak sem nejakym zpusobem zhubla o 5 kg nevim jak ,diety sem nedrzela no a vsichni zacali s tim,jak mi to ted slusi,no a kluci se okolo me zaceli motat a ja si rekla ze kdyz zhubnu jeste vic tak budu jeste oblibenejsi a vsichni me budou mit jeste radsi.Nikdy jsem nemela problemy s kamaradama to ne,tak proc sem do toho spadla? uz mi to vysiluje nekdy nemam chut ani vstat a hrozne se mi toci hlava jenze ja proste nedokazu jist niormalne bud nesmim jist vubec a nebo se musim prezrat a jit to potom vyzvracet!Vsem lzu vsem a hlavne sama sobe,kdyz si ted rikam ze v tom nejsem sama a ze to neni tak hrozny,ale na druhou stranu se za to nenavidim. Poprvy sem to zkusila,kdyz sem si o tom precetla.prosim vas holky nikdy to nezkousejte.Kolikrat sem si rikala dneska je to naposled co to udela zitra budu uz normalne jist,ale druhy den na to zase sedim u ty zachodivy misy a strkam si prst do krku a pak tam u vany lezim s brekem a snazim se necim ten smrad zavonit roznejma vonavkama aby to nebylo citit a mam nic nepoznala.holky moc vas prosim nezkousejte to a drzim vsem palecky kdo se z toho chce dostat.doufam,ze se mi to taky jednou povede a to driv nez bude pozde.a hrozne obdivuju ty kteri s tim prestali snad budu taky tak silna!!!!!!

Od zajtra sa všetko mení ,nebudem už mať možnosť chodiť na pokec a začínam nový život. Chcela by som sa Vám všetkým podakovať, dnes je to 50dní od kedy som prestala zvracať. Veľmi ste ma všetky podporovali a pomáhali,radili:) Díky hlavne Princesse,Natty,Sarah,Mája,Iva,Cami…a všetky ktore ste mi kedy poradili ,alebo zkomentovali:) Teraz to budem musieť už dotiahnuť do konca sama,ale nemám strach už nie……:) Takže sa s Vami lúčim, určite sa sem tam ozvem ako sa mi darí a dúfam, že všetky ostanete také super baby ako ste,prajem si aby sa všetky holky z toho rýchlo dostali. Mám Vás rada a budete mi chýbať. „Za oknom vločka padá a zvonček cinká, zapáľte sviečku zľahka zľahulinka, v tú chvíľu láska a šťastie blikoce a ja Vám želám šťastné Vianoce.“ Daeny

Když si pročítám příběhy na těchto stránkách, tak si říkám: PROČ? Proč něco tak hnusného a bezcitného, jako je anorexie a bulimie, existuje? I já jsem měla anorexii, počítala jsem kalorie i ve žvýkačkách, když jsem se v noci vzbudila, dělala jsem sklapovačky, běhala 2x denně. Jídlo mě úplně ovládlo! Nemyslela jsem na nic jiného! Ale jednoho dne jsem si řekla, že dokážu tuhle nemoc zničit. Chtěla jsem to dokázat sama – ale marně. Touha po tom být hubená, byla silnější než moje vůle. A v tu dobu jsem udělala jednu obrovskou chybu – řekla jsem o tom mé kamarádce. Doufala jsem, že mi pomůže, že v tom nebudu sama, ale stal se úplný opak. Vykašlala se na mě. A já vím, že v tu dobu, co ona odešla, už nevěřím v žádný zázrak. Něvěřím, že bych se někdy mohla podívat do zrcadla bez toho, aniž bych viděla ty odporné špeky. Něvěřím, že se sama sobě budu někdy líbit. Jediný člověk, na kterého jsem spoléhala byla ona, ale teď tady není. Je to absurdní, ale chybí mi. A já si říkám, co jsem udělala špatně, že ode mě odešla. Teď mám přítele, něco jsem mu o tom řekla, ale když se mě dotkne, tak mi pokaždé projede hlavou přání být hubenější a ještě hubenější. Je před Vánoci a já místo toho, abych byla šťastná, tak celý den nejím a večer to s tím jídlem zase přeháním. Už nevím, co je to normální oběd, jestli je normální dát si k večeři půlku rohlíku nebo jich sníst třeba šest. Chtěla bych, aby mě jídlo zase tolik neovládlo, abych byla šťastná. Svého přítele mám moc ráda, nechci ho prosit o pomoc, nechci ho ztratit…ale nevím, co mám dělat..